Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Boršek (* 1928)

• narodil se 17. srpna 1928 v Bystřici pod Hostýnem

• otec František Boršek byl ruský legionář

• žil v Bystřici pod Hostýnem, v Kroměříži a nakonec v Českých Budějovicích

• v březnu 1939 zažil v Kroměříži příchod německých okupačních vojsk

• v březnu 1945 zažil bombardování amerického spojeneckého letectva na České Budějovice

• roku 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• v roce 1966 vstoupil do KSČ

• v roce 1968 ze strany na protest proti sovětské okupaci vystoupil

• v roce 1984 byl rukojmím v uneseném autobuse směřujícím do západního Německa

• celý život cvičil v Sokole

Bedřich Boršek se narodil v Bystřici pod Hostýnem 17. srpna roku 1928. Rodiče pocházeli z Přerova a dědeček byl původem Polák. Za první světové války se Bedřichův otec přidal k československým legiím a účastnil se bojů v Rusku. Zpět do vlasti se vracel obrněným vlakem Orlík přes Vladivostok.

Z Bystřice se Borškova rodina přestěhovala do Kroměříže, kde otec koupil dům, otevřel si obchod a začal podnikat se smíšeným zbožím. Bydleli tam do Bedřichových deseti let. „Tam jsem právě viděl příjezd německých vojáků – od Kojetína do Kroměříže.“ Brzy je ale čekalo další stěhování. „Před válkou táta asi tušil, že bude těžké dělat obchodníka za války, tak si zažádal o místo ve státní službě a dostal umístěnku do Kašperských hor. Tam pracoval na berním úřadě.“

 

Po Mnichovu chtěl táta bránit republiku

Ani tam ale rodina nenašla bezpečí na dlouho. Těsně před komunálními volbami v květnu 1938 teroristické úderné oddíly organizované SdP (Sudetoněmecká strana, neformálně označovaná jako henleinovci) rozbíjely schůze antifašistických organizací, přepadaly odpůrce nacismu nebo prováděly atentáty na domy republikánsky smýšlejících obyvatel. Kromě toho prosazovaly bojkot obchodníků, o nichž se vědělo, že jsou orientováni antifašisticky.[1]

Se stupňujícím se napětím v pohraničí se Borškovi přestěhovali do Českých Budějovic. Vyhrocená situace v pohraničí i zprávy o soustřeďování německých vojsk na československých hranicích dohnaly nakonec k protiakci vládu, která 21. května 1938 vyhlásila mobilizaci dvou ročníků vojenských záloh. Jednotky československé armády obsadily hraniční opevnění a během několika hodin dostaly situaci v pohraniční pod kontrolu.[2]

Další vlna masového teroru následovala hned v září téhož roku po projevu Adolfa Hitlera na sjezdu nacistické strany. Obvinil zde Československo z potlačování národních práv a sudetským Němcům přislíbil připojení pohraničních oblastí Československa k Velkoněmecké říši. Zfanatizované bojůvky sudetských Němců (Freikorps) tento projev vzaly jako signál k pokusu o puč a začaly přepadat a demolovat české menšinové školy, politické úřady, policejní stanice a jiné veřejné budovy. Mnoho lidí utrpělo zranění nebo dokonce přišlo o život.[3]

Vzhledem k těmto událostem a také v reakci na dění na mezinárodní scéně vyhlásila československá vláda ještě v září mobilizaci. „V české společnosti zavládla po jejím vyhlášení citelná úleva a zvedlo se obrovské odhodlání bránit zemi i za cenu nejtěžších obětí.“[4] Po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 dal ale prezident Edvard Beneš armádě rozkaz, aby opustila pohraniční oblasti. Dospěl k názoru, že republika se sama nedokáže ubránit, a navíc předpokládal, že brzy dojde k širšímu evropskému konfliktu, který vyústí v porážku nacistického Německa a v obnovu československého státu.[5] „Když táta viděl, že přišli Němci, tak se přihlásil k armádě a jel na Šumavu jako legionář do těch bunkrů, že bude bránit republiku. Ovšem hned druhý den přišel rozkaz, že se to musí sbalit, tak prý všichni odcházeli s pláčem. Nechápali to,“ popisuje dobu příchodu Němců Bedřich skrze vzpomínky svého otce.

Hned 1. října zahájily německé jednotky obsazování československého území podle nadiktovaných pásem.[6] Po necelých dvaceti letech tak zanikla první Československá republika.

 

Léta studií

V Českých Budějovicích Bedřich navštěvoval českobudějovickou reálnou školu (neboli reálku, druh střední školy) sídlící v dnešní budově Gymnázia Jana Valeriána Jirsíka, kde se vyučovalo německy. Školu ale předčasně opustil kvůli nespravedlivému hodnocení profesora němčiny a nastoupil do učení k firmě Matouš a syn (sídlila v místech dnešního Mercury centra u autobusového nádraží v Českých Budějovicích), která se zabývala výrobou a servisem kufříkových psacích strojů. Dnes je možné tyto kousky vidět v muzeích.

Když Bedřich končil učňovskou školu, dostal na památku knihu s věnováním, které obsahovalo i pochvalu za znalosti němčiny, na což dnes vzpomíná jako na jistý druh zadostiučinění ve vztahu k nespravedlnosti, které se na něm dopustil učitel reálky.

Po vyučení u Karla Matouše přešel Bedřich na průmyslovou školu v Přerově, kde vystudoval mechaniku a optiku. Tam začal dělat gymnastiku a stal se náčelníkem Sokola.

 

Sousedům visela na větvi vesta s hodinkama

Před koncem války zaútočily na České Budějovice americké bombardéry. V Českých Budějovicích se v té době sice nenacházel žádný průmyslový podnik strategického významu, zato tam leželo nádraží spojující trati od Prahy a Plzně s tratěmi od Lince a Vídně, tedy významný železniční uzel.[7]

Bedřich byl tenkrát doma pouze s matkou. Otec byl během války totálně nasazen a musel nějaký čas pracovat ve Fantově továrně – rafinerii – v Pardubicích.

V sobotu 24. března 1945 začaly v Budějovicích v dopoledních hodinách nálety na nádraží a jeho okolí. „Ten úsek od toho autobusového nádraží, do té ulice dopadlo 26 pum,“ vzpomíná na tragédii Bedřich. Média ale uvádí, že letouny tehdy shodily na prostory nádraží a přilehlého okolí celkem 3 238 pum o hmotnosti 161,9 tuny.[8] Došlo k vážnému poškození budov a nástupišť osobního nádraží a z provozu bylo vyřazeno téměř celé kolejiště nákladního i seřaďovacího nádraží. Ničivé následky však postihly i samotné město. Pumy zasáhly Havlíčkovu kolonii, Mladé, Pětidomí a Suché Vrbné.[9]

Nálety město zasáhly i ve dvou předchozích dnech. Jeden z útoků Bedřich zaspal, jiný si živě pamatuje dodnes. „To jsme bydleli v Havlíčkově kolonii, před tím mostem, jak je k Poliklinice Jih, v té Lidické, no a byl nálet, bouchla bomba, my jsme byli ve sklepě a vyrazilo to domovní dveře. Cihlový prach vlítnul do sklepa a paní, která měla nahoře byt, švadlena, začala plakat, co bude s jejíma látkama,“ popisuje bombové nálety Bedřich, který tehdy bydlel v zasažené oblasti Budějovic. „Když jsme přišli ze sklepa, bydleli jsme v prvním poschodí, tak jsme uklidili a potom jsem koukal do dvora – sousedům visela na větvi vesta s hodinkama. Potom jsem zjistil, že opodál bydlel pán, který těžko doslýchal, a když byly ty nálety a viděl ty bomby, tak asi vyšel na balkón, tam bouchla bomba, vyhodilo ho to a proletěl tou hruškou a zůstala tam akorát ta vesta,“ pokračuje ve vyprávění. Po náletu mu to nedalo a šel se projít po městě. „Tam jsem viděl tu spoušť, kterou to způsobilo.“

Nálety dohromady zničily 185 obytných domů a zahynulo při nich 170 osob.[10] Další umíraly ještě v následujících dnech na následky vážných zranění. Na otázku, proč došlo k tak značným ztrátám i mimo nádraží, které bylo původním cílem, nedokáže dodnes nikdo s jistotou odpovědět. Roli mohly sehrát povětrnostní podmínky nebo špatné načasování při bombardování.[11] „Jak byl vítr, tak to odneslo… Netrefili si pořádně, jak chtěli,“ vysvětluje si Bedřich.

 

Když Sokol přestal na 41 let samostatně fungovat

Už odmalička si Bedřich přál dělat tělovýchovu. V Kroměříži jako osmiletý začal chodit do Sokola a počátkem července 1938 se zúčastnil X. všesokolského sletu v Praze, který se stal národní manifestací sokolů před nastupujícím nacismem.[12] Podle Bedřicha se však nacisté pokoušeli sokolský slet utlumit a využít ho pro vlastní propagandu. Účastnili se ho totiž také sokolové z obsazeného Rakouska, kteří museli jít povinně pod vlajkou s hákovým křížem.[13] Při takových procesích Bedřichova skupina mlčela a odvracela hlavu na opačnou stranu.

Po válce se podílel na rekonstrukci sokolovny, kde nacisté během války pořádali sjezdy. V létě roku 1948, po desetileté pauze způsobené druhou světovou válkou a v měnící se politické situaci, se zúčastnil posledního svobodného všesokolského sletu. Průvod sokolů se stal protikomunistickou demonstrací, po níž následovala perzekuce členů Sokola. Potom byl Sokol začleněn do „jednotné socialistické tělovýchovy“ a na 41 let přestal samostatně fungovat.[14]

Když převzali moc komunisté, vedl Bedřich nácviky skladeb všesokolského sletu a celostátních spartakiád. „S ostatními cvičiteli, když jsme byli po večeři, tak jsme si v hospůdce pravidelně zazpívali sokolské písničky, poněvadž to nám nedalo.“ Kromě toho vedl cyklistický oddíl krasojízdy ve firmě Matouš a syn v Budějovicích, kde se kdysi vyučil. Náčelníka v Sokole dělal i po pádu komunismu a ještě před pěti lety trénoval družstvo gymnastů.

 

Proč nám zabírají vysílač, když nás osvobozují?

Po maturitě na průmyslové škole v Přerově se Bedřich vrátil do Českých Budějovic. Až do roku 1989, tedy do svých 61 let, pracoval jako konstruktér v českobudějovickém podniku Igla (Závodní sokolské jednoty Igla České Budějovice), později Akra. Navrhoval například automaty na dvojháčky nebo automat na pletací jehlice z hliníku.

Coby pracovitý a spolehlivý zaměstnanec dostal Bedřich v 60. letech nabídku. „Hučeli do mě, abych vstoupil do strany, že mám perspektivu a kdesi cosi…“ Nechal se přemluvit a přihlášku do komunistické strany v roce 1966 podepsal, na což dnes vzpomíná s lítostí. Otci to nikdy nepřiznal vzhledem k jeho „záslužné minulosti“. Jeho členství ve straně ale nemělo dlouhého trvání. „Pak, když přijeli Rusáci a začali… Jako že nás osvobozovali, tak jsem začal hned rebelovat. Když nás osvobozují, tak proč nás obsazují se zbraněnami a zabírají nám vysílač? Tak jsem vystoupil z partaje,“ popisuje události roku 1968.

Vystoupením z KSČ si ale znepřátelil svého šéfa. Jednoho dne od něj Bedřich potřeboval podepsat potvrzení, že smí jet jako krajský vedoucí na pobyt v přírodě. Šéf se mu vysmál, ale Bedřich se nenechal odradit. „Jestli si myslíte, že takových blbců, který dělaj tělovýchovu zadarmo, je hejno, tak mi je ukažte,“ vytasil nenapadnutelný argument a za pár dní měl schválení na stole. „Tak jsem si vybojoval to, co jsem chtěl dělat.“ Po revoluci v roce 1989 šel pracovat do Metropolu, kde vyráběl klimatizace.

 

Moravská filharmonie hraje ve skleníku

Dnes Bedřich žije už několik let v českobudějovickém Domově seniorů U Hvízdala, kde se věnuje například výrobě keramiky nebo hraje šachy. K jeho velkým vášním patří také poslech klasické hudby, do které se zamiloval už jako malý kluk, když bydlel v Kroměříži. Na zahradě, která kdysi patřila generálu Ludvíku Svobodovi, stál tehdy obrovský skleník a vystupovala tam Moravská filharmonie. Bedřicha tam tenkrát vzala jeho matka. Pamatuje si, že hráli Mou vlast. „To byl krásný zážitek mezi tou zelení. Ten zvuk byl krásně tlumený těmi stromy. Dodneška to slyším.“

 

 

Zdroje

Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, 280 s. ISBN 8071685216.

KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha: Orbis, 1994. 48 s., iv s. barev. obr. příl. ISBN 80-235-0029-5. In Všesokolský slet. Wikipedie [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1esokolsk%C3%BD_slet#X._slet_1938

KREJČIŘÍK, Milan. XI. všesokolský slet - jeden z posledních svobodných projevů. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vzp/vzp_0002.php

 

 

[1] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 169.

[2] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 169.

[3] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 171 n.

[4] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 173.

[5] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 174.

[6] HARNA, Josef a Rudolf FIŠER. Dějiny českých zemí II.: Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, s. 174.

[7]Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

[8] Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

[9] Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

[10] Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

[11] Desítky nevinných lidí zemřely při náletech na Budějovice. Denik.cz [online]. 24. 3. 2015 [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/desitky-nevinnych-lidi-zemrely-pri-naletech-na-budejovice-20150324.html

[12] KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha: Orbis, 1994, s. 34. In Všesokolský slet. Wikipedie [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1esokolsk%C3%BD_slet#X._slet_1938 

[13] KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha: Orbis, 1994, s. 34. In Všesokolský slet. Wikipedie [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1esokolsk%C3%BD_slet#X._slet_1938

[14] KREJČIŘÍK, Milan. XI. všesokolský slet - jeden z posledních svobodných projevů. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vzp/vzp_0002.php