Richard Borovský

* 1958

  • „Ten děda koupil nebo přistoupil na nějakou kupní smlouvu, kterou splácel, splácel cenu statku a soukromě hospodařil na těch pozemcích, které k tomu patřily. Následně jezeďáci vyhlásili kolektivizaci čili vstup do JZD. Napoprvé to děda odmítl a tvrdě ho za to stíhali, vím, že měl těžké dávky, které musel odvádět, že se to dalo tak tak přežít. Napodruhé to už nevydržel, ten tlak, protože zůstali dva tři sedláci, kteří odolávali. Protože předtím to JZD zkrachovalo, tak se chvíli snažili odvolávat na to, že to nemá žádnou perspektivu. Protože přece jenom je to Vysočina, i když ne ještě ty kopce, ale drsné podnebí. Já si sám pamatuju z dětství, že léto trvalo čtrnáct dní, čtrnáct dní nás zajímalo koupaliště místní, pak už ne, protože pak už bylo drsné léto, ale žádné horko, žádné teplo na nějaké koupání. Spíš srážky, vítr, opravdu takové to drsné podnebí. Takže brambory, řepa, mák, len a podobné průmyslové plodiny. To, co mi vyprávěla máti, tak šlo především o to, že děda byl účetní, vystudovaný, a oni ho potřebovali. Takže tam si ho možná trochu předcházeli, domnívám se, ale účetního pak dělal v tom JZD až do smrti.“

  • „Byli jsme v Hradci Králové a vypuklo to, pochopitelně noc byla krátká, to jsme byli všichni na nohou, celý barák, protože to bylo něco strašlivého. My jsme pak s kluky lítali někde po těch loukách a sbírali letáky, které se rozhazovaly z nějakých letadel, už ani nevím, co na těch letácích bylo, spíš to bylo takové, že člověk sebral nějaký rozmáčený papír, protože to napadalo většinou do řeky. A věděli jsme, že musíme odjet do Kuvajtu, že není zbytí. Z letiště se nelétalo, jak jsme zjistili vzápětí, no tak aby táta přijel včas do práce, protože tam v Kuvajtu se nikdo nezajímal o to, co se děje v Česku, nebo v Československu, byť to věděli, samozřejmě. Možná by byli tolerantní, ale potřebovali ho v tom špitále a on musel být do prvního září zpátky a bylo na to deset dní. Tak naštěstí Vindobona jezdila, tak jsme jeli Vindobonou do Vídně a z Vídně se pak letělo do Bejrútu nějakou soukromou naftařskou společností, a z Bejrútu zase nějakou soukromou společností do Kuvajtu. To letadlo tam letělo na nějaké naftařské sympozium, tak nás velice ochotně a mile vzali na palubu. Tehdy byli všude dveře otevřené pro Čechoslováky.“

  • „Tehdy jsem ještě pracoval u Vodních zdrojů a 17. listopad jsem strávil v maringotce, takže mohu přispět jenom vylíčením toho, co se dělo na neuvěřitelné výspě, která se jmenovala Dolní Poustevna ve Šluknovském výběžku. Tam třeba od pondělka vůbec nepřišly žádné noviny, což musel být záměr, čili lidé na tom venkově byli úplně odtrženi od jakýchkoli informací. My jsme v maringotce sice měli televizi, ale nepoužívali jsme ji. Signál nebyl, to nepovažuji za nějaký naschvál, ale byl jsem absolutně bez informací, takže jsem musel naladit na rádiu západní rozhlasovou stanici a dozvědět se alespoň přibližnou pravdu, co se děje v Praze. Vražda studenta Šmída, jak se později ukázalo, vraždou nebyla, byla to nějaká nepovedená inscenace tajných služeb, nicméně jakmile jsem se vrátil, teď už nevím jestli 20., nebo 21. listopadu do Prahy, tak moje tehdejší přítelkyně studovala VŠUP, umprumku, a ti stávkovali. Protože jsme byli přátelé, partneři, tak mě do školy pustili, já jsem mohl pomoct, protože jsme měli dva psy tehdy, tak aby se nemusela bát, že o ně nebude postaráno. A pomáhal jsem samozřejmě na škole, kde se tisklo všemi možnými prostředky a bylo to opravdu dobrodružné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.12.2023

    (audio)
    délka: 01:01:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 15.01.2024

    (audio)
    délka: 01:59:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 30.01.2024

    (audio)
    délka: 01:09:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by měl být tolerantní k nejbližším a milosrdný k ostatním

Richard Borovský, cca 1963
Richard Borovský, cca 1963
zdroj: Archiv pamětníka

Richard Borovský se narodil 9. září 1958 jako prostřední ze tří dětí. Otec František pocházel ze Slovenska a počátkem 50. let byl čtyři roky vězněn v Jáchymově. Maminka Bedřiška pocházela ze statku v Hradci nad Svitavou a komunisté její rodiče donutili vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). V letech 1967–1972 žila rodina v Kuvajtu, kde otec, rentgenolog, pomáhal budovat nemocnici a maminka učila první stupeň v české škole. Na léto jezdila rodina do Československa, kde je v srpnu 1968 zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy a měli problém s návratem do Kuvajtu, protože nelétala žádná letadla. V Československu pak Richard Borovský dokončil základní školu a v Hradci Králové nastoupil na Střední ekonomickou školu, maturoval v roce 1977. Čtyři roky pak strávil na Vysoké škole ekonomické v Praze, než z ní v roce 1981 dobrovolně odešel. Vojenskou službu absolvoval u silničně stavebního vojska v Praze a okolí. V 80. letech navštěvoval bytové semináře a dostal se k pražskému undergroundu. Pracoval krátce na poště, kde měl na hlavním nádraží na starost řazení poštovních vagonů ke správným vlakům. Po dvou letech se přes přátele dostal k práci čerpače u Vodních zdrojů, kde pracoval v terénu a měl volnost. V roce 1986 založil s přáteli z Vodních zdrojů Viktorem Faktorem a Emanuelem Maříkem mužský řád Regula Pragensis, který funguje dodnes. Koncem 80. let se podílel na vydávání samizdatového časopisu Lázeňský host. V době Palachova týdne a v listopadu 1989 se v Praze účastnil demonstrací, po revoluci s kamarády provozoval knihkupectví a antikvariát v Jilské ulici a kavárnu v Lucerně. Počátkem 90. let založil s přáteli zásilkovou službu české literatury do zahraničí, prostřednictvím které dodnes zasílají českou literaturu především na katedry slavistiky na světových univerzitách. Žije v Praze, má dospělého syna.