„V roce 1965 (sic 1967 - pozn. ed.), když se Růženka Vacková vrátila, začala o mne intenzivně pečovat, protože pro ni nebylo nic formálního. Byla mojí kmotrou. Zavřeli ji asi týden po mých křtinách, vím, že si počítali podle mého věku, jak dlouho sedí. Byla jsem s ní celá léta, několikrát měsíčně jsme se stýkaly. Připadalo mi trošičku jako plýtvání, že mi povídala o své práci, kterou tenkrát dokončovala. Přišlo mi to škoda, takže jsem se s ní domluvila, že tam mohu přitáhnout moji partu študáků.“
„Druhá návštěva. To jsem byla mimo a z toho byl zase hotový brácha. Po dlouhém čekání, vždy se čekalo mimo areál, nás tam dovedli. Cpali nás k nějakému stolu a brácha dostal hysterčák. Začal křičet: ,Co nám to udělali s tátou?‘ Oni si zažertovali, přivedli jiného Marešku. Pamatuji si bráchu, jak z toho byl zničený. Úplně jiný ten člověk nebyl, mně to vůbec nepřišlo. Taky jsem nebyla moc velká.“
„Nedávno jsem se dozvěděla různé story, co jsem prováděla při zatýkání. Protože jsem byla zvyklá na tyto návštěvy, když přišli (estébáci – pozn. ed.), tak jsem v první řadě šla k tátově pracovní židli, tam bylo sako, cigára, začala jsem nabízet cigarety. Jeden vyměkl a dosti se mnou komunikoval. Mohla jsem s ním chodit a koukat se. Oblažila jsem ho tím, že jsem si přinesla nočník a ujišťovala jsem ho: ,Mm, koukám.‘ Nově jsem se dozvěděla: táta byl sirotek, ale přes veškerou bídu, kterou měl, tak si vždycky uchoval balíček nějakých zlatých šperků po rodičích. Máma to sbalila a poslala to po mně babičce přes dvůr.“
Anna Bořkovcová, rozená Marešková, se narodila roku 1951 v Praze. Vyrostla v prostoru vyšehradské kapituly, kde její dědeček pracoval jako hrobník. Měla ještě staršího nevlastního bratra. Její rodiče Anna Čermáková a RNDr. Vojtěch Mareška se seznámili na setkáních skupinky ilegální Katolické akce „Rodina“, kterou vedla prof. Růžena Vacková a P. Josef Zvěřina. Kvůli účasti v Rodině byl její otec v únoru 1954 zatčen a v politickém procesu Malíková Jitka a spol. odsouzen za trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody na sedm let. Byl podmíněně propuštěn při amnestii v roce 1960. Kmotrou pamětnice byla Růžena Vacková a po jejím propuštění z vězení roku 1967 se pravidelně setkávaly. Z těchto schůzek se vyvinul kunsthistorický seminář konaný v bytě prof. Vackové. Později se paní Bořkovcová i s manželem pohybovali v prostředí lidí kolem Charty 77. Anna Bořkovcová vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou, pracovala jako učitelka na základní škole, v roce 1990 se na krátkou dobu zapojila do komunální politiky v Praze 11. Poté pracovala jako sociální koordinátorka ve Středisku sociální péče v Praze (městské Centrum sociálních služeb). Vychovala čtyři děti. Anna Bořkovcová zemřela 10. listopadu roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
