Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Borková (* 1938)

• narozena 4. prosince 1938 v Praze

• prožila květen 1945 – konec války v Praze Chodově

• od roku 1950 perzekuce kvůli víře

• po ukončení základní školy nastoupila jako kreslička, dálkově si dodělávala maturitu

• od roku 1970 jedna z prvních pěstounek v nově vzniklé SOS dětské vesničce v Karlových Varech

• v roce 1974 zažila hrozbu likvidace SOS dětských vesniček

• v roce 1999 převzala medaili Za zásluhy II. stupně

Eva Borková se narodila roku 1938 v Praze do české evangelické rodiny Rozálii a Bohuslavu Borkovým. Matka pocházela z Valašska, z chudé chalupnické rodiny, a otec z rodiny učitelské. Jeden z dědečků zahynul v první světové válce a druhý válku přežil díky tomu, že padl do ruského zajetí. Ze zajateckého tábora si dědečka spolu s dalšími vybral ruský šlechtic a odvezl si je jako pomocnou sílu na své odlehlé hospodářství. Tam se dědeček dočkal konce války. Domů se ale vrátil až v roce 1919, protože teprve tehdy doputovala na vzdálený ruský venkov zpráva o konci války.

Otec pracoval jako strojní zámečník, rád maloval a kreslil. Jeho obrazy dodnes zdobí pokoj pamětnice. Matka zůstávala v domácnosti. Rodiče žili v souladu a Eva Borková na ně ráda vzpomíná. Nepěkné zážitky do jejího života přinesla až druhá světová válka.

„Byli jsme zrovna na prázdninách u maminčiny rodiny na Valašsku v horách. Jednou v noci mě probudili, to už jsem měla bratříčka, takže to mohl být rok 1944, vytáhli nás z postelí, v chalupě bylo strašně moc cizích lidí a strýček Jožka nás vedl ven a museli jsme jít nocí pryč. Dovedl nás lesem až do dědiny, tak hodinu a půl cesty. Svítil měsíc a já fňukala, že mě bolí nohy. Tam jsme zaťukali na okénko dalšímu strýci a u něj jsme strávili zbytek noci. Ráno mi říkali, že to, co jsem v noci viděla, nesmím nikomu říct. Až později jsem se dozvěděla, že šlo o partyzány, kteří potřebovali pomoct, tak jsme se jako děti musely raději klidit.“  

Rodina Evy Borkové bydlela v Chodově u Prahy, na dnešním Jižním Městě. Tehdy na konci druhé světové války to byl venkov. Z oken pozorovala svazy bombardérů nesoucí nálože bomb pro Prahu a sbírala staniolové proužky nachystané pro rušení pozemních radarů. V posledních dnech války v očekávání ústupu německé armády z Prahy se pamětnice s rodiči a bratrem ukrývala u sousedů ve sklepě. Ještě ten den pozdě odpoledne vtrhli do sklepa němečtí vojáci a s úsečnými povely donutili všechny, aby úkryt opustili.

„Za řevu ‚los!‘ a ‚schnell!‘ nás všechny postavili ke zdi toho domečku. Náš tatínek naštěstí chvíli předtím ze sklepa odešel, ale ostatní tatínky odvedli pryč do Kunratického lesa, některé tam i zastřelili. Pamatuji si, jak nade mnou stáli mladí vojáčci s puškami a proti nám a nad nimi v měkkém odpoledním slunci kvetly bíle jabloně.“

Vojáci nakonec rukojmí seřadili a odvedli k početné skupině civilistů ke Kunratickému lesu. Tam zůstali až do půlnoci, kdy celou skupinu vojáci propustili.

„Vyšli jsme z lesa směrem k Chodovu, a najednou po nás začala z lesa střelba. Občas bylo jasně slyšet, jak lidé po zásahu padli k zemi. Maminka se nad námi skláněla a kryla nás vlastním tělem, až jsme došli na kraj Chodova. Tam pořád po hlavní silnici proudila německá vojenská auta, že jsme ani nemohli přejít ulici. Bezradně jsme tam stáli, ale ujal se nás český strážník s vlčákem a odvedl nás do nedaleké vilky, kde mě s bratrem ve sklepě strčili pod peřinu k místním dětem, a ten český policajt si sedl na schody a vedle něj oddaně seděl jeho pes a on toho vlčáka hladil, a vtom jsem usnula…“

Ráno maminka s radostí z konce války vzbudila malou Evu a ta vyběhla na ulici hledat strážníka se psem. Našla ho na konci ulice mrtvého, nedaleko něj ležel v kaluži krve i jeho pes. Bilance samotného konce války v Chodově byla tragická. V boji zahynulo čtyřicet devět obránců Chodova a bezbranných civilistů.

Ze smutku pamětnici vytrhla až zpráva o příjezdu Rusů. Ti, jak vzpomíná, z vozů vyhazovali čokoládu a cukr. Shromáždili se u místní sokolovny, kde s místními za tónů harmoniky oslavovali vítězství.

„Pak šly několik dnů pohřby, i vojenské, bydleli jsme v Havlíčkově ulici 505, kudy procházely smuteční průvody z kostela ke hřbitovu. Pozorovala jsem to a docela se mi to líbilo. Prosklený pohřební vůz táhli vyzdobení koně, hrála dechovka, a když to byl pohřeb mladého člověka, tak podél vozu šly družičky v dlouhých šatech.“

Po válce Eva Borková nastoupila do první třídy. Do rodiny se narodil druhý bratříček, o kterého se musela starat. Vzpomínku na únor 1948 má spojenou s velkým starobylým rádiem, kolem kterého se rodiče a příbuzní tiskli v kritických chvílích našich dějin.

„Byla jsem takové pozorovací dítě, vždycky jsem dospělé poslouchala, když se bavili o politice. Samozřejmě jsem všemu nerozuměla, ale jasně jsem vnímala jejich rozrušení. To bylo v únoru 1948 znatelné. Otec velmi litoval toho, že vstupoval do strany. Pak mi už v dospělosti vyprávěl, že nikdy nenašel odvahu ze strany vystoupit, protože kdo to udělal, byl různě perzekvovaný. Vystoupil až v roce 1968 po příjezdu Rusů.“

Pamětnice pozorovala, jak maminka stříhala načervenalé potravinové lístky a rozdělovala je do obálek, aby rodina vyšla s jídlem po celý měsíc. V padesátých letech se rodina přestěhovala do pražských Letňan, a otec to měl tak blíž do zaměstnání. O to více měl času na malování. Eva Borková v tu dobu docházela do šesté třídy měšťanské školy v Čakovicích. Ve chvílích volna odjížděli s rodiči za příbuznými na Valašsko. Tam poznala, co je kolektivizace. Tak jako její strýček a tetička se jen těžko loučila s milovaným koníkem a stračenou, které museli odevzdat do společné stáje JZD.

„S obdivem na strýčka vzpomínám, když jsem se ho ptala, jestli se s tím dokáže smířit, že musel odevzdat dobytek. On seděl na židli, upracované ruce složené na stole, a on jenom řekl: ‚Pánbůh dal, Pánbůh vzal. Budiž jméno Boží pochváleno. Mrzí mě to, ale nedokážu proti tomu nic udělat, tak se tím nebudu trápit.‘“

Rodiče vychovávali své děti v křesťanském duchu a pravidelně docházeli na nedělní mše. To samozřejmě neušlo pozornosti. Vedení továrny na otce stále důrazněji tlačilo, že jako člen komunistické strany chodí do kostela a své děti nevede k poznání vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu. Proto když se uvolnila maminčina rodná chalupa, rodiče se rozhodli Prahu opustit a přestěhovat se do klidu vzdáleného vsetínského venkova, do vesničky jménem Růžďka. Po maturitě se pamětnice přistěhovala za rodiči a začala pracovat v kultuře, v osvětovém domě. O prázdninách jezdila jako pomocná síla na pionýrské tábory. To formovalo její pozdější profesi.

„Měla jsem tam takový silný zážitek s jednou holčičkou, která si mě vždycky stáhla pro sebe a vyprávěla mi, jakou má hodnou a krásnou maminku a jak se na ni domů těší. Když si pak na konci tábora přijeli pro děti rodiče, tak pro tuhle holčičku si přijela taková stará paní. Ta holčička na mě ještě volala, že maminka na ni čeká doma. Mně to vrtalo hlavou, a tak jsem se vyptávala a zjistila jsem, že ta holčička nemá rodiče. To bylo poprvé, co jsem se setkala se sirotkem. Udivilo mě, jaká je v dětech touha mít rodiče. To mě zaujalo.“

Eva Borková se začala zajímat o problematiku dětí bez rodičů a fascinovala ji úvaha o vzniku dětských vesniček.

„Režim zrušil pěstounskou péči, která běžně fungovala za první republiky. Dětem bez rodičů pak zbyl jen dětský domov. Když byla zveřejněna výzva, že v Československu bude vybudována po rakouském vzoru první dětská vesnička SOS a hledají se ženy-pěstounky, tak jsem neváhala a přihlásila se.“

Tehdy v šedesátých letech někteří dětští lékaři a psychologové v Československu v čele se Zdeňkem Matějčkem, Josefem Langmeierem a Jiřím Dunovským začali upozorňovat na nedostatky ústavní péče o děti bez rodiny a problém emocionální deprivace takto vyrůstajících dětí. Inspiraci pro hledání alternativního způsobu péče viděli v SOS dětských vesničkách, rozvíjejících se v sousedním Rakousku a dalších zemích západní Evropy. Osvíceným odborníkům se podařilo svoji myšlenku v tehdejším uvolněném politickém prostředí prosadit a v roce 1968 vznikl nejdříve Kruh přátel SOS dětské vesničky a posléze Sdružení SOS dětských vesniček, v rámci kterého bylo založeno Konto 777 SOS dětské vesničky. Z finančních darů občanů se tehdy za poměrně krátkou dobu podařilo nashromáždit na tehdejší dobu neuvěřitelných 28 milionů Kčs, a mohla se tak zahájit stavba první dětské SOS vesničky v Československu, v Doubí u Karlových Varů.  

Mezitím Eva Borková prošla složitým testováním a důkladnými prohlídkami a školeními a v roce 1970 se stala jednou z prvních profesionálních pěstounek ve zbrusu nové dětské vesničce.

„Jako první jsme byly vybrány dvě, Marie Semotamová a já. Začínala jsem v květnu 1970 s pěti dětmi, barák byl sice postavený, ale ještě nebylo všechno doděláno, a tak domem procházeli často řemeslníci, to bylo pro děti oživení. Nejmladší jsem měla osmiměsíční holčičku a nejstarší sedmiletá dvojčata. Pak jsem měla průběžně najednou osm dětí.“

Eva Borková vzpomíná na své kolegyně, se kterými v roce 1970 nastoupila do zbrusu nového prostředí dětské vesničky, a s nimi tak započal nový a citlivý přístup v péči o děti bez rodičů. Byly to tyto ženy: Růžena Dvořanová, Jiřina Gerlichová, Slávka Fridrichová, Henrieta Fullová, Marie Semotamová, Věra Rousová, Stáňa Janková, Eva Špírková, Jana Vokurková, Žofie Hradská a Hela Hejčová.

Na budování vesničky se podílela řada lidí, na všechny si již pamětnice ani nevzpomene. Vzpomíná ale, kolik to dalo práce všechno zorganizovat, sehnat pěstounky apod. V začátcích vesničky pomáhaly i místní karlovarské rodiny. Psychologové z dětské vesničky poučili kantory z karlovarských škol, kam byly děti z vesničky rozptýleny.

„Podpora psychologů byla velká. Ty děti za sebou měly často velmi smutnou zkušenost. Když jsem dostala dítě do péče, dostala jsem podrobné informace z jeho zdravotního i psychologického vyšetření, jak na tom ono dítě je. Co je u něj potřeba rozvíjet, a co je naopak lepší přehlížet, aby se dítě zdárně rozvíjelo. Po půl roce ho zase psychologové přišli přešetřit. Vše probíhalo formou hry, děti se na psychology vždy těšily.“

Každému dítěti byla při nástupu založena vkladní knížka se základním vkladem 5 000 korun. 

„Vedl se deník výdajů a musela jsem dokládat, že příjem, který na děti dostávám, je využit v jejich prospěch. Když se mi podařilo něco ušetřit, tak jsem to dětem rozdělila na vkladní knížky. Aby až půjdou do života, měly něco na začátek.“

Všechno bylo činěno s vizí, že si dětí zaslouží vyrůstat v bezpečném a láskyplném prostředí rodiny, které je bohaté na podněty. Jednotlivé pěstounky, některé měly i partnery, fungovaly ve svých domečcích, jak se jednotlivým domům říkalo, jako rodina. Samy si vařily, nakupovaly, praly, chodily na procházky a výlety, slavily s dětmi narozeniny a podobně. Všechno bylo rodinné, nic společného a organizovaného. Vesnička zajišťovala pouze pomoc s tím, na co pěstounky nestačily, jako například dovoz brambor na uskladnění, zprostředkování dětských táborů a organizace dětských dnů.

„Na rozdíl od dětského domova, kde byly děti prakticky izolované od společnosti, měly v těchto nových rodinách možnost poznat normální život. Se všemi radostmi a starostmi. Stalo se, že jsem dostala čtyřletou holčičku, která trpěla nevyléčitelnou srdeční vadou. Podle doktorů se měla dožít jen deseti let. Když jsem ji dostala a vezla si ji z nemocnice domů, tak jsem cestou koupila pecen chleba. Ta holčička, Alenka se jmenovala, plácla do chleba a ptala se mě, co to je? ,Alenko, to je chleba,‘ říkám jí. Odpověděla, že to nezná. A pak, když jsem jí ho dala rozkrojený a namazaný ke svačině, tak zajásala: ,No, to je ten chleba, takový chleba já znám!‘ Tehdy jsem si uvědomila, co všechno dítě, které žije v izolaci dětského domova nebo nemocnice, neví. Co všechno je pro něj nové. Alenka se snažila všechno dohnat a na všechno se ptala. Protože měla nemocné srdce, nemohla dělat vše, co ostatní děti, a mrzelo ji to. Snažila jsem se jí o to víc věnovat a vše jí trpělivě vysvětlovala. Nakonec jednoho dne při hře umřela, ale měla myslím pěknou smrt. Prostě najednou zmlkla, svezla se k zemi a odešla. Bylo to smutné, ale dali jsme jí několik let normálního života v rodině… To také patří k životu, většinou ale byla zábava.“

Potíže do života dětské vesničky přišly až s nastupující normalizací. Sdružení přátel SOS dětské vesničky sice stačilo uvést do provozu další vesničku ve Chvalčově, ale období sedmdesátých let nepřálo žádné formě občanských iniciativ a v roce 1974 byly vesničky převedeny pod pravomoc státu. To ale režimu nestačilo. V roce 1975 vznikla likvidační komise, která měla ukončit činnost Sdružení přátel SOS dětské vesničky. O rok později byla činnost Sdružení SOS dětských vesniček oficiálně ukončena. Stát získal veškeré nemovitosti i finance: celkem majetek v hodnotě 53,9 milionu Kčs.

„Čím dál víc se vše utahovalo. Ze strany sociální péče na popud ÚV KSČ byl nad námi dohled a tlak, abychom děti vychovávaly v duchu socialistické morálky. Začali kontrolovat, aby žádná matka-pěstounka nevodila děti do kostela. Ty to samozřejmě nedodržely a přišlo udání a problémy. Neštěstí to nikdy nedošlo tak daleko, jak hrozili, že vesničku zavřou a děti nám seberou.“

„Pan profesor Matějček nás utěšoval, že doba je taková a že to musíme vydržet a dbát na děti. Já jsem byla opatrná a v Karlových Varech jsem se snažila jaksi nevyčnívat. Často jsme ale byly s dětmi u babičky a dědečka, mých rodičů na venkově na Moravě, tak tam jsem s dětmi kostel navštěvovala.“

Jak Eva Borková vzpomíná, doba byla vážná a komunistický aparát čekal na sebemenší záminku, aby dětské vesničky zrušil.

„Musely jsme být neustále ve střehu. Sociální pracovnice občas chodila do škol a všechny děti z vesničky jí musely ukazovat svačiny. Ve vedení vesničky jsme měly zázemí, a tak se nám vše podařilo překonat až do roku 1989, kdy se vše obrátilo a Sdružení přátel SOS dětské vesničky bylo obnoveno.“

Po listopadu 1989 byly Sdružení předány fungující vesničky v Doubí a Chvalčově a roku 1996 znovu zahájena výstavba vesničky v Brně-Medlánkách, která byla pro děti otevřena v roce 2003. V roce 1993 bylo Sdružení SOS dětské vesničky přijato za řádného člena mezinárodní organizace SOS Kinderdorf International se sídlem v Rakousku.

Za třicet let v SOS dětské vesničce prošlo láskyplnou náručí Evě Borkové devatenáct dětí. I když to nebylo vždy lehké, na všechny s láskou vzpomíná.

„Nejdůležitější je mít rád to dítě takové, jaké je. I když mu některé věci nejdou, i když se vzteká. To všechno chápat v kontextu toho, co tomu dítěti bylo dáno do vínku a co předtím prožilo, a dávat mu najevo lásku…“

Snažila se jim vynahradit šrámy na jejich dětských duších, ale přitom nezapomínala na jejich vlastní rodiče a svým svěřencům vštěpovala: „Svým vlastním rodičům buďte vděčni za dar života a to, co se stalo potom, tím se netrapte. Snažte se svůj život žít čestně.“

Dnes už jsou z nich také rodiče a stále ji navštěvují, pamětnice má tak možnost těšit se vlastně ze svých vnoučat.

V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy II. stupně, k čemuž se skromností dodává:

„Chtěla bych, aby to vyznamenání nebylo jen o mojí osobě. Ale o všech, kteří se podíleli na vzniku dětské vesničky. Přispěla jsem k něčemu, co se podařilo uvést v život a co posloužilo ohroženým dětem. Mám pocit, že jsem nepromarnila život.“

Zdroj: http://www.sos-vesnicky.cz/o-sdruzeni/historie/