Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Bok (* 1945)

• narozen 24. října 1945

• oba rodiče působili za druhé světové války u britského Královského letectva

• vyučil se elektromechanikem, pracoval v manuálních profesích

• od roku 1968 vyslýchán, perzekvován, napadán StB

• nesčetněkrát zadržen v cele předběžného zadržení

• podepsal Chartu 77

• v období normalizace opakovaně psal dopisy Gustávu Husákovi

• angažoval se při rozmnožování a distribuci zakázané literatury

• v roce 1994 spoluzaložil spolek Šalamoun

• za účelem občanských protestů držel mnohokrát hladovku

• je otcem pěti dětí

“Ať budeš v životě dělat cokoli, lidé tě můžou kritizovat a odrazovat, ale pokud vnitřně cítíš, že to je správné, nikdy to nevzdávej, i když se v tom můžeš mýlit.” John Bok dodnes vzpomíná na poslední slova, která mu krátce přes smrtí řekla jeho babička. Tato hrdá Britka, která poslední léta svého života strávila v totalitním Československu, se stala jedním z lidí, kteří ho nasměrovali na jeho vlastní životní cestě. 

On sám se později se svým výbušným temperamentem a smyslem pro to, co je správné, stal prvkem vymykajícím se nejen normalizačnímu soukolí, ale i pozdějším porevolučním strukturám. Umíněný aktivista, který neváhá vzbouřit se proti jakémukoli systému, nestará se přitom o své pohodlí nebo popularitu a neváhá nasadit i vlastní zdraví. 

 

Ze Vsetína kolem světa až do Anglie 

John Bok se narodil 24. října 1945 v Pardubicích česko-britským rodičům, kteří už v té době měli za sebou vlastní pohnutou historii. 

Tatínek Bedřich Bok pocházel z velmi početné divadelnické rodiny, dospělého věku se kromě něho dožilo deset sourozenců. Za druhé světové války byl totálně nasazený ve zbrojovce na Vsetínsku. Právě zde došlo k tragikomické výtržnosti, která rozhodla o jeho budoucím osudu. V neděli se s kamarády v hospodě střetli se skupinou rozjařených německých vojáků, kteří vyřvávali své německé písničky. Bedřich a jeho přátelé začali na protest stejně nahlas zpívat české a moravské lidovky. Hospodský je vykázal ven, “aby nebyl průšvih”. K tomu ale nakonec stejně došlo. Přiopilí mládenci totiž jednoho z vojáků wehrmachtu svázali a pomočili. 

Už druhý den ráno je ve fabrice hledalo gestapo. Bedřich měl štěstí, dělal totiž až odpolední směnu, takže měl čas sbalit si věci a utéct. Zamířil k příbuzným na severní Moravu, v Beskydech překročil hranici do Polska a v Krakově se připojil k příslušníkům československých zahraničních jednotek. Už tam se dostal do konfliktu, když se zastal židovského chlapce, kterého šikanovali čeští vojáci: “Tátu naštval ten antisemitismus. Už tam si zadělal, jako já si zadělávám celý život. Řekl na plnou hubu, co si myslí, a z toho jsou pak nesnáze. Ale ty se dají přežít,” konstatuje John Bok. 

Vojáci se původně chtěli dostat do Francie, ale protože od západu už postupovali Němci, nezbylo jim, než se vydat na východ. “Zažili střelbu i ze sovětské strany, pár kluků to odskákalo. NKVD je všechny vyslýchala, pak je vezli vlakem přes Moskvu až do Suzdalu. Nebyl to klasický gulag, spíš internační zařízení, ale moc se tam s nimi nemazlili,” vypráví John Bok vzpomínky svého otce. Po roce a půl si internované vojáky vyžádala československá vláda v Londýně, Sověti je pustili a čekala je dlouhá cesta přes Oděsu, Bospor a Dardanely do Sýrie a pak lodí okolo celé Afriky do Británie. 

Bedřich Bok zde vstoupil do britského Královského letectva, pracoval jako radista, navigátor, bombometčík a nejdéle jako zadní střelec u 311. bombardovací perutě. Právě v té době se seznámil s Florence Mary Spence, původně nadějnou pěvkyní, která ale za války pracovala na farmě jako traktoristka a posléze opravovala stíhačky pro britské letectvo. Její předchozí přítel, Polák, byl stíhač a padl v boji. S vědomím, že i Bedřich může kdykoli zahynout, se svatbou neotáleli, vzali se v roce 1944: “Ty tehdejší vztahy byly horké a živočišné. Nikdo si nemohl být jistý životem. Spousta těch manželství potom po válce ztroskotala, ať už v Británii, nebo v Československu,” konstatuje John Bok. 

Bedřich se po skončení války s těhotnou Florence vrátil domů: “Část rodiny na něj nahlížela, že svým působením v britském letectvu ohrozil rodinu. Nejspíš v tom byly výčitky svědomí, protože oni proti nacistům nebojovali.” Brzy nato přišel na svět jejich syn John, druhým jménem po dědečkovi Karel. 

 

Co to s tím člověkem udělali?

Z prvních tří let života má John Bok první vzpomínky na cesty s maminkou do Anglie, kde jako batole strávil téměř rok. Ještě tam stihl poznat svého britského dědečka, se kterým jezdil na šlapací lodi na jezeře v Leedsu. “Maminka se mnou mluvila anglicky, takže jako malý kluk jsem česky neuměl. Později jsem kvůli tomu měl problém ve škole, protože jsem tykal učitelce. Nechápal jsem rozdíl mezi tykáním a vykáním v češtině.” 

Návraty do Československa, do Pardubiček, kde žili s tatínkem, ale bývaly spojeny s hádkami rodičů: “Tatínek byl statečný, velkorysý člověk. Měl široké srdce. Ale zároveň byl taky flamendr a v Pardubičkách začal trošku hýřit. Když potřeboval peníze, rozprodával maminčiny věci z Anglie: porcelán, noty, perské koberce, encyklopedii Britannicu.” Některé knihy a rodinné cennosti dokázala maminka vykoupit zpátky, jiných už se nedopátrala.   

Ještě víc se rodinná situace zkomplikovala po komunistickém převratu v únoru 1948. “Táta se pětkrát stal členem KSČ a pětkrát ho vyhodili. Byl komunistou z idealismu, nikdy z toho nic nezískal, spíš z toho měl průšvihy,” říká John Bok. Po nástupu komunistů k moci rodina zažívala neustálé stěhování, většinou po pohraničních regionech: Karlovy Vary, Liberecko, Ústí nad Labem, Tanvald. “Soudruzi s námi šoupali sem a tam,” říká John Bok. 

John Bok se domnívá, že právě během pobytu v Tanvaldu byl jeho otec evidován jako spolupracovník StB. “Určitě to nedělal z přesvědčení,” konstatuje jeho syn. “Měl tady anglickou ženu a tchýni, dva syny. Ta hrůza, když člověk nasazuje život ve válce, přežije svoje spolubojovníky - a pak ho nějací estébáci donutí ke spolupráci. Co to s tím člověkem udělali?” 

Jednoho dne jeho otec přišel domů zoufalý. Svěřil se matce, že v Jablonci je skupina lékařů, kteří chtějí utéct letecky i s rodinami na Západ. Státní bezpečnost po něm chtěla, aby se k nim naoko připojil, nabídl jim své zkušenosti z válečného letectva a potom je zradil. Matka, která tehdy pracovala jako zdravotní sestra na oddělení pro tuberkulózní pacienty, vymyslela, jak ho zachránit: lékař z nemocnice mu diagnostikoval akutní TBC a hospitalizoval ho na izolaci. Tam se bála vstoupit i StB. 

“Oni sice vypadali, že uvažují racionálně, ale ve skutečnosti byli iracionální,” říká John Bok o estébácích. “Jejich hlavním nástrojem byl totiž strach, který je iracionální.” 

 

Anglická babička vyprovodila estébáky

Důležitou osobou v dětství Johna Boka byla jeho anglická babička Peaches Spence, matka jeho matky, která se za nimi přistěhovala po dědečkově smrti roku 1948. Udělala tehdy rozhodnutí, kterého rodina zřejmě později litovala: v Británii prodala veškerý svůj nemalý majetek, lodní kontraktorství, akciový podíl v pivovaru v Leedsu a dům, a veškeré peníze převedla do Československa, takže při měnové reformě roku 1953 o všechno přišla. “Dělala dělnici, v Tanvaldu čistila špulky tkalcovských strojů, později měla důchod 450 korun, ale nikdy si nepostěžovala,” vzpomíná John Bok. 

Na babičku vzpomíná jako na svéráznou ženu, která chodila do místní hospody hrát na klavír a zpívat písničky od Beatles a objednávala si pivo a borovičku, kterou nechávala usrkávat i svým malým vnukům. “Česky se naučila jen pár slov: knedlíky, máslo, partyzánky, buřty, pívo a taky gin, ale to nemusela říkat česky,” popisuje John Bok. “Nebyla to typická babička, která by se s námi muckala. Kouřila partyzánky, když vařila polívku, uměla cigaretu přesunout z jednoho koutku do druhého. Poslouchala rádio Luxembourg, měla suchý smysl pro humor, trousila sarkastické komentáře. Ani se přitom neusmála a my jsme řvali smíchy.” 

Jednou se jeho babička osobitě vypořádala s příslušníky Státní bezpečnosti, kteří přišli k nim domů vyslýchat jeho matku. “Ozval se zvonek a babička šla otevřít. Pak najednou přišla za mnou a chtěla, abych jí na velký papírový pytel od mouky napsal: ,Jděte do prdele.’ ,Proč?’ ptal jsem se a ona: ,Nestarej se.’ Za chvíli slyším z předsíně neuvěřitelný hurónský smích. Moje anglická babička stála v předsíni a tímto nápisem posílala do prdele dva estébáky, kteří se přišli ptát na moji maminku. Nikdy neprojevovala strach,” vzpomíná John Bok. 

 

S rozvodem rodičů se nemohl smířit

Johnovi rodiče se rozvedli v roce 1956. “Musel jsem si tehdy vodit s sebou do školy malého bráchu Ivana, který nedokázal vydržet ve školce,” říká John Bok. “Jednou jsem takhle seděl ve třídě a najednou - nevím, jak mě to napadlo - jsem se zvedl a odešel ze školy. Sešel jsem dolů do města, zamířil jsem do budovy soudu, kde jsem předtím nikdy nebyl, vystoupil jsem do prvního patra a vstoupil jsem přímo do soudní síně, kde se v té chvíli rozváděli moji rodiče. Dostal jsem hysterický záchvat.” Ten den bylo soudní řízení přerušeno, ale rodiče se rozvedli o nadcházejících prázdninách, kdy děti poslali ke známým. 

Johnův bratr Ivan odešel s tátou, John zůstal u maminky a babičky. Jeho matka se pak provdala za muže jménem Jaroslav Odvárka, ale ani toto manželství nebylo šťastné: “Byl to nešťastný člověk, chtěl se stát lesníkem, ale dělal závozníka. Chlastal a na mámě se dopouštěl domácího násilí. Jednou, asi v deseti nebo v jedenácti letech, jsem na něj vytáhl kudlu a řekl jsem, že ho zabiju.” 

Na otčímův nátlak tehdy bylo rozhodnuto, že John půjde do polepšovny. “Nastoupili jsme do autobusu a jeli jsme do Českého Dubu, kde byla polepšovna v bývalém klášteře. V podloubí se k nám blížili tři muži, kteří mě měli převzít, viděl jsem, jak se vynořují a mizí ve střídajících se světlech a stínech v ranním slunci. Řekl jsem: ,Mami, jestli mě tu necháš, tak spáchám sebevraždu.’” Maminka poté odmítla Johna v ústavu nechat a odjela s ním zpátky domů. 

Nějaký čas potom žil u otce v Liberci, ale kvůli nevyhovujícímu bydlení nakonec i s bratrem stejně skončili v dětském domově. “Bylo mi jedenáct nebo dvanáct. Jednou jsem o patro výš uslyšel křik, tak jsem šel nahoru. Dvě soudružky tam trestaly mého bráchu za to, že se počůral. Fyzicky jsem na ně vystartoval. Zažíval jsem tam i vzájemnou krutost dětí. Nevěřil bych, jaké krutosti na sobě děti v těchto podmínkách páchají.” V dětském domově byli bratři asi rok, potom pokračovalo pendlování mezi otcem a matkou. 

Po základní škole se John Bok vyučil elektromechanikem v Králíkách pod Orlickými horami, kde žila jeho maminka. 

 

Vojna z vás neudělá chlapa

“Po učňáku na mě padla chandra, najednou se mi nechtělo do světa,” vzpomíná. Měl sebevražedné myšlenky a přesto, že babička se ho snažila vyburcovat k životu, upadal do deprese. Nakonec byl hospitalizován v psychiatrické léčebně ve Šternberku. “Byla to dobrá zkušenost, potkal jsem tam různé ztracené duše,” vzpomíná. 

Brzy nato, v roce 1964, narukoval na vojnu do Žatce. Tady se od začátku prezentoval jako potížista, odmítal se podřídit systému nadřazenosti mazáků nad bažanty, což mu způsobovalo potíže s veliteli i ostatními vojáky a často býval zavřený ve vojenském vězení. 

“Šikana nebyla jen vůči bažantům, ale vůči všem, kteří se vzpěčovali principům kolektivní viny,” vzpomíná John Bok. Jednou se mu doneslo, že ostatní vojáci se chystají dát mu “deku” - tedy že ho po večerce kolektivně zbijí. “Řekl mi to na umývárně jeden voják, hodný kluk z věřící rodiny. Šel jsem zpátky do světnice, otevřu dveře, rozsvítím, opřu se o dveře a říkám: ,Tak, hoši. Vy mi chcete dát deku. Tak mi ji dejte. Ale doporučuju, abyste mi ji dali tak, abych se už nemohl hýbat. Protože jinak vás do rána podřežu jako prasata.’ Zhasl jsem, šel jsem si lehnout a nestalo se nic. Ale neměli mě rádi.” 

Docházelo ale i k humorným příhodám. Jednu část vojny trávil ve Slaném, kde začal chodit s krásnou dívkou. Ale když byl pozván k nim domů na oběd, pochopil, že je dcerou politruka jejich vojenského útvaru. Dívčina matka mu dokonce věnovala jednu z manželových důstojnických košil a donutila politruka napsat potvrzení, že si ji John může ponechat. “Ten systém byl krutý, nevypočitatelný a děly se v něm i takovéhle absurdity,” konstatuje John Bok. 

Jediným pozitivem vojenské služby bylo seznámení s několika zajímavými lidmi včetně Karla Kryla, který v rámci armádní soutěže tvořivosti vystoupil se svými pacifistickými písněmi. “Vojna mi nic nedala,” říká John Bok. “Není pravda, že z vás vojna udělá ,chlapa’. Buď poddajného blba, nebo hajzla, který se cítí nadřazený.” 

Na konci vojenské služby v roce 1966 se dozvěděl, že jeho maminka se rozhodla zůstat natrvalo v Anglii. Své dva čerstvě dospělé syny nechala v Československu, odjela s nejmladší dcerou, která se narodila v manželství s Jaroslavem Odvárkou. 

 

Chtěl jsem následovat Palacha

“Já jsem komunistům nevěřil,” komentuje John Bok uvolnění poměrů během pražského jara. V té době žil v Ústí nad Labem se svou partnerkou, o několik let starší Vlastou, a pracoval jako kulisák v místním divadle. Vítal sice nové možnosti v divadle, ve filmu nebo v literatuře, ale byl skeptický k tomu, že tato nová svoboda, která přicházela shora, od komunistů, by mohla být opravdová a trvalá. 

V době srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byli společně s Vlastou na dovolené v Jugoslávii a měli se vracet domů. “Přespávali jsme ve Splitu na nádraží v lůžkovém vagónu. Najednou rány na vagón, hluk a křik. Dozvěděli jsme se, že nás přepadli Rusové. Mě to nepřekvapilo,” vzpomíná. 

Několik dnů strávili v chorvatské rodině poblíž jugoslávsko-maďarských hranic a odtamtud se přes Vídeň vydali do Prahy a domů do Ústí nad Labem. “V divadle se to začalo brzy obracet, soudruzi začali zase soudruhovat,” říká. 

Krátce nato, v lednu 1969, ho osobně zasáhl čin Jana Palacha. “Byl jsem zrovna v Praze a dozvěděl jsem se o tom, když jsem se vracel nočním vlakem do Ústí. V Ústí jsem vystoupil a mířil jsem na noční autobus do Trmic, kde jsme bydleli. Po celém Ústí byl vylepen Palachův dopis, podepsaný jako ,Pochodeň č. 1‘. Cítil jsem, že žádné další pochodně nebudou, že v tom zůstane sám. A hluboce jsem uvažoval o tom, že ho budu následovat,” vzpomíná John Bok. I on sám se později pohyboval na hraně života a smrti, když jako nástroj politického protestu používal hladovku: “Odkaz Palacha stále platí,” říká. “Už předtím tu byl vzor buddhistických mnichů, kteří se upálili na protest proti tamním autoritářským systémům, dali život za to, aby probudili veřejné mínění. Hladovka je svým způsobem něco podobného - dáváte všanc své zdraví a tím donutíte druhé lidi přemýšlet.” 

 

Chartista v Sovětském svazu

Do disidentského prostředí se John Bok dostal po podpisu prohlášení Charty 77 na přelomu let 1976 a 1977. V důsledku toho přišel o zaměstnání a kdosi mu doporučil hledat práci u cirkusu. Obrátil se tedy na ředitelství Československých cirkusů a varieté. Tam ho okamžitě přijali a obratem ho vyslali jako technického pracovníka do československého cirkusu, který v té době působil v Sovětském svazu. 

“Bylo to docela dobrodružné,” vzpomíná na svůj pobyt v SSSR, který trval tři čtvrtě roku. “V tom supertotalitním systému lidé žili někdy svobodněji než my tady.” Mimo jiné proto, že ve velikém Rusku bylo možné zmizet, ztratit se. Vzpomíná například na krásnou osmnáctiletou Ukrajinku, která utekla z domova a přidala se k jejich cirkusu. Později vyšlo najevo, že to byla dcera šéfa Hvězdného městečka, kde sídlilo středisko přípravy kosmonautů, a utíkala před svým otcem - hrdinou Sovětského svazu. 

John Bok také v Rusku navštívil městečko Suzdal, kde byl za války vězněn jeho otec. V tomto městě, plném pravoslavných kostelů a klášterů, se dal do řeči s místním pravoslavným knězem. “Ty jsi cizinec, viď? Odkud jsi?” oslovil ho kněz. A když mu John sdělil, že je z Československa, církevní muž se rozesmál: “Tak to nejsi cizinec, to už jsi náš.” - “A to říkal pop, žádný komunista. Tahle imperiální mentalita tam prostě byla,” dodává John Bok. 

Po návratu do Československa našel zaměstnání jako strojvedoucí na stavbě metra. Šlo o náročnou a často nebezpečnou práci, takže podpis Charty zde nikomu nevadil. “To je práce o držku, to tady nikoho nezajímá,” řekl mu jeho budoucí šéf. “Byl jsem dělnická třída, to mě chránilo. A ač jsem byl chartista, vydělával jsem pět tisíc měsíčně,” směje se John Bok. Velkou část ze svého platu ovšem vydal na alimenty, protože než potkal svou současnou ženu Jitku Bokovou, stal se za svobodna třikrát otcem: “Když ty ženy zjistily, co jsem zač, že jsem podepsal Chartu, vždycky cukly. Nemohl jsem jim to mít za zlé. Ale alimenty jsem platil poctivě.” 

 

Napsal jsem dopis Husákovi

Poté, co bylo v roce 1979 zatčeno jedenáct členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (například Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Jiří Němec, Dana Němcová či Petr Uhl), John Bok napsal svůj první dopis prezidentu Gustávu Husákovi. “Něco se ve mně vzpříčilo: ty si tady žiješ, a na tyhle lidi všichni okolo serou. Šlo mi o to spíš se srovnat sám se sebou. A asi to bylo i díky genům mého táty, který kdysi z podobných důvodů šel bojovat na Západ. Takže jsem si sedl a napsal Husákovi dopis, kde jsem vyjádřil názor, že ti lidé nepáchají nic, na co by i podle našich zákonů neměli nárok. Vyzval jsem ho, aby zastavil jejich trestní stíhání a končilo to: pokud to neuděláte, nezbývá mi, než vás nazvat politickým zločincem.” 

Státní bezpečnost se tehdy dostavila k němu do práce. O zaměstnání na stavbě metra sice nepřišel, v hledáčku StB ale zůstal už natrvalo - až do roku 1989. Jeho aktivity monitorovala StB velmi pozorně, ačkoliv prý nikdy neudělala oficiální domovní prohlídku: “Jako jediný z disentu jsem si doma vyrobil dveře, které nemohli vyrazit. Byly zajištěné železnými tyčemi, které se zasouvaly do zdí.” 

Mnohokrát se ale ocitl u výslechu a v cele předběžného zadržení, vystaven fyzickému i psychickému násilí. Jednou ho zatkli, když vedl do školy svou starší dceru Kristýnu Bokovou, která tehdy chodila do první třídy: “Řekl jsem jim, že holčičku do školy samotnou poslat nemůžu, protože den předtím ji tam obtěžoval nějaký podivný pán. ‚Teď s vámi nepůjdu - pojďte se mnou do školy a zatkněte mě potom.‘ Došli se mnou tedy až do té školy, jak dva idioti se mnou došli až ke třídě. Učitelka na ně vytřeštila oči: ,Pane Bok, co to je?!’ Poprosil jsem ji, ať potom zatelefonuje mojí ženě, že netuším, kdy přijdu domů.” 

 

Vlak z Paříže plný zakázaných knih

John Bok se angažoval také ve výrobě a distribuci zakázané literatury. Jeho žena dala svůj sochařský ateliér v Libni k dispozici pro rozmnožování materiálů VONS a newsletteru Infoch (Informace o Chartě). 

Dovážel ale také zahraniční literaturu ze Západu, protože v letech 1982-1985 mohl celkem čtyřikrát vycestovat do Velké Británie a do Francie. V Paříži se setkával s Prokopem Voskovcem a dalšími lidmi kolem časopisu Svědectví. Do Československa přivážel nejen Svědectví, ale také Listy, které v Římě vydával Jiří Pelikán, a publikace z kanadského nakladatelství ‚68 Publishers. John Bok přišel na velmi originální způsob, jak tiskoviny propašovat ve vlaku: “V noci, když se jelo přes Německo a vlak se vyprázdnil, jsem na toaletě vyšrouboval celý strop. Tam jsem naskládal časopisy a knihy a znovu jsem strop přišrouboval. V Praze jsem dojel domů, převlékl jsem se do montérek a vydal jsem se na seřazovací nádraží na Spořilov. Jako bývalý ajznboňák jsem snadno zjistil, kde bude vlak odstavený. Řekl jsem, že mám za úkol vyměnit v něm žárovky nebo něco podobného. Došel jsem do příslušného vagónu, vyšrouboval strop na záchodě a všechno jsem si odnesl.” Další tiskoviny schovával také mezi sedadly v kupé. 

Tento trik se mu podařilo zopakovat třikrát, nakonec byl ale odhalen, protože napočtvrté si počínal už příliš lehkomyslně a tiskoviny začal vyndávat hned po hraniční kontrole na nádraží v Chebu. “Myslel jsem si, jak jsem chytrej. Takže když odešli pohraničníci se psy, zatáhl jsem v kupé závěsy a to, co bylo schované přímo v kupé, jsem si dal do tašky. Jenže oni se potom vrátili a řekli, že by si ty moje tašky rádi prohlédli ještě jednou.” 

Jeho opakované cesty na Západ pro něj měly ale ještě jeden, neočekávaný důsledek. Někteří lidé v disentu mu nedůvěřovali, možná ho dokonce podezírali ze spolupráce s StB, protože možnost jezdit na Západ a vracet se do Československa byla v té době skutečně výjimečná. 

Ve společnosti prominentních chartistů ale možná cítil odstup i z jiného důvodu. Chybělo mu totiž akademické vzdělání, do společnosti intelektuálů tak úplně nezapadal. “Na Hrádeček jsem se dostal až po listopadu,” říká s trochou hořkosti. Sám sebe označuje za “majordoma” Václava a Olgy Havlových, dělal v jejich bytě různé údržbářské práce. “Nad jejich bytem byla velká půda plná nepořádku. Tam jsem chodil, když jsem potřeboval něco uříznout a podobně. Jednou jsem tam našel odposlouchávací zařízení přímo nad velkým pokojem, ve kterém se konala setkání disidentů,” vzpomíná. 

S Václavem Havlem ale zažil i veselejší události. Disidenti si například “přivlastňovali plesy”, na které si legálně zakoupili vstupenky. Organizátoři plesu na pražském Výstavišti, v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, pak byli nemile překvapeni, když Václav Havel vyhrál v tombole divočáka. 

 

Neuklidním se, Vašku

John Bok s aktivisty z VONS se účastnili studentského pochodu dne 17. listopadu 1989. “S VONSáky jsme byli na Vyšehradě, spustili jsme se z kopce, došli jsme k bráně a u botanické zahrady byly naštosované policejní ávie. Na konci Vyšehradské ulice to přehradili a začali nás řezat,” vzpomíná. Tehdy naposledy skončil v cele předběžného zadržení a posléze ve vězení na Ruzyni, kde do 21. listopadu držel hladovku. 

Po propuštění z vazby se vydal do Melantrichu na Václavském náměstí, kde tehdy bylo centrum rodícího se Občanského fóra. John Bok se do dění zapojil jako organizátor ochranky Václava Havla, kterou sestavil ze studentů ovládajících judo a karate: “Poslouchali mě jako přirozenou autoritu. Učil jsem je, že když někde razíme cestu, musíme se k lidem chovat slušně, říkat jim ‚s dovolením‘ a ‚kdybyste byli tak laskavi‘,” vysvětluje. 

John Bok byl velmi skeptický k novým lidem, kteří se najednou začali objevovat kolem Václava Havla a které předtím v disidentském prostředí nikdy neviděl. Patřil k nim i tehdejší zaměstnanec Prognostického ústavu Václav Klaus. “Už tenkrát na Vaška [Havla] žárlil, v Laterně Magice chtěl mít stejně velkou šatnu jako on a nesl těžce i to, že ta jeho byla o tři schody níž. Tehdy poprvé ode mě dostal ťafku, když vyštěkl na nějaké okolo jdoucí děvče: ,Můžete mi sehnat sešívačku?’ Já řekl: ,Víte, pane Klausi, nebylo by od věci říci prosím. I v bouřlivé době by lidé měli zachovávat slušnost, požádat a ne nařizovat.‘” 

Jeho prudký temperament ale posléze vedl k tomu, že někteří lidé okolo Václava Havla ho vytlačili na okraj dění. Dokonce se ani nemohl zúčastnit prezidentské inaugurace Václava Havla, protože otevřeně nesouhlasil s tím, že bude skládat slib na dosavadní komunistickou ústavu ČSSR. “Sestavoval se nějaký seznam, kdo půjde za Občanské fórum na Hrad na inauguraci. Šel jsem se tam podívat, hledal jsem tam svoje jméno a nenašel ho. Cítil jsem se dotčený. Šel jsem za Vaškem a řekl jsem mu: ,Můžeš mi říct, proč nejsem na seznamu?’ Vašel začal koktat. A já říkám: ,Ty o tom víš, nebo nevíš? Aha, oni ti řekli, že udělám nějaký průser, viď? Je to možný. Ale ono se to hodí, v téhle době. Víš, že budeš skládat stejný slib jako komunistický prezident? Bolševické ústavě?’ On mi řekl: ,Uklidni se.’ A já na to: ,Neuklidním se, Vašku, strčte si revoluci do prdele.’ Pak jsem jel domů a bylo mi opravdu smutno.” 

Domníval se, že jeho angažmá v revoluci tím definitivně skončilo, ještě ale zprostředkoval neoficiální setkání Václava Havla s portugalským prezidentem Máriem Soaeresem, který mu daroval modrou prezidentskou limuzínu. 

 

Jsem rád, že jsem se dožil svobody

I po revoluci se John Bok zapojoval do veřejného dění svým osobitým, často kontroverzním způsobem. V roce 1994 založil se spisovatelkou Lenkou Procházkovou Spolek Šalamoun, který se angažuje v případech podezřelých z chybného vyšetřování nebo soudních rozhodováních (například v případu Petra Kramného, odsouzeného za vraždu své ženy a dcery). Třikrát byl nominován na funkci ombudsmana, několikrát také kandidoval ve volbách a ve své domovské městské části Praha 8 působil jako zastupitel. I po revoluci také využil svůj za totality vyzkoušený nástroj politického aktivismu - hladovku (naposledy v roce 2004 za odstoupení Stanislava Grosse). 

“Jsem rád, že jsem se dožil svobody, že moje děti jsou úspěšné, ne z protekce, ale samy od sebe. Mohou jezdit, kam chtějí, dělat, co chtějí, říkat nahlas, co chtějí,” konstatuje. Zároveň je ale zřejmé, že vůči nespravedlnosti a bezpráví se bude angažovat vždy, ať se režim, který je páchá, jmenuje jakkoli.