Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpán Böhm (* 1938)

• narozen 29. listopadu 1938 v Tasovicích na Znojemsku, pochází z částečně německé rodiny

• otec musel roku 1943 rukovat k wehrmachtu

• pamatuje násilí během osvobození Tasovic

• dědeček a otcovi sourozenci po válce zařazeni k odsunu z Československa

• dědeček Jakub Böhm během odsunu zastřelen příslušníky revolučních gard

• v roce 1947 se rodina přestěhovala do Karlových Varů, kde dokončil školu

• díky úspěchu v soutěži Zelená Marsu v roce 1962 vycestoval na Kubu

• na Kubě mezitím vypukla karibská krize a třítýdenní cesta se nakonec protáhla na jeden rok

• během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru v Karlových Varech

Jaro 1945 předznamenalo úlevu, oslavy a naději ve světlejší zítřky. A taky vlnu rabování a sexuálního násilí. Pod rouškou kolektivní nenávisti pak rabování a násilí doprovázelo poválečný odsun Němců. Namísto oslav byl tehdy šestiletý Štěpán Böhm donucen sledovat odvrácené a jen stěží představitelné stránky pětačtyřicátého roku. „Mířili na mě samopalem. Na mě a na sestru. Pak jsme se přikryli duchnou, abychom to neviděli – počítal jsem, že nás zastřelí. Ožralí byli, měli flašku v ruce a: ‚Budem střílet!‘ Teď se otočili a... To bylo strašné.“

Pánbůh tě dobře potrestal

Štěpán Böhm se narodil 29. listopadu 1938 v obci Tasovice na Znojemsku Štěpánovi a Alžbětě Böhmovým. V sudetských Tasovicích žili Böhmovi – rodina s německými kořeny – jako jedni z mála česky mluvících obyvatel. S německou majoritou převládaly přátelské vztahy, říšská ideologie měla mezi Němci v Tasovicích dle vyprávění jen mizivou podporu. „Od čtyřicátého třetího roku, to už si začínám pamatovat, tak byli strašně nervózní. Hlavně začátek čtyřicátého čtvrtého, kdy plakali, že jim odebírali i čtrnáctileté kluky na frontu. Takže tam strašně začali nenávidět Hitlera,“ přibližuje důvody převážně bezproblémového soužití.

I přesto se mezi lidmi našli přívrženci nacismu. „Na náměstí byla společná pumpa, kam všichni občané chodili pro vodu. A teď se tam objevil jeden a ten na moji matku začal křičet: ,Schwein Böhmische,‘ svině česká. A teď vzal kýbl a kýblem ji mlátil. Já jako děcko, šestileté, jsem začal řvát, brečet. Sousedi vybíhali ven, toho člověka usměrňovali, ale báli se ho.“ Údajně šlo o jediného nacistu v Tasovicích. Později musel rukovat k wehrmachtu a na frontě přišel o obě nohy. „Takže potom říkali: ,Tak, pánbůh tě dobře potrestal,‘“ dodává. Vyjma tohoto incidentu prožil Štěpán válečná léta v relativním bezpečí. Böhmovi bydleli v domku s malým polem, chovali králíky, pěstovali ovocné stromy a víno.

Na podzim 1943 musel otec kvůli německému původu rukovat k wehrmachtu, sloužil jako telefonista. Frontových bojů se dle vyprávění naštěstí neúčastnil, namísto toho padl do sovětského a pak i do amerického zajetí. „Problém byl s jídlem, to on říkal – jídlo. [...] Vím, že za kus chleba, aby dostal něco najíst, tak i svatební prsten tam někomu dal.“ Na území Německa pak coby válečný zajatec odklízel padlé. Domů se vrátil až po válce. „Matka ho na dvoře musela umývat, protože byl celý zavšivený. Na to jsem se díval a bylo to hrozné. Ale byl rád, že je po všem.“ Rok po otcově odvodu nastoupil Štěpán do první třídy německé školy, kde musel ve svých šesti letech povinně hajlovat. „Ale faktem je, že to bylo pouze do Vánoc. A potom, jak se blížila fronta, tak už se do školy nechodilo,“ upřesňuje.

To je válka, s tím se nedá nic dělat. To mně pak vysvětlili

S nadcházejícím rokem 1945 a postupující frontou se život proměnil. V dubnu se stalo cílem rozsáhlých náletů deset kilometrů vzdálené Znojmo. „Ovšem to bylo tak nepřesné, ty bomby, že i v těch Tasovicích jsme spali u sousedů dole ve sklepě několik dní.“ 7. května pak přijeli do Tasovic sovětští osvoboditelé. „V celé té vesnici byste neviděli živáčka, všichni se zašili, zamkli. Já jsem nevěděl proč, přede mnou o tom nechtěli mluvit. Až potom jsem to samozřejmě pochopil. Sháněli ženské, byli loupežníci a znásilňovali. Což jsem potom viděl na vlastní oči.“ Zatímco mnozí pamětníci mají příjezd Sovětů spojený s oslavami, celá řada dalších prožívala jen stěží představitelné traumatizující chvíle plné brutality.

„Ožralí byli, měli flašku v ruce – a: ‚Budeme střílet!‘ Teď se otočili. A... to bylo strašné.“ Tehdy šestiletý Štěpán byl pod pohrůžkou smrti nucen sledovat, jak se vojáci Rudé armády dopouštějí sexuálního násilí na jeho mamince. „Přitáhli sousedku, mířili na mě samopalem. Na mě a na sestru. Násilím svlíkali mou matku, která řvala a křičela a znásilňovali ji taky. [...] Řvala, furt řvala. Pak jsme se přikryli duchnou, abychom to neviděli – počítal jsem, že nás zastřelí. [...] To byl otřesný dojem, to bylo něco hrozného! No nic, to bohužel bylo. To je válka. S tím se nedá nic dělat, to mně pak vysvětlili.“

Jako děcko jsem byl v šoku: vytáhl pistoli a zastřelil ho

Odjezdem osvoboditelů utrpení zdaleka neskončilo. V poválečném období byla v rámci etnických čistek z Tasovic odsunuta celá řada německých obyvatel. Štěpán vzpomíná na přítomnost revolučních gard v obci: „Hned dostali nálepku rabovací gardy. To byli první, kteří navštívili ty největší statkáře a věděli, že tam určitě něco posbírají – stříbrné svícny, zlato, hodinky. To si pamatuju velmi dobře. Všechno nakládali do aut, to tam bohužel bylo. A ty, kteří byli neposlušní a nechtěli odejít, tak je mlátili i bičem. A ještě to, co si mohli vzít, tak jim vyházeli z povozů.“

Na odsun museli i blízcí příbuzní. Zatímco otec mohl díky sňatku s Češkou zůstat, dědeček a otcovi sourozenci s rodinami takové štěstí neměli. Drastický průběh odsunu a nelidské zacházení s Němci zapříčinilo další rodinnou tragédii. „Bratranec, který byl stejně starý jako já, tak škemral o jídlo. A můj dědeček, který tam byl, tak ho chlácholil. A jeden z té služby revolučních gard – to jsem byl úplně v šoku jako děcko, když jsem viděl, že vytáhl pistoli a zastřelil ho. [...] To bylo to nejhorší. Matka brečela celou cestu domů. To bylo to nejhorší,“ popisuje drastickou událost. Dědeček, který za odsun zaplatil svým životem, se jmenoval Jakub Böhm.

Ušetřené stříbro, to už byly miliony

V říjnu 1947 se Böhmovi přestěhovali do Karlových Varů. „Člověče, přijeď sem, tady jsou pětkrát vyšší platy než na Moravě a spousta volných bytů,“ stálo v telegramu od otcova kamaráda. Rodina tedy přesídlila ze Znojemska na západ Československa. Otec pracoval jako elektrikář, Štěpán nastoupil do třetí třídy. Šlo o národnostně pestrou školu. „Ze zakarpatské Rusi, z Volyně, byl jsem překvapený, kolik tam bylo i Maďarů a Rumunů. A všechno probíhalo dobře,“ vzpomíná. Po karlovarské základní škole Štěpán absolvoval takzvaný jednoroční učební kurz (JUK) a poté vystudoval automobilní průmyslovou školu v Zábřehu na Moravě.

Vojnu odsloužil v letech 1957 až 1959 v Olomouci. V té době se seznámil se svou budoucí manželkou Lenkou Benešovou. Společně pak bydleli v obci Hostinné na Trutnovsku, rodišti Lenčiných rodičů, kde Štěpán pracoval v trutnovských Závodech průmyslové automatizace (ZPA). V ZPA se zúčastnil soutěže Zelená Marsu pořádané Ústředním výborem Československého svazu mládeže (ÚV ČSM), do které mohli zaměstnanci přihlašovat své zlepšovací návrhy. Ten Štěpánův se týkal elektromagnetických relé. „Er-pé devadesátky, er-pé stovky a takové. Ušetřené stříbro, to už byly miliony,“ přibližuje. Návrh se skutečně setkal s úspěchem: „Takže nás tam vybrali a letěl jsem za odměnu na tři týdny na Kubu.“ To se psal rok 1962.

Když mluvil Fidel, tak mluvil šest hodin

Mezitím, v říjnu 1962, na Kubě vypukla takzvaná karibská krize a třítýdenní pobyt se protáhl na jeden rok. Dříve se Štěpán z bezpečnostních důvodů vrátit nemohl. „Kanóny, samopaly. Všechno tam bylo připravené na pouliční boj. Okolo vojenské americké křižníky, nad námi americké tryskáče. Teď člověk nevěděl, kam se schovat, pod jaký pomerančovník.“ Karibská krize vyeskalovala v reálnou hrozbu jaderného konfliktu. „Tak jsem si říkal: ‚Když to tady pustí, tak ten ostrov spadne do moře.‘ Ale pak jsem si taky říkal: ‚No tak v Japonsku to taky nespadlo, tak snad ještě nejsou ty atomovky tak silné.‘ Ale člověk neví, že ano,“ vzpomíná s ironií na vypjaté chvíle. Přes hrozící nebezpečí se s nepokoji a násilím na Kubě naštěstí nesetkal. „Proběhlo všechno v klidu, ale bylo tam milion lidí. Vždycky na náměstí u kapitolu, když mluvil Fidel, tak mluvil šest hodin. To byly ohnivé, plamenné řeči. Úplně ty lidi dojal.“

Kult osobnosti Fidela Castra byl dle vzpomínek patrný doslova na každém rohu: „Lidi ho měli místo pánaboha. Všude v domech, kam jste přišli, všude byla jeho fotografie. Lidi ho milovali,“ dodává. Jak vypadal život na Kubě, když se zrovna nemanifestovalo? „Tam byla hrozná chudoba. A já jsem potom začal pomáhat učit. Tam bylo strašně negramotných [lidí], tak jsem učil písmenka, protože už jsem znal i ta španělská slovíčka.“ Na Kubě měl možnost zůstat natrvalo. „A já jsem říkal: ‚Těším se domů.‘ Protože jsem měl narozenou dceru, kterou jsem neviděl.“ A tak se po roce vrátil do Československa – jako jeden z mála. „Do Prahy jsme dojeli čtyři. Ostatní tam přesvědčili. Pak mi jeden psal z Kanady, že tam vystudoval vysokou.“ Nutno dodat, že na svůj pobyt na Kubě rozhodně nevzpomíná ve zlém: „Užil jsem si to tam. Bylo mi čtyřiadvacet, bylo to krásné. Až na to druhé,“ uzavírá.

Z hecu na komín

Nedlouho po návratu z Kuby se Štěpán přestěhoval zpět na Karlovarsko a pracoval ve velíně průmyslového komplexu Vřesová. Na starost měl obsluhu turbín a kotlů. „A byla to pěkná práce. Škoda.“ Pěknou práci ukončil srpen roku 1968. Na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy vylezl Štěpán s kolegou ve Vřesové na 200 metrů vysoký komín, kde vyvěsili československou vlajku. „My jsme to udělali z hecu. Padesát tři minut – my jsme si to stopli – se lezlo nahoru a dolů dvacet šest. A já jsem se pak čtyři dny nemohl postavit na nohy, jak ty svaly bolely, to bylo hrozné [smích].“ Po ztrátě zaměstnání pak vystřídal vícero pozic. Pracoval například jako strojvedoucí, lektor autoškoly, ve skladu nebo jako turistický průvodce. Kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům odešel roku 1972 do invalidního důchodu.

Ještě před srpnovou invazí se pod vidinou demokratizace poměrů přihlásil jako kandidát do komunistické strany. „Ale členem jsem se už nestal, protože nás mezitím vyhodili,“ upřesňuje. V souvislosti s totalitní mocí musel Štěpán Böhm projít i nepříjemnou zkouškou: „Chtěli ze mě udělat agenta. Ale já jsem to nepodepsal. [...] Moje žena nadávala a říkala: ‚Tak si to jdi dělat a rozvedeme se!‘“ Snaha o navázání spolupráce mohla souviset s jeho roční kubánskou zkušeností. Jaké měly tehdy bezpečnostní složky se Štěpánem úmysly a co všechno (ne)věděly, se už zřejmě nedozvíme. Spis s krycím jménem Jakub, pod kterým byl Štěpán veden, se k dnešním dnům nedochoval.[1]

Ruku v ruce s výše zmíněnými zkušenostmi pak sametovou revoluci přivítal s otevřenou náručí. „Dokonce jsem byl jedním z prvních organizátorů Občanského fóra (OF).“ V rámci svého angažmá v OF se snažil na Karlovarsku zabránit bývalým komunistickým funkcionářům v přístupu ke státní moci. „A najednou koukám, a přišel tam kádrovák z Puppu, pak ten z Vřesové.“ Oba dosáhli vysokých politických pozic. „A další a další, které jsem znal. To jsem říkal: ‚No to snad není možné!‘ Bylo mi úplně na blití, tak jsem se vyprdl na celou politiku,“ shrnuje. V roce 2002 se Štěpán Böhm přestěhoval z Karlových Varů do Brna, kde žil i v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2022).

 

 

[1] Spis byl zničen v roce 1990. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.