Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Böhm (* 1938)

• narozen 30. dubna 1938 v Horní Lipové

• německá národnost

• dětství v Domašově (dnes část Bělé pod Pradědem)

• otec ve Wehrmachtu

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• v roce 1948 vysídleni na Třebíčsko

• pět měsíců v cihelně u obce Ptáčov

• v deseti a půl letech nástup do první třídy

• zaměstnán v Energetických rozvodných závodech

• žije v Zábřehu

Erich Böhm je rodák z Domašova (německy Thomasdorf) ležícího přímo pod nejvyššími vrcholky Hrubého Jeseníku v údolí řeky Bělé. V době jeho narození se jednalo o výhradně německou obec. Až na malé výjimky všechny místní obyvatele v roce 1946 odsunuli do Německa. Böhmovi zůstali, protože otce jako místního pošťáka potřebovali na zaučení nového českého poštmistra. Poté, co svůj úkol splnil, v květnu 1948 rodiče se třemi dětmi a tříměsíčním bratříčkem odvezli v dobytčím vagonu na zemědělské práce na Třebíčsko. Nikdo ze zemědělců ale o rodinu s tolika dětmi neměl zájem, a tak je umístili do cihelny v obci Ptáčov, kde žili v otřesných podmínkách bez pitné vody. Až po nezměrné snaze matky a zásahu Červeného kříže jim po pěti měsících povolili návrat domů.

V domečku u hlavní cesty

Erich Böhm se narodil 30. dubna 1938 v Horní Lipové. Dětství ale prožil v Domašově, kde už prý stovky let předtím žili jeho předci. Jeho pradědeček přišel v roce 1866 v bitvě u Hradce Králové o nohu. Jako válečný invalida obdržel obnos peněz, za který si koupil domek v Domašově, v němž přišel pamětník na svět.

Otec Wilhelm Böhm v obci pracoval jako pošťák a své místo si udržel i po mnichovské dohodě, kdy spolu s téměř celým pohraničím Domašov zabralo nacistické Německo. Necelý rok poté Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. Otci již předtím zjistili tuberkulózu a přišel o půlku plic, a tak jako invalida nemusel narukovat do Wehrmachtu. V jeho složkách ale skončilo několik matčiných bratrů a jeden z nich, Rudolf Hackenberg, ve válce padl.

V době, kdy se již situace na frontách otáčela a pro Německo se nevyvíjela dobře, vznikl v září 1944 Volkssturm neboli německá domobrana. Zařadili do ní také pamětníkova otce, který ale jednoho dne nepřišel na výcvik. Přímo do domu si pro něj tehdy přišel velitel skupiny. „Ráno přišel vedoucí NSDAP v obci Hackenberg a máma mu řekla, že otec byl ve službě a potřebuje se vyspat a že přijde potom a ať je neobtěžuje s tím jejich blbnutím.“ Místního velitele to prý tak rozlítilo, že zařídil otcův nástup do Wehrmachtu. Otec pak sloužil jako dozorce v zajateckém táboře, ale po několika měsících ho ze zdravotních důvodů zprostili vojenské služby a těsně před příchodem sovětských vojsk se vrátil do Domašova.

Erich Böhm v posledním roce války nastoupil do místní školy. Jeho osobní vzpomínky na válečné období se tak týkají spíše dětských her. Přímo za domem jim stála prudká Bělská stráň, kterou děti využívaly k zimním sportům. „Já jsem s lyžemi mohl dojet až do domu,“ dodává pamětník. I on ale viděl, jaké hrůzy válečné běsnění přináší. Přímo v Domašově se nacházely dva zajatecké tábory. Jeden se nazýval Kiefrich 2 (Borek) a druhý Vietseifen 3 (Rudohoří). Byli v nich sovětští zajatci a čtyřiapadesát z nich pobyt v táborech nepřežilo. Erich Böhm vzpomíná, že několik z nich viděl procházet přímo Domašovem. „Panovala krutá zima, všude byl sníh a oni byli velmi špatně oblečeni. Měli jen hadry obtočený kolem chodidel. Našli se i lidé, kteří jim chtěli pomoct, a nabídli jim na ulici chleba a ti, co je hlídali, jim dali pažbou.“

Na samém sklonku války si prý vedlejší dřevěný domek pro své potřeby vyhlédla německá vojenská policie. „Po lesích chytali dezertéry. Několikrát jsem je viděl u toho domku stát u zdi. Byli smutní a měli skloněné hlavy. Stálo jich tam třeba deset. Německá vojenská policie je pak někam odvedla a postřílela. Vlastní vojsko, zběhy, popravili. Bylo to koncem dubna, začátkem května. Vždycky za dva, za tři dny nashromáždili další německé dezertéry a pak je popravovali a likvidovali.“

Dům Böhmových stál hned u křižovatky a každé vozidlo muselo projet kolem nich. Erich Böhm vzpomíná, že s přibližující se frontou cesty lemovaly stovky vojáků a utečenců. Mezi vojenskými kolonami se proplétaly celé rodiny buď na vozech, nebo jen s nejnutnějšími věcmi. „Dva tři týdny byla silnice neustále plná. V příkopech stály tanky a nákladní auta. Neustálé zácpy a zmatek.“ A nakonec německá ženijní vojska podminovala nedaleký most přes Červenohorský potok a vyhodila ho do povětří. „Předem nás informovali. Matka byla v sedmém měsíci těhotenství. Museli jsme otevřít okna a dveře, aby nás nezabila tlaková vlna. Já jsem to pozoroval z Bělského kopce. Traverzy létaly až kousek od nás na Bělskou stráň.“

Krátce poté do Domašova dorazili sovětští vojáci, kteří se usadili na zahradě hned u domu Böhmových. Pamětník na ně nedá dopustit a vzpomíná na ně jen v dobrém. „Nic nám nesebrali ani nic neudělali a to jsme byli jen Němci. Vozili nás na koni a pouštěli nám světlice. Snažili se nám vyprávět, že doma mají taky takové děti.“

Ve vagonu pro dobytek do vnitrozemí

Kontrolu nad obcí pak převzali správní komisaři, kteří měli mimo jiné na starost organizovat příchod nových osadníků a odsun německého obyvatelstva. Böhmovy jako jedny z mála do odsunu Němců nezařadili, protože otec měl jako pošťák zaučit nového českého poštmistra.

V letech 1945 až 1947 během organizovaného i neorganizovaného odsunu z Československa do některé z okupačních zón Německa odešly tři miliony Němců. Příchod takového počtu nových obyvatel přinášel obrovské potíže a USA v roce 1947 pozastavily odsun Němců do americké zóny Německa. V roce 1947 se podle soupisu obyvatel v Československu z různých důvodů ještě nacházelo sto osmdesát tisíc osob německé národnosti. Pro nereálnost jejich hromadného odsunu československá vláda přesídlila šedesát tisíc Němců do vnitrozemí a práceschopné zařadila do zemědělství a hornictví.

Poté, co otec zaučil nového poštmistra, v květnu 1948 pro rodiče desetiletého Ericha, jeho mladšího bratra Horsta, tříletou sestru Helenu a tříměsíčního Viléma na nádraží v Jeseníku připravili vagon, v němž se za normálních okolností převážel dobytek. Naložili do něj věci osobní potřeby a nejnutnější nábytek. „Vůbec nic jsme nevěděli. Nikdo nám neřekl, kam jedeme ani jak dlouho pojedeme,“ vzpomíná Erich Böhm a dodává, že pro vykonání potřeby měli do vagonu přidělen kýbl a nikdo jim nezajišťoval jídlo ani vodu. „Jako nejstarší jsem měl během zastávek někde sehnat vodu, abysme měli co pít.“

Po třech dnech zastavil vlak na nádraží v Třebíči. „Na nádraží už stálo plno koňských potahů i traktorů. Sedláci tam stáli v řadě, jak kdyby čekali na uhlí, ale čekali na nás. Byla to dlouhá řada vagonů a oni chodili od jednoho k druhému. My jsme museli otevřít dveře a stoupnout si na okraj vagonu. Dívali se na nás a hodnotili, jestli jsou ve vagonech rodiny schopné práce. Dopadlo to tak, že všechny vybrali a odvezli na statky na práci a my jsme tam jediní zůstali stát. Nikdo nás nechtěl.“

Rodinu Böhmových nakonec odvezli do areálu cihelny poblíž obce Ptáčov, kde pro ně místní správce narychlo zajistil dvě místnosti. „Všechno bylo posraný, protože správce z toho před námi vyháněl slepice. Nezbylo nic jiného než to vyčistit a snažit se alespoň po dvou ležet na posteli. Když nás tam nastěhovali, tak říkali, že teď si můžeme zpívat ,Deutschland, Deutschland über alles‘. Nákladní auta jezdila neustále kolem našich oken. Když pršelo, tak tam bylo bláto, a když nepršelo, tak prach,“ vzpomíná Erich Böhm, jehož invalidní otec musel nastoupit na těžkou práci v cihelně.

V těchto katastrofálních podmínkách s tříměsíčním dítětem musela rodina žít několik měsíců. Neměli přitom k dispozici ani pitnou vodu, pro niž si chodili do studny v tři kilometry vzdáleném Ptáčově. „Napustil jsem kýbl, a než jsem ho vytáhl ze studny, tak půlka vody byla pryč. Než jsem to pak bez víka dovezl na kole do cihelny, tak jsem tam měl jen trochu vody.“

Matka se však nevzdala a pravidelně chodila do okresního města Třebíč žádat na úřad o návrat do Domašova. „Vždycky vzala pod paží tříměsíčního bráchu a nadávala, že tam žijeme hůř než zvířata. Nebála se, protože měla u sebe dítě a věděla, že jí nic neudělají.“ Když neuspěla, tak na radu faráře z Domašova Braunera napsala stížnost na Červený kříž. Až poté se po pětiměsíčním martyriu mohli v říjnu 1948 Böhmovi vrátit do Domašova.

Čtyři roky nemohl do školy

Mezitím ale jejich dům v Domašově obsadila romská rodina. Sice jim stačili spálit všechno dřevo z půdy a několik kusů nábytku, ale před jejich návratem odešli, a tak se Böhmovi měli alespoň kam vrátit. Pamětníkovi bylo tehdy deset a půl roku a měl za sebou jen půlroční německou školu, protože nedostal povolení docházet do školy české. Do prvního ročníku v Domašově tak nastupoval až na konci roku 1948. „Neuměl jsem ani slovo česky a nikomu jsem nerozuměl,“ dodává pamětník, kterého pro jeho vysoký věk přesto hned o pololetí zařadili do druhého ročníku. Erich Böhm ale nakonec počáteční problémy díky své píli přečkal. „Mně se čeština dostala tak do krve, že jsem na tom byl lépe než čeští spolužáci. Když jsme psali slohovou práci, tak ji pan učitel četl celé třídě nahlas a dával mě českým dětem za příklad.“ Pamětník měl tehdy také doma spoustu povinností. Po návratu do Domašova matka nastoupila do zaměstnání jako lesní dělnice a otec se jako bystřinář staral o vodní toky. Tíha domácnosti tak částečně spočívala na pamětníkovi, který svým sourozencům pravidelně vařil.

Po základní škole Erich Böhm vystudoval Střední zemědělskou školu v Šumperku a následně nastoupil k Dopravnímu podniku v tehdejším Gottwaldově. Po povinné vojenské službě pracoval u Energetických rozvodných závodů v Zábřehu, kam se také přestěhoval, a v tomto zaměstnání zůstal až do penze. V roce 1960 se oženil s Emilií Jahnovou, s níž žije v Zábřehu.

„V Česku se cítím jako doma a jako svobodný člověk. Cítím se rovnocenný s Čechy a také se tak většina lidí ke mně chovala. Některé věci jsem ale musel překousnout. Nejvíc se cítím poškozený, že jsme jako Němci nemohli do roku 1948 chodit do školy. Nebýt náhod a mé snahy, tak jsem byl odepsaný. Cítil jsem to jako křivdu, protože jsme neměli žádnou vinu. Otec narukovat musel,“ dodává na závěr Erich Böhm.