Лада Богомолова Lada Bohomolova

„Vzpomínám si přesně na tu chvíli, kdy jsem přišla na hodinu tělocviku, a stalo se to. Jedna z holek mi říká: ‚Vybuchl tam Černobyl.‘ Já jsem tehdy nevěděla, co je to Černobyl, co to znamená. Asi jako, že je to špatné. A tak jsme na tom hřišti strávili celý den. Pamatuji si, jak to ten den vypadalo. Nemůžu říct, že by mě to nějak ovlivnilo, že bychom byli ozářeni nebo tak něco. Později si vzpomínám na lidi, kteří se odtamtud vrátili, a ti trpěli. A ti onkologičtí pacienti, lidé z Černobylu… Na to jsem ale nějak narazila až potom. Ale v tu chvíli to bylo: no, něco říkají. No, asi řeknou něco strašného.“ „A rodiče o tom doma něco říkali? Dospělí mezi sebou?“ „Moje máma to chápala, protože ona byla na hygienicko-epidemiologické stanici, chápala, o co jde. Pravděpodobně na té stanici nesměli o tom zavádět hovory. Takže přijali nějaká opatření. Možná taková, že jsme jim ani nerozuměli. Vzpomínám si, že jsme nějakou dobu nejezdili na otevřená místa. Pokud jde o ekologickou situaci v Kramatorsku, moje máma byla vždycky velmi dobře informovaná. Dokonce když jsme kupovali daču, věděla, kde vanou jaké větry, aby tam nefoukalo nic z továren. Slyšela jsem to ve škole, nějak tak; možná v televizi, ale jinak… A ty filmy, co dávali v televizi. A pak, v roce [20]14, jsem zažila takové, jak to říct, déjà vu nebo co? Jedu autem do práce, prázdné ulice, tráva, keře nad hlavou, psi pobíhají sem a tam. Nejsou tu žádní lidé, jedu po prázdné ulici a napadá mě: ‚Černobyl! V Černobylu to bylo jako u nás v roce [20]14.‘“ „Svůj obchod jsme nikdy nezavřeli, jezdila jsem do práce autem z vesnice na předměstí. Pamatuji si, jaké to bylo, jak vítr roznášel všechnu tu trávu. A ta tráva vyrostla. Pořád ji kosí, všechno uklízejí. Teď se to taky uklízí, pořád se tam vrtají, vysazují ty květiny. Ve městě se tomu vždycky věnuje mnoho pozornosti. <…> A pro mě to byl takový obraz déjà vu. Říkám si: ‚Hele, Černobyl, úplně takhle…‘ Tak jsem se v tu chvíli cítila. Ale tenkrát…, no ano, Černobyl; slyšela jsem to jako všichni. Nemůžu říct, že by mě to tak zasáhlo jako lidi v Kyjevě nebo jinde. A, jak jsem pochopila, ten radioaktivní mrak nás nezasáhl tolik jako jiná města.“

„Dětí bylo velmi málo. Nerodily se. To kvůli různým převratům a podobně. A bylo málo dětí. U nás ve dvoře bylo několik dětí, a všichni to byli kluci. A my jsme říkali: ‚Co to je – rodí se děti, chlapci.‘ Říkalo se, že až vyrostou, bude válka. Když se rodí tolik chlapců. U nás na dvoře nebyly skoro žádné holky. Byli tam samí kluci. Hráli jsme si s dětmi na dvoře, a byli tam kluci. Dokonce si nevzpomínám ani na jednu dívku.“

„Ano, Kramatorsk byl takové krásné město. Měli jsme spoustu stromů, zelené trávníky a růže. Vždycky. Všichni si všímali, kolik máme růží. Celá Parkova [ulice] byla plná růží. Parky byly do této války také krásné. Byly různé, ale celkem zajímavé, moderní. Vždycky tam byly nějaké pomníky. Krásné náměstí. Ten KD [kulturní dům], v němž je obrovský bazén. Divadlo. To naše obrovské jeviště, kde se to všechno odehrávalo. Pro mě to tehdy bylo normální, protože jsem nic jiného neznala. Ale když jsem později viděla jiná města, jiné kulturní domy, uvědomila jsem si, že je všechno velmi krásné. Myslím si, že je to díky velkému množství továren, které to všechno podporovaly. Kramatorsk se budoval v době mého dětství. Rozvíjel se. A tyhle... Jako malí jsme už běhali po těch staveništích. A děti… Spíš [když jsem byla] ve vyšších ročnících, na střední se to stavělo. Dostali jsme byt. Chodila jsem do čtvrté třídy. Kolem bylo staveniště a volné prostranství. A pak mateřská školka. Postavili velké domy. Městskou dopravou se dalo dojet kdykoli a kamkoli. My jsme jezdili taxíkem. Jdeme po víkendu po cestě od babičky, od dědečka. Dojdeme na zastávku – oj, taxi jede. Bylo to snadné. Nejsme jako rodina bohatí, naše rodina. Ale bylo to cenově dostupné. Vždycky to bylo možné. Kramatorsk byl krásný. Nejlepší.“

„Ano, my jsme s babičkou také hodně šily. Tyhle zástěry, manžety, límečky. Ona dělala takové krásné. Šily jsme si je samy z krajky. Praly jsme je. Bylo třeba je měnit, přišívat [řeč je o sovětských hnědých školních uniformách, které měly všechny dívky stejné; pouze zástěry, límečky a manžety rukávů uniformy mohly mít vlastní; límečky a manžety bylo třeba před praním vždy odpárat a pak znovu přišít]. To si taky pamatuju. A krásné zástěry. Udělala mi tuhle bílou, sváteční. To si taky pamatuju.“ „A proč jste šily? Možná si vzpomenete, proč jste to šily? Aby to bylo jiné, než mají ostatní?“ „Ano, nejspíš tak.“ „Nebo proto, že bylo těžké to koupit?“ „Koupit se to dalo. Bylo to cenově dostupné. Ale bylo to jednoduché a všechno stejné. Všichni to měli stejné. Ale tyhle bílé zástěry se daly nosit. A černé asi taky. No, takovou jsem měla babičku. Ona si šila sama dokonce i podprsenky. Protože měla velké poprsí, velkou velikost. Takovou neseženeš. A šila si krásné, takové kvalitní, ortopedické podprsenky si šila. Šila si i šaty. Měla nějaký stroj, myslím že československý. Jmenoval se Lada. Ještě si to pamatuji. Byl takový šlapací. A ona šila. Měla i pletací stroj. Pletla oblečení. Bavilo ji to.“