Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ljubica Bodláková, roz. Axmanová (* 1934)

• dcera pravoslavného kněze

• narozena 3. února 1934 v Praze

• otec Bohumír Axman (Aleš) v roce 1933 vysvěcen biskupem Gorazdem na kněze

• otec zatčen v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha 26. září 1942

• otec krátce vězněn v Olomouci a následně nuceně pracovně nasazen v Říši

• Bohumír Axman konal v letech 1943–1945 tajné pravoslavné pobožnosti v Řimicích

• v letech 1947–1950 byl otec vojenským kaplanem pro pravoslavnou církev

• otec si po válce změnil příjmení na Aleš

• pracovala jako učitelka českého a ruského jazyka

Mgr. Ljubica BODLÁKOVÁ, rozená Axmanová (Alšová)

Mgr. Ljubica Bodláková, rozená Axmanová (Alšová), se narodila 3. února 1934 v Praze. Od jednoho roku věku do roku 1946 bydlela s rodiči v Řimicích. Obecnou školu navštěvovala v Řimicích, měšťanku v Lošticích. Po osvobození začala navštěvovat gymnázium v Litovli, v roce 1946 přešla na dívčí Gymnázium Elišky Krásnohorské v Praze a v roce 1950 na koedukační víceleté gymnázium v Táboře. Po dokončení středoškolských studií se dostala na filozofickou fakultu v Praze – studovala obor čeština, ruština (v letech 1952–1957). Jako učitelka působila na několika školách v Praze. Po dokončení studia se vdala za spolužáka z Tábora Pavla Bodláka (zemřel v roce 1997), společně vychovali dceru Helenu. Paní Bodláková se zajímá o botaniku a jazyky, dodnes například vyučuje ruský jazyk v klubu seniorů.

Její otec, pravoslavný kněz Bohumír Aleš (Axman) – příjmení na Aleš si změnil po válce během působení na ministerstvu národní obrany (MNO), neboť stejné příjmení měl říšský vůdce mládeže a hlava Hitlerjugend Artur Axmann – se narodil 7. listopadu 1909 v Řimicích. Od roku 1924 studoval bohosloví na pravoslavném učilišti sv. Sávy ve Sremských Karlovcích. Po složení maturitní zkoušky pokračoval ve studiu na teologické fakultě v Bělehradě. Vzhledem k nedostatku pravoslavných duchovních jej vladyka Gorazd vyzval k návratu do vlasti. Po absolvování povinné maturitní zkoušky na státním gymnáziu v Praze na Vinohradech, která mu zaručovala státní podporu (kongruu), se 7. ledna 1933 oženil s Boženou, roz. Lakomou. Nic tak nebránilo tomu, aby byl biskupem Gorazdem téhož roku vysvěcen na kněze. V chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech tehdy z vladykových úst mimo jiné zazněla tato slova: „Hospodin ve svém slitování mi připravil tu radost, že jsem dnes mohl vysvětit nového českého kněze pravoslavného v osobě našeho milého bratra Bohumíra. Prosím Boha milosti plného, aby tohoto nového svého kněze naplnil milostí, aby v jeho duši i srdci udržoval plamen nadšení a obětavosti, aby mu dal dar vytrvalosti a nedal mu nikdy zevšednět ve vykonávání svatého úřadu a povolání kněžského, by ničím, ani zklamáním, ani nepřátelstvím, ani utrpením nedal se zviklat ve svědomitém plnění všech povinností, a aby dopřával mu svaté útěchy a radosti jak při sloužení svaté liturgie a jiných bohoslužeb, tak ve škole i ve stycích s věřícími a také v rodinném životě, aby stál pevně a mnoho duší přivedl ke Kristu Spasiteli, k čestnému bohulibému životu a k spáse.“ 

Po vysvěcení krátce pracoval v ústředí pravoslavné církve v Praze. Od roku 1934 působil jako archivář a knihovník eparchiální rady v Řimicích. Současně vypomáhal jako duchovní v přilehlých církevních obcích (Střemeníčko, Kroměříž) a vedl Besedu pravoslavné mládeže. Od mládí byl nadšený sokol, vedl dorostence v Řimicích. Pořádali kulturní akce, divadlo.

Po realizaci vojenské operace Anthropoid a následné smrti Reinharda Heydricha patřil mezi perzekvované duchovní české pravoslavné eparchie. Dne 26. září 1942 byl Bohumír Aleš (Axman) v Řimicích zatčen a uvězněn v Olomouci. „Jako děti jsme se doma táty ptali, jak se k němu chovali gestapáci, když tady v září po popravě vladyky Gorazda začali zatýkat kněží. Tady tehdy likvidovali celé ústředí. On nám tenkrát vyprávěl, jak ho několikrát vezli do chrámu, do kostela sv. Ludmily. Tam musel veškerý inventář, všechno bohoslužebné nádobí ukázat a odevzdat. Ale zaujalo mě, jak nám otec říkal, že když se ti gestapáci v kloboucích hrnuli do oltáře, tak on jim energicky řekl: ‚Pánové, klobouky dolů!‘ Možná si neuvědomoval, že kdyby to byli nějací rasi, tak že by ho to možná postihlo. Ale oni kupodivu poslechli.“

Bohumír Aleš (Axman) byl jako první z pravoslavných duchovních a laických činovníků nuceně pracovně nasazen v Říši, konkrétně v saském Plavnu. V dubnu 1943 se díky ukrajinskému lékaři mohl ze zdravotních důvodů vrátit domů. Po návratu pracoval jako úředník u stavitele Sovy v Lošticích. I přes vleklé zdravotní obtíže ve svém domě v Řimicích tajně konal až do osvobození pravoslavné pobožnosti. „Vzpomínám si, když se otec vrátil z totálního nasazení v Německu, tak byl nemocen. Léčil se delší dobu s ledvinovými obtížemi. Přesto začal u nás doma v Řimicích, přes přísný zákaz gestapa, tajně konat bohoslužby. V neděli se u nás scházeli na pobožnosti – nebylo bohoslužebné nádobí ani roucha – nejvěrnější lidé z řimické obce.“

V květnu 1945 se podílel na obnově bohoslužebného života v Řimicích a konal zde první bohoslužby v chrámu. Záhy byl povolán jako duchovní do Prahy, kam se za ním v roce 1946 přestěhovala také rodina. Manželé Alšovi (Axmanovi) vychovali tři dcery: Ljubicu, Martu a nejmladší Annu, a syna Pavla. V letech 1947–1950 Bohumír Aleš (Axman) působil jako vojenský duchovní pro pravoslavnou církev při MNO. „Otec už byl v té době na ministerstvu národní obrany (MNO), protože po válce se zde otevíralo oddělení duchovenské služby na MNO pro pravoslavnou církev. Možná se Vám to bude zdát jako politický akt. Ale když jsem se otce ptal, jakou tam má práci, tak říkal, že má práce hodně. Bylo nutné především evidovat válečné hroby pravoslavných Rusů a Rumunů, kteří byli většinou v církvi. U Rusů byla situace poněkud složitější, protože tam byl již stalinský ateismus. Ale vím, že s rumunskými hroby, které evidoval, měl hodně práce až do padesátého roku. Potom MNO oddělení duchovenské služby rušilo a otci nabídli, aby zůstal v armádě. Ovšem nabídli mu místo politruka či jakéhosi ideového pracovníka, ale on to odmítl, což jsme byly se sestrou rády. Za to musel z Prahy pryč a musel jít sloužit na venkov, konkrétně do Tábora.“

Po asi tříleté farářské štaci v táborské církevní obci byl povolán zpět do Prahy, kde sloužil jako duchovní v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje až do odchodu na odpočinek (1976). Významně se rovněž podílel na práci tiskového odboru, byl redaktorem Hlasu pravoslaví. Nemocen a v péči své manželky prožíval poslední měsíce pozemského života u své nejstarší dcery Ljubici v Praze-Kobylisích. Bohumír Aleš (Axman) zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 70 let 18. ledna 1980. Svatou liturgii a pohřební obřady v Praze na Olšanech 25. ledna 1980 sloužil metropolita Dorotej spolu se dvanácti pravoslavnými duchovními. Na úmrtní oznámení si tento neúnavný dělník na vinici Páně nechal vepsat: „I řekl Ježíš: ‚Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.‘“ (J 11,25)

Martin Jindra