Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Boček (* 1957)

• narozen 25. září 1957 v Českých Budějovicích

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v Roudnici nad Labem

• absolvent VŠCHT v Praze

• v letech 1980–1990 člen KSČ

• v roce 1983 nastoupil do pivovaru Budějovický Budvar n. p. jako technolog

• popisuje socialistické centrálně řízené hospodářství a jeho vliv na chod podniků

• v letech 1991–2016 ředitel Budějovického Budvaru n. p.

• výrazná postava porevoluční transformace Budějovického Budvaru n. p.

Život Jiřího Bočka byl od počátku spjatý s pivovarnictvím a s Budějovickým Budvarem n. p. (dále jen Budvar). Dalo by se dokonce říct, že se v Budvaru narodil. První tři čtyři roky svého života s rodiči v pivovaru bydleli. S otcem Karlem Bočkem do pivovaru celé dětství často chodil, prožil tam první brigády. Po vysoké škole do Budvaru nastoupil jako technolog. Největší úkol na něj ale stále čekal. Ve 33 letech se stal ředitelem Budvaru, jednoho z největších pivovarů v zemi, 25 let stál v jeho čele a úspěšně pivovar provedl složitou porevoluční proměnou. 

Rodina podobojí

Jiří Boček se narodil 25. září 1957 jako druhé dítě Vlastě a Karlu Bočkovým. Otec Karel Boček od 14 let, kdy nastoupil do učení v pivovaru v Dírné, pracoval v pivovarnictví. Po válce nastoupil do Budvaru, kde pracoval jako sladovník v ležáckém sklepě, podsládek, výrobně-technický ředitel a v letech 1968–1973 byl ředitelem podniku. Maminka Vlasta Bočková, rozená Maťhová, v mládí vyučovala náboženství Československé církve husitské. Od roku 1952, kdy komunisté výuku náboženství na školách zakázali, pracovala ve školství jako administrativní síla.

„Já jsem taková rodina podobojí,“ vypráví. „Maminka byla církevně zaměřena a tatínek, který prošel druhou světovou válkou, prací v Německu, ten byl zase přesvědčený komunista.“ Dodnes se nad tím pozastavuje a dodává, že i přes poměrně rozdílná názorová východiska nedocházelo v rodině ke konfliktům.

V noci slyšel chlapský pláč

Pamětník měl bezstarostné dětství. Společenské ani politické dění kolem sebe podle svých slov do roku 1968 vůbec nevnímal. V srpnu 1968 byl jedenáctiletý Jiří Boček s matkou a sestrou na návštěvě u přátel v Roudnici nad Labem. „Najednou ve tři hodiny ráno jsem uslyšel chlapský pláč,“ vybavuje si dodnes reakci dospělých na příjezd vojsk Varšavské smlouvy a dodává: „Já jsem vůbec nerozuměl, co se to děje. Jenom jsem rozuměl tomu, že nás přepadli Rusáci.“ Na zpáteční cestě do Českých Budějovic viděli kolem Prahy tanky, bojová vozidla a vojáky vojsk Varšavské smlouvy. „To byl strašně nepříjemný zážitek, to bylo strašně nepříjemné.“

Přestože byla srpnová okupace Československa pro otce Jiřího Bočka zklamáním, v komunistické straně zůstal. Se synem o tom nikdy moc nemluvili. „Táta se mi celý život nesnažil komplikovat moje dospívání a dětství nějakými politickými nebo filozofickými debatami.“

Otec mě nejdříve poslal do učení

Rodinné prostředí a obdiv k otci a jeho práci pamětníka na konci základní školy přirozeně nasměrovaly ke studiu pivovarnictví. Na otcovo přání začal na učilišti v Českých Budějovicích, odkud po roce přešel na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Praze na Výtoni. Potravinářský průmysl tehdy nebyl v centru zájmu státu, což se odráželo i v odborném školství. Jiří Boček vzpomíná, že ho na střední škole učilo několik učitelů přeřazených kvůli svým politickým názorům z vysokých škol. Vzpomíná, že patřili mezi ty, od kterých se naučil nejvíc. V roce 1977 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze, kde promoval v roce 1982.

Táhlo se to za mnou jako červená nit

Ve čtvrtém ročníku střední školy si Jiřího Bočka zavolal ředitel do pracovny. „Začal mi vykládat, že si mě vybral jako kandidáta do komunistické strany, mně spadla brada,“ popisuje svoje první setkání s Komunistickou stranou Československa (KSČ) a pokračuje: „Existuje systém. Já jsem se do tohohle systému dostal díky tomu, že jsem měl velmi dobré výsledky na střední škole. Ředitel příslušné školy zase obvodní organizaci KSČ odpovídal za to, že bude vybírat mladé nadějné kádry jako budoucí členy komunistické strany.“ Ačkoliv z toho prý nadšený nebyl, po poradě s otcem si sehnal tři ručitele a podepsal kandidaturu do komunistické strany. Po uplynutí dvouleté kandidátské lhůty se v roce 1980 stal jejím členem. „V tu ránu jste spadl do toho systému a už se to s vámi táhlo jako červená nit,“ vypráví Jiří Boček. 

Na vysoké škole se jako mladý komunista stal předsedou ZO SSM (Základní organizace Socialistického svazu mládeže) studijního kruhu, to samé se opakovalo po nástupu do Budvaru v roce 1983, kde se stal místopředsedou ZO SSM. „Já jsem vždycky tyto věci pojímal tak, že mě baví být s mladými lidmi. Tak jsem to vždycky dělal víceméně tak, jako že půjdeme někam do kina, do hospody nebo půjdeme na nějaký kopec, ale hlavně nás neotravujte s nějakou politikou nebo nějakým politickým školením SSM. Tomu jsem se vždycky snažil vyhnout. Spíš jsem to bral tak, jako že jsme v partě a jdeme někam,“ vysvětluje své tehdejší postoje pamětník. Během vojenské přípravy na vysoké škole jako člen komunistické strany dělal velitele čety a dodává, že to už měl rozkazem. Když mu v Budvaru jako straníkovi nabízeli členství v Lidových milicích, bylo to poprvé, kdy straně řekl ne. Z KSČ vystoupil v roce 1990.

V Budvaru

Po vojně v roce 1983 nastoupil Jiří Boček do Budvaru oficiálně jako technolog, ale jako mladý pracovník v podniku, kde byl neustálý nedostatek pracovních sil, zastával mimo jiné funkci mistra varen, požárního a bezpečnostního technika a v neposlední řadě se jako člen KSČ stal místopředsedou ZO SSM.

Přestože v osmdesátých letech nebyl pamětník v samotném vedení Budvaru, vzpomíná na strukturu velkého podniku a popisuje určující vliv socialistického centrálně řízeného hospodářství. „V tehdejší době bylo tzv. Koncernové ředitelství pivovarů a sladoven v Praze, což z pohledu dnešního bylo takové holdingové uspořádání, protože co jednotlivý kraj, to jednotlivé jihočeské pivovary, východočeské, západočeské a tak dále. To mělo ředitelství v Praze. Pak nad tím bylo ministerstvo zemědělství.“ Pokud podnik mohl dodávat na trhy RVHP nebo do tzv. kapitalistických zemí, vždy vše zařizovala státní vývozní společnost Koospol a.s. Vedení si export nemohlo řídit samo, nemohli o procesu nijak rozhodovat.

Pivovarnictví bylo za totality na úplném okraji zájmu

„Že by firma mohla rozhodovat o samostatném zisku, to vůbec neexistovalo.“ Jiří Boček vypráví, že pokud chtěl podnik investovat, tak museli Státní plánovací komisi přednést návrh a čekat, zda investici schválí. Zisk z podniků mizel ve statní kase a správci státní kasy se velmi zdráhali investovat do rozvoje. Pamětník dodává, že potravinářství bylo v rámci průmyslu na chvostu a pivovarnictví bylo ještě v rámci potravinářského průmyslu na úplném okraji zájmu, takže získání jakýchkoliv peněz na rozvoj pivovarů bylo prakticky nemožné.

Pivovar Budvar do roku 1991 patřil pod podnik Jihočeské pivovary. Nutno zmínit, že díky tomu, že vyváželi spolu s plzeňským pivovarem jako jediní na Západ, měli výjimečné postavení mezi ostatními pivovary. Jiří Boček vzpomíná, že i přes všeobecný nedostatek surovin v osmdesátých letech neměl Budvar o suroviny nouzi. „Měl výhodu, že dostával kvalitní suroviny a měl jich dostatek. Někdy se musel zpracovat třtinový cukr z Kuby, protože se muselo pomoct Kubě a tak, ale z hlediska surovin jsme si nemohli moc stěžovat oproti jiným pivovarům, ty to měly o hodně horší,“ vypráví.

StB chodila do pivovaru, když se vrátily sudy ze Západu

Velkým problémem byli pracovníci a jejich stálý nedostatek. Sehnat lidi do všech oddělení bylo těžké, ale zdaleka nejobtížnější bylo sehnat lidi na práci na nižší úrovni. V období totality neměla práce v pivovaru dobrou pověst. „Když jste přišla na umývárnu sudů, tak to byla v uvozovkách trestanecká kolonie. Buď tam byli opilci, nebo tam byli kriminálníci. Opravdu ta kvalita lidí v pivovarnictví byla jedna velká mizérie. Nebo se tam posílalo, protože někdo byl politicky nevhodný,“ popisuje Jiří Boček tehdejší stav ve výrobě. „Základ byl v tom, opijte nám národ, ať my tady máme klid,“ popisuje svůj dojem z pivovarnického průmyslu v období komunismu. Sám to dodnes považuje za naprostou dehonestaci pivovarnictví jako řemesla.

Ze své pozice se Jiří Boček se Státní bezpečností (StB) setkával v osmdesátých letech poměrně často. Vzpomíná, že se objevili vždy, když se vrátilo zboží z kapitalistických zemí. Neutržily se tolik potřebné valuty a bylo nutné vyšetřit, čí to byla vina. „Byli to hodně chytří chlapi, to nebyli žádní hloupí lidé. Navíc i v jedné osobě zvládli hodného i zlého policajta. Zase na druhé straně to byla dobrá příprava,“ zmiňuje, že se díky tomu naučil jednat s vyšetřujícím orgánem a připravilo ho to na další život.

Nebyl jsem aktivní účastník, byl jsem pozorovatel

Podle vyprávění si neuměl představit, že komunismus někdy skončí: „Byl jsem až překvapený, jak rychle se to rozsypalo,“ říká. Pamětník se demonstrací za svobodu, svobodné volby a konce vlády jedné strany neúčastnil, neúčastnil se ani generální stávky 27. listopadu 1989. „Bylo to na dobrovolné bázi, protože jsem měl na starosti výrobu, musel jsem zabezpečit výrobu,“ vysvětluje dnes.

Jiří Boček připouští, že se první týdny v nové, nejisté situaci snažil zorientovat. „Budu myslet postaru, nebo začnu přemýšlet o tom, co je nové? Zjistím si, jaké jsou podmínky, a začnu se o to více zajímat a začnu se tomu přizpůsobovat,“ popisuje své myšlenkové pochody v dynamické době po listopadu 1989. Zároveň si ale neuměl představit, že by opustil podnik, kde pracoval celý život a jehož chodu zasvětil celý život i jeho otec. Navíc ho práce v pivovarnictví bavila. V podniku se proto rozhodl zůstat a pokračovat v započatém díle. „Nakonec tu svoji práci, když to dneska hodnotím takhle zpětně, tak jsem to odpracoval vlastně jako takový svůj závazek vůči tátovi. To, co on nemohl dodělat, protože odešel poměrně brzo, to jsem dodělal za něj,“ uvažuje dnes.

Poprvé nabídku ředitelování odmítl

V prosinci 1989 svolali odboráři všechny zaměstnance Budvaru do sladovny, kde hlasovali o odvolání dosavadního ředitele. Jako nástupce si odboráři tehdy vybrali dvaatřicetiletého výrobního technika – podsládka Jiřího Bočka. „Já jsem řekl: ‚Ne, ne, já to dělat nebudu, já neznám ekonomiku, nic. Já jsem od výroby.‘ Prostě jsem to odmítl,“ popisuje tehdejší kooptace v Budvaru. Dodává, že sám po tom nikdy netoužil, bavila ho samotná výroba piva a s tím související technologické postupy. „Řídil jsem výrobu, ale na to, abych řídil firmu, na to jsem se neodvážil,“ vzpomíná. Ředitelem se nakonec stal tehdejší sládek Budvaru Josef Tolar.

Jako když vás hodí do hlubokého horského jezera

V roce 1991 přišla nabídka podruhé a tu již na přímluvu odvolaného Josefa Tolara přijal. Zaměstnanci Budvaru se tehdy obávali, že do podniku dosadí někoho zvenčí, kdo nebude s tradiční značkou dostatečně srostlý. „Dodneška si myslím, že to bylo hodně brzo a hodně špatně vůči mé osobě,“ zamýšlí se dnes s odstupem více jak tří dekád. „Zmatky kolem majetkových poměrů, diskuse kolem privatizace, k tomu strategický záměr Anheuser-Busch si Budvar koupit, k tomu rozeběhnout zahraniční obchod, k tomu rozeběhnout domácí obchod, nějaké nálady v rámci pivovaru a oddělení od Jihočeských pivovarů, bude mít pivovar peníze na provoz, nebo nebude mít pivovar peníze na provoz,“ vyjmenovává problémy, kterým jako mladý ředitel musel čelit, a říká, že se cítil, jako když ho hodili do hlubokého horského jezera, kde je voda ledová a ke břehu daleko. Cítil velkou zodpovědnost vůči pivovaru, tradiční značce, vůči zaměstnancům a nakonec i vůči svému otci. Začátky byly velmi složité, vzpomíná na probdělé noci. Největší motivací prý bylo, když se Budvaru začalo dařit.

Proč bychom nemohli sami zvládnout přechod ze socialistického plánovaného hospodářství na tržní hospodářství?

V devadesátých letech se zvažovala privatizace Budvaru. Za Jiřím Bočkem jako ředitelem přicházelo tehdy mnoho zahraničních i domácích investorů s různými nabídkami, s různými zájmy. Každého se prý ptal, proč chtějí pivovar koupit a jaké s ním mají úmysly. „Na druhé straně sám pro sebe jsem si říkal: ‚A proč bychom my lidi v pivovaru nemohli zvládnout přechod ze socialistického plánovaného hospodářství na tržní hospodářství?‘“ I v rámci úzkého vedení podniku vedli o privatizaci mnoho jednání. Dokonce sám zmiňuje, že v polovině devadesátých let chtěli podnik s nejbližšími kolegy zprivatizovat. Připravili projekt, ale po pádu vlády Václava Klause v roce 1997 a proměně politické reprezentace k privatizaci nedošlo. Nakonec podnik zůstal tak, jak byl po desetiletí, národním podnikem.

Národní podnik není nemoc

Pivovar Budvar i přes mnoho snah a stále se vracejících diskusí zůstal do dnešních dní (2023) národním podnikem, fakticky jediným fungujícím národním podnikem v ČR, což je velkou měrou připisováno Jiřímu Bočkovi a jeho blízkým spolupracovníkům.

Jako jeden z hlavních důvodů, proč zůstal Budvaru právní rámec národního podniku, Jiří Boček uvádí známkoprávní spory. „V devadesátých letech byl vytvořen zákon o privatizaci a ten je postavený na tom, že majetek z firmy se převede na Fond národního majetku. Fond národního majetku založí novou akciovou společnost a majetek do toho vloží a stará společnost se vymaže,“ říká a vysvětluje, že kdyby tímto Budvar prošel, ztratil by všechny ochranné známky, které měl registrované v zahraničí, a musel by je registrovat znovu s vysokým rizikem ztráty.

Jiří Boček to dodnes považuje za dobré rozhodnutí, které podnik nijak neomezuje v podnikání a využívání podmínek tržního prostředí. A dodává, že dnes (2023) po více než 30 letech od sametové revoluce se vrací mnoho majetku zpátky do rukou státu. „Začínáme trochu střízlivět z takového toho svatého nadšení, že všechno, co je privátní, je skvělé a všechno, co je státní, je mizerné,“ uvádí s tím, že politiků zastávajících myšlenku převedení většiny majetku do privátních rukou se často ptal: „Není především důležité, jací jsou u toho lidi, jak fungují a jaké mají výsledky? Je předpokladem stoprocentního úspěchu jenom to, že to bude mít privátní vlastník?“ A dodává: „To byly provokativní otázky na tehdejší dobu.“

Moje historická role v Budvaru skončila

Jiří Boček úspěšně provedl Budvar transformací ze socialistického hospodářství do kapitalistického. „Můj záměr bylo vybudovat úspěšný pivovar.“ Zároveň dodává, že měl velké štěstí na kolegy, kteří měli ve většině případů podobný názor. Mnoho z nich pracovalo v Budvaru dlouhá léta a pamatovali si, jak špatně se pivovarnictví za totality vedlo a měli velký zájem na zlepšení celkového stavu Budvaru.

V roce 2016 podnik ze zdravotních důvodů opustil a dnes (2023) s ním již není v žádném kontaktu. „Rozhodl jsem se, že svoji historickou roli jsem tam sehrál a že není potřeba, abych tam v uvozovkách dál překážel. Protože přijdou noví lidé, přijdou nové myšlenky, přijdou nové strategie. Možná bych jim mohl v něčem poradit, ale stejně tak bych mohl být brzdou,“ uzavírá své vyprávění pamětník.