Цві-Гірш Бліндер Zvi-Hirsh Blinder

V armádě se mi přihodil velmi významný příběh. Armáda byla také… jedním z podnětů, které mě pobídly k židovskému světu. Byla to ještě sovětská armáda, doslova poslední roky — [19]88-89. Měli jsme v jednotce téměř celý Sovětský svaz, doslova z 15 republik jsme měli zástupce asi třinácti. Všichni se mi… ne že by… všichni se mi divili. Všichni mluvili svými jazyky. Říkají: "No tak, řekni něco ve svém jazyce, židovsky." A já říkám: "Neumím židovsky." Řekli: „Copak jsi za žida, když neumíš židovsky?“ Tehdy jsem si pomyslel: ano, něco na tom je. Nějaká logika. Musím si něco osvojit. A právě když jsem se vrátil z armády, byly v Oděse již otevřeny kurzy jidiš a hebrejštiny. Šel jsem tam, pak jsem šel do synagogy. Tak jsem se doslova hned po příchodu z armády okamžitě vrhl do židovství… A právě v době, kdy jsem byl v armádě, stalo se to povoleno . Když jsem vstupoval do armády, nebylo nic, když jsem se vrátil — již byly otevřeny v Oděse židovské organizace. Spolek pro židovskou kulturu byl první židovskou organizací, která byla založená fakticky po půlstoletí přestávky. Byly tedy otevřeny tyto kurzy, začaly pracovat, přijel po dvacetileté přestávce do Oděsy i rabín. Takhle jsem se do toho ponořil, zatáhlo mě to. Takhle v tom všem se pohybuji dodnes. Více než třicet let.

Stalo se to doslova jednou. Jednou se se mnou vyvolali potyčku. Takovou běžnou, relativně řečeno, bitku. A muž, který vyprovokoval bitku, mě nazval Židem. A pak přitom… Opět, v sovětských dobách byla škola ideologickou institucí. Celá ta propaganda sovětského způsobu života. Sovětský svaz tvrdil o přátelství národů, takže učitelé byli ještě více vyděšeni. K tomu všemu moje máma pracuje ve škole. Zná všechna ta zákulisí, může jít za ředitelem, může jít na rajonový odbor pro národní vzdělání… Kamkoliv — zařídit jim důtku. Takže se báli víc než já. Tak tomu chlapci… Tak mu pohrozili, že prostě už nebyl rád, že se tak zachoval. No, stalo se i tohle. Abych si ale vzpomněl na něco konkrétně antisemitského? No… Opět, podle tehdejší módy, tehdy to bylo módní — antisionismus. Odsuzovali izraelskou vojenskou agresi. Zněly tehdy takové věci. Dokonce někdy i z mých úst. Vzpomínám si na akci s názvem „Politboj“. Žáci několika tříd pořádali takovou diskusi na politická témata. A právě já jsem dostal otázku, měl jsem mluvit o sionismu. Tak jsem prostě převyprávěl úvodník tehdejší „Pravdy“ [novin] odsuzující izraelskou vojenskou agresi. Opět, všechny tyto nuance jsem bohužel neznal. Většinou jsem věřil tomu, co říkaly oficiální zdroje. I když zároveň… Táta byl kdysi zvyklý odposlouchávat nepřátelské hlasy v rádiu, které mluvily… Seděl jsem vedle něj a poslouchal taky… a povídali něco úplně jiného. Ztráceli jsme se s ním v domněnkách, nevěděli jsme, komu věřit. Tomu, co říkají tady, nebo tomu, co vysílají tam. V dětství a mládí jsem ale zažil spíše státní antisemitismus než ten všední, no.

Ještě na konci 80. let, když ještě byly takové počítače… lidé nevěřili, že by se na takových počítačích mohlo dělat něco užitečného. Dostal jsem se k programu na prvním pécéčku, na prvních IBM PC, k programu na sazbu. Byl samozřejmě takový… žádný PageMaker nebo InDesign. Takový jednoduchý program. Mohlo se tam psát různými písmy, vkládat fotografie vedle textu. Určitou možnost dělat nějaké makety tento program poskytoval. Pomyslel jsem si, že bych mohl v tomto programu pracovat. Vznikl nápad udělat noviny. Šli jsme s kamarádem do synagogy, za rabínem. Bylo to moje první setkání s rabínem. Řekli jsme mu o tomto nápadu. A on řekl ne. Myšlenka je samozřejmě dobrá, ale je to moc drahé: potřebujete laserovou tiskárnu, potřebujete normální počítač. Teď si to bohužel nemůžeme dovolit. A tím to skončilo. Jelikož jsem se ženil… na naší svatební oslavě bylo, tak se stalo. S manželkou jsme byli docela aktivními členy komunity — na naší svatební oslavě bylo celé vedení všech židovských organizací v Oděse. Našli jsme několik lidí, kteří byli ochotni se složit — několik židovských organizací, kteří byli ochotni se složit na vydávání židovských novin. Našli počítač, našli laserovou tiskárnu. A začal jsem vydávat židovské… Teď chápu, že to byla samozřejmě taková velká drzost, velká odvaha z mé strany si představit, že bych mohl dělat noviny jen proto, že umím na počítači. No, nic — v podstatě jsem se naučil. Na začátku byly noviny… společné noviny všech židovských organizací. Jmenovaly se Ha-Melitz — na památku novin, které vycházely v Oděse na konci 19. století. Židovské noviny, jedny z prvních židovských novin v Oděse a Ruské říši. Potom — víte, co je to velbloud, je to kůň, kterého vyrobil výbor. To je, když jsou několik organizací, každá má vlastní zájmy. Začali si přihřívat svou polívčičku. Tyto noviny nevydržely dost dlouho. Jediným přínosem, který jsem z toho měl, bylo, že jsem se naučil dělat makety. A pak doslova o rok později, v roce [19]94, ke mně přišel rabín a řekl: „Pamatuješ si, jak jsi byl u mě s tímto nápadem? Teď se mi zdá, že to zvládneme.“ A tak jsme spustili noviny Šomrej Šabos, které vycházely od roku [19]94 až do chvíle, kdy začala [totální] válka, a pak bohužel přestaly vycházet. Ale také se jí podařilo vydržet 25 let, a já jsem byl její stálý šéfredaktor.

V roce [20]14 se hodně mluvilo, diskutovalo se o tom, že prý fašisté, „Pravý sektor“, antisemité. Chodím takhle po ulicích už třicet let [v tradiční židovské kipě, s vousy]. A v [20]14 jsem taky chodil. Šel jsem… 2. května, byl pátek. Vracel jsem se domů ze synagogy před sobotou. Šel jsem jen o blok dál od průvodu, který šel na Kulykovo pole. Viděl jsem ty lidi. Prošel jsem kolem nich. Oni mě jako by… pokud jsou všichni tak antisemitští, že by mě mohli na místě zabít. Ale ne — prošel jsem kolem nich. A vůbec po roce [20]14 jsem se setkal s menším množstvím antisemitských incidentů než dříve. I když to zní paradoxně. A byla tam taková legrační historka, moje nejoblíbenější — rok [20]14, asi léto roku [20]14. Někde v centru města bylo na nějakém plotu napsáno nějaké antisemitské heslo. Do synagogy přišel velitel oděského „Pravého sektoru“ a odešel s naším rabínem. Šli tam a společně přemalovali, zakryli tento nápis. Takže když se začne mluvit o „Pravém sektoru“ a Jarošových vizitkách [Dmytro Jaroš je zakladatel sociálně-politického hnutí „Pravý sektor“]… Já se samozřejmě směju těm, kteří v takové věci mohou věřit. Samozřejmě nemůžeme říci, že dnes na Ukrajině není naprosto žádný antisemitismus. Vidím, čtu různé věci, vidím v komentářích [na sociálních sítích] lidi… stále jsou lidé. Ale antisemitismus je všude. Dokonce i Izrael má antisemity. Ale říct, že máme nějaké fašisty…