Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Blažíčková (* 1933)

• narozena 24. dubna 1933 ve Vodňanech, rozená Petráčková

• otec a děda obchodníci se střižním zbožím, matka hospodářka, má sestru-dvojče

• 1938 se stěhuje s rodinou do Bechyně na velké hospodářství k rodičům z matčiny strany

• 1952 maturuje na gymnáziu

• 1962 svatba s Přemyslem Blažíčkem, literárním vědcem (fyzicky hendikepovaným)

• 1958 promuje na FF UK v Praze, obor Český jazyk a ruština

• 1958–1964 vyučuje na středních školách ve Voticích, Vlašimi a v Praze

• 1967–2012 postupně vydává své knihy Čekání v zástupu, Směr Červený Újezd, Kdo nesází, nevyhraje, Zvířecí pohádky, Neomluvené hodiny, Psí víno, Teď něco ze života

• působila v Akademii věd, v Památníku národního písemnictví a podílela se na heslech v Lexikonu české literatury

Anna Blažíčková, rozená Petráčková, se svým manželem Přemyslem Blažíčkem byli oba spisovatelé, literární kritici a literární vědci. Anna Blažíčková se podílela na vydávání Lexikonu českých spisovatelů, psala prózy, životopisné knihy a také knížky pro děti. Prožila celý svůj mladý a střední život v totalitních režimech. Ve svých několika knihách se obdobím totality věnuje z pohledu vlastní životní perspektivy a zážitků.

Z Vodňan do Bechyně

Anna Blažíčková se narodila roku 1933 ve Vodňanech do rodiny obchodníka s látkami. Rodinnému podniku, který založil děda z otcovy strany, se dlouho dařilo dobře. Jak pamětnice vzpomíná: „Měli jsme první automobil ve Vodňanech, takový ten sportovní typ.“ Po roce 1929 však na podnik dopadá vliv světové hospodářské krize a rodina si musí hledat jiné živobytí. Stěhují se proto do Bechyně k matčiným rodičům, kteří mají polnosti a zavedené větší hospodářství. Paní Blažíčková často vzpomíná na svou babičku, kterou velmi milovala.

Otci práce zemědělce moc nevyhovovala a časem se díky keramické tradici v Bechyni stal k zemědělství ještě obchodním cestujícím s keramickým zbožím. Anna Blažíčková má sestru-dvojče.

Moje láska – literatura

Anna milovala knihy a český jazyk. Tato láska přetrvala po celý její život a prolnula se jí do profese a nakonec i do manželství s literárním vědcem Přemyslem Blažíčkem. Na svou první knížku, Babičku Boženy Němcové, kterou dostala v první třídě základní školy, vzpomíná takto: „Mně se to tak strašně líbilo, ta Babička. Četla jsem ji v posteli večer a já jsem si ji tak šetřila, abych nebyla hned na konci. (…) Přečetla jsem knihovny všech svých kamarádek. (…) Knihy jsem měla celoživotně, a ještě dodneška, mám, hodně ráda.“ Paní Annu na životní výpravu světem literatury nasměrovalo několik profesorů, na něž ve svém vyprávění opakovaně vzpomíná. Jmenovitě například profesor Křepelka a profesorka Holasová z gymnázia v Týnu nad Vltavou a profesor Karel Erben z pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.

Důležitou roli hrála vášeň pro literární vědu i během seznámení a vlastně i po čas celého manželství s fyzicky hendikepovaným manželem Přemyslem (manžel přišel o obě ruce při hře s nevybuchlým granátem). Anna počátky vztahu s nastávajícím mužem popisuje takto: „V životě jsem si nepředstavovala, že bych snad mohla chodit s člověkem, který je takto postižený, to se mi zdálo nemožné. Dlouho jsem ho nebrala vážně. Ale on byl pro mě tak strašně důležitý, tak společné názory jsme měli, a tak jsme se nakonec vzali.“

Anna později vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a ruština. 

Válka – permanentní strach o rodinu

Válku prožila v Bechyni. Už jako malá si uvědomovala dva extrémy lidství: ti, kteří si pomáhají, versus udavači. Obě tyto strany poznala rodina paní Blažíčkové velmi zblízka. Jak sama popisuje, prožila dětství v permanentním strachu o svou rodinu. Zejména se bála o otce, jehož – jak říká – flegmatická povaha a dobrosrdečnost často zavedly do nebezpečných situací. Velkou roli sehrála také krutost Němců k Čechům. Češi v této době museli pravidelně odvádět příděly ze svých zemědělských produkcí, nesměli poslouchat zahraniční rozhlas, ani například posílat jídlo svým vzdáleným rodinám či známým.

Paní Blažíčková vzpomíná na rodinu, se kterou se ve městě přátelili – švec a krejčí. Byli to zapálení komunisté, kteří Blažíčkovy často navštěvovali a vedli společně bouřlivé diskuse. Založili dokonce místní komunistickou stranu. Němci je následně potrestali deportací do koncentračního tábora. Otec paní Blažíčkové ženám a rodinám těchto přátel v období války pomáhal, hlavně jim dodával jídlo, za což hrozil během okupace až trest nejvyšší – tj. trest smrti.

Jakápak ironie osudu, když tatáž rodina, nyní už v období komunistické vlády, psala negativní kádrové posudky na Annu při přijímacím řízení na vysokou školu. „Vadilo jim, že jsem nábožensky založená a že nemám kamarády z dělnické třídy. Měla jsem strašné posudky.“

Milá židovská rodina

Za války také vnímala bezpráví. Paní Anna vzpomíná na deportaci všech 41 židovských rodin z města. Jak sama říká, po válce se domů vrátili jen dva lidé. Židé v Bechyni byli především obchodníci, neuměli však dobře zemědělství. Otec pamětnice s jednou takovou rodinou obchodoval, prodával jim mléko. Paní Anna je popisuje jako „naše výborné sousedy, milé lidi“. I Židé v Bechyni během války postupně přicházeli o svá práva, například nesměli chodit do hospody, divadel, kin. Jak nepochopitelné bylo pro dítě toto odsouzení dobře známých lidí.

Heydrichiáda – každý desátý Čech bude zastřelen

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v srpnu 1943, který organizovala české exilová vláda v Londýně, se represe Němců proti českým obyvatelům radikálně zvýšily. Ve snaze najít viníky a spolupracovníky českých parašutistů a snaze potrestat české obyvatele za tento čin zvýšila nacistická policie kontroly lidí v domácnostech. „Viděla jsem, jak se z kopce do Bechyně valí spousty německých vojáků, a ti chodili do všech domácností. Už byl večer, když k nám přijeli, dělala jsem, že spím. Nikoho nenašli, tak nás nechali být.“ 

Otec pamětnice byl v této době opakovaně udáván. Udání podala i žena z keramického závodu v Bechyni. Jednalo se o údajné podezření, že pan Petráček vyrábí keramické předměty. Ve skutečnosti však otec keramiku pouze dekorativně zdobil (glazuroval). O plánované návštěvě gestapa se naštěstí rodina dozvěděla od jiných zaměstnanců keramičky, mohli se tak připravit. „Viděla jsem, jak to černé auto jede po silnici a zahejbá k nám domů. Okamžitě jsem letěla na zahradu, protože jsem se úplně třásla hrůzou. (…) Otec je v klidu přivítal.“ Otec paní Blažíčkové uměl dobře německy, a tak mohl s policisty hovořit. Anna vzpomíná, že jim tatínek nakonec nějakou keramiku prodal: „Jim se to tak líbilo, že si od něj nakonec nějakou tu věc koupili.“

Nebyly to však jen tyto příběhy s hezkým koncem, na kterých pamětnice ilustruje svou hrůzu z války. V tomto období se dělo mnoho bezpráví na nevinných lidech. Dokládá to i tato vzpomínka: „Spoustu lidí bylo zastřeleno, za to, že jako schvalovali atentát. (…) Tenkrát se říkalo, každý desátý Čech bude zastřelený. (…) V Táboře, větší město u Bechyně, tam třeba lidi oslavovali v hospodě nějaké narozeniny nebo svátek, veselili se tam. Němci je všechny sebrali a zastřelili, že jako schvalovali atentát.“ V tomto kritickém období bylo zvykem, že nacistická policie tyto vraždy veřejně deklarovala na vývěskách v ulicích měst.

Rodina Petráčkova v témže období odmítla ze strachu ubytovat hledaného komunistu. Nakonec ho ubytoval soused, zvěrolékař Synek. „Ty Němci to všechno zjistili a toho Synka popravili,“ líčí sousedův osud Anna Blažíčková.

Pražské jaro – věděla jsem, že Dubček na to nemá

„Když jsem viděla prvně v Rudým právu Dubčeka, ten jeho měkkej obličej, měl vlnu z vlasů. To byl úplně jinej obličej než ty Gottwald, Zápotocký a Novotný, takovej opravdu příjemnej. Tak jsem si řekla: Tenhle člověk to nedokáže.“ Blažíčkovi byli aktivní pozorovatelé událostí. Manžel psal do časopisu Tvář, kde se potkal i s Václavem Havlem. Posléze mu v období normalizace byla většina autorských činností zakázána.

Byť si společnost dělala naděje na změnu společenského kurzu, paní Blažíčková vzpomíná, jak zároveň lidé vnímali, že Dubčekovi chybí síla a ráznost. 

Za hrdinu tohoto období považuje spíše Františka Kriegela, který v Moskvě odmítl podepsat dohodu, týkající se sovětské okupace: „Tady to pražský jaro pro mě znamenalo, že se tady vyskytl opravdu skutečnej hrdina, a to ten František Kriegel.“

Komunismus – děti jedly k obědu nejčastěji brambory s mlíkem

V letech 1958–1964 vyučuje Anna Blažíčková na středních školách ve Voticích, Vlašimi a v Praze. Po narození dětí po roce 1965 působí externě v několika institucích, například v Památníku národního písemnictví, v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde se podílí na prvním díle Lexikonu české literatury. Paní Anna již v této době vydává knížky, zejména vzpomínkové. V této době také napsala prozaické dílo Psí víno, které jí ovšem až do konce komunismu nebylo vydáno. Manžel Přemysl je zaměstnancem v Ústavu pro českou literaturu.

Rodina kádrově z mnoha důvodů nevyhovovala. Po roce 1968 a okupaci Československa sovětskou armádou píše Přemysl Blažíček nesouhlasný dopis na ruskou ambasádu, což ještě více snížilo reputaci rodiny a odrazilo se i v množství financí, kterých se rodině dostávalo. I přes své „rebelství“ však manžel zůstal akademickým pracovníkem. Díky statusu invalidy nebylo ani pro komunistický režim snadné jej z místa vyhodit. Potrestali ho ovšem odnětím všech akademických hodností.

Paní Blažíčková vzpomíná na období finančního nedostatku s pokorou a bez hořkosti: „To vše se promítalo i do toho, že jsme měli strašně málo peněz. Opravdu jsme žili bídně, ale nám to nevadilo, vždycky jsme si nějak pomohli. Na co jsme neměli, to jsme nekupovali. Děti měly nejčastěji k obědu brambory s mlíkem nebo mrkví, prostě jsme jedli, na co jsme měli. Moc toho nebylo.“

V této době vydává Anna Blažíčková dětské knížky a novely: Směr Červený Újezd, Kdo nesází, nevyhraje, Zvířecí pohádky a Neomluvené hodiny, Čekání v zástupu. K literatuře pro děti a mládež se uchýlila také proto, že ji komunistický režim zpravidla nezakazoval.

1989 – vydali nám všechny knihy

Po roce 1989 vychází všechny zakázané monografie manželu Přemyslu Blažíčkovi (napsal mj. o Jiřím Wolkerovi, Karlu Tomanovi, Vladimíru Holanovi, Haškově Švejkovi a monografii o Škvoreckého Zbabělcích) a jsou mu vráceny veškeré akademické hodnosti.

Paní Blažíčková za celý svůj život vydala mnoho literárních kritik, knih v oblasti prózy i dětské beletrie, a je aktivní až do svého vysokého věku. Poslední kniha Teď něco ze života jí vyšla před šesti lety a byla nominována na cenu Magnesia Litera za rok 2012.

Literární tvorba Anny Blažíčkové: publikace v časopisech Pěší zóna, Revolver Revue, knihy Buď vůle tvá, Babička se vrátila, Momentka, Psí víno, Teď něco ze života. Je spoluautorkou hesel v Lexikonu české literatury, Slovníku české literatury, Slovníku českých spisovatelů atd.