Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aleš Blahý Oplíštil (* 1965)

• narodil se 25. května 1965 v Moravské Třebové

• dědeček František Oplíštil byl venkovský podnikatel v Dolním Holetíně

• za války přechovávali skici vypálených Ležáků malíře Jaroslav Hudce

• po únoru 1948 byli Oplíštilovi označeni za kulaky a měli být vystěhováni

• otec Aleše Oplíštil byl v 50. letech vyhozen ze střední zemědělské školy

• strýc narukoval k PTP do uranových dolů

• otec pracoval jako bagrista a vystudoval vysokou školu při zaměstnání

• Aleš Blahý Oplíštil se vyučil mechanikem elektronických zařízení

• na konci 80. let se zúčastňoval protikomunistických demonstrací

• 17. listopad 1989 prožil na Národní třídě

Jeho rodinu z tatínkovy strany poznamenal komunistický režim. Dědeček byl označen za kulaka a jen souhrou nečekaných okolností ho komunisté nevystěhovali z rodné vesnice, strýc musel narukovat k PTP do uranových dolů a tatínka vyhodili ze střední školy. V matčině rodině byli naopak proletářští komunisté. Přesto všichni udržovali dobré vztahy. Rodina byla důležitější než politika. On sám už byl z generace, které se totalitní režim nedotkl tak osudově. Přesto se na konci 80. let zúčastňoval demonstrací a 17. listopad prožil na Národní třídě, odkud nebylo úniku. Četl Solženicyna, za svou rodinu pociťoval křivdu a věřil v polistopadovou morální nápravu...

Dědeček, venkovský podnikatel

Aleš Blahý Oplíštil se narodil 25. května 1965 v Moravské Třebové, do rodiny Ing. Aleše Oplíštila a jeho ženy Marie, která byla učitelka. (Pamětník rozšířil své jméno o příjmení své manželky).

Historie jeho rodu se váže k Dolnímu Holetínu nedaleko Hlinska a také Ležáků, které v roce 1942 vypálili nacisti. Alešův dědeček František Oplíštil byl v Dolním Holetíně úspěšným podnikatelem. Už před válkou vlastnil tři lomy, obhospodařoval zemědělskou usedlost, zaváděl lidem elektřinu v domech v okolí a provozoval hospodu, která sloužila také jako kulturní sál. Hrálo se tam například divadlo, jak dokládají dobové plakáty.

Pamětníkův dědeček byl dle vyprávění úspěšný, výřečný, oblíbený a vše si s rodinou tvrdě vydřel. I jeho se dotkla ve třicátých letech hospodářská krize. „Například dodával dlažební kostky do Olomouce, ale v době hospodářské krize je město neodkoupilo, takže málem zkrachoval,“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil.

Válka v Dolním Holetíně

Jeho tatínek krátce před svou smrtí v květnu 2023 vyprávěl pro Paměť národa, co jeho rodina prožila za války. Jeho syn toto svědectví doplňuje: „V Dolním Holetíně se za otcova dětství během války ubytovali němečtí vojáci. V roce 1943 se po prohře u Stalingradu stáhli do Čech, kde pobývali na rehabilitaci. Ubytovali se také v Holetíně, a to u lidí doma, ale také v hospodě mého dědečka“. U Oplíštilů v hospodě prý bydlelo zhruba patnáct vojáků. Pozoruhodné prý bylo to, že se ubytovali v Dolním Holetíně  rok po vypálení Ležáků, a přesto nedocházelo k potyčkám. „Mnozí z vesnice měli v Ležácích příbuzné, kteří tam zahynuli, a přesto s německými vojáky neměli obyvatelé Dolního Holetína konflikty. Byli prý velmi slušní a vděční za všechno a místním lidem pomáhali. Například vozili autem děti do školy.“

Aleš Blahý Oplíštil také vypráví příběh o německém telegrafistovi, který vlastnil rádio. Nutno připomenout, že na území Protektorátu Čechy a Morava bylo občanům zakázáno poslouchat zahraniční vysílání pod hrozbou trestu smrti a přijímače musely být upraveny tak, aby nemohly přijímat zahraniční vysílání. „Německý voják ale měl přijímač, na kterém bylo možné Londýn poslouchat. Rádio prodal místnímu Němci Cachovi a ten pak rádio nabídl mému dědovi. Ten rádio skutečně odkoupil, zapojil a poslouchal Londýn,“ vypráví pamětník. Jeho děda hodně riskoval, protože jeho anténa byla na domě poměrně viditelná. „Německý telegrafista ale dědovi pomohl, aby mohl rádio ladit na drátěnku v posteli, kterou použil jako anténu. Nebylo tedy nic poznat. Uvádím to jako příklad toho, že nebyl Němec jako Němec a záleželo na charakteru,“ říká pamětník. Němci v Dolním Holetíně dle jeho vyprávění pobyli zhruba tři až čtyři měsíce. „O vypálení nedalekých Ležáků samozřejmě věděli, ale tohle téma bylo ve vesnici tabu a s německými vojáky se o tom vůbec nemluvilo.“

Obraz vypálených Ležáků

Oplíštilovi ve vypálených Ležácích příbuzné ani známé neměli, ale přesto byli touto tragédií zvláštním způsobem propojeni skrze obraz, který namaloval malíř Jaroslav Hudec nedlouho po vyhlazení osady. Jaroslav Hudec byl dědečkovým přítelem a krátce po vypálení Ležáků, v době, kdy do nich byl vstup přísně zakázán, neodolal a do vypálených Ležáků pronikl. Namaloval tam dvě skici, které pak uschoval u Františka Oplíštila. Po válce ze skic vytvořil dva obrazy a jeden věnoval Františkovi Oplíštilovi.

„Po válce dědeček padl komunistům v nemilost a i obraz vypálení Ležáků, který visel z piety v hospodě, považovali za přitěžující okolnost, kdy to považovali za schvalování nacismu. Obraz pak zůstal u nás doma. Až nedávno se nám podařilo věnovat ho do správných rukou – do muzea v Hlinsku, a to i s příběhem, který se ke vzniku obrazu váže,“ vysvětluje Aleš Blahý Oplíštil. Patrně jde o jediný dochovaný obraz tohoto druhu, o osudu druhého obrazu Jaroslava Hudce není nic známo.

Děda s babičkou měli být vystěhováni jako kulaci

Po roce 1948, kdy komunisté převzali moc, byl dědeček František Oplíštil označen za kulaka. Rodina měla do té doby dobré postavení. Na majetky movitějších obyvatel si však dělali nárok komunisté. Jak bylo zvykem, rodiny podnikatelů a sedláků vystěhovávali na okraj společnosti, mnohdy do vybydlených odlehlých barabizen. Veškerý majetek jim zabavovali. To se mělo stát i rodině Oplíštilových. „Děda o vystěhovávání tzv. kulaků věděl, ale všichni doufali, že se to nestane, vůbec si to neuměli představit, byli přeci v Dolním Holetíně odjakživa doma. V Hlinsku byl krajský výbor, který měl vystěhovávání lidí na starosti. Výbor k tomu určený, měl za úkol dělat soupis majetku a určoval, co si kulaci smějí ponechat. Ale ani na ten soupis neuváděli všechno, co rodinám vzali, a mnohé věci si prostě nechávali, nebo je prodávali dál. Asi to takhle dělali ve velkém měřítku, protože někdo je udal. V době kdy se toto odehrávalo, přišel za dědou ředitel hlinecké spořitelny a varoval ho, že přišly peníze na jeho vystěhování,“ vypráví pamětník. Bylo tedy otázkou dní a týdnů, kdy budou Oplíštilovi vystěhovaní někam do pohraničí. „Jenže mezitím všechny ty lidi z výboru zatkli, protože kradli. Dědu už tedy vystěhovat nestihli a zůstali doma, v Dolním Holetíně,“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil.

Přesto ale jeho prarodiče neměli klid. František Oplíštil byl mnohokrát u výslechu, ale nikdy nebyl za nic souzený. „Byl výřečný a dokázal se ubránit, takže na něj vlastně nakonec nic neměli. Hospodu jim komunisté nejdříve sebrali, když ale zjistili, jak obtížný je provoz, zase jim ji vrátili do užívání. Museli ale platit komunistům nájem a hospoda fungovala dál pod Jednotou. Vedoucí, kterého tam nejdříve zaměstnali, tam udělal za první rok tak velké manko, že byl souzen a musel odejít. Nakonec v hospodě prodávala opět babička, a to až do 70. let. Dědeček zemřel v roce 1968,“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil.

Synové kulaků neměli mít budoucnost

Komunistický převrat, který v roce 1948 razantně změnil chod dějin, poznamenal také pamětníkova otce Aleše Oplíštila. Ten v té době navštěvoval střední zemědělskou školu v Táboře. Jakožto syn kulaka se však náhle stal třídním nepřítelem a byl ze školy nekompromisně vyhozen.

Otcův o čtyři roky starší bratr Zbyněk odnesl komunistickou perzekuci nejhůře z celé rodiny. Jako politicky nespolehlivý byl místo běžné vojny nasazen na práci k PTP (Pomocné technické prapory). „Dřel v uranových dolech a odnesl to psychicky i fyzicky. Jednalo se v podstatě o vězeňský režim. Například si nesměl převzít ani balík, v němž mu matka poslala svetr, protože v lágru trpěl zimou a onemocněl,“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil.

Otec také v padesátých letech narukoval k technickému praporu, ale už v mnohem lepších podmínkách. „Stavěli hotel International na Praze 6 a když odcházel do civilu, vyplatili mu za práci peníze. Koupil si motorku a bundu a cítil se jako král,“ líčí pamětník.

Aleš Oplíštil si našel práci bagristy a pracoval oboru meliorace. V 60. letech poznal svou budoucí ženu, která byla učitelka. „To ho motivovalo, že si později doplnil vzdělání, vystudoval dálkově vysokou školu.“

Děti komunistů do Sokola nechodily

Jak říká Aleš Oplíštil, rodina jeho maminky byla na opačném spektru politické orientace. „Maminka Marie, rozená Reichová, pocházela z proletářské rodiny, ona sama však nikdy nebyla v komunistické straně. Táta a máma tedy vyrůstali ve zcela odlišných poměrech. Například Oplíštilovi chodili do Sokola, který byl pro Reichovy nedostupný a ani by je tam nevzali. Komunisti měli svoji organizaci.“ (Dělnická tělovýchovná jednota).

Alešova maminka neučila dlouho, protože po jeho narození byla na mateřské dovolené a když se narodil druhý syn, který potřeboval intenzivní zdravotní péči, do školy už se nevrátila.

Říkal jsem, že jsem z kulacké rodiny...

Pamětníkovi byly tři roky, když v srpnu 1968 do Československa vtrhly tanky. Jak říká, muzeum se stopami po střelbě patří k jeho prvním vzpomínkám. Jeho osobně prý totalitní režim ani kádrové posudky, které se s jeho rodinou táhly od roku 1948, nějak výrazně nepoznamenaly. Neměl prý totiž studijní ambice. Vyučil se jako mechanik elektronických zařízení. V letech 1984 až 1986 byl na vojně v Náměšti nad Oslavou, kde ho chtěli poslat do poddůstojnické školy. „Tehdy jsem se paradoxně oháněl tím, že jsem z kulacké rodiny a nejsem vhodným adeptem, moc mi to ale nepomohlo. Jediné co mi vojna dala, bylo zjištění, jak strašně malý tlak stačí na to, aby se z člověka stalo zvíře. Nátlak ničí charakter a člověk se začne chovat neomaleně, tak, jak by se v běžném životě nechoval.“

17. listopad na Národní třídě

Aleš Blahý Oplíštil chodil na protikomunistické demonstrace už dlouho před tou, která se uskutečnila 17. Listopadu 1989. Říká, že ty předcházející byly ještě drsnější a lidé v nich byli surově biti. Jemu se vždy podařilo před pendreky utéct.

Večer 17. listopadu se na Národní třídu přimotali s manželkou spíše náhodou, když se vraceli z divadla. „Jeli jsme tramvají devítkou ze Žižkova, když jsme projížděli Národní třídou, tramvaj nastavila a demonstranti s ní začali houpat. Hecovali nás, abychom šli s nimi. Lidí už tam bylo hodně, a tak jsme taky vystoupili. Poté přijely transportéry a Národní třídu zavřely kordony policajtů. Na Národní se vytvořil takový tlak, lidé už byli tolik zmáčknutí, že nemohli dýchat. Někdo se tedy například pokoušel vlézt pod zaparkované auto, aby se mohl nadechnout. Lidé byli natlačeni na výkladní skříň, která byla pod tím tlakem už prohnutá. Obával jsme se, že to velikánské sklo praskne a zřítí se do lidí, takže jsem se domluvil s nějakými kluky a drželi jsme tu masu, aby nebyl tak velký tlak na sklo. Někdo další pouštěl lidi k sobě do do domu, do bytu a snažil se také pomoci,“ líčí detaily z událostí na Národní třídě Aleš Blahý Oplíštil. Připomíná také mladého muže z jedné známé fotografie. Byl vyfocen, jak sedí na zemi před transportérem. „Chytil se za to auto a vůz ho pak táhl pod sebou. Byla tam také holka s klukem. Ona zůstala za tím kordonem policajtů a její kluk byl na té uzavřené straně, kde jsme byli i my s manželkou. Kluk na holku volal, aby na něj počkala na mostě, že za ní přijde, až to skončí. Ti policajti ale řekli: ‚Vy už se nikdy neuvidíte!‘“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil. Doma měli v té době půlroční dcerku, kterou hlídala maminka a měli starost. „S manželkou se nám podařilo protáhnout ven z neprodyšného davu demonstrantů na poslední chvíli, v okamžiku, kdy náhle vznikla škvírka a dalo se projít ven. Pak už jsem se doma dovídal ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, co se to vlastně děje,“ vypráví Aleš Blahý Oplíštil.

Po listopadu přišlo zklamání

Po pádu komunistického režimu čekal morální nápravu. „Zpočátku jsem byl naprosto nadšený, že komunismus padl. Ale pak jsem byl zklamán. Pochopil jsem, že šlo hlavně o peníze a o to, aby se rozkradly podniky. Nejdříve se privatizovaly podniky, které byly ekonomicky v pohodě. Pražírny kávy a podobně… Vnímal jsem i Václava Havla, který byl časem naprosto zbožštěný. On jediný ale mohl říct, že něco není správně a že je třeba zavést nějakou kontrolu, protože se moc krade. On tohle mohl ovlivnit. Ale on nechtěl být jako ti komunisté a zavádět kontroly a čistky,“ říká Aleš Blahý Oplíštil.

Byl v té době prý také ve věku, kdy pociťoval křivdy, které byly napáchány na jeho rodině, paradoxně nejvíce z celé rodiny. Připomíná také skutečnost, že i přes rozdílné zkušenosti a názory v širší rodině, kdy na jedné straně byli proletáři a komunisté, a na druhé straně demokraticky smýšlející podnikatelé, kterým komunisté ničili existenci, dokázali spolu všichni dobře vycházet, navštěvovat se, udržovat dobré vztahy a chovat se k sobě slušně. „Nakonec vždycky záleží na jednotlivých lidech a charakterech, jak se zachovají. Jak jsem říkal, bylo to znát i za války, když se někteří němečtí vojáci chovali k místním obyvatelům slušněji, než sovětští osvoboditelé,“ uzavírá své vyprávění Aleš Blahý Oplíštil.