Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Bláhová (* 1949)

• narozena 5. března 1949 v Radčicích u Liberce

• vystudovala obor loutkoherectví na pražské DAMU

• v letech 1972 až 1980 působila v brněnském Divadle na provázku

• hrála s Boleslavem Polívkou v oceňovaném klaunském představení Am a Ea

• proslavila se filmovou rolí Anna ve snímku Hra o jablko Věry Chytilové

• v roce 1979 hostovala v divadle v Paříži a z pobytu se nevrátila

• provdala se za emigranta ze Slovenska a odjela s ním do Austrálie

• v Austrálii se výrazně prosadila jako herečka i divadelní režisérka

• v roce 1986 získala prestižní hereckou cenu Penguin

• koncem 90. let se přestěhovala zpátky do Prahy

• zpopularizovala hru Monology vagíny a založila Intimní divadlo Bláhové Dáši

• 25 let vyučovala filmové herectví na pražské FAMU

Už v srpnu 1968, když Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy, uvažovala tehdejší studentka DAMU Dagmar Bláhová o emigraci. Měla příležitost. Když se Prahou valily sovětské tanky, byla zrovna v Paříži a pak v Londýně, kde dostala nabídku stipendia na univerzitě v Cambridgi. „Bylo to lákavé. Angličané se chovali úžasně solidárně. Zůstalo tam tehdy plno lidí. I Austrálie nabízela emigrantům zadarmo letenky. Neuvěřitelné! Dnes lidi vyhazuje, protože tam chce každý,“ říká Dagmar Bláhová, která používá také umělecké jméno Dasha.

Do Sydney emigrovala až o dvanáct let později. Patřila tenkrát k předním herečkám populárního brněnského Divadla na provázku, hrála v zásadních filmech Věry Chytilové. „Ta normalizační abnormalita mi ale začala připadat nesnesitelná. Chtěla jsem ven.“ Její touhu utéct za železnou oponu povzbudila láska k emigrantovi, který se nesměl vrátit domů.

„Stal se ze mě vyděděnec. Myslela jsem si, že je to navždy,“ vypráví. Po pádu totalitního režimu se do Prahy nakonec vrátila. „Atmosféra byla úžasná. Myslela jsem si, že to tady bude skvělé. Nikdo ale zpočátku nestál o to, aby do něčeho mluvili emigranti. A od bývalého kolegy z Provázku jsem slyšela: ‚Co ti tady chybělo, ty krávo, že jsi odjela?‘ To bolelo. Pochopila jsem, že není možné navázat tam, kde jsem před lety skončila.“

 

Rodiče se báli. Nepustili mě ani do kostela

Dagmar Bláhová se narodila 5. března 1949 v Radčicích u Liberce pod Jizerskými horami. Rodiče, Zdeňka a Antonín Bláhovi, pracovali jako dělníci v továrně Tesla. Do jejích sedmi let žili v babiččině domku kousek od hřbitova, kde Dagmar okukovala staré německé náhrobky. Radovala se z volnosti venkovského dítěte. Ráda vodila na pastvu babiččinu kozu. Pak se rodina přestěhovala do Liberce. Na základní škole vyhrávala recitační soutěže, zpívala ve sboru Severáček a ve dvanácti letech účinkovala v opeře Ogaři. Byla podnikavá. „Jednou jsem se naučila pár kouzelnických triků, svolala jsem ostatní děti a za desetník jsem jim kouzla předváděla. Kupodivu se jim to líbilo,“ vypráví.

Studovala na libereckém gymnáziu, kde se spolužáky vydávala noviny a připravovala programy pro kluby svazu mládeže. Zásadní pro ni bylo setkání s Janem Schmidem, který založil v Liberci experimentální Studio Ypsilon. Jednou ji potkal na ulici a pozval na konkurz. „Slečno, nechcete si zahrát divadlo?“ zeptal se. V sedmnácti letech hrála po boku později slavných herců v představení Předposlední případ Léona Cliftona. Jan Schmid jí poradil, aby se přihlásila na DAMU na loutkoherectví.

„Sešla se tam tenkrát úžasná parta. Začali jsme tvořit docela avantgardní kousky. Byla na to také zralá doba. Blížil se rok 1968, všechno už bylo více otevřené a my jsme byli tvůrčí. Míchali jsme lidi s loutkami, což se stalo standardem, ale tenkrát to bylo něco nového. Učili jsme se klasicky loutky, ale měli jsme všichni také ambice hrát,“ vzpomíná.

Ke komunistům měla odmítavý postoj. Jen v roce 1968 věřila, tak jako většina národa, že si Československo v socialistickém bloku prosadí demokratičtější režim, což se nakrátko dařilo reformním komunistům reprezentovaným Alexandrem Dubčekem, Josefem Smrkovským nebo Čestmírem Císařem. Rodiče nebyli komunisté, ale nebyli to ani odbojáři. „Báli se. I přede mnou si dávali pozor na pusu. A vzpomínám si, že když jsem chtěla chodit do kostela, řekli, že nesmím, protože by to na mě mohl někdo říct. Časem jsem se dozvěděla, že mě nechali tajně pokřtít.“

 

Měla jsem pocit, že vypukla válka

Z dětství má intenzivní vzpomínku na okamžik prozření, že komunistům nelze věřit. „Byla jsem malá holka, možná desetiletá. Z rozhlasu, který byl u nás v kuchyni pořád zapnutý, jsem slyšela, jak se soudruh Brežněv přátelsky líbá s nějakým naším soudruhem. Tehdy jsem si říkala: ‚To je divné. Co když všichni lžou? Já tomu nevěřím.‘ A v patnácti už jsem měla docela jasno.“

Po prvním ročníku DAMU, kdy se Čechoslovákům otevřela možnost cestovat na Západ, vyrazila s přítelem Jaroslavem Malinou stopem do Francie. „Tenkrát to šlo a bylo to bezvadné. Nejprve jsme jeli do Alp. Měla jsem nedaleko Grenoblu bratrance, který zdrhl v roce 1948 tak, že se pověsil zvenku na vlak. Říkal, že nás Rusáci přepadnou. Nevěřila jsem tomu. Říkal, že uvidím.“ Stopem pokračovali do Paříže a 21. srpna uslyšeli na Montmartru československou hymnu. „Bylo to velice divné. Utíkali jsme ke stánku s novinami a viděli jsme titulek Okupace Prahy. Málem mě kleplo. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si na to vzpomenu. Měla jsem hrozný pocit, jako by vypukla válka.“

Spěchali na českou ambasádu. „Bylo tam už plno lidí, kteří křičeli, brečeli, že tam mají dítě. Byl tam strašný zmatek.“ Dagmar odjela s Jaroslavem za kamarády do Londýna, kde si chtěli rozmyslet, co udělají. Studenti z Československa se scházeli ve studentském centru nedaleko Baker Street. Angličané jim nabízeli jídlo, podporu i pomoc, pokud by se rozhodli do okupované země nevrátit. „Neuměla jsem si tenkrát moc představit, že bych nepokračovala ve škole, kterou jsem měla ráda. A můj přítel emigraci odmítl kvůli mamince. Tak jsme se vrátili.“

 

Divím se, že nás nepostříleli

Dagmar nastoupila do druhého ročníku na DAMU a účastnila se všech možných akcí odsuzujících vpád cizích vojsk. Vzpomíná si také, jak chodila z koleje v Hradební ulici kolem hotelu Haštal, kde měli Sověti jedno ze svých velitelství. „Byli tam ubytovaní mladí vojáci, kteří byli úplně mimo. Po večerech si promítali na zeď hotelu svoje válečné filmy. Často jsme na ně pokřikovali patlavou ruštinou, co tady dělají, a nosili jsme jim různé letáky, aby prohlédli. Jednou přišel jejich velitel a křičel, ať okamžitě vypadneme. Divím se, že nás nepostříleli.“

Ještě na podzim 1969 studenti DAMU stávkovali. „Zavřeli jsme se asi na týden do tělocvičny, kde jsme i spali. Chodily tam s námi rozmlouvat různé návštěvy, například Václav Havel. Občas jsme se vytratili do hospůdky, a já si také odskočila do Národního divadla na natáčení filmu Tělo Diany s Jeanne Moreau, ve kterém jsem měla roličku baletky. Být v jedné šatně s Moreau byl úžasný zážitek.“

Významnější roli dostala jako studentka v adaptaci prózy Zdeny Škvorecké Anně K. je zima, kterou točil na Barrandově režisér Vladimír Drha. „Moje role se jmenovala hubená dívka. Hrála jsem v šatech po mámě, které nosila v osmnácti letech. Tři dny před koncem natáčení přišel zákaz. Film se nedochoval, prý byl spálen. Krátce nato Škvorečtí emigrovali. Později jsem se s panem Škvoreckým setkala v Austrálii a poslala jsem po něm pro jeho paní fotku z natáčení, aby měla na film aspoň nějakou památku,“ vypráví Dagmar.

Hrála ve studentském souboru, který vystupoval v sále Radar, nebo ve Viole. Patřila ke kolektivu Vedeného divadla, založeného jejím spolužákem Karlem Makonjem, hostovala v Semaforu. S divadly malých forem hrála ve slavném jazz klubu Reduta, kde se potkala s Boleslavem Polívkou. „Bolek už dělal představení Strašidýlka, do kterého mě přizval. Normalizace však sílila, malé scény byly soustředěny pod jedno vedení a v roce 1971 nebo 1972 jsme dostali z Reduty vyhazov. Byli jsme nepohodlná partička vtipálků, kteří si říkali, co chtěli.“

 

Šaškováním proti režimu

Mezitím se v Brně zformovalo experimentální amatérské divadlo Husa na provázku. Podle pamětnice napomohl jeho vzniku otec režisérky Evy Tálské, který pracoval na odboru kultury národního výboru. „Prosadil, že mohli hrát v sále Domu umění,“ říká Dagmar. Divadlo se zprofesionalizovalo. Soubor posílil Miroslav Donutil či Boleslav Polívka, který tam zlákal i Dagmar Bláhovou. To už se divadlo po zásahu cenzury přejmenovalo na Divadlo na provázku. Tehdy nejmocnější komunista se totiž jmenoval Husák a plakáty Husy na provázku lákaly k drobným úpravám, které režim nestrpěl.

Pamětnice hrála v Divadle na provázku až do své emigrace. „Období v Brně pro mě bylo obrovskou školou, hereckou i životní.“ I když umělecký život silně omezovala cenzura, Provázku se dařilo tvořit relativně svobodně a jejich představení byla neustále vyprodaná. „Samozřejmě jsme měli schvalovačky a muselo se někdy škrtat, ale nestalo se, že by zakázali celé představení. Vždycky se to nějak vyšaškovalo. Jak říkával Bolek, v pantomimě se škrtá špatně. A zvláštní bylo, že zatímco mnohé kolegy často obtěžovali estébáci, mě k výslechu nikdy nepředvolali. Možná to bylo tím, že jsem měla pořád trvalé bydliště v Praze a unikla jsem tak brněnskému dohledu.“

Boleslavu Polívkovi byla Dagmar hereckou partnerkou mimo jiné v jeho autorské pantomimické inscenaci Em a Ea, se kterou měli úspěchy i na zahraničních festivalech. Jejich klauniáda nepotřebovala překlady a vedlejší postavy dozorců chápali i diváci na Západě. „Provázek začal být světový. Mezníkem byla v polovině sedmdesátých let naše účast na festivalu v Nancy, kde se sešly nejrůznější avantgardy a styly. Otevřel se nám neuvěřitelný divadelní svět. Pak nás převzal Pragokoncert a začali jsme jezdit ven. Pragokoncert sice shrábnul prachy, my dostali jen diety, ale to nevadilo. Na zájezdech nás měl vždycky někdo hlídat, ale stejně jsem se stýkala, s kým jsem chtěla.“

Divadlu na provázku prošlo, když v roce 1977 jeho členové hromadně odmítli podepsat Antichartu. Masivní odsuzující kampaní režim reagoval na vznik iniciativy za dodržování lidských a občanských práv Charta 77. „Všechna divadla se měla vyjádřit. Dostali jsme pokyn, že musíme podepsat Antichartu. Vedli jsme v divadle vážné debaty, co dělat. Nakonec jsme se dohodli, že to nikdo z nás nepodepíše. Takoví jsme byli. A divadlo nám nezavřeli.“

Když byl pak Provázek organizačně připojen ke Státnímu divadlu Brno a vedení je nutilo, aby vstoupili do komunistické strany, vykroutili se tvrzením, že na vstup do strany nejsou zralí, protože ještě nebyli svazáky. Jako úlitbu založili buňku Socialistického svazu mládeže, která fungovala jen na papíře. „Silák Franta Kocourek, který v životě neudržel korunu, byl pokladníkem. Já dostala funkci knihovnice. Žádné knihy jsme neměli. Ale psali jsme zápisy ze schůzí. Kašpaři! Jinak to ale nešlo.“

 

Proti filmu protestovali i doktoři

Jako filmová herečka se zapsala do paměti diváků v Československu hlavně díky spolupráci s Věrou Chytilovou. Režisérka, která patří k největším osobnostem české nové vlny, dostala v roce 1976 po několika letech zákazu možnost natočit film podle scénáře Kristiny Vlachové Hra o jablko. Měla to být romantická komedie. Pro hlavní roli zdravotní sestry si Chytilová vybrala právě Dagmar Bláhovou, kterou viděla v představení Am a Ea.

„Casting u Chytilové byl velmi rychlý. Zavolala si mě do filmového klubu, chvilku jsme si povídaly, pak šla k telefonu a začala řvát: ‚Mám Annu!‘ A už se jelo. Natáčení provázely různé trable. Pořád jí něco schvalovali. Od scénáře se hodně odchýlila, ale byla neústupná,“ vypráví Dagmar. Tenkrát bylo například zakázáno ukazovat nahotu a Dagmar ve filmu běhá kolem ohně obnažená do půli pasu. „Povolené bylo jen spodní prádlo, a pokud prsa, tak jen jedno. Když to Věře na schvalovačce vytýkali, říkala: ‚No jo, ale když ona je má tak malá, že musí ukázat obě.‘“

I když se podařilo film dotočit, zpočátku se v Československu nesměl promítat. „Protestovali dokonce soudruzi doktoři, kterým vadilo, že se ve filmu ukazuje porod. Pro mě to bylo úžasné natáčení. Skutečně jsem při porodu stříhala pupeční šňůru a mohla vidět ty zázraky. A můj herecký partner Jirka Menzel byl báječný spoluhráč. Mám ráda improvizaci a pro Věru je to základ herecké práce. Nechala nás blbnout, i když toho pak ve střižně hodně vyhodila.“

Chytilová si Dagmar vybrala i pro film Kalamita, kde obsadila do hlavní role Boleslava Polívku. Natáčení, při kterém si dvojice sehraná z klauniád užila improvizace, se opět neobešlo bez komplikací. Film měl namále mimo jiné proto, že v zimě, kdy jej začali točit, nenapadl sníh. Kalamitu viděla Dagmar Bláhová až po letech. Než komunisté pustili film do kin, byla z ní emigrantka.

 

Rychle pryč z Evropy

Dagmar se nevrátila z hostování v Paříži, kde na přelomu roku 1979 a 1980 nastudovala s Polívkou a francouzskými klauny upravenou verzi jeho hry z Divadla na provázku Pezza versus Čorba. Dvě klaunské rodiny si mezi sebou postaví zeď a chtějí si rozdělit i diváky. Byla v tom opět skrytá politika světa. Během pařížského pobytu se Dagmar zamilovala do Polívkova kamaráda, výtvarníka a fotografa původem ze Slovenska, Juraje Horňáka, který o několik let dříve emigroval s rodiči do Austrálie. Otěhotněla s ním, a když se měla po posledním představení vrátit domů, oznámila na ambasádě, že nemůže odjet, protože bude rodit. Potřebovali se s Jurajem vzít, ale bez povolení československých úřadů, které nepřipadalo v úvahu, to ve Francii nešlo. Svatbu měli nakonec na australské ambasádě v Belgii.

„Mezitím se staly divné věci. Měli jsme v Paříži pronajatý baráček, který vyhořel. Už předtím, když jsme byli po porodu v Normandii, nám byt vykradli. Přišli jsme o všechno, co jsme měli. I mé auto někdo naboural. Nevím, jestli to byla boží ruka, anebo za tím bylo KGB. Každopádně to uspíšilo naše rozhodnutí odjet rychle z Evropy.“

V Austrálii se jí otevřel nový svět. „Tenkrát se mohlo říkat, že tam byla svoboda. Dávno už není. Všechno je jinak. Měla jsem velké štěstí, že jsem díky sňatku s Australanem hned dostala občanství a australský pas. To už taky neexistuje. Ale jinak jsme neměli nic, jen malé dítě. Žádná mateřská, nic takového nebylo.“

Zpočátku žili v bytě od manželových rodičů v Sydney. Jen co se zabydleli, vyrazila Dagmar s portfoliem do malého činoherního divadla. Jedna vstřícná herečka ji poslala za svým agentem. Bez agentů tam podle Dagmar herci nemají šanci sehnat práci. Promítla mu u sebe v obýváku Hru o jablko s francouzským dabingem. Film si přivezla na šestnáctimilimetrových pásech z Francie, kde se úspěšně hrál. Zanedlouho dostala roli v telenovele Venkovská praxe. „Hrála jsem cizinku. Jazyk jsem se učila za pochodu. Když jsem přijela, neuměla jsem anglicky nic moc. Text jsem se nabiflovala. Přízvuk jsem samozřejmě měla, tak jako skoro každý v Austrálii.“ Následovala další práce v televizi a v divadlech. V tamním rozhlase přednášela poezii, hrála také v Čapkových či Havlových hrách. „Můj akcent se začal líbit.“

 

Dramatický výlet do Prahy

Mezitím se s manželem pokusila u československých úřadů pobyt v cizině legalizovat. Chtěla vidět rodiče, ukázat jim dítě i manžela. „Tenkrát se vydávaly emigrantům takzvané odpustky a Juraj se rozhodl, že toho využije. Za prominutí trestu zaplatil Československu asi devět set dolarů, což měly být náklady na střední školu. Na ambasádě mi pak řekli, že si můžu přijet pro vystěhovalecký pas. Bohužel, uvěřila jsem a jeli jsme do Prahy,“ vypráví.

Úředníci na ministerstvu vnitra ji však odbyli, že zatím nic neví a že musí čekat. Po nějaké době začala mít strach, že ji zavřou a nepustí zpátky. Vymyslela plán, že si opatří vízum do Maďarska, pojedou přes Slovensko, kde měl Juraj rodinu, do Maďarska a odtud do Rakouska. Tam ale nedojeli. Maďaři je zadrželi.

„Museli o nás dostat hlášku. Důkladně prohledali auto a rozdělili nás. Mě zavřeli do jedné místnosti, Juraje s dcerou, která byla napsaná v jeho pase, do druhé. Slyšela jsem, jak Maia řve a volá mě. Vyslýchali nás s pomocí slovenského překladatele. Opakovala jsem, že jsem australský občan, že jsem měla v Československu přislíbený vystěhovalecký pas. Juraje s děckem nechali odjet. Mě tam drželi celou noc a nedali mi ani vodu. Ráno mě posadili do auta a odvezli do nějakého kutlochu na slovenské hranici, kde mě zase vyslýchal slovenský soudruh. Strávila jsem tam další noc. Nakonec mě pustili a řekli, ať si to jdu vyřídit do Prahy. Měla jsem žízeň, hlad. Neměla jsem u sebe peníze, nic,“ popisuje.

Stopem odjela do Bratislavy, kde vyhledala manželova bratra, který jí dal peníze na cestu do Prahy. Juraj na ni čekal u kamarádů v Německu. Když se na úřadovně ministerstva vnitra oháněla telegramem, že dcera je v nemocnici a že za ní musí okamžitě odjet, dostala měsíční výjezdní doložku. „Hned jsem utíkala na aerolinky a koupila si letenku do Německa. Zdrhala jsem pryč. Bylo to jako druhá emigrace.“

 

S klokany ve stanu

Byla šťastná, když se vrátili do Sydney. Nové pracovní možnosti se jí otevřely, když Austrálie podpořila emancipační projekty v divadelním prostředí, které daly ženám příležitost prosadit se. Dagmar mohla nejen hrát, ale také režírovat a uvádět autorské hry. Tak jako v Československu kombinovala herce a loutky, divadlo a poezii. Napsala například hry o básnířkách Christině Rossetti a Marině Cvetajevové. Osobní život se jí zkomplikoval. Manžel ji opustil a řadu let žila s dcerou sama.

Australskou hereckou celebritou se stala díky roli v seriálu Sousedé, který byl nesmírně populární. Hrála matku jednoho ze tří hlavních rodinných klanů. „Ta sláva byla až absurdní. Jednou mě posadili do letadla první třídy a odvezli na sever Austrálie. Tam mě strčili do ověnčeného jeřábu před nově postavené domky. Losovala jsem výherce jednoho z nich. Práce to byla ale náročná. Točila se půlhodina seriálu denně. Skoro se nezkoušelo.“

V polovině osmdesátých let dostala hlavní roli v televizním filmu Vykořenění lidé. Pojednává o migrantech z Evropy, kteří po válce cestují za novým životem do Ameriky. Cestou onemocní smrtelnou nákazou a v karanténě čekají na smrt. Za svůj výkon získala hereckou cenu Penguin.

Nadchla ji australská příroda. „Jezdívali jsme stanovat nadivoko do buše. To jsem milovala. Dneska jsou všude zákazy, zátarasy, národní parky. Tenkrát to bylo naprosto volné. Měli jsme také oblíbené místo, kde žili v přírodě klokani, kteří nám lezli do stanu. Jezdili jsme na okolní ostrovy nepoznamenané turismem. I Sydney bylo tehdy nádherné. Tam, kde jsou dnes mrakodrapy, nebylo nic. Žili jsme blízko Bondi Beach, což je dnes narvaná pláž. Tehdy byla opuštěná a říkalo se, že je to místo emigrantů. Bylo mi sice smutno po Praze a dlažebních kostkách, ale vynahrazovala jsem si to úžasnou přírodou a mořem.“

 

První volání z vlasti

Její první návrat do vlasti po letech se uskutečnil už krátce před pádem komunismu. Režisér Vladimír Drha si ji prosadil do filmu Muka obraznosti. „Když mi to zavolal, myslela jsem si, že si dělá srandu. Nemohla jsem uvěřit, že nechají hrát emigrantku,“ vzpomíná. Koncem roku 1988 už letěla do Prahy. Měla obavy, že bude zadržena, ale nic se nestalo. Mezi lidmi, kteří ji na letišti přivítali, byla i Věra Chytilová. „V Praze jsem ještě byla na Silvestra v divadle Na zábradlí, kde jsem potkala plno známých, a byl tam také Václav Havel. Když ho hned v lednu naposledy zavřeli, zorganizovali jsme v Sydney velkou petici za jeho propuštění.“

Konec komunistického režimu v Československu prožívala s euforií, která zasáhla většinu početné komunity emigrantů z Československa. „Po počátečním nadšení to však komunitu rozdělilo na ty, kteří se chtěli vrátit, a na ty, kteří by neodjeli zpátky ani za nic. Vznikla kvůli tomu i nepřátelství,“ říká. Také pamětnice možnost návratu dlouho promýšlela. Jedním z důvodů, proč do Prahy nespěchala, bylo narození syna Olivera v roce 1990. V průběhu následujících let občas přijala v Česku nějakou práci, ale definitivně přesídlila do Prahy až v roce 1997. Přijela jen s malým synem. Vztah s jeho otcem už předtím skončil rozchodem. Dcera Maia tenkrát zůstala u táty. Později se i s manželem a dětmi také přestěhovala do Česka.

Významným momentem v kariéře Dagmar Bláhové po emigraci bylo uvedení hry Monology vagíny, kterou přeložila a také v ní hrála. Mimořádný úspěch inscenace ji přivedl k tomu, že začala hru a poté další také produkovat. Založila Intimní divadlo Bláhové Dáši, pro které vybírala a překládala hlavně australské hry s ženskou tematikou. „Fungovalo to šestnáct let. Jezdili jsme po celé republice,“ říká. S Věrou Chytilovou spolupracovala ještě jednou na filmu Pasti, pasti, pastičky, který se měl původně natáčet v Austrálii v angličtině. Asi pětadvacet let učila na FAMU budoucí režiséry filmové herectví.

„Ničeho nelituji. V Austrálii jsem zažila bídu i slávu, všeho požehnaně. Po návratu domů jsem pochopila, že musím přestoupit na jiné schody, a to taky bylo v pořádku,“ říká ve svých dvaasedmdesáti letech. Za největší úspěch svého života považuje to, že se dožila dospělosti svého syna. „V pětačtyřiceti letech jsem těžce onemocněla. Modlila jsem se, abych mohla vidět syna dorůstat. Bylo mu teprve pět let. Podařilo se.“