Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bláha (* 1949)

• narozen 1. dubna 1949 v Praze

• jeho otcem je knižní grafik Václav Bláha

• v roce 1968 ukončil Střední odbornou výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a nastoupil na AVU

• v roce 1974 absolvoval Akademii výtvarných umění

• odmítl vstoupit do SSM a do KSČ

• jeho díla vadila komunistickým funkcionářům

• nebyl přijat do fondu výtvarných umělců, nedostával stipendia

• živil se jako středoškolský učitel a restaurátor

• je autorem řady obrazů a instalací

• jeho instalace Průnik stojí v Charlotte v USA

• další významné dílo, instalace Evropský dům, stojí u města Eschlkam v Německu

• je jedním ze zakladatelů uskupení umělců 12/15 Pozdě, ale přece

• po roce 1989 se zasloužil o rekonstrukci zámku v Prčici, který restituovala rodina jeho ženy

Chtěl tvořit umělecká díla, jejichž prostřednictvím by ukazoval, co v socialistické společnosti považuje za špatné. Nepřijal nabídky na vstup do komunistické strany, a proto se za totality nestal oficiálně uznávaným umělcem. Neměl výstavy, nedostával stipendia. Přesto se prosadil a jeho díla jsou známá i v zahraničí.

Narodil se 1. dubna 1949 v Praze. V dětství rád kreslil a brzy bylo jasné, že zdědil talent po svém otci, knižním grafikovi Václavu Bláhovi. Do jejich bytu často chodili významní umělci. Poslouchal jejich diskuse, vnímal jejich díla, umění ho zajímalo. Začal chodit na lidovou školu umění, ale brzy přišlo rozčarování. „Po roce jsem z ní byl vyloučen pro nedostatek talentu,“ říká.

Přesto se v rodině dál považovalo za samozřejmost, že se bude věnovat umění, stejně jako jeho táta. „Od otce z dětství znám jen shrbená záda nad stolem. Pracoval jako knižní grafik a máma mu dělala obrovské zázemí. On byl cizinec ve své domácnosti. Věnoval se jen své práci. Když mu máma občas vytkla, že by měl mě a sestru vychovávat, říkal, že děti vychovává svým příkladem. Ale příklad to byl zvláštní, protože když jsme se mu někdy vzepřeli, řekl, že sice je demokrat, ale doma se bude dělat jen to, co chce on,“ vypráví. V době jeho dětství byl otec žádaný a pracoval pro velká vydavatelství, takže si Bláhovi žili dobře. „Nerozhazovali jsme, ale měli jsme se slušně,“ shrnuje.

Na otce má vzpomínky týkající se politické situace v 50. a 60. letech: „Můj otec vstoupil do strany po válce. Já tu jeho stranickou činnost nikdy nevnímal, protože nebyl ve funkcích a hleděl si jen své práce. Pak se pamatuju, že někdy v 50. letech odcestoval do Sovětského svazu. A vrátil se přímo zděšený, vyplašený. Diskutoval o tom s kamarády, kteří mu nevěřili, když říkal, že je něco špatně, že to, co tam viděl, bylo neuvěřitelné.“

Problémy otce po roce 1968

Bláhovi poslali Václava studovat střední odbornou výtvarnou školu v Praze. Na ní prožil období politického uvolnění zvané pražské jaro. Vliv cenzury v kultuře slábl, v Praze se pořádaly zajímavé akce, objevily se do té doby zakázané knihy. „Já tím vším žil. Všechno vřelo, dělaly se úžasné věci. K tomu jsem se staral o holky. Takže jsem moc nevnímal, co dělají mojí rodiče,“ říká. Až později si uvědomil, jak těžká byla doba, ve které střední školu končil. Jeho otec se nesmířil se sovětskou okupací ze srpna 1968. Vystoupil z komunistické strany, manželku a děti upozornil, že rodinu mohou čekat velké potíže. „Řekl, že se může stát, že ho zavřou, že to může dopadnout všelijak,“ vzpomíná Václav.

Výsledkem bylo, že jeho otec dostával čím dál méně zakázek, nakonec přišel o práci, odstěhoval se na chalupu a uzavřel se před světem.

Studium na Akademii výtvarných umění

Václav se v roce 1968 dostal na Akademii výtvarných umění. Zpětně to vnímá jako obrovské štěstí a domnívá se, že kvůli potížím otce a celkové atmosféře ve společnosti by to v jeho případě o rok později už nebylo snadné. Studoval v ateliéru monumentální malby u profesora Arnošta Paderlíka.

„Osmašedesátý rok byl zvratem. Dostal jsem se na školu a svůj postoj ke zřízení, které tady bylo, jsem se snažil vtělit do práce, kterou jsem dělal. Ne že bych práci přímo zaměřoval proti společenskému zřízení, ale každopádně to na mě působilo,“ vysvětluje.

Uvolněná tvůrčí atmosféra na Akademii se začala počátkem 70. let měnit, stejně jako poměry v celé společnosti. „Kolegové začínali pomaličku myslet na budoucnost a vstupovali do svazu mládeže a do strany. Mě k tomu několikrát vyzvali. Já byl v tomto směru nepřístupný. Skončilo to takovou směšnou epizodou, kdy se všichni kandidáti strany a členové svazu mládeže měli dostavit do auly. Tak jsem zůstal v ateliéru sám,“ vzpomíná.

Když se blížil konec jeho studia, přišel za ním jeden z profesorů a upozornil ho, že vůči stylu jeho malby je na Akademii silný odpor a že by pro něj bylo lepší, kdyby se prezentoval jinak. Rozhodl se tedy předvést na škole své ilustrace. Už dříve se jim totiž věnoval. Vybral si soubor slovenských básníků, kteří psali o Slovenském národním povstání a knihu ilustroval. Dostal za ni cenu Nejkrásnější kniha pro studenty. Když ji předvedl na Akademii jako závěrečnou práci, komise mu řekla, že jde o ukázku toho, jak se socialistické umění dělat nemá. „Tehdy jsem poprvé ustoupil z přesvědčení, že moje malba je dobrá. Ustoupil jsem, abych se zachránil, ale u soudruhů jsem stejně neuspěl. Což bylo možná dobře,“ shrnuje.

Práce středoškolského učitele

Akademii v roce 1974 dokončil, ale nebyl přijat do fondu výtvarných umělců, což byla organizace, která za socialismu sdružovala výtvarníky a zajišťovala jim práci. Nezískal ani stipendia, jež tehdy umělci na tvorbu běžně dostávali. Uživit se bez toho pouze vlastní tvorbou, aniž by byl za dobře s tehdejšími mocnými, nebylo možné. Volný trh s uměním za socialismu neexistoval.

„Po škole všichni dostali stipendia na tři měsíce. Pak byla ještě tvůrčí stipendia, která uděloval fond nebo svaz výtvarných umělců na základě hodnocení vaší práce. A já jsem neprošel. Musel jsem si tedy hledat práci. Pomohl mi táta a stal jsem se externím středoškolským učitelem kreslení. Začal mi úplně jiný život,“ říká.

V té době už byl poprvé ženatý, měl dítě. Z bezstarostného umělce se měnil v zodpovědného otce, který musí uživit rodinu.

Nepodepsal Chartu ani antichartu

Otec mu často vštěpoval, aby se držel své práce a nestaral se o politiku. Přesto se však stýkal s lidmi, kteří se o společenské dění zajímali, o politice diskutovali, a tak se dostal i na setkání, kde se podepisovala Charta 77. „Rozhodl jsem se, že nepodepíšu. Vadilo mi, že signatáři byl lidé, kteří dělali politiku před rokem 1968 a byli dříve ve straně. Mně to připadalo, že zase chtějí uchopit moc a dělat socialismus líp a jinak. Já v tom spolku nechtěl být. Já chtěl malovat obrazy a v nich vyjadřovat to, o čem jsem si myslel, že je to špatně. Tehdy vznikly mé obrazy Výhled a Pád červené figury, se kterými jsem měl problém. Mockrát se k tomu vracím a zpytuju svědomí, jestli to byl ten důvod nebo zbabělost nebo opatrnost. Nakonec se ukázalo, že jsem povahou své práce snad něco o společnosti vypověděl. Myslím, že to bylo důležitější než ten podpis. Protože já si tehdy nebyl jistý, zda bych byl schopen být aktivistou, chodit na schůze, šířit Chartu.“

Vzpomíná na zajímavý zážitek z té doby. Ředitel střední výtvarné školy v Praze-Žižkově, na které vyučoval, přišel za učiteli s tím, že by měli podepsat antichartu, tedy prohlášení odsuzující Chartu 77. To tehdy lidé na pracovištích dostávali od nadřízených k podpisu poměrně často. Překvapilo ho, že se učitelský sbor usnesl, že nepodepíše: „Řekli, že nikdo z nich Chartu nečetl, neviděl. Ať teda Chartu přinesou, ať si ji můžeme přečíst, a pak že to podepíšeme. Jenže to bylo takové to Pyrrhovo vítězství. Když pan ředitel zjistil, co se odehrálo, tak šel do ředitelny a tam za nás všechny podepsal sám. Vzal to na sebe a napsal, že celý učitelský sbor je proti Chartě nebo jak to bylo. A bylo hotovo.“

Po třech letech ze školy odešel. Kolegové se velmi divili a jeho rozhodnutí nerozuměli. Měl tam dobrou pozici, klidné místo. Jenže mu vadilo, že nemá čas na vlastní tvorbu. Měl pocit, že přestal být svobodným umělcem. Začal pracovat jako restaurátor historických děl. S kolegou Jiřím Načeradským jezdili po republice a pracovali na opravách historických objektů. Lezl po lešení, opravoval nástěnné malby a byl velmi spokojený. Cenil si totiž toho, že se při této práci naučil technologické postupy, které pak mohl použít při své vlastní umělecké práci.

Zákazy a zrušené výstavy

Protože nebyl členem svazu mládeže ani komunistické strany a navíc nebyl registrován ve fondu výtvarných umělců, neměl za socialismu šanci samostatně vystavovat v oficiálních galeriích. Účastnil se tedy výstav, které byly částečně tajné. Jedna z nich se konala například v Divadle Gong v Praze-Vysočanech a trvala jen dva týdny, poté byla zrušena. Spolupracoval s výtvarníkem Jiřím Sozanským, jenž dokumentoval devastaci historické části Mostu, která musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. „Tam jsem vymyslel panáky, kterým jsem říkal Monstra. Těmi jsem pak pohyboval po opuštěném Mostě a v roce 1983 z toho vznikla výstava v kulturním domě na Dobříši. Taky neměla dlouhého trvání,“ vzpomíná.

Byl mezi mladými umělci, kteří v polovině 80. let předvedli svá díla na výstavě ve Špálově galerii. „Tam byly zatčeny obrazy. Prostě nám sebrali obrazy, které tam byly. Proto říkám, že je zatkli. Vypadalo to totiž bizarně. Řekli, že jsme lidi, se kterými by se mělo pracovat a že by nás měli převychovat. Že to umění je dobré, ale je špatné. Vznikly kolem toho velké diskuse, protože doba se už rozvolňovala. Asi za čtyři dny nám tedy povolili si ty obrazy vzít, ale z výstavy byly ty obrazy stažené a už se nic nekonalo.“

Svou první samostatnou výstavu měl v 80. letech v Klubu spisovatelů v Brně. Je přesvědčen, že lidé, kteří ji organizovali, přesně nevěděli, jak jeho tvorba vypadá a jaké nedobré postavení mezi vlivnými umělci spojenými s režimem má: „Takže zahájení výstavy bylo velké haló. Nicméně vydržela asi týden, po týdnu ji zavřeli.“

V té době se kromě restaurování živil vytvářením návrhů na dopisní papíry, na obálky a dalšími drobnými pracemi. Byl v partě výtvarníků, kteří dělali keramické stěny do mlékáren. Často pracoval tak, že jeho práci vykazoval na své jméno někdo z kolegů, který byl u tehdejších mocných lépe zapsán: „Kamarádi mi říkali, ať nechodím před komise, protože na mně hned každý vidí, co si o nich myslím.“

Vznik skupiny 12/15 Pozdě, ale přece

Spolu s kolegy Michaelem Rittsteinem, Jiřím Beránkem, Vladimírem Novákem, Petrem Pavlíkem a Jiřím Sozanským v roce 1987 založili volné seskupení umělců s názvem 12/15 Pozdě, ale přece. Cílem bylo pořádat společné výstavy a umožnit umělcům prezentovat najednou různé styly tvorby. První výstava sdružení 12/15 Pozdě, ale přece se konala v Kolodějích. Měla velký úspěch, jen na vernisáž se sjely tisíce lidí. Následovala další výstava Jeden starší a jeden mladší. Cílem bylo konfrontovat umělce různých generací, ty, kteří se za socialismu nemohli oficiálně prezentovat, a porovnávat je. Poslední společnou výstavu pořádala skupina ve Vídni, pak svou činnost ukončila.

Nový život po restitucích majetku

Václav říká, že 90. léta pro něj byla velmi důležitá a změny ve společnosti po listopadu 1989 vítal. Zároveň si však uvědomoval, co to znamenalo pro uměleckou tvorbu: „Člověk přestal mít téma. Většinou jsme se vymezovali vůči společnosti, ve které jsme žili. Inspirace společností, vůči které jsme se vymezovali, přitom byla zavádějící. Člověk se soustředil na vymezení, furt se zobrazoval problém útisku, vlastního sebeuzavření a opomíjel nové aspekty, které ve světovém umění dávno byly.“

Začátkem 90. let zjistil, že rodina jeho ženy vlastnila před rokem 1948 pole, lesy, louky a zámek v obci Prčice. S pomocí právníka se mu po složitých jednáních podařilo majetek od státu získat pro rodinu zpět a začal na něm hospodařit. Lesnictví, rybářství, zemědělství byly obory, o nichž nic nevěděl, a pronikal do nich postupně: „Začínali jsme tak, že jsme po kapsách sbírali peníze, abychom měli na naftu a mohli začít obdělávat pole.“

Podařilo se mu dát dohromady týmy lidí, kteří v rodinné firmě pracují. Využil své zkušenosti restaurátora při obnově zdevastovaného zámku.

„Mnohokrát jsem se spálil, naletěl, spletl se. Byl jsem nezkušený. Ale moc mi to pomohlo. Dostal jsem se do jiné skupiny lidí, kteří měli jiné názory na život, jiné cíle. Najednou se něco budovalo a hodnota toho byla měřitelná. Protože v umění je vše otázka štěstí, společenského postavení a toho, zda je člověk v pravý okamžik na pravém místě. Ale já jsem se ocitl v jiném světě a byl to pro mě pilíř,“ vysvětluje.

Tvorba po roce 1990

Umění se však dál věnoval i po roce 1990. Začal dělat velké instalace. Jedna, s názvem Průnik, byla umístěna ve městě Charlotte ve Spojených státech, další s názvem Evropský dům v krajině u města Eschlkam v Německu. Přesto se v jeho vnímání toho, co je v umění podstatné, něco změnilo. „Politikum je v umění vždycky, ale já se rozhodl, že základem lidstva je lidství, že osobnost musí být integrální. Tak se snažím ve své tvorbě nyní dělat věci intimní, soukromé. Snažím se přes sebe vyjádřit pocit z toho, co se děje okolo, a nemontuju se do témat globálních, zprostředkovaných, ze kterých jde hrůza. Abych se mohl vyrovnat s tím, že někde vyvraždili deset tisíc lidí, což je hrůza, musím být silná osobnost. A silná osobnost musí mít nějaké své prostředí. Chci proto spíše mluvit o prostředí, které mě charakterizuje, které kolem mě je. Mnohdy mi vadí polopatistické vyjadřování či odkazování na hrůzy, které vidím v různých médiích. Pochybuju o něm a myslím, že je to spíš byznys,“ popisuje změny, jimiž během života prošel.