Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechápu, že to Honza Palach udělal
narodil se 5. července 1948
svědek zacházení s politickými vězni
v roce 1966 maturoval
v letech 1966–1969 student Vysoké školy ekonomické v Praze
redaktor studentského časopisu Ekonom
blízký přítel a spolužák Jana Palacha
aktivní podporovatel Pražského jara
účastník studentského protikomunistického odporu
demonstrant proti sovětské okupaci
pomocný dělník v uranovém průmyslu
v 80. letech navštívil Sovětský svaz
v roce 2022 žil v Liberci
V době vysokoškolských studií v Praze se Štěpán Bittner stal blízkým přítelem Jana Palacha, studenta, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci. Byli spolužáci a často spolu diskutovali o politice, umění i literatuře.
„Když si vybavím svoji poslední vzpomínku, co na něj mám, tak mě vždycky zamrazí. Kolej před Vánocemi, mejdan, jak to bývalo obvyklé, kluci, holky, pivo a tak dále. Najednou někdo zaklepal a ve dveřích stál Honza Palach. Asi čtvrt hodinky tam seděl, a když odcházel, řekl: ‚Tak, kluci, ahoj, mějte se krásně, a kdyby něco, tak na mě vzpomínejte v dobrém,‘“ vypráví Štěpán Bittner.
Po kamarádově smrti se pamětník ještě více zapojil do studentského odporu proti komunistickému režimu. S ostatními přáteli jezdili po továrnách, kde dělníky informovali o aktuálním dění, vydávali vlastní noviny a psali kritické články. Jejich veškeré snahy nicméně skončily brutálním potlačením protiokupační demonstrace na Václavském náměstí 21. srpna 1969 a následným vyhazovem ze školy.
Štěpán Bittner se narodil 5. července 1948. Jeho maminka pocházela z Křešic u Jičína, zatímco otec se narodil nedaleko Košic. „Když přišel Slovenský stát, tak otec nechtěl jít do armády a ilegálně utekl do Čech, až někam do Rožďalovic. Zde žil do konce války a živil se jako švec. Po válce se oženil, a protože potřeboval peníze, tak nastoupil do uhelných dolů v Rakovníku,“ vypráví Štěpán Bittner.
Když bylo pamětníkovi asi pět let, nalezla rodina nový domov v Ostrově u Karlových Varů, kde otec pracoval v jáchymovských dolech. „Kousek od Ostrova byla věznice s politickými vězni. S klukama jsme lítali okolo a pamatuji si na dráty, boudy a strážní věže. Viděli jsme i vězně. Měli mundúry, na zádech červené nebo bílé čáry podle závažných zločinů a taky kolečko. Když jsem se ptal otce, tak mi řekl, že kolečko na zádech označuje místo, kde je srdce. Kdyby někdo utekl, mířilo se na to kolečko. To, že nějaký vězeň utekl, se poznalo podle toho, že v Ostrově stáli u každého kanálu dva vojáci,“ popisuje pamětník.
Jako dítě také Štěpán Bittner jednou zažil přesun vězňů, když se vraceli ze směny. „Vypadalo to jako nějaký obrovský brouk. Šli těsně na sobě a šoupali nohama. Pak jsem se doma ptal a zjistil jsem, že celá skupina byla kolem dokola omotaná drátem a pohybovali se jen malými kroky, protože jinak to nešlo. Pro mě to bylo nepochopitelné,“ dodává pamětník.
Poté, co Štěpán Bittner dokončil základní školu, byl otec přeložen do Nového Města na Moravě, kde se nacházel pobočný závod uranového průmyslu. Pamětník zde nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu, za kterou se mimo jiné účastnil celostátní literární soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové a získal druhé místo za prózu. A protože mu psaní bylo velmi blízké, začal uvažovat nad studiem žurnalistiky. „Původně jsem chtěl jít na novinařinu, občas jsem i něco napsal do některého časopisu, ale pak jsem poznal, že novináři jsou v podstatě prostituti. Tenkrát kdo psal do novin, tak víceméně kolaboroval s režimem, kterého jsem už tehdy nebyl moc příznivcem. Snažil jsem se číst věci, které se u nás moc nenosily, například Hrabala.“
Po složení maturitní zkoušky v roce 1966 se Štěpán Bittner proto místo studia žurnalistiky rozhodl nastoupit na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Psaní se však zcela nevzdal. Přihlásil se redakci studentského časopisu Ekonom a po několika zkušebních reportážích se stal jeho redaktorem.
Ve stejné době, kdy Štěpán Bittner nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, ji začal studovat také Jan Palach. Na koleji bydleli oba studenti hned naproti sobě a stali se z nich velice dobří kamarádi.
„Moc se neví, že Honza Palach začal studovat na Vysoké škole ekonomické. Na filozofickou fakultu se totiž nejdřív nedostal, protože jeho otec byl živnostník. Na ekonomii byl dva roky a od září 1968 přestoupil na ‚fildu‘. On byl povahou úplně jiný než ostatní studenti. My jsme si odposlouchali přednášky, absolvovali cvičení, sem tam jsme se učili před zkouškami a jinak jsme chodili po hospůdkách a po mejdanech. Honza Palach ale pořád ležel v knihách, stále se vzdělával. Říkalo se mu ‚Vědec‘. Znal hodně témat a dalo se s ním dobře diskutovat. Zajímal se o umění, renesanci, baroko a starší literaturu. O čem se s ním ale moc mluvit nedalo, byly filmy.“
Během studia využil Jan Palach dvakrát příležitost dostat se do zahraničí v rámci programu AIESEC. Protože uměl dobře francouzsky i rusky, vycestoval nejprve do Francie, kde sbíral víno, a pak do Kazachstánu. „Honza měl rád ruského člověka jako takového. Říkal, že ruský člověk je dobrý, ale jeho vůdci jsou špatní. Byl nicméně dost zhnusený z toho, že se ruští vedoucí chovali k ruským studentům jako hovada. Ruských studentů se tam prý snažili Češi několikrát zastat, ale bylo jim řečeno, ať toho nechají, že ti jsou na to zvyklí,“ vzpomíná na Palachovo vyprávění Štěpán Bittner.
Pamětník byl také třikrát u Jana Palacha doma v době, kdy žil už jenom s maminkou. „Tatínek s maminkou měli vyhlášenou cukrárnu ve Všetatech. Dvakrát jsem u nich byl v roce 1967 a jednou v roce 1968. Honza měl s maminkou tak nádherný vztah, že se to nevidí. Když odešel na filozofickou fakultu, už jsme se tolik nevídali.“
V roce 1967 se většina studentů začala více zajímat o politické dění. Jejich nespokojenost kulminovala 31. října, kdy ze strahovských kolejí vyrazil průvod asi dvou tisíc studentů s heslem „Chceme světlo!“ na protest proti výpadkům elektřiny. Průvod byl rozehnán příslušníky Veřejné bezpečnosti a stal se předzvěstí přicházejícího Pražského jara.
Zásah proti kamarádům, kteří se účastnili průvodu, pamětníka znovu utvrdil v tom, že komunistický režim není nic dobrého.
„V Ekonomu se snažili psát dost kritické články, hlavně na jaře 1968. Když to vezmu zpátky, tak to bylo kromě rodinných událostí jako narození dětí a podobně nejšťastnější období mého života. Byl to nádech svobody, kdy najednou člověk mohl všechno. Byly různé Hyde Parky, například u Dětského domu na Příkopech, kde mohl člověk číst a poslouchat, co chtěl, začaly sem chodit západní filmy, výstavy i knihy. V redakci Ekonoma jsme měli možnost dělat rozhovory s lidmi, kteří už tehdy měli co říci z tehdejšího dění, například s Václavem Havlem, panem Škutinou, redaktorem rozhlasu v Londýně Karlem Kynclem, Dienstbierem, Kunderou nebo spisovatelem Bohumilem Hrabalem,“ vzpomíná na Pražské jaro Štěpán Bittner.
Svobodné projevy českého národa však neměly mít dlouhého trvání a již 21. srpna 1968 je přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy, který měl ukončit údajnou kontrarevoluci.
„Srpen byl pro mě úplný šok, nechtěl jsem tomu uvěřit. Byl jsem zrovna doma na prázdninách, a když jsem se to dozvěděl, brečel jsem. Asi po dvou dnech jsem i přes zákaz rodičů odjel do Prahy, kde to vřelo. Viděl jsem ty ruské ksichty třeba v Akademii věd. Nějaký dialog s nimi nemělo ani cenu navazovat, oni byli úplně mimo a bylo to i nebezpečné, co si budeme povídat,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětník.
V redakci Ekonoma ihned začali formulovat prohlášení, která rozváželi do různých stran republiky. „Tehdy to nebylo úplně jednoduché. Materiály se rozmnožovaly na cyklostylu, to byl kulatý válec s tiskařskou černí a na tom se točily jednotlivé stránky. Navíc měla Státní bezpečnost všechny cyklostyly v republice v evidenci. Přesto nám vedení školy umožnilo na tom tyhle věci dělat,“ dodává Štěpán Bittner.
Velkým vzepětím studentstva byla okupační stávka za zrušení cenzury, svobodu slova a shromažďování, dodržování osobních svobod a svobodu výjezdu za hranice, kterou vysokoškoláci uspořádali od 18. do 21. listopadu 1968. „Jako studenti jsme byli v učebnách i v aule, spali jsme tam ve spacákách a stovky lidí nás chodily podporovat, nosily nám jídlo a projevovaly solidaritu. Navštěvovaly nás i zajímavé osobnosti, se kterými jsme měli besedy. Takto stávkovalo hodně lidí. Ale tím to skončilo. Bylo to vzepětí, které vyšumělo do ztracena,“ vzpomíná pamětník.
Fakt, že se společnost pomalu dostává do rezignace, pravděpodobně přiměl Jana Palacha ke strašnému činu obětování se. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 přišel okolo půl třetí odpoledne na horní část Václavského náměstí, polil se hořlavinou a zapálil. O tři dny později zemřel na následky popálenin.
„Když si vybavím svoji poslední vzpomínku, co na něj mám, tak mě vždycky zamrazí. Kolej před Vánocemi, mejdan, jak to bývalo obvyklé, kluci, holky, pivo a tak dále. Najednou někdo zaklepal a ve dveřích stál Honza Palach. Pořád nosil takový baloňáček a černý baret, to bylo jeho klasické oblečení. Vešel, ale že by přišel vhod, to se říct nedalo. Nepil alkohol, tak si dal jen nějakou vodu. Asi čtvrt hodinky tam seděl, hovor s ním byl spíš nezávazný. Jak se máš, co děláš a tak dále. Koukali jsme spíš, aby zmizel, protože jsme měli jiné zájmy.“ Asi po patnácti minutách Jan Palach vycítil, že už je na večírku dlouho, a když odcházel, popřál kamarádům všechno dobré a požádal, aby na něj vzpomínali v dobrém.
„Odešel a pak už jsme se neviděli. Až pak najednou někdy v noci 16. ledna někdo zavolal na kolej, že se na Václaváku upálil nějaký kluk. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že to byl Honza Palach. Sešli jsme se v redakci napsat nějaké prohlášení. Pak jsme vyšli do ulic. Organizovali jsme i pohřeb Honzy Palacha, což byla věc, kterou nezapomenu. Taky jsem stál chvíli u jeho rakve v Karolinu jako čestná stráž. Při pohřbu byly obavy, aby se něco nezvrtlo. Státní bezpečnost a policajti měli strach, že bude pohřeb zneužitý proti vládě. Jako studenti jsme garantovali, že se nic nestane. Po celé trase průvodu stáli studenti, kteří měli pásky se sovou, a hlídalo se, aby někdo nějakým způsobem nezasáhl. To se nestalo, nikdo k tomu neměl chuť. Žádné výkřiky, nic. Bylo naprosté ticho. Když si představíte Prahu úplně tichou, to jsem nezažil. Do dneška je to pro mě šílený moment,“ pokračuje Štěpán Bittner.
Po pohřbu byli pamětník a dalších pět kamarádů Jana Palacha pozváni do Českého rozhlasu, kde měli asi hodinový rozhovor s redaktorem Vladimírem Príkazským. Ten jim také slíbil, že se pokusí zveřejnit dopis, který před smrtí poslal Jan Palach Ladislavu Žižkovi. „Honza Palach napsal celkem tři dopisy, to už se dneska ví. Jeden byl ten, co se u něj našel, druhý poslal na ČTK a třetí jednomu z nás, Láďovi Žižkovi, kterému se říkalo ‚Šelma‘. Ten dopis začíná slovy: ‚Ahoj, Šelmo.‘ Pak je to víceméně stejné jako v těch ostatních dopisech, ale je tam dodatek. ‚P. S.: Pokud můžeš můj čin nějakým způsobem zpropagovat ve vašem časopisu Ekonom, budu moc rád.‘ Z toho je vidět, že on si vůbec neuvědomil, co jeho čin vlastně způsobí,“ vzpomíná pamětník.
V souvislosti s jedním Palachovým dopisem a větou, že po něm přijdou další, byli později předvoláni všichni jeho známí na Státní bezpečnost do Bartolomějské ulice. „Asi tři hodiny jsem stál na chodbě, následoval čtyř- až pětihodinový výslech. Byl docela korektní, bez výhrůžek. Žasnul jsem, co všechno o mně věděli. Ptali se na Honzovy známé, jestli patřím mezi ně a proč to udělal. Skončili otázkou, jestli jsem ještě na škole a jestli bych s nimi nechtěl být ve spojení, protože je zajímá názor mladých lidí. Chtěli mi hned dát něco k podpisu, ale já jsem to odmítl. Pak už jsem s nimi neměl nic,“ dodává Štěpán Bittner.
Podle názoru Štěpána Bittnera však situace nejhůře zasáhla maminku Jana Palacha. „Když jsem v televizi viděl film Hořící keř a potom Jana Palacha od Sedláčka, viděl jsem před sebou paní Palachovou. Byla to pro mě záhada, nechápu, že to Honza udělal. Věděl, že tady maminku nechá a ona ten šok ani nemusí přežít. Neodsuzuji to jako jiní, naopak vím, že to byl inteligentní kluk. Motiv jeho činu člověk rozumově pochopí, ale dneska víme, že to byl výkřik do tmy.“
Po smrti Jana Palacha se Štěpán Bittner s přáteli stále snažili dělat politiku. Vydávali noviny a jezdili po továrnách, kde byly reakce různé. Někde je přijali, jinde je vyhodili. „Moc jsme toho nenastudovali, ale pozval si nás tehdejší rektor Veltruský a řekl nám: ‚Chlapci, pokračujte v tom, protože děláte dobrou věc. Jak pro tuto školu, tak pro tento stát a hrozně vám fandíme.‘ Na naši námitku, že nestačíme studovat, nám řekl, ať se o to nestaráme, že se studium dá vždycky o rok odložit. V dubnu 1969 ale nastoupil soudruh Husák a pomalu se začaly utahovat šrouby i na vysoké ekonomické. Nejdříve vyhodili profesora Veltruského, nastoupil Stanislav Hradecký. Pak odešla kvanta studentů, učitelů a asistentů. Údajně to odneslo tři sta lidí z učitelského sboru. Mě si pozval Hradecký: ‚Tak, soudruhu Bittnere. Že dneska končíte, to je doufám jasné, o tom není pochyb. A nemyslete si, že někdy dostudujete. Ani na této škole, ani na žádné jiné v republice, to vám garantuji.‘“
Před odjezdem z Prahy se pamětník ještě stačil zúčastnit protiokupační demonstrace 21. srpna 1969 na Václavském náměstí. Akci násilně potlačili příslušníci československých pořádkových sil a zemřeli tři demonstranti. „Václavák byl skoro plný a účastníci poznali, že to vzal režim vážně, když proti nám nasadil pancéřové vozy, ostrou střelbu, slzný plyn a vodní děla. Vzduchem létaly kulky a já jsem se plazil schovat do pasáže Jalta. Bohužel tam stříleli naši lidé. Vojáci ani ne, spíš šílení milicionáři. Bylo neskutečné vidět ty dědky, když mlátili své děti. To už jsem opravdu ztratil iluze o tom, že se tahle země někam dostane,“ vypráví Štěpán Bittner.
„Vrátil jsem se domů poražen a tím pro mě skončila ta krásná éra života, na kterou rád vzpomínám. Většina kamarádů dostudovala, ale třeba po čtyřech letech, během kterých museli pracovat. Měli pak problémy, že se nedostali k pořádnému zaměstnání,“ pokračuje pamětník.
Po definitivním odchodu z Prahy se dostal do Liberce, bydlel na ubytovně a nejprve pracoval v kanceláři ředitelství Československého uranového průmyslu. „Když ředitel zjistil, co jsem zač, degradoval mě na dělnickou pozici, abych poznal, co je to život,“ hodnotí situaci Štěpán Bittner.
Nedlouho po odchodu ze studií musel Štěpán Bittner nastoupit na základní vojenskou službu k tankovému útvaru do Jihlavy. A protože trpěl tím, jak nízká úroveň vzdělání tam byla, rozhodl se založit hudební soubor. „Někteří kluci uměli na hudební nástroje, pak jsme sehnali asi osm nebo deset holek ze střední školy, takže nás bylo asi dvacet. Hráli jsme lidové písně a jezdili jsme bavit lidi. A protože jsme dělali dobré jméno vojenskému útvaru, vyhnuli jsme se té největší buzeraci,“ vzpomíná na vojnu pamětník.
S hudebním souborem se dokonce dostali do celostátního kola Armádní soutěže umělecké tvořivosti, kde sice nevyhráli, ale dostali čestné uznání. „Porota řekla, že jsme byli výborní a zasloužili bychom si vyhrát, ale bohužel jim tam chyběla ideová náplň současné doby. Nám to ale nevadilo. Deset dní jsme se vyhnuli vojenské službě a byly to zlaté časy,“ pokračuje pamětník.
Asi po roce poslala armáda členy souboru k různým útvarům a Štěpána Bittnera odveleli k prvosledovému bojovému pluku do Čáslavi, který měl v případě napadení ochraňovat Pražský hrad. Jak vzpomíná, panovaly u útvaru těžké podmínky.
„Tam nám veleli kovaní komunisti a hovada. Měl jsem ale štěstí v tom, že můj tchán byl už tehdy plukovníkem, dostal dokonce řád Rudé hvězdy, byl zástupcem krajské vojenské správy a pak vedoucím odboru na ministerstvu národní obrany. Domluvili jsme se, že mi napíše pohled a podepíše se jako plukovník Dimitrij Somol. A protože všechny dopisy procházely cenzurou, zavolali si mě a ptali se, kdo to je. Jednou jsem také tchánovi řekl, aby za mnou přijel do kasáren a vzal si uniformu. Vylezl z auta celý ověšený vyznamenáními a na vrátnici se mohli zbláznit. Hned přišel velitel pluku a pak už mě nechali žít. Ne že by mi nějak ulehčili tu dřinu, ale buzerace už to nebyla. A že jsem měl dobré výsledky ve střelbě, nakonec jsem odešel jako podporučík,“ uzavírá vyprávění pamětník.
V průběhu vojenské služby dostal Štěpán Bittner nabídku, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. Řekl ale, že v žádném případě. Že se na to necítí vzhledem k tomu, co dříve prováděl. Pak už se jej nikdo přesvědčit nesnažil.
Po návratu z vojny se Štěpán Bittner vrátil znovu ke svému povolání v uranových dolech, kde postupně pracoval jako pomocný dělník, normovač a později v kanceláři oddělení práce a mezd. Jak vzpomíná, poznal na uranu různé charaktery lidí.
„Někteří chodili kšeftovat s Rusákama do Kuřívod nebo do Mimoně. Ve velkém se tam šmelil například benzin. Takových lidí bylo hodně. Taky jsem ale zažil i dělníky na vrtech, a když mě přijali mezi sebe, zjistil jsem, že to jsou výborní lidé. Často se jednalo o ztracené existence, o profesory a vědce, kteří zde dělali manuální práce. Měli jsme tam ale i takzvané ruské experty, kteří dohlíželi na těžbu uranu. Byli to starší, prověření kluci. Jeden z nich se jednou opil v hospodě a říkal něco proti Rusům. Do týdne zmizel a po letech jsme se dozvěděli, že dostal koně, pušku a skončil jako geolog někde na Sibiři. Se svýma lidma se Rusové nepárali.“
I když neměl pamětník komunistický režim rád, do nějakých protirežimních akcí se nepouštěl. Narodily se mu totiž dvě děti, které potřeboval uživit. Přes bývalé kamarády měl nicméně občas možnost sehnat nějaké disidentské tiskoviny a jednou navštívil bytové divadlo u paní Chramostové, když hráli Zprávu o pohřbívání v Čechách.
V roce 1983 se Štěpán Bittner přestěhoval do Rynoltic, kde se s přáteli snažili prosadit vybudování tenisových kurtů. Podařilo se, ale museli kvůli tomu vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM).
„K mému překvapení přijel tehdy na podnik předseda Okresního výboru SSM Milan Šubrt a přilítl za mnou, že jsem byl za zásluhy vybrán na výměnný zájezd do Sovětského svazu. Dostal jsem se i do Moskvy a pak hlavně do Vladimiru. V Moskvě byla povinností návštěva mauzolea. Že bych stál o Lenina, to vůbec ne, ale prostě povinnost to byla. Stála tam obrovská fronta, ale my jako cizinci jsme šli dopředu. Jeden kamarád říkal, že až půjde kolem Lenina, že si odplivne. Ale ani ho to nenapadlo, protože všude stáli vojáci s puškami,“ pokračuje ve vyprávění pamětník.
Socialistický Sovětský svaz se dával zemím komunistického bloku za vzor, a zahraniční cestovatelé proto mohli navštívit pouze předem schválená, reprezentativní místa. Navenek panoval všude dostatek, situace místního obyvatelstva byla však jiná a Štěpán Bittner se zděsil, když se dostali mimo turistickou trasu.
„Ve Vladimiru jsme měli průvodce, který nás provedl, kde měl. Protože to byl dobrý kluk a dostal od nás dvě flašky vodky, šel s námi i do zákulisí velkého města. Byla tam hrozná bída a byl to pro mě šok, vidět jejich obchody i okolí. Utvrdil jsem se v tom, že Rusko je beznadějný stát. Viděli jsme tam třeba prádlo na šňůrách a mezi tím pruhy fáčů na uschnutí. Když jsme se ptali, co to může být, holky nám to řekly. Tam žádné hygienické potřeby nebyly. Také tam měli automaty na vodu, kde byla sklenička. Po použití sklenička zapadla a pak jsem jednou viděl, jak automat otevřel zřízenec. Uvnitř měli jednu nádrž s vodou, která pořád cirkulovala, a v té vodě se umývaly skleničky. Pak už jsme si vodu nedávali,“ vzpomíná na zážitky v socialistickém Sovětském svazu pamětník.
Ubytování bylo nicméně dobré, protože místní hotely vznikly v souvislosti s olympiádou v Moskvě a šlo je považovat za poměrně moderní. „Když jsme ale večer přišli do pokoje a rozsvítili, jen se to tam hemžilo štěnicemi. Řekli nám, že musíme nohy postele postavit do plechovek s petrolejem, tak nás štěnice už tolik neotravovaly,“ popisuje místní poměry Štěpán Bittner.
Když nenáviděný komunistický režim konečně padl, nastal pro Štěpána Bittnera tak nádherný okamžik, že podruhé v životě brečel. „Byla to nádhera, že vypadli. Ti, kterým bylo osmnáct nebo dvacet, to brali jako samozřejmou věc. Ale pro nás to byl zázrak, nikdo tomu už nevěřil, že zažijeme pád komunistů,“ vzpomíná pamětník.
Po revoluci si s manželkou mohli splnit sen a začít cestovat. Jakmile to bylo možné, navštívili Francii, Itálii či Velkou Británii. V zaměstnání se Štěpán Bittner konečně dočkal zaslouženého povýšení a stal se šéfem oddělení práce a mezd v továrně v Rynolticích. Později pracoval jako personalista a v roce 2000 odešel do důchodu. V době natáčení (2022) byl spokojeným dědečkem šesti vnoučat a žil v Liberci.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Poloprudská)