Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Bísek (* 1939)

• narodil se 30. listopadu 1939 v Praze

• vystudoval ČVUT

• vystudoval teologii na Komenského bohoslovecké fakultě

• v roce 1969 postgraduální studium v USA

• v letech 1970–1982 působil jako farář ČCE v Telecím na Vysočině

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• 21. 10. 1979 objevil v bytě odposlouchávací zařízení

• v roce 1982 zbaven státního souhlasu, našel si práci jako lesní dělník, dále bydlel s rodinou na faře v Telecím

• roku 1985 odešel s rodinou do Velké Británie, kde působil nejprve jako pomocný pastor, později jako řádný pastor skotské církve

• v roce 1996 se vrátil s manželkou natrvalo do České republiky

• v letech 1996–2007 pracoval jako farář ve sboru ČCE v Praze na Spořilově (Jižním Městě)

• je v důchodu, žije s manželkou v Praze, jejich děti s rodinami ve Skotsku

Tomáš Bísek

„My jsme se stali jakýmsi takýmsi hotelem.“

Tomáš Bísek se narodil dne 30. listopadu 1939 v Praze v tradiční evangelické rodině. Jeho dědeček byl farář, otec byl sociální demokrat. „Matka byla frankofonní,“ protože „kdysi byla jako au-pair ve Francii a byla vychovávaná na reformované faře“. Jeho rodiče „neuměli přijmout příchod nového režimu, ale nikdy se o tom nemluvilo“. Pamatuje si na to, kdy se byli loučit v průvodu s panem prezidentem Benešem a potom s Janem Masarykem. Otec byl po válce jakožto „socdemák inkorporován do KSČ, ale jako místokurátora branického sboru ho potom vyhodili“.

Konec války

Z pozice inženýra byl jeho otec za první republiky důstojníkem. „Měl pistoli, a tak vím, že byl (za druhé světové války) na nějaké barikádě proti německým tankům“. Vzpomíná, že koncem války ze svého domu viděli „svítivý střely Němců, jak střílejí od Krče na druhou stranu, tu barrandovskou“, později sledovali i „jak hoří Emauzy“, protože „náš domek stojí tak pěkně, že přes údolí Vltavy jsme viděli na jedné straně Vyšehrad a na druhé straně Petřín a Hrad“.  Konec války doma nezažil, protože „nás tam dědeček nechtěl nechat a taky sousední dům dostal zásah a i náš dům byl v troskách“.

Školní léta

Se svými sourozenci, dvěma bratry a sestrou, prožil dětství v Praze na Dobešce. Tam také chodil do školy. Vzpomíná, jak v době, „kdy ještě UNRRA dodávala nějaký věci, dostávali mléko, jogurt a chleba ve škole“. Po válce jeho dědeček s otcem stavěli dřevěný evangelický kostelík v Braníce. „To byla padesátá léta a já si na nějaké velké politické rozpoložení vůbec nevzpomínám. (…) Nevím, kdy začalo ve škole soudruhování. Já jsme to nedělal, vím, že jsem učitele spontánně neoslovoval.“ Po dokončení jedenáctileté školy začal studovat na Fakultě ekonomického inženýrství v Praze na Albertově. Původně se měl stát komerčním inženýrem, ale v průběhu studia byla fakulta přiřazena pod ČVUT, takže skončil jako inženýr strojař, obor ekonomika. V době studií na vysoké škole se také na jedné z tzv. evangelických brigád v Jeseníkách, kterých se účastnil a kterých později i několik vedl, seznámil se svou ženou Danielou. Evangelické brigády nebyly, jak říká, formálními akcemi organizovanými přes ústředí církve. Konaly se v okrajových částech republiky, kde lesní správa neměla dostatek brigádníků na práce v lese.

Rok v Kovosvitu

Po dokončení studia na ČVUT nastoupil na umístěnku do Kovosvitu Holoubkov, továrny na obráběcí stroje, kde strávil rok. Po měsíci v oddělení organizace a plánování požádal o přemístění do výroby, aby „měl praxi, jako to dělal Baťa“. Nakonec v oddělení výroby zůstal a měl tam během pracovní doby nakonec i dost času si „číst anglická slovíčka“ a „nějaké knížky“.

Vojna

Již při vysoké škole absolvoval roční vojenské cvičení. „Samozřejmě, že tam jsem už prodělával ideologické školení“ a brzo si od spolužáků vysloužil přezdívku „Jednotlivec“. Občas se totiž dotazoval odborníka na marxismus-leninismus na to, „jak se do toho vejde jednotlivec“. Aby mohl dokončit povinnou základní vojenskou službu, po roce práce v Kovosvitu ze zaměstnání odešel. Jako malé dítě církev rád neměl, ale při studiu na technice došel k jinému závěru a „už jsem měl tehdy v hlavě, že bych rád vystudoval teologii“.  Na vojně v Podbořanech byl zařazen mimo ostatní absolventy a teprve později se dozvěděl, že to bylo „pro státněbezpečnostní důvody u otce“. „A já jsem kvůli tomu neměl sedmdesát kaček jako záklaďáci“. Byl na štábu u technika pluku, a tak měl, jak říká, „takový jednodušší život“.

Bydlel na rotě, ale chodil pracovat jako elektrotechnik na štáb do Technické opravny pluku. „Ani na jednom místě jsem nebyl jednoduše polapitelný.“ Ačkoli si na jednu stranu mohl „klidně odjet stopem odpoledne do Prahy a druhý den se vrátit“,  uvědomoval si na druhou stranu, jaké vládnou poměry mezi záklaďáky a těmi z druhého ročníku, což „strašně těžce nesl.“ Někdy zjara zjistil, že se blíží pohovory na evangelickou teologickou fakultu a že je relativně malý počet zájemců o studium. Domníval se, že by mohl studovat dálkově. Potřeboval k přihlášce i doporučení od svého zaměstnavatele, jímž byl v té době Ing. major Novotný, absolvent Technické vojenské akademie v Moskvě. Při rozhovoru s ním o záměru dále studovat, vyšlo na jevo, že je Novotný katolík. Tak od něj nakonec Tomáš Bísek doporučení ke studiu dostal. K pohovorům přijel ve vojenském. „Profesor Hromádka, velký mírotvorce, který byl zamotaný v Křesťanské mírové konferenci“, mu také napsal doporučení, takže ho „s výjimkou přijali“, ale nebyla to „výjimka k večernímu dálkovému, ale dennímu studiu“.

Fakulta

Studovat teologii začal v roce 1963. Studentů tehdy bylo tak málo, že zbývala volná místa na koleji v ulici V Jirchářích. Nechtěl bydlet v Praze u rodičů, přál si být mezi ostatními studenty. Byl mu tedy přidělen pokoj. Když tam poprvé přišel, tak „tam na židli u své postele seděl jeden o rok starší posuchač fakulty – Svatopluk Karásek“. Fakulní léta podle něj byla skvělá a studentská komunita byla zcela nezávislá na režimu. Byla to šedesátá léta, „krunýř praskal“, „leccos se ukazovalo v novém světle“. Na druhou stranu však zde „zažíval novou ideologickou nalejvárnu“ od ministerstvem kultury nasazeného prof. Poláka. Když pak byl ve třetím a čtvrtém ročníku zvolen prefektem, tzn. studentským představeným, a účastnil se například příjmacích pohovorů, uvědomil si, jakým zásadním způsobem Polák zasahuje do rozhodnutí fakulní rady apod. I mezi ostatními profesory to „asi nebylo všechno v pořádku, projevovala se infiltrace vojenských složek“.

„Některé profesory jsme měli rádi“, jmenuje Molnára, Lochmanna, Součka, Říčana, který razil cestu těm, co v padesátých létech obhájili doktorské tituly a nyní jim je ministrstvo nechtělo uznat. „Někteří se mi jevili velmi prapodivně“, jako např. prof. Opočenský, který tehdy dělal pomocníka prof. Hormádkovi a který hodně cestoval jak na Západ, tak i na Východ. Když se Bísek později oženil se svou ženou Danielou, bydleli spolu rok na koleji. Spřátelili se v té době se Skotkou Fionou Hulbart, která v Praze studovala a bydlela vedle nich ve vedlejším pokoji. V sedmdesátých letech, když poměry začaly houstnout a Bískovi už byli na faře v Telecím, její manžel, Alistair Hulbart, působící v té době podobně jako Opočenský v Ženevě jako zástupce studentů v Křesťanském hnutí, se jednou rozjel do Prahy. Na utajené schůzce „jsem Alimu říkal, kdo všechno ztratil souhlas“.

Za dva týdny měl Tomáš Bísek „sérii tří výslechů. Vlastně to byl úplný začátek velmi tvrdých výslechů.“ Poslední den přišli s tím, že jsem se sešel s Hulbartem. Ten pak už nikdy nedostal povolení ke vstupu do Československa. Až po devadesátém roce jsem se s ním mohl sejít. On říkal, že jediný, kdo o té schůzce mohl vědět, byl „přítel, kterého znal z Ženevy, a to byl Milan Opočenský“. S Opočenským se pak po letech Bísek setkal na jedné konferenci, která se shodou okolností konala v Cumbernauld. Opočenský tam přijel na týden ze Ženevy. Když s ním Tomáš Bísek nechtěl mluvit, přišel se slovy „to si odpustíme“.  

Pražské jaro podle Bíska byla doba velkých nadějí. Budoucí kazatel Dan Drápal byl v té době velký aktivista požadující, aby studenti vstoupili do studenstských svazů. Jemu se to zdálo jako politická akce, tak to z pozice prefekta odmítl. Jinak však se studenti fakulty účastnili veškerého dění a demonstrací. Angažovanost byla masivní. „Když přijely tanky, tak Honza Rataj chtěl jít do ulic čelit tankům.“ On se s Vojenem Syrovátkou obrátili o radu na tehdejšího děkana fakulty prof. Součka. Čekali od něj teologický rozbor dané situace, ale ten jim řekl, že se o ně bude strašně bát, a jestli to nemusejí dělat, ať to nedělají, že to je jeho rada. Když se však podle něj tímto prizmatem člověk podívá na signatáře Charty z řad církve, tak se jedná o lidi, kteří zažili pražské jaro. „Já jsem byl pravděpodobně poslední student, který se neobrátil zády k prof. Hromádkovi. Jednak jsem ho osobně znal, jednak mi osobně pomohl se na fakultu dostat a jednak jsem vnímal jeho působení v Americe a nechtěl jsem si asi také připustit, jak dalece je ještě i jinak angažovanej. (…) Fakultní učitele jsem vnímal jako odborníky v teologii, o ostatních otázkách jsme mohli hovořit postranně jen se Součkem, Říčanem a někdy i Molnárem, Lochmann se držel stranou.“ Hromádka razil cestu církve po roce 1948. Tvrdil, že je třeba si připustit, že západní demokracie selhaly a socialismus, který se prosazuje, je sice cesta nečistá, ale tu je třeba humanizovat, prodchnout křesťanským duchem. „Tahle iluze bouchla naprosto v šedesátém osmém roce.“ Hromádka však ovlivnil postoj církve v padesátých letech a spoustu lidí, kteří se například postavilii proti kolektivizaci majetku, to naprosto smetlo. Církev tedy umožnila režimu vtrhnout do evangelických obcí. „Naše církev byla používána jako nástroj proti katolicismu (…) a teprve za Charty se to změnilo“.

Studium v USA

Rok spolu s manželkou bydleli na koleji v Jirchářích, pak jeden rok v malém „polobytečku v Křemencárně“ a pak spolu i s jejich malou dcerou Lucií strávili rok v Americe. On tam studoval postgraduál, manžela pracovala jako au-pair. Za studijního pobytu v Americe, „kterej byl skvělej, to byl rok 1969/1970“, zažívali různé tlaky, protože „Amerika také měla něco, co by se dalo nazvat americké jaro, John Lennon, Give peace a chance, tyhle všechny věci jsme prožívali“. Chtěli si v létě vydělat a procestovat Ameriku, ale přišel mu přípis z ústředí církve, „hochu, mohl bys nastoupit do Telecího jako vikář k 1. září“. Vrátili se, ale souhlas v září nedostal. Vše se začalo protahovat. Až za něj záruky u tajemníka Jonáše dal synodní senior Václav Kejř, který také kdysi studoval v cizině. Výsledkem toho bylo, že nakonec z ministrestva kultury souhlas dostal. Zvyklý se dívat s mnaželkou z okna na mrakodrapy, nyní v novém roce nastoupil „v malinkatém Telecím, kde z farního okna viděl střechy dvou chalup“ a louky. „Byla to pro nás velká výzva.“

Teleci

„Telecí leželo na cestě mezi Brnem a Prahou a sjížděli se tam různí chartisté a jiní přátelé“ z Československa i ze zahraničí. Ale v prvních letech „jsem se cítil nesvůj, jako že jsem městskej panáček“, nicméně za krátko jsem už „patřil k nim“. „V Telecím všichni všechno viděli a pak z toho měli starosti. A náš vztah s lidmi z obce to tříbilo. Byla to pro ty lidi zátěž. Někteří se doopravdy stáhli, jiní to překonali. Bylo to někdy drama, které se stupňovalo.“

Petr Uhl mu vysvětlil, proč je o něj ze strany StB zájem: „Si uvaž, oni potřebují akci, oni potřebují výjezd, aby úplně neshnili, a ty ses vrátil z Ameriky, tak to je prostě jasný, ‚to je on‘ (…) Já jsem on, já jsem byl ten ‚objekt‘. Tak oni se tomu objektovi věnovali.“ Avšak až „s Chartou jsme se dostali do přímé konfrontace“. „Když jsme našli ten odposlech, tak to bylo už, jako bychom byli ve válečném stavu.“ StB měla zmapovány jeho kontakty do zahraničí z doby studií. Při výsleších se však o jeho sestře žijící v Indii zmínili jen jednou a tomu, že jeho bratr Petr žije v USA, také nepřikládali větší význam. Tomáš Bísek se domnívá, že Petr (vydavatel Amerických listů) „byl zřetelně angažovaný až po devadesátém roce“. Sourozence Daniely a ani jeho dalšího bratra žijícího v Praze do věci nezatahovali. Strach, že by ho mohla policie zavřít, míval mnohokrát, zvláště „když bylo na faře hodně lidí a nás tam někdy bývalo opravdu mnoho“, když Daniela doprovázela Annu Šabatovou na návštěvu na Mírov za Petrem Uhlem nebo když našel doma odposlech. „Ale radosti bylo víc.“

Libštát

„Libštát, to byl začátek tvrdý konfrontace.“  V té době už bylo mnoho farářů bez souhlasu a na setkání těch, kteří zůstávali ve službě, se čím dál tím více dostavoval krajský tajemník Jonáš. Navíc i starším kolegům farářům vadilo, když se otevírala některá témata. V roce 1976 přišel Petr Brodský s nápadem uspořádat setkání u něj na faře v Libštátě. „Sešlo se nás tam asi dvacet kolegů ze studií.“ Druhý den ráno přijel krajský tajemník Jonáš s tím „že je to nezákonné sejití, ať opustíme faru“. To odmítli. „Za chvíli přijeli estébáci a perlustrovali nás.“ Výsledkem toho bylo, že Petr Brodský ztratil souhlas a jemu strhli „dvě stovky z platu“.  Napsali pak o nás, že „jsme protistátní živly“. Od té doby však schůzky v Libštátě probíhaly utajeně „a už se nám nic takového nestalo, a tak jsme se scházeli léta letoucí“. Hovořilo se především o teologických tématech, probírali např. dílo Paula Ricoeura. „Jaká to byla konspirace? My jsme neházeli granáty.“

Podpis Charty

Pro podpis Charty 77 měl s manželkou mnoho důvodů, mezi které patřilo i to, jakým způsobem jednal předseda MNV s lidmi z Telecího a jak ředitel místní školy vyhrožoval rodičům dětí, které k němu chodily na náboženství. Měl v té době již za sebou tři roky tvrdých výslechů. V lednu 1977 navštívili své přátele Janu a Pavla Kašparovy, faráře v Horních Dubenkách, kteří jim předložili dokument. „Přečetli jsme si ho s velkým nadšením a hned jsme věděli, že je to iniciativa, na kterou všichni čekáme.“ Když si přečetli i jména některých sigantářů, tak „to byl zlom, že jsme neviděli jinou cestu než se k nim přidat“. Rozjel se tedy společně s Pavlem Hlaváčem k Hejdánkům do Prahy, kde Chartu podepsali. Za svou manželku nepodepsal, protože měl obavy o děti, ta však Chartu podepsala dodatečně, podobně jako i řada dalších manželek evangelických farářů. „Byli jsme takový blok farářů na Vysočině a z toho pak vyplynul zájem těch větších komunit chartistů z Prahy a Brna o nás na Vysočině“. Navštěvovali je např. Petr Uhl s rodinou, Jaroslav Šabata, Karel Kincl, Charlie Soukup, Václav Malý a mnoho dalších.

Odposlech

Na to, že je odposloucháván, ho upozornil telecký poštmistr Polívka, se kterým se Tomáš Bísek předtím nikdy nijak nebavil. „Přišel podzim a začal ten velký proces: Petr Uhl, Václav Havel, Václav Malý, Otka Bednářová a spol. A v pátek přijela bezpečnost k faře a řekla: ‚Pane faráři, jestli v pondělí vyrazíte směrem ku Praze, tak budete zatčen.‘ My jsme věděli, že je to tenhle proces. No a v neděli po bohoslužbách jsme s Danielou seděli v obýváku. Díval jsem se na strop, byl takový hrubě nahozený, a taková ta jedna pecička tý vazby se mi nelíbila. Přinesl jsem si štafle a odrýpl to. A tam byl prostě kroužek, půlcentimetrovej, kovovej. Tak jsem si okamžitě řekl, že je to mikrofon.“ Ihned odposlouchávací zařízení odstranil a přes Bohdana Pivoňku se ho zbavil. Druhý den nato přišla do bytu jakási požární kontrola a za tři týdny měli dům plný policie, která prohledala celý dům. „Ptali se: ,Kde to máte?‘ Tak jsem jim řekl, ve střední Evropě (…) Není to tu, ale to si musíte ověřit vy.“ Od této chvíle už nikdy neodjeli s Danielou z domu společně, vždycky jeden z nich zůstal doma, aby jim nebylo možné odposlech namontovat znovu. Tomáš Bísek pak trval na podání oznámení o zjištění odposlechu u krajského tajemníka za účasti svědků. Přátelé ho v souvislosti s odposlechem varovali, že za tři roky přijde o souhlas, protože si bezpečnost v takových komplikovaných případech nechává čas, aby si zmapovala terén. A skutečně, „přesně za tři roky jsem přišel o souhlas“.

Bez souhlasu

V květnu 1982 si ho spolu se seniorem pozval krajský tajemník do Svitav, kde mu „odevzdali papír, že odebírají souhlas, bez vysvětlení“. Církev sice souhlasila s tím, že mohou bydlet i nadále na telecké faře, ale Tomáš Bísek se tím ocitl bez práce. Pavel Roubal, se kterým se stýkali, mu tehdy doporučil, aby se nechal registrovat jako nezaměstnaný. Na úřadě práce mu úřednice předložila seznam náborových míst, kde si všiml volného místa v Polesí Borová, tj. v teleckých lesích. Domluvil se okamžitě s polesným. „To je skvělý, my víme o tobě dlouho.“ Teprve po svém přijetí na pilu se dozvěděl, že i tam, za hlavním inženýrem polesí, se na něj přišla StB ptát. Ten jim tenkrát prý odpověděl něco ve smyslu „to má Bísek nutit stromy v lese, aby podepsaly Chartu?“. Tři roky chodil pracovat do lesa na pilu a zároveň se po celou tu dobu snažil najít místo v jiném evangelickém sboru. „Postupně jsem se sžil s lesáky (…) Polesný byl skvělej.“ Občas dostával obsílky ze Synodní rady se zprávami, se kterými sbory se vedou jednání o jeho umístění. „Vždycky to pak potopili estébáci, evidentně.“ Přes ústředí církve dostal dokonce nabídku do reformního sboru v Texasu, kterou odmítl s tím, že se jedná o „skanzen“. Dostali také nabídku do sborů v Německu a ve Švýcarsku, kde měli spoustu přátel, ale tam „jsme nechtěli, tam bylo farářů dost. Když pak přišla nabídka do Skotska, tak to nás zlomilo“. V té složité situaci krátce před odchodem do Velké Británie za nimi přišli Broňa a Jiří Müllerovi, chartisté z Brna, které v Telecím kdysi oddával, s nápadem, že by se mohli někam společně odstěhovat. Z tohoto nápadu však nakonec sešlo právě kvůli pracovní nabídce ze skotské církve.

Emigrace

„Nevěděli jsme, že jsme byli vytipováni v rámci té akce Asanace“, jako rodina určená k vystěhování, a tehdy „jsem také nemohl vědět, že jsem byl založen jako nežádoucí objekt už někdy v roce 1972“.  Trvale byli vyzýváni k vystěhování od roku 1975. Nakonec až v roce 1985 odjeli Tomáš a Daniela do Skotska s dokladem pro britské úřady, že oni dva od narození pouze dočasně pobývali na území České republiky a vracejí se do Anglie. Jejich dětem zůstaly československé pasy. Před odchodem se také ještě museli soudit se státem o dvě starší děti. Hrozilo totiž, že jim je odeberou a že budou muset zůstat v Československu. „Z dokumentů vím, že nás naši sledovali jeden rok. (…) Ten rok v Británii je pozoruhodný v tom, že je tam pár jmen a adres, které zachytili už v Čechách“, ale většina jmen a kontaktů je vymyšlena, „jsou to naprosto absurdní věci“.

Tomáš Bísek začal pracovat jako pomocný farář ve sboru skotské církve v Cumbernauld. Začátky byly podle něj těžké zejména pro jejich děti. Ztratily rodinné vazby, kamarády, byly jazykově nevybavené. Okamžitě začaly dojíždět do jazykové přípravné školy v Glasgow a teprve po jejím absolvování se mohly zařadit do řádné školy. Svým dětem Tomáš s Danielou slíbili, že se budou moci o prazdninách vracet do Čech, což se poprvé stalo rok po emigraci. Pak už jezdily více méně pravidelně. Jejich první vycestování zpět do Československa však doprovázelo nedoporučení cesty z britské strany, že „jejich Výsost je může ochránit kdekoli na světě s výjimkou Československé socialistické republiky“. Varovali je i příbuzní v Praze a „děti teprve teď s odstupem říkaly, že byly sledovány, ale fyzicky nikdy nic nepocítily“.

Z ústředí skotské církve přišel ihned po příjezdu požadavek, abych se vyjádřil, „jestli hodlám být skotský farář českého původu nebo český farář působící ve Skotsku“. Tři týdny poté, co po dlouhém zvažování uvedl, že je „skotský farář Čech“, měl začít kázat. Od té doby, co studoval v Americe, uběhlo již patnáct let. Tvrdí, že určitý pocit nejistoty ve vyjadřování v angličtině pociťoval během celého svého působení ve Skotsku. V Londýně oddával Jana Bednáře, syna Otky Bednářové, který studoval v Oxfordu, s jeho ženou Yoko. Díky němu pak dostal příležitost přispívat do českého vysílání BBC, kde míval pětiminutové pobožnosti. „Byl to pocit, že je člověk na několik minut doma.“  Ze zahraničí nebylo možné se příliš kontaktovat s lidmi v Československu.

Ačkoli věděl, že jejich korespondence musí být kontrolována, nějakou dobu si ze Skotska dopisoval s Milanem Hájkem, se kterým ještě před emigrací vedl časté spory ohledně úlohy církve. Dopisovali si také s příbuznými. Těsně před listopadem 1989 se mu podařilo se setkat v Holandsku s Vojenem Syrovátkou. Změnu v Československu v roce 1989 sledovali s velkou radostí. Dva týdny před 17. listopadem byl Tomáš právě zvolen samostatným farářem v Glasgow. Instalace se však nekonala ihned, protože mu představení sboru tímto chtěji otevřít možnost k návratu. Domluvil se s nimi, že když byl zvolen, nemůže se tedy jen tak vrátit. Rozhodl se pět let zůstat.

Návrat a po návratu

„Odchod sám jsem chápal jako selhání, jako opuštění těch, co věrně zůstali (…), a proto i v tomhle směru jsem měl návrat za potenciálně složitý, že by nám to mohlo být vyčítáno.“ Přátelé i známí je přijali s otevřenou náručí. Do Telecího a na Poličsko se vraceli po revoluci na návštěvu několikrát. „Bylo ale jasné, že se tam nemůžeme vrátit. (…) Byl jsem místní Jánošík nebo Jan Sladký Kozina.“ Natrvalo se Tomáš Bísek s manželkou vrátil až v roce 1996, aby se ihned ujal sboru v Praze na Spořilově. Během jeho působení Spořilovští navázali kontakty s paní Milenou Svobodovou, která vedla v Praze na Jižním Městě azylový dům pro matky s dětmi. Brzy sešlo z původní myšlenky na přestavbu prostorově nevyhovujícího kostela na Spořilově a sbor si postavil nový kostel právě na Jižním Městě, hned vedle azylového domu. Fungující společný projekt sboru a nevládní organizace provozující azylový dům však v roce 2009 zhatila svým postojem radnice Prahy 11. V současné době je Tomáš Bísek v důchodu a s manželkou Danielou žije v Praze-Horních Počernicích. Jejich děti s rodinami zůstaly natrvalo ve Velké Británii.

Příběh pamětníka natočila ve dnech 18. 2., 17. 3. a 22. 3. 2011 Anežka Santosová Veselá.