Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Bílková (* 1951)

• narozena 23. září 1951 v Praze

• první dva měsíce života strávila ve vězení na Pankráci s matkou Annou Vlkovou, poté žila u prarodičů

• politickým vězněm byl i její otec Antonín Janoušek a strýc Jan Vlk

• své rodiče i strýce ve vězení pravidelně navštěvovala

• matku propustili z vězení v roce 1954 a otce v roce 1960

• v roce 1968 se oba rodiče dočkali soudní rehabilitace

• v Praze absolvovala gymnázium, poté šla na knihovnickou nástavbu

• v roce 1978 se vdala, o rok později se jí narodil syn

• léta pracovala jako IBM operátorka

• v roce 2024 žila v Praze

Nebyly tam podmínky pro novorozeně

Život Zuzany Bílkové byl dramatický od samého začátku. Narodila se 23. září 1951 v Praze a málem přišla na svět za zdmi pankrácké věznice. Její maminka byla totiž od března 1951 politickou vězeňkyní. „Ten porod neprobíhal dobře, takže velitel věznice nakonec dovolil, aby maminku převezli do nemocnice na Karlově, kde jsem se odpoledne narodila.“[1]

Po narození strávila Zuzana dva měsíce s maminkou v cele na Pankráci, ale otřesné hygienické podmínky se brzy projevily a Zuzana onemocněla otravou krve. „Nebyly tam podmínky pro novorozeně.“ Rodičům Zuzaniny maminky se po nějaké době podařilo holčičku z vězení odvézt a umístit ji do sanatoria v Podolí, kde se z otravy krve naštěstí vyléčila. „Mám dodnes jizvy na nohou a na rukách po těch bolácích.“

 

V čekárně byla herna pro děti

Po vyléčení už zůstala Zuzana u prarodičů. Ve vězení byl v tu dobu i její tatínek a tak prožívala první roky svého života zcela bez rodičů. Oba se dostali do vězení kvůli tomu, že působili v letectví spolu s československými válečnými letci. Tatínek byl letec a maminka letuška.

Zuzanin tatínek převážel letecké časopisy kamarádovi, který emigroval do Francie a maminka během letů vozila dopisy doktoru Palivcovi, který byl manželem Heleny, sestry Josefa a Karla Čapkových. Kromě toho se žádné protistátní činnosti nedopouštěli, ale v 50. letech i toto stačilo na devět let kriminálu pro tatínka a tři roky pro maminku.

Dětství trávila Zuzana s prarodiči a jednou za čas mohli vyrazit na návštěvu za rodiči do vězení. Maminka byla nejdřív vězněna na Pankráci a následně u sv. Jána pod Skalou. Tatínek vystřídal mnoho věznic, z nichž jako nejhroznější si Zuzana pamatuje Leopoldov. „Pořád si pamatuju, jak příšerný to tam bylo.“

Nějakou dobu byl tatínek i v vězení v Opavě nebo v Plzni na Borech. „Ve věznici na Borech byla v čekárně udělaná malá herna pro děti... To mi dodneška přijde hodně ironický.“ Zuzana jako malá neznala jinou realitu než čas s prarodiči a tak zpětně nevzpomíná na své dětství jako na nešťastné. „Když v tom žijete, tak to tak neberete. Nikdo mi neubližoval fyzicky ani citově. Spíš v dospělosti si uvědomuju, jak mi ta máma chyběla.“

 

To je maminka z kriminálu?

Když byly Zuzaně tři roky, tak byla konečně z vězení propuštěna její maminka. „Prarodiče byli úžasný a rodiče mi hodně nahrazovali. Když maminka přišla domů, tak jsem se ptala: ,To je ta maminka z kriminálu?‘“ Domů se vrátila v listopadu 1954 a byla těžce nemocná tuberkulózou. Následujících několik let tak maminka strávila v sanatoriích a prodělala úspěšnou operaci plic.

V roce 1960 byl na amnestii po devíti letech propuštěn i Zuzanin tatínek. „Do tý doby jsem ho vídala jednou za čtvrt roku v kriminále.“ I on se z vězení vrátil s poškozeným zdravím a byl v podstatě slepý. „Moji rodiče pracovali jako invalidé oba doma.“

Rodina se musela nějak živit a tak dostali od svazu invalidů tkalcovský stav. „Maminka i já jsme se na tom naučili tkát šály. Byla to hrozná práce.“ Časem se rodičům podařilo najít práci, kde uplatnili svoje vzdělání. Tatínek byl vystudovaný strojní inženýr a maminka uměla perfektně anglicky a německy. „Dali dohromady svoje dvě síly a dělali technické překlady. Tatínek tu strojařinu a maminka řeči.“

 

Vyrůstala jsem s dospělými

Ve škole Zuzana cítila, že nezapadá a to i kvůli tomu, že na rozdíl od jiných dětí neměla příliš volného času. Po vyučování musela spěchat domů pomáhat rodičům. „Já jsem vyrůstala s dospělými, neuměla jsem si moc hrát a povídat s vrstevníky. Ve škole jsem byla mimo.“

Po základní škole nastoupila na střední školu a odmaturovala v roce 1970. Následně studovala dva roky nástavbu knihovnictví a po škole nastoupila do dokumentačního střediska, kde třídila a archivovala dokumenty. „Chodil za mnou šéf a chtěl, abych mu donášela na spolupracovníky. Tenkrát jsem z toho byla zmatená. Já jsem to neudělala, on mi snížil plat, začal mě pomlouvat u kolegů. Tak jsem odtamtud odešla.“

 

Chodím každý rok na místo, kde vzplanul

V období Pražského jara vstoupili oba Zuzaniny rodiče do nového politického uskupení Klub angažovaných nestraníků a do klubu bývalých politických vězňů K231. „Ta parta propuštěných politických vězňů držela hodně pohromadě.“  Zuzana byla z uvolnění v roce 1968 nadšená a se zoufalstvím nesla invazi v srpnu 1968. „Všichni se báli, že bude válka, takže se stáli fronty na chleba.“

V době invaze byla Zuzana na střední škole a jí i její spolužáky velmi zasáhla smrt studenta Jana Palacha v lednu 1969. Tehdy se složili na věnec na Palachův hrob. „Když se upálil Jan Palach, tak nám bylo osmnáct, tak nás to zasáhlo strašně. Já chodím každý rok na místo, kde vzplanul.“

 

Bála jsem se těch kriminálů

Po odchodu z dokumentačního střediska začala Zuzana pracovat v Chemopolu u počítače, který tehdy zabíral celou místnost. Tam zůstala následujících 17 let. Mezitím se Zuzana provdala za Jiřího Bílka a v roce 1979 se jim narodil syn. „Nejšťastnější jsem byla, když se mi narodil syn.“

I když byla Zuzana dcerou politických vězňů, tak se nesetkala se závažnější perzekucí ze strany režimu. „Jednou mě vyslýchala StB, protože moje kamarádka si psala s jedním západním Němcem. Zavolali si mě do Bartolomějský. Bylo mi 23. Bála jsem se dost, protože jsem vůbec nevěděla, co se děje.“ Zuzana byla ze své zkušenosti z komunistických věznic vyděšená dost na to, aby šla do nějakého přímého střetu s režimem. „Nikdy jsem se těm komunistům pořádně nepostavila. Bála jsem se těch kriminálů, protože jsem je zažila zevnitř.“

 

Nadevšecko si cením svobody

Na demonstraci 17. listopadu Zuzana nebyla, ale revoluční dny prožívala s radostí. „Moje sousedka dělala šatnářku ve Smetanově divadle a ta mi 18. listopadu šeptala, že dnes už nehrají.“ Rozvoj po roce 1989 stál však Zuzanu práci. „Po sametové revoluci začali normální počítače a nám to středisko zavřeli.“ Vrátila se tedy ke svému vystudovanému oboru a pracovala v městské knihovně v Malešicích. V roce 2008 jejich pobočku zrušili. V ten samý rok se Zuzaně narodil vnuk a ona odešla do předčasného důchodu, aby mohla vnuka hlídat.

Zuzana zdědila po rodičích velký zájem o letectví, který sdílí i se svým mužem. „Kdybych byla víc cílevědomá, tak bych taky chtěla lítat.“ Byl tak pro ní velký zážitek, když mohla v roce 1996 letět se synem za známými do Kanady. V letadle poprosili stevardy, jestli by se nemohli podívat do pilotní kabiny.  Tehdy je nechali letět část cesty s pilotem. „Kdyby tohle člověk řekl po 11. září, tak vás rovnou zastřelí.“

Zuzana dnes žije s manželem v Praze a kromě letectví má ráda zvířata a knihy. Je vděčná za to, že žije ve svobodném státě. „Nadevšecko si cením té svobody. A strašně si cením toho, že se můžu sebrat a odletět třeba do Paříže.“ Její rada současné generaci se týká také svobody. „Svoboda není zadarmo a není samozřejmá.“

 

 

 

[1] Osud Zuzaniny maminky je zpracován v dokumentu Nesmíš plakat z roku 1990, který pojednává o několika osudech  politických vězeňkyň matek.