Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Bilíková (* 1937)

• narodila se 13. ledna 1937 v Dolních Bojanovicích

• v patnácti letech odešla pomáhat obyvatelům domova pro postižené na Velehradě

• na Velehradě se seznámila s knězem Františkem Líznou

• dělala mu hospodyni na faře ve Vyšehorkách u Mohelnice

• pomáhala mu zničenou faru opravit, vařila tam bezdomovcům

• s Františkem Líznou sdílela jeho perzekuci ze strany Státní bezpečnosti

• rovněž byla Státní bezpečností vyslýchána

• roce 2023 žila v Domově Sv. Kříže v Kroměříži

Ošetřovala postižené, vařila bezdomovcům, opravovala zničenou faru. Kvůli přátelství s knězem Františkem Líznou vyslýchala Josefu Bilíkovou Státní bezpečnost. Víra v Boha jí celý život přinášela radosti i těžkosti.

Tvrdá práce v zemědělství a víra – to byla hlavní náplň života rodiny Bilíkových z Dolních Bojanovic, do níž se 13. ledna v roce 1937 narodila dcerka Josefa. Bilíkovi žili skromně. Živil je prodej vína z malého vinohradu a jedli jen to, co jim poskytlo jejich hospodářství. Josefa chodila do školy bosá a od dětství byla zvyklá, že se doma musí pomáhat. Přesto říká, že jí nic nechybělo. Jenže v roce 1950 se její život změnil.

„Maminka měla nedostatek červených krvinek. V Kyjově v nemocnici jí nedali krev. Když jsme tam přišli, maminka říkala, že krev jí nemají z čeho dát, že tatínek musí sehnat peníze. Nesehnal. Žádné jsme neměli, tak maminka musela zemřít. Všechno nám říkala, jak se máme chovat, co máme dělat, jak si pomáhat a hlavně, že tatínka máme poslouchat, máme mu pomáhat a ať se máme rádi. To všechno nám říkala při vědomí, že ona umírá, že pro ni není krev,“ vypráví.

Nemocní na Velehradě mě potřebovali

Ve stejnou dobu, kdy se Josefa Bilíková vyrovnávala se ztrátou matky, se v její rodné obci začal šířit strach. Několik tamních lidí zatkla Státní bezpečnost, protože nesouhlasili s tím, že moc v zemi získali komunisté. Josefa byla jako silně věřící šokována, když komunisté zatkli faráře Jaromíra Pořízka. „U nás komunisté hodně řádili. Zavřeli hned pana faráře. Pamatuji si na to, byla to těžká doba. U nás v roce 1950 zavřeli asi šestnáct chlapců, někteří možná neměli ani osmnáct let. Strýček, který bydlel přes jeden dům vedle nás, měl tři děcka, manželku. A hned ho zavřeli,“ vzpomíná.

Vyšívala látky určené pro výzdobu kostelů a zajímalo ji vše, co souviselo s životem církve. Když se amatérský divadelní a hudební soubor z Dolních Bojanovic chystal na výlet do kláštera na Velehradě, jela také. Toužila posvátné místo vidět. Když na Velehrad přijela, byla jeho atmosférou tak okouzlena, že se rozhodla zůstat. Soubor totiž na Velehradě dělal představení pro obyvatele domova pro postižené lidi. Josefa se rozhodla, že její životní úkol bude spočívat v pomoci těmto nemocným.

„Byli na vozíčkách, chudáčci. Oni mě potřebovali víc než moje rodina doma. Tak jsem se už domů nevrátila, jen jsem vzkázala tatínkovi, že tam zůstávám. Tatínek a kmotřenka pak za mnou přijeli a ptali se, jestli to myslím vážně. Já už byla rozhodnutá zůstat mezi nemocnými,“ vysvětluje. Chtěla se stát řádovou sestrou, jenže komunisté začali dělat mezi řeholnicemi čistky. Některým přikázali z domova pro postižené na Velehradě odejít, na jejich místa přišly sestry ze Slovenska a poté je začaly nahrazovat civilní zdravotnice.

Josefa Bilíková pracovala nejen v ústavu pro zdravotně postižené, na starost měla i zahradu. „Ti nemocní byli vděční, že se o ně někdo stará, že se mohou okoupat. Mně to nevadilo, naopak. Šlo mi to, všechno jsem tam zvládala,“ říká.

Setkání s Františkem Líznou

Na Velehradě se seznámila s Františkem Líznou, který v ústavu rovněž pomáhal. „František se u nás na Velehradě hodně zdržoval, dokud ho nezavřeli. Oni ho pořád zavírali, ale nikdy ne na dlouho. Já ho znala, už když studoval v semináři, to jsem mu vždy posílala květiny, bramboříky, aby tam mohl kostel pěkně vyzdobit. Když byl u nás, opatroval nemocné. Jak měl službu, tak je koupal, na záchod je dával, pěkně se o ně staral,“ vzpomíná.

S Františkem Líznou ji začalo pojit přátelství. Říká, že se stal členem její rodiny, oblíbil si ho i její otec. Velmi těžce nesla, že komunisté tohoto kněze často zatýkali. František Lízna se totiž stal jedním z největších nepřátel komunistického režimu. Poprvé dostal u soudu trest v roce 1960 za zničení sovětské vlajky, poté v roce 1964 za pokus o opuštění republiky, v sedmdesátých a osmdesátých letech za šíření samizdatu a tisk letáků o politických vězních. Jeho práce na Velehradě, kde působil jako sociální pracovník pro postižené lidi, ho přivedla ke studiu teologie. Po vysvěcení na kněze mu komunisté nedali takzvaný státní souhlas, což bylo za totality povolení nutné k tomu, aby kněz mohl vykonávat duchovní činnost.

Udělala jsem estébákům kázání

Josefa Bilíková všechny aktivity Františka Lízny sledovala. „Můj tatínek říkal, ať mu řeknu, ať už dá komunistům pokoj, že oni mu zničí život. Ať je zbytečně nerozčiluje. Já mu to říkala, ale František se vždy jen usmál a pokračoval dál. Tak jsme se museli jen modlit, aby ho zase nezavřeli. Co nám zbývalo? Tatínek ale říkal, že je škoda, že se takový nadaný mladý člověk nechává od komunistů týrat, když ví, že ta jejich strana za nic nestojí,“ vzpomíná.

Kvůli přátelství s Františkem Líznou se i ona dostala do centra pozornosti Státní bezpečnosti. Dostala předvolání k výslechu do Uherského Hradiště. Popisuje ho takto: „Když jsem vešla do toho pokoje, kde jsem měla být vyslýchaná, seděli tam dva chlapi. Já jsem pomalu šla, sundávala jsem kabát a dávala jim ho, ať ho pověsí. Ti hleděli. Já říkala: ‚Nevím, co po mně chcete, jste horší než komunisti v padesátých letech.‘ Jak jsem spustila, udělala jsem jim takové kázání, že seděli, hleděli, mlčeli. ‚A už jsem vám všechno řekla, už s vámi mluvit nebudu, to nemá cenu vám něco říkat,‘ řekla jsem. Seděli, hleděli, jeden vzal židli, přisedl ke mně a říkal: ‚Já vím, co teď děláte, modlíte se.‘ A já řekla: ‚Víte, já se velice ráda modlím, ale ve vaší společnosti mi to nejde. Sedím, čekám co bude, ale nemodlím se.‘ Pak tam chodili další, měnili se a já pořád seděla. Pak jsem řekla, že mi za pět minut jede autobus, ať mi dají kabát. Dali mi kabát a já jsem šla na autobus.“

Nový život ve Vyšehorkách

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 mohl František Lízna konečně působit jako kněz. Dostal místo na faře ve Vyšehorkách u Mohelnice. Josefa se v roce 1995 odstěhovala za ním. Stala se jeho hospodyní. „Kostelíček neměl střechu, fara byla rozbitá. Pomalu jsme vše dávali do pořádku. František dostal odškodné sedmdesát pět tisíc korun za to, že ho komunisté týrali, tak za ně hned nechal opravit střechu na kostele. Co zbylo, šlo na opravy fary, ale zbytek jsme ještě dopláceli,“ vzpomíná.

Lidé ve Vyšehorkách neměli o duchovní život velký zájem, Josefu trápilo, že jich na faru a do kostela moc nechodilo. „Byla jsem z toho nešťastná. Čekala jsem, že tam bude živá víra, ale nebylo to tak. František byl šikovný a moudrý, ale neuměl to ze sebe vydat. Nezískal tam přátelství,“ říká.

Na faru časem začali přicházet lidé bez domova. Někdy jich tam pobývalo i více než deset najednou. Josefa pro ně vařila. „Já jsem je měla ráda. Celé dny jsem pro ně vařila. Měla jsem radost, že se konečně najedli. Já jsem si pak vždycky sedla na schod a dojedla jsem to, co zbylo. Nebylo to snadné, zpočátku jsme měli jen dva pokoje a všechno kolem bylo rozbité. Ale zvládli jsme to,“ vzpomíná.

Policisté u nás hledali Kajínka

Soužití s Františkem Líznou na faře ovlivnila blízkost věznice Mírov, ve které si odpykávají tresty lidé odsouzení za nejtěžší zločiny. Otec Lízna chodil poskytovat tamním vězňům duchovní útěchu. „Vždycky, když šel na Mírov, nesl na zádech batoh plný kafe, čaje, cukru a dalších věci, které si vězni objednali. Tahal jim to tam, až se pak na něho dozorci vztekali,“ říká Josefa.

Nepříjemnou vzpomínku má na říjen roku 2000, kdy z věznice Mírov utekl dvojnásobný vrah Jiří Kajínek. Jeho přítelkyně, která ho občas ve vězení navštěvovala, předtím na faře ve Vyšehorkách přespávala. Policisté, kteří po uprchlém recidivistovi pátrali, přišli prohledat faru. „Bylo to složité. Mysleli, že jsme ho schovali. Já jim říkala, že o něm nic nevím, že je fara otevřená. Prolezli sklepy, půdu, bylo jim u toho trapně. Pořád kolem létali, ale Kajínek nebyl,“ říká.

Josefa Bilíková stála po boku Františka Lízny až do jeho smrti v roce 2021. Poté se odstěhovala z Vyšehorek zpět do rodných Dolních Bojanovic. Když hodnotí svůj život, opakuje, že je za něj vděčná, protože byl krásný. „Já jsem byla celý život oddaná Bohu a proto mě nemohlo nic překvapit,“ říká s tím, že nešťastná se cítila jen ve chvílích, kdy byl František Lízna ve vězení a ji trápilo, že mu nemůže pomoct.