Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Život šel trošičku jinak, než jsem si představoval
narodil se 12. ledna 1918 v Brně
v roce 1937 byl přijat na Vysoké učení technické v Brně
po zavření českých vysokých škol v listopadu 1939 přerušil studium
po válce získal titul Ing.
roku 1951 mu byl udělen patent na způsob a zařízení k vyluhování pevných částic
v roce 1956 začal přednášet na Vojenské akademii v Brně
roku 1964 získal vědeckou hodnost kandidáta technických věd na fakultě strojní VUT v Brně
v roce 1969 byl jmenován docentem pro obor části strojů a mechanismy
roku 1973 byl vyhozen z práce a vyškrtnut z KSČ
zemřel 1. června 2020
Jaromír Bilík, nadějný inženýr, jehož smělé plány do budoucna přerušila druhá světová válka. Spousta jeho přátel skončila ve vězení nebo koncentračních táborech a mladý student toužil po svobodě, rovnosti a míru. Když Sovětský svaz přispěl značnou měrou k osvobození od Němců, bylo to pro něho a přátele potvrzením SSSR jako světové velmoci. Byli přesvědčeni, že komunistický režim je nejvhodnější režim po lidi, a podporovali jej. Po válce se Jaromír spolu s dalšími pustil do obnovy země jako funkcionář. Vystudoval vysokou školu, pracoval jako konstruktér, postupně získal vědeckou hodnost i titul docenta a těšil se na kariéru vysokoškolského učitele. Jeho nadšení z komunismu postupně během let ochabovalo. Jaromír přestal být v komunistické straně aktivní a soustředil se jen na vědu. To se straně nelíbilo a v roce 1973 přišel vyhazov a konec všech snů.
Jaromír se narodil na sklonku první světové války, 12. ledna 1918, jako třetí z pěti sourozenců v Brně. Rodina bydlela v centru města, kde pamětníkův tatínek provozoval knihtiskařskou živnost. „My jsme byli všichni Češi a to jsme uvítali novou československou republiku v roce 1918.“ Pamětník zažil všechny české prezidenty, s tím prvním, Masarykem, se setkal jako šestiletý při prezidentově návštěvě Brna.
Jaromír se dobře učil. „Já jsem byl dobrým počtářem, dokonce bych mohl říct, že jsem byl výborným počtářem.“ Po studiu na reálném gymnáziu se v roce 1937 dostal na Vysoké učení technické. Hrál aktivně tenis. Jako dorostenec chodil do Sokola a zúčastnil se všesokolských sletů v letech 1932 a 1938. Ve svých vzpomínkách píše: „Jestliže doba první republiky se mi z dnešního pohledu jeví jako idylická, pak vznik a průběh 2. světové války rozhodující měrou ovlivnil mé politické a filozofické zaměření a prakticky celý můj další život.“
V březnu roku 1939 obsadili Němci Vysoké učení technické, přesto mohla výuka pokračovat v omezené míře. V listopadu téhož roku byla škola uzavřena úplně. Jaromír byl ve třetím ročníku a připravoval se na první státní zkoušky. „Hned po zavření vysokých škol byl poslán do koncentračního tábora můj nejlepší kamarád, funkcionář spolku studentů, a vrátil se v zuboženém stavu domů za rok. Průvodním jevem pobytu v koncentračním táboře byl hlad, v zimě zima, jednání nedůstojné člověka (byl považován za méněcennou rasu), ponižování, bití, nekonečná hlášení celého tábora v zimě bez dostatečného oděvu na mrazu,“ vzpomíná Jaromír ve svých pamětech sepsaných v roce 1996. Mezitím část dalších přátel byla zavřena, a když se po několika letech vrátili domů, byli z nich přesvědčení komunisté.
Za války se Jaromír s přáteli potkával na nedělních výletech a diskutovali spolu o politických otázkách. Po uzavření českých vysokých škol absolvoval Jaromír na strojní průmyslové škole kurz pro bývalé vysokoškoláky a v roce 1940 složil druhou maturitu. Pak nastoupil do Královopolských strojíren a tam se podílel na zakázkových pracích pro válku, dělali nádrže na naftu apod.
Jaromír se zajímal o dění ve světě. Na svém rádiu, jediném spojení se světem, poslouchával nejprve české vysílání z Londýna, později Moskvu. „Mnozí lidé, na které se to prozradilo, byli popraveni.“ Jediné naděje českého národa na přežití spočívala v tom, že Němci válku prohrají. „Většina nás Čechů za války nežila – spíš živořila – na pokraji hladu a otázka přežití pro každou rodinu i jednotlivce byla ta nejdůležitější.“
V průběhu války se politický názor pamětníka vykrystalizoval a on se postupně stal příznivcem komunistických myšlenek. „Sympatické mi bylo řešení otázek sociálních, lidských, rovnost – pro všechny lidi stejné podmínky, odstranění vykořisťování pracujících atd.“ Velký vliv mělo i to, že SSSR se po katastrofickém začátku války dovedl vzchopit a měl rozhodující vliv i při osvobození našeho území od Němců, což bylo v době války potvrzení jeho schopnosti jako světové velmoci. „O hrůzách sovětského diktátorského režimu, které se odhalily až po dlouhé době, jsme tehdy neměl ani potuchy. Byl jsem přesvědčen, že komunistický režim je nejvhodnější režim pro lidi a že jej – pokud přežiji – budu podporovat.“
Bombardování Brna přežila rodina pamětníka díky zajímavé okolnosti. Tatínek Jaromíra těsně před válkou zkrachoval a rodina se odstěhovala z centra. Dům, ve kterém bydleli před válkou, byl celý vybombardován. Po osvobození se pamětník vrátil do školy a stal se inženýrem.
Po ukončení války se Jaromír ihned zapojil do KSČ, byl studentským funkcionářem. Jakmile získal vysokoškolský titul, nastoupil jako konstruktér v První brněnské královopolské strojírně. Při náboru nových členů strany poznal i svou pozdější manželku Vlastu, dlouholetou knihovnici. „V roce 1946 jsem se zúčastnil svobodných voleb v obnovené Československé republice. Rovněž téměř všichni mí přátelé vstoupili do KSČ z přesvědčení. Byli to většinou velmi inteligentní lidé a absolventi vysokých škol.“
V roce 1946 s manželkou vystoupili z církve římskokatolické v souladu s komunistickým učením. Byl tenkrát ideologií ovlivněn tak silně, že se církve zřekl. „Po letech se k Bohu vracím. Bylo mně to líto, protože tatínek byl v katolické církvi.“ Podle Jaromíra byla běžná praxe, že uchazeči KSČ vystupovali z církve.
Se Státní bezpečností nikdy nespolupracoval. Dcera Vladimíra dodává: „K tomu by se nesnížil, on měl pořád svoji vědu, předávání žákům, svoji vizi učit, to bylo jeho.“ Postupně se pamětník začal věnovat více své profesi a početné rodině. Po válce nové ideji mladí věřili. Zájem o politiku brzy vystřídalo zaujetí pro vědu, matematiku a stroje. „Jak já ho znám, tak jestli chodil někdy na nějaké schůze, pak to byla společenská povinnost, ale nikdy nebyl moc angažovaný,“ dodává vnuk Štěpán.
Jaromír se oženil s Vlastou v září roku 1946. V letech 1947–1958 se narodily děti Kateřina, Petr, Jaromíra (zemřela v dětství na zánět mozkových blan), Vladimíra a Zdenka. Dcera Vladimíra doplňuje: „Maminka byla ve straně aktivní, tatínek ne. Tam jsem viděla rozpory. Ale po válce oni tomu hrozně věřili, že tu vlast dají do pořádku. Jezdilo se na brigády, jako děti jsme jezdívali s nimi. Oni o to velice usilovali, aby každý žil podle svých potřeb.“
Ve svých vzpomínkách se pamětník vrací k událostem z února roku 1948, kdy vyvrcholily politické rozbroje: „KSČ se chopila příležitosti, přiměla pravicového Beneše, aby jejich demisi přijal, doplnila vládu o lidi z těchto stran, kteří byli ochotni kolaborovat s KSČ, a v podstatě ústavní cestou nastolila diktátorský režim a de facto zlikvidovala demokratický režim. Dalo by se říci puč ústavní cestou.“ Jaromír pomalu přestával být aktivní komunista a věnoval se vědě a přípravám na pedagogickou činnost.
V roce 1951 vymyslel patent č. 81035, který se týká způsobu a zařízení k nepřetržitému protiproudovému vyluhování pevných částic, šlo o zpracování nafty, ale nikdy se nerealizoval, protože na něj nebyla zakázka. „Já jsem to nepoužíval na to, abych ten princip přednesl studentům.“
Zatímco Jaromír se věnoval vědě a výzkumu, jeho bratr Miroslav bojoval proti komunistickému režimu. Tiskl a roznášel protikomunistické letáky a za držení psacího stroje byl poslán do jáchymovských dolů. Chod rodiny to kupodivu nijak výrazně neovlivnilo, všichni se dál scházeli. Vnuk Štěpán vzpomíná, že se prý říkávalo, že „před revolucí v každé rodině byl jeden politický vězeň a jeden komunista.“
V prvním zaměstnání zůstal až do roku 1954, kdy přešel na krátký čas do Národního podniku Montáže Brno. V Kovoprojektu Brno pracoval do prosince 1955. Od ledna 1956 byl zaměstnán ve Vojenské akademii Brno. Nastoupil jako civilní zaměstnanec, neměl žádnou vojenskou hodnost, neměl uniformu, asi se na něho nevztahovala přísná vojenská kritéria a pravidla. Přednášel vojákům především části strojů.
Vysoké učení technické v Brně udělilo Jaromíru Bilíkovi v roce 1964 vědeckou hodnost kandidáta technických věd. Disertační práci psal na téma Únavové zkoušky části strojů a konstrukcí v oblasti jejich vlastních kmitů. V roce 1965 odcestoval přednášet na dva a půl roku do Egypta, učil tam anglicky části strojů. V březnu 1969 byl jmenován docentem pro obor části strojů a mechanismy. Hlavním jeho snem bylo učit žáky, veškerá svá studia proto věnoval přípravě na pedagogickou činnost.
V roce 1968 Jaromír přednášel na Vojenské akademii. „Viděl jsem je (ruské vojáky – pozn. ed.), když jsem šel do školy jako obvykle, a říkal jsem, že tady nemají co dělat. Všichni stáli před vojenskou akademií, jak šli lidi ráno do práce, byly tam tanky. Nedostal jsem se do školy, škola byla obsazená.“ S příchodem ruských vojáků nesouhlasil. Dcera Vladimíra vzpomíná, že ten den běžela s dalšími dětmi k vojenské akademii a komunikovaly s vojáky. Nic dalšího se tam nestalo. Nesouhlas s ruskou okupací vedl ještě k větší pasivitě pamětníka. Nechodil na schůze, neplatil poplatky. Pravděpodobně se očekávalo, že bude víc spolupracovat, sdílet názory komunistů. Ale on už je tenkrát nesdílel. Bylo to pro něj po okupaci zklamání, ideály se rozplynuly. Stal se nepohodlným.
Po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy vyvstala v KSČ potřeba normalizace poměrů. Byla zahájena čistka uvnitř komunistické strany. Prověrkovými komisemi byli vyloučeni členové, kteří nebyli vůči normalizaci dostatečně loajální. Mezi nimi byl i Jaromír. V druhé polovině roku 1972 mu bylo oznámeno, že vzhledem k organizačním změnám bylo jeho funkční místo zrušeno a ukončen jeho pracovní poměr ve Vojenské akademii. Pamětník se ohradil a sepsal odvolání, ve kterém navrhl tři alternativy řešení. Neuměl se smířit s tím, že veškeré snahy a studia byla zbytečná. Vedení Vojenské akademie k odvolání přihlédlo a zaměstnalo Jaromíra na určitou dobu, na tři měsíce. Na konci března 1973 s konečnou platností pamětník z Vojenské akademie odešel.
„Chtěl jsem vést své žáky k tomu, čemu rozumím, těm technickým předmětům, ale nedožil jsem se toho. Zakázali mi přednášet.“ Pamětník skončil na psychiatrické klinice. Několik týdnů docházel ambulantně na léčbu a nakonec se z depresí dostal. Komunistické straně věřil a nemohl pochopit, proč ho vyhodili. „Nebylo to radostné rozhodnutí, protože já jsem dělal všechno pro to, abych byl dobrým učitelem, dobrým docentem. To se mně povedlo, a k ničemu to nebylo.“
Hned po prvním propuštění z Vojenské akademie začal Jaromír hledat nové místo. A měl štěstí. Byl přijat jako samostatný výzkumný pracovník – řešitel obtížných úkolů do Výzkumného ústavu stavebních a zemních strojů v Brně. Ve výzkumném ústavu se zabýval spolehlivostí strojů. Dělal práci, které nikdo z okolí nerozuměl, dostal se tam do kontaktu s výpočetní technikou, byl spokojený. V roce 1984 odešel od důchodu.
Během svého aktivního života koupili pamětník s manželkou chalupu v Lednici, kam pravidelně jezdili. Ta se stala místem setkávání celé rodiny a postupně i trvalým bydlištěm. V současné době žije pamětník v Lednici, kde se o něj stará dcera Vladimíra. Od čtyř dětí má šestnáct vnuků a šestnáct pravnuků. Okrajově se stále zajímá o dění v politice a tvrdí, že když na něho z místního úřadu nezapomenou, půjde volit i dalšího prezidenta.
„Část mého života je nenormální. Chtěl jsem jako docent přednášet studentům vysoké školy v oboru části strojů. Nemohl jsem. Život šel jinak, než jsem si představoval, ale Pán Bůh zaplať, jsem s ním spokojenej a doufám, že mě Pán Bůh dá lehkej konec.“
V příběhu byly použity vzpomínky dcery Vladimíry Kalmačkové a vnuka Štěpána Olivy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)