Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alois Bílek (* 1934)

• narozen 25. června 1934 ve Staré Rovni na Svitavsku do zemědělské rodiny

• v obci a jejím okolí působili na konci války partyzáni a rodina jim aktivně pomáhala

• absolvoval gymnázium v Jevíčku a ČVUT v Praze

• v roce 1958 se oženil, vychoval dva syny

• po studiu pracoval dva roky jako konstruktér ve firmě Rakona v Rakovníku

• začal vyučovat, byl učitelem v Rakovníku, Kladně a Moravské Třebové

• věnoval se tanci a stepování – tancoval v Národním divadle, stepoval ve skupině EDGE

• v roce 2024 v době natáčení žil v Moravské Třebové

Alois Bílek a jeho blízká rodina prošli řadou životních zkoušek, protože žili v převratné době plné změn. Tím, že pocházel ze zemědělské rodiny, znal už od dětských let tvrdou dřinu na poli, kdy bylo potřeba rodičům pomáhat s hospodářstvím. Koncem 2. světové války působila nedaleko jejich obce partyzánská skupina, se kterou spolupracoval pamětníkův otec Josef Bílek. S partyzány obcházel po nocích starosty a hajné v okolí, přes den oral pole. Dlouho se to vydržet nedalo. Proto jeho úlohu převzal strýc, který v té době ještě neměl vlastní rodinu. V samém závěru války Bílkovy stejně jako spousta dalších místních lidí zdrtila zpráva o tragické události – vypálení nedalekého Javoříčka nacisty jako odveta za spolupráci s partyzány.

Ani po válce se Aloisi Bílkovi nevyhnuly těžké chvíle. Jeho rodiče odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva. V téže době studoval pamětník Fakultu strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Rodičům tak opakovaně vyhrožovali, že jejich syn nebude moct studovat, pokud nevstoupí do družstva. Navzdory těmto nepříjemným tlakům zvenčí školu úspěšně dokončil a sám se posléze stal nadšeným učitelem. Jeho celoživotní vášní od studií se stal bezesporu tanec. Tančil i v Národním divadle v představení Jiříkovo vidění, vystupoval v taneční skupině EDGE a dlouhé roky vedl taneční kurzy.

Otec a strýc chodili po nocích s partyzány

Alois Bílek se narodil 25. června 1934 v malé obci Stará Roveň na Svitavsku do zemědělské rodiny. Měl sestru Janu. Na své rodiče Josefa a Marii dodnes vzpomíná s velkou láskou. „Byli to skvělí, ideální lidé. Neskutečně pracovití. Každý den vstávali ve čtyři hodiny ráno a chodili spát pozdě večer,“ vzpomíná. Prarodiče z otcovy strany však nebyli vzorní hospodáři. „Dědeček hodně kouřil a pil. Dokonce propil i celé hospodářství. Tatínek mu to neměl za zlé, vždy se ke svým rodičům choval slušně. Aby věděl, jak se správně hospodaří, sloužil jako mladík u různých větších sedláků v okolí a nabral tak spoustu zkušeností. Když pak zdědil hospodářství, věděl, jak se má o vše starat,“ říká.

Období 2. světové války bylo i pro Bílkovy těžké. Kromě předepsaných dodávek začali na konci války v okolí operovat partyzánské skupiny. V blízkosti Staré Rovně působila skupina Jermak-Fursenko. „Jednou, když otec oral na poli, potkal se s partyzánem, co vylezl z lesa. Komunikovali spolu pomocí posunků. Musel s nimi po nocích obcházet starosty a hajné v okolí, aby věděli, že tady partyzáni operují a neudávali je nacistům. V té době totiž platil zákon, že setkání s neznámou osobou se musí hlásit na policii,“ vysvětluje.

Partyzáni dali všem lidem, které obcházeli, najevo, že pokud je udají Němcům, vyřídí si to s nimi přímo. I s Josefem Bílkem jednali partyzáni nekompromisně. Nutili ho každou noc, aby je doprovázel, a nesměl o tom nikomu říkat. Po nějaké době mu začaly docházet síly. Přes den pracoval na poli a v noci chodil s partyzány. „Maminka se strýcem Aloisem viděli, že se s tatínkem něco děje, a dostali z něj pravdu. Můj strýc tehdy partyzány přesvědčil, že je bude vodit na stanoviště on. Jako svobodný a bezdětný neměl takové závazky,“ říká Alois Bílek.

Avšak také strýc přestal vzniklou situaci zvládat. Dělal koláře, taky musel hodně pracovat a přestával stíhat odevzdávat zavčas práci sedlákům. „Svěřil se svému blízkému příteli, který dělal pacholka. Domluvili se, že pacholek uteče z hospodářství a přidá se k partyzánům. Strýc už poté s nimi v noci chodit taky nemusel,“ říká.

Díval se z okna na přestřelku partyzánů s Němci

Rodiče Aloise Bílka byli silně věřící a snažili se být co nejvíce nápomocní. Když koncem války jednou potkali u lesa hladového Poláka, vzali ho domů a dali mu jídlo. „Ten byl tak hladový, že málem snědl celý pecen chleba. Rodiče ho nechali spát ve stodole. Nosil jsem mu tam nahoru jídlo. Jednalo se o muže, který byl totálně nasazený na práci v Německu a utekl. Byl slušný, chtěl rodičům pomoct s prací na statku. Rodiče mu pomohli vrátit se domů, odvezli ho ke hranicím s Polskem a dali mu čisté oblečení,“ vzpomíná pamětník.

Alois Bílek si také pamatuje, jak na konci války kousek od jejich domu ve Staré Rovni stavěli váleční zajatci barikádu. „Dva ozbrojení němečtí vojáci přijeli s asi 15 ruskými zajatci ze zajateckého tábora v Chornicích a stavěli barikádu. Jednoho dne tam přišli vyzbrojení partyzáni a začali střílet po koních. Díval jsem se na to z okna, i když mi rodiče říkali, ať se nedívám. Dozorci utekli směrem zpátky do tábora a zajatci byli osvobozeni. Partyzáni nabídli zajatcům, aby se k nim přidali, ale žádný z nich to neudělal. Měl jsem jim to tenkrát jako malý kluk za zlé,“ říká.

Od tety se dozvěděl velké tajemství ohledně tragédie v Javoříčku

S blížícím se koncem války rostly počty partyzánských skupin, ale s tím také polevovala jejich opatrnost. Především v obci Javoříčko, které neleželo daleko od Staré Rovně, byli partyzáni přehnaně sebevědomí. Chodili na zábavy s děvčaty a od místních požadovali často kořalku, což už se obyvatelům obce přestávalo líbit, a napětí narůstalo. 

V noci z 9. na 10. dubna 1945 postřílel opilý partyzán Grigorij Semjonovič Litviško na javoříčské myslivně Hildu Victorovou, její dvě děti Hannelore a Manfreda, hájovnu zapálil a poté zastřelil i dva Armény, kteří se tu noc k partyzánům přidali, Václava Dostála, který se jich zastával, a starostu obce Veselíčko Františka Malíka, který se s hasiči podílel na hašení myslivny. Za své činy nebyl Litviško velením skupiny Jermak-Fursenko nikdy potrestán. Kvůli této tragédii partyzáni Javoříčko jako základnu opustili. S obyvateli obce ale udržovali kontakt i nadále. Hilda přitom s partyzány spolupracovala, i když její manžel Othmar Victora byl lesním správcem a Oberscharführerem (poručíkem) SS.

Události dostaly spád 4. května, kdy se na hradě Bouzov usídlila část protipartizánského ZbV-Kommanda 43 pod velením SS-Untersturmführera kriminálního komisaře Egona Lüdemanna o síle 60 až 80 mužů. Týž den večer se část Lüdemannova komanda vydala na průzkum po okolí Bouzova. Okolo 22. hodiny se u mostu v Javoříčku střetl jeho průzkum s partyzány a ztratil tři muže, z toho dva ruské příslušníky SS. Hned následující den komando obklíčilo Javoříčko. Na místě zastřelili všech 38 mužů starších patnácti let a celou obec s výjimkou školy srovnali se zemí. 

Teta Aloise Bílka Josefa se v té době přátelila s členkou partyzánské skupiny ošetřovatelkou Naděždou Vasiljevnou Ivanovovou. Byly si věkově podobné a Naďa u ní někdy přespávala. „Po mnoha letech od války mi teta jednou na návštěvě řekla, že v sobě roky drží velké tajemství. Slíbila Nadě, že to nikdy nikomu neprozradí. Chtěla mi říct pravdu, než umře a už tady nebude. Naďa jí řekla, že Javoříčko nacisté zničili i kvůli ní,“ vzpomíná.

Naděžda začala Josefě vyprávět, co se stalo onu osudnou noc 9. dubna. S hajnou Hildou byla v pravidelném kontaktu, chodila si tam do sklepa pro mléko. Myslela si, že když její manžel dělá u SS, musí vydělávat hodně peněz a bude mít v myslivně něco schovaného. Chtěla se po válce vrátit domů bohatá. Hildy se tedy ve sklepě zeptala, jestli by jí něco nedala. Hilda byla z dotazu překvapená. Naďa vytáhla pistoli, došlo ke rvačce, která vyústila ve smrt hajné a jejích dětí.

„Než se Naďa tetě s celým příběhem svěřila, musela jí teta slíbit, že to do své smrti nikdy nikomu neřekne. Obě dámy zůstaly v kontaktu i po válce. Naďa dokonce přijela na návštěvu do Československa při odhalení pomníku Javoříčka,“ říká Alois Bílek.

Rodičům vyhrožovali, že pokud nevstoupí do JZD, nebude moct studovat

Po válce šel Alois Bílek na osmileté gymnázium do Jevíčka. „Podařilo se mi udělat zkoušky rovnou do sekundy, přeskočil jsem primu. Rodiče mi ve studiu nebránili, i když to pro ně nebylo snadné, doma jim ubyla pracovní síla,“ říká. Po maturitě šel studovat do Prahy na České vysoké učení technické na Fakultu strojního inženýrství. Rodiče nemohli syna na studiu dostatečně finančně podporovat. Naštěstí strýc mu dal jeho spořitelní knížku, aby s penězi při škole vyšel. „Bez strýčka bych studovat nemohl,“ říká s díky.

V době, kdy studoval na ČVUT, čelili rodiče silnému tlaku, aby vstoupili do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). „Rodičům se stále zvyšovaly dodávky. Maminka říkala, že kdyby nebyla věřící a nemodlila se, tak by se z toho zbláznila. Pravidelně jim vyhrožovali, že pokud nepůjdou do JZD, tak podají informace na děkanát a já na vysoké škole skončím. Pravidelně jsem se chodil ptát na děkanát, ale nikdy jim tam nic nepřišlo. Jen vyhrožovali,“ vzpomíná.

Pamětník nechtěl, aby rodiče kvůli němu vstupovali do JZD. Dokonce se nabídl, že odejde ze školy a vrátí se domů, ale rodiče nechtěli syna připravit o takovou příležitost. Až později, když už do družstva vstoupilo více slušných lidí, kterých si jeho rodiče vážili, na družstvo kývli. Jak byli velmi pracovití a obětaví, tak je hodně lidí v družstvu obdivovalo.

Nesměl jet na festival do zahraničí

Již od dob gymnázia si Alois Bílek velmi oblíbil tanec. Stal se jeho celoživotní vášní. Během vysokoškolského studia vstoupil do tanečního souboru Julia Fučíka. Jméno souboru sice bylo poplatné době, ale o politiku tam nešlo. Byla to skupina šikovných tanečníků. Problém pro pamětníka nastal, když měl soubor vyjet na festival do zahraničí. Alois Bílek nikdy nedostal povolení. „Jednou měl soubor jet do Polska. To se za mě přimluvilo vedení souboru u ministra kultury. Slíbil, že vše zařídí a mohu jet taky. Avšak když jsme přijeli autobusem k hranicím, musel jsem si vystoupit a jít pěšky domů,“ vzpomíná.

Díky tancování v souboru se však Aloisi Bílkovi podařilo získat angažmá v Národním divadle. V souboru si ho všimla choreografka Eva Krešlová a zařídila mu místo v představení Jiříkovo vidění. „Eva dělala choreografie i do Národního divadla a věděla, že by se mi hodil během studií nějaký přivýdělek. Tehdy to bylo padesát korun za jedno představení. To mi tenkrát samozřejmě přišlo vhod,“ říká. V Národním divadle hrál rok.

K získání bytu se musel oženit a mít rodinu

Po dokončení vysoké školy měl Alois Bílek umístěnku do Prostějova, ale stála o něj fabrika Rakona v Rakovníku. Nabídli mu místo i s bytem, ale zároveň s podmínkou, že se musí oženit. „Chodil jsem zrovna s dívkou Silvií Kozáčkovou, pocházela ze sousední vesnice. Požádal jsem ji o ruku a souhlasila. Tak jsem se ještě před promocí oženil,“ vzpomíná. Vzápětí se však od soudruha ředitele dozvěděl, že jsou ve fabrice i tací, kteří ještě na byt nedosáhli a už mají děti. „Bylo mi řečeno, že musím mít taky děti. Tak se stalo, že o promoci už byla manželka v jiném stavu, a díky tomu nám schválili byt,“ vysvětluje situaci.

Následující dva roky dělal konstruktéra. Poté ho oslovil ředitel nové zemědělské školy v Rakovníku pan Horáček, jestli by nechtěl učit. Alois Bílek si pana Horáčka jako člověka velmi vážil a nabídku přijal. Hned se stal třídním učitelem a nová práce se stala jeho životem. V profesi kantora se našel, byl tam šťastný. Jak mezi učiteli, tak i mezi žáky se sešla dobrá parta lidí. „Pan Horáček si vymohl, že se při přijímání kantorů i žáků nebude hledět na třídní původ, ale na schopnosti. Často tam studovaly děti z věřících rodin, potomci kulaků, kteří by se jinam nedostali. Všichni byli šikovní, pracovití i měli zájem o hudbu. Ve škole jsem byl od rána do večera, jak moc mě to tam bavilo. Několikrát jsem zapomněl syna Honzíka vyzvednout ze školky,“ vzpomíná se smíchem.

Kvůli novému řediteli odešel na jinou školu

V Rakovníku učil Alois Bílek čtyři roky. Když skončil ve funkci tehdejší ředitel Horáček, místní komunisti dosadili na jeho místo dělnického ředitele Jaroslava Soukupa, který nedosahoval kvalit svého předchůdce ani většiny kantorů. Kromě toho využíval technické síly školy i pro vlastní pozemek. Učitelskému sboru se to pochopitelně nelíbilo. Vše sepsali, pořídili fotografie a poslali to na okresní i krajský výbor.

„Zanedlouho se sjeli soudruzi do školy, zavolali si nejprve stranické učitele a vyhrožovali jim. Na každého měli připravenou složku. Pod tlakem nakonec téměř všichni své prohlášení o Soukupovi odvolali, kromě mě a kolegy, který měl těsně před důchodem. Přišel za mnou pan inspektor s tím, že nemůžu být na stejné škole jako Soukup, a dostal jsem seznam škol, kam mohu jít,“ vzpomíná.

Po kauze s novým ředitelem začal učit Alois Bílek na Střední průmyslové škole v Kladně. Tou dobou ještě pět let studoval tanec na pražské konzervatoři, aby se stal tanečním mistrem. Na konci šedesátých let se od známého dozvěděl, že hledají nové učitele na novou školu v Moravské Třebové, tak se tam s rodinou přestěhoval a učil zde až do důchodu.

Věnuje se věcem, které má rád

Po srpnové okupaci v roce 1968 zahořkl na politickou situaci a raději se více věnoval svým koníčkům. Kromě tance chodil i na lekce stepu. V 70. letech dostal nabídku z Národního divadla, jestli by nechtěl stepoval v souboru EDGE. Měl nahradit stepaře, který zrovna pracovně pobýval v Americe. Dostal pozvánku na konkurz do Žiliny. Moc se mu tam jet nechtělo, ale nakonec se odhodlal. 

„Celou cestu vlakem jsem byl nervózní. Musel jsem na konkurzu předvést step bez hudby, nebylo mi to příjemné. Neměl jsem z toho dobrý pocit, říkal jsem si, že jsem ten konkurz neudělal. Viděl jsem, že tam mají takový pěkný velký koberec, tak jsem začal chodit po rukách. Choreografka, když to viděla, byla nadšená. Hned řekla, že mě berou a večer vystupuji,“ vzpomíná. Se skupinou EDGE pak jezdil po republice několik let.

Tanci se aktivně věnuje i v pokročilém důchodovém věku. Žije v Moravské Třebové, kde za své dlouholeté aktivity převzal Cenu města za rok 2019. A jaké je jeho životní moudro? „Tatínek mi od dětství připomínal, ať vždy udělám vše, co je v mých silách, a co nezmůžu, to zařídí Pán Bůh,“ uzavírá své vyprávění.