Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dáša Bičovská (* 1940)

• narozena v roce 1940 v Petrůvce u Městečka Trnávka

• jejím bratrancem je písničkář Jaroslav Hutka

• v roce 1956 byl její otec Hubert Lánský v rámci Akce kulak odsouzen na pět měsíců vězení a ke ztrátě majetku

• rodina se musela vystěhovat mimo okres, do Banína

• v roce 1970 se provdala a přestěhovala se za mužem do Karviné

• po revizi rozsudku v roce se rodina navrátila do Petrůvky

• roku 1992 umírá Dáši otec

• v současnosti žije na rodinném statku v Petrůvce

Dáša Bičovská, rozená Lánská, se narodila v roce 1940 v malé obci Petrůvka u Městečka Trnávka. Její rodiče měli největší hospodářství v obci, a právě proto byl otec Hubert Lánský v roce 1956 pro výstrahu ostatním zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pěti měsícům vězení a zákazu pobytu v obci. Hospodářství převzalo JZD a to, co předci paní Bičovské budovali stovky let, dokázali komunisté během patnácti let zcela zdevastovat.

Jak tvrdí paní Bičovská, její předkové žili v Petrůvce již v 15. století. „Mám v kronice zachováno, že jsou tady z dob husitských. Náš dům byl předáván z generace na generaci.“ Otec paní Dáši pochází z blízké obce Bohdalov a do statku se přiženil. Společně s manželkou Vlastou Lánskou hospodařili na svých polnostech, a protože byli oba velmi pracovití a podnikaví, hospodářství prosperovalo. Hubert Lánský byl dokonce ve dvou obdobích starostou obce, a to i v době, kdy došlo k jeho zatčení.

Komunisté otce málem zabili

Hned po komunistickém puči v únoru 1948 bylo jasné, že pro rodinu nenastávají dobré časy. Matka těžce onemocněla se zády a nebyla schopná ani chodit. Dáša i bratr Petr byli ještě malé děti, a tak většina práce na 20 ha polností a 7,5 ha lesů zůstala na otci. Už tak složitou situaci mu ještě ztížily komunisty stanovené hospodářské dodávky, které musel pravidelně odevzdávat. Ty byly stanoveny tak, aby nebylo možné je splnit. Otec tak musel každý den těžce pracovat od pěti od rána do pozdních večerních hodin. Manželka Vlasta se mu i přes svou nemoc snažila pomáhat, ale korzet, který jí dali lékaři, se při zpocení zařezával hluboko do kůže a po každé práci jí na těle zůstávaly krvavé šrámy, které si neustále obnovovala. Těžká práce s minimem spánku se nakonec podepsala na otcově zdraví, a tak přímo na poli zkolaboval. Takto na tuto krutou nespravedlnost dnes vzpomíná Dáša Bičovská: „Potom, když po roce 1948 nastoupili komunisté, tak tatínek odváděl vagon obilí. Když potom založili JZD, tak celý to JZD dávalo vagon obilí. Přitom tam bylo několik obcí. Já si pamatuju, že našim prasnicím, sviním, které se měly, jak se říká, prasit, tak jsme jim dávali jen lucerku a vodu. Nic jiného se jim nedávalo. Nebylo prostě co dát, všechno musel odevzdávat. Nebo si vzpomínám, že nám nařídili, že nahoře musíme pěstovat len. Tady v tomhle se len vůbec nepěstuje. Pamatuju si, že to nešlo ani trhat. Oni dělali úplný nesmysly. Začalo to tak, že za tatínkem šli, a jak máme sklep, tak tam tatínek měl brambory a řepu. Samozřejmě každý hospodář, to i já, která nemám takový zkušenosti, tak první, když vybere brambor, tak si odložím na sadbu. Tatínek tam měl odloženo na sadbu a měl na tom hozené věci. Tak oni z něho udělali nepřítele. Holič, který v životě nic neviděl a vstoupil ke komunistům. Tak řekl, že chtěl okrást dělnickou třídu a že to tam měl schovaný. Nesmysly. Úplně hrozné, co dělali. Tatínek na tom poli dělal sám. Když já to vidím, ten lán pole, jak na něm stál, ty gatě na něm jenom vlály. Vidím tatínka, jak to všechno na něm jenom viselo. Teď jsem viděla, jak daleko to má jít. Nemohlo to jinak skončit, když na to byl sám, že zkolaboval. Dostal zápal plic, pohrudnice. Můj bratr nezapomněl nikdy na to, jak viděl na poli otce. Bylo mu tak špatně, že se opřel o strom. Desetiletý bratr říkal, že čůral krev a že ho doprovodil domů. Tady ho v Třebové v nemocnici trochu poléčili a pak ho hned zavřeli do kriminálu. Prostě to jsou takové věci, že bych nechtěla, aby se někdy mohly opakovat. A chtěla bych, aby se to vědělo, že se takové věci děly.“

Otec chtěl již předtím, v bezvýchodné situaci, JZD založit, ale kvůli nesouhlasu ostatních v obci se mu to ani nemohlo podařit. „Jakmile ho potom zavřeli, tak všichni hned vstoupili a JZD založili,“ vzpomíná paní Dáša.

V únoru 1956 proběhlo u lidového soudu v Moravské Třebové soudní přelíčení s Hubertem Lánským. Protože nemohl plnit nereálné dodávky, byl odsouzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu na pět měsíců vězení, propadnutí veškerého majetku státu, pět let zbavení občanských práv a na 15 let zákazu pobytu v okrese. Nejprve byl vězněn v Brně na Cejlu, kde ho po nějaké době navštívila manželka Vlasta s šestnáctiletou dcerou Dášou a jedenáctiletým synem Pavlem. I dnes si Dáša Bičovská na tuto návštěvu velice dobře vzpomíná: „Vzpomínám si, když jsme za ním jednou jeli do Brna, bratr, maminka a já. To byl stůl dlouhý asi deset metrů. Prostě mi tenkrát připadal strašně dlouhý. Tatínek seděl na jednom jeho konci v čele. Na každé straně seděl estébák s flintou. My jsme byli daleko. A bratra tam vůbec nepustili. Ten musel stát v tom předpokoji. Strašně tam řval. Jim to nevadilo. Byla to stejně krátká návštěva. Oni stáli a všechno poslouchali. Naši se o ničem nesměli bavit. Ani jsem ho nemohla pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic.“ Z Cejlu byl otec přeřazen na statek v severních Čechách a potom do vězení na Ruzyni, na které později vzpomínal jako na nejhorší.

Nejen že rodina zatčení Huberta Lánského těžce nesla a matka jen s největším úsilím dokázala uživit rodinu, ale na hospodářství jim byl jako národní správce přidělen komunista a velmi neurvalý člověk Adam Dalloš, který neustále útočil na celou rodinu. Takto dnes o bydlení v Petrůvce v době otcova zatčení mluví Dáša Bičovská: „Když tatínka odsoudili, tak tady na výměně jsme zůstali bydlet u babičky. Maminka, já a bratr v bytě jedna plus jedna. A když jsem chodila do školy, tak tady, jak byl státní statek, tak ten povolal takovýho chlapa, napůl Maďar, napůl cigán, jmenoval se Dalloš. Já jsem šla kolem a koně mě poznali. Protože než tatínka odsoudili, tak jsme společně s tatínkovým kamarádem dělali celé žně sami. Takže jsem jezdila na koni a všechno. Já jsem na ně zavolala a ten Dalloš vzal bič a mlátil je do krve. Jsou věci, na které nikdy nezapomenu. Já jsem potom chodila a dělala jsem, že ty koně nevidím. Stroje – všechno nechal venku. Všechno bylo venku zdevastovaný, zničený. Já jsem se chodila učit do zahrady. A taky mě honil bičem. Že nebudu krást jeho ovoce. My jsme vyprovodili tatínka na nádraží do Chornic. Šel do kriminálu. A za tři dny nato na mě takový chlap řval: ,My jsme dělnická třída, my vám ukážem!‘ Tak mně, holce, které se blížilo šestnáct let, v šestnácti letech mají děvčata většinou jiné starosti. Já jsem tyhle starosti neměla. Já jsem ani do tanečních nechodila. Protože jsem byla stará mladá. Nic mě nebavilo. Ani to, co baví mladé lidi. Mě prostě nebavilo nic. Prostě na to nemůžu zapomenout.“ Ani ve škole to Dáša neměla jednoduché a v jednu chvíli jí dokonce hrozilo vyloučení z jedenáctiletky v Moravské Třebové. Nakonec se jí zastal ředitel Navrátil a ve škole zůstala.

Museli jsme se vystěhovat mimo okres

Po otcově návratu z vězení se celá rodina musela vystěhovat mimo okres. Na hospodářství ve výměnku zůstali jen prarodiče. S nejnutnějšími věcmi se Lánští přestěhovali do Banína v okrese Svitavy, kde otec našel práci na státním statku jako skladník. Byt, který v Baníně dostali, byl v hrozném stavu. Paní Dáša vzpomíná, že když v zimě nechala na stole v kuchyni stát sklenici s vodou, voda do rána zmrzla. Lidé v Baníně se ale k Lánským chovali velmi slušně, a když Rudolf Lánský v roce 1992 zemřel, na jeho pohřeb do Petrůvky přijela celá obec.

Rodina měla v Baníně velkou nouzi o peníze. Jak vzpomíná Dáša Bičovská, prakticky o všechno je připravila tak zvaná vláda lidu: „Když jsme tam přišli, tak naši neměli ani korunu. Neměli vůbec nic. Prostě tatínek byl v kriminále a maminka byla tady sama. A babička měla 150 Kč důchod. Já jsem chodila do školy a bratr byl malý. Oni neměli ušetřenou ani korunu. To už se táhlo dlouho, od roku 1948. Tatínek našetřil nějaké peníze. Vázaný vklad. To všechno zrušili, jak Zápotocký udělal tu reformu. Všechno bylo prostě pryč. A když jsme tam přišli, tak ty první Vánoce v roce 1957, jak dneska. na to nezapomenu... Prostě nejenom že jsme neměli dárky. Dneska, když se dívám, že ti lidi si půjčujou na zahraniční dovolený a dělaj všechno možný. My jsme neměli ani na kolekci. Já prostě do konce života nezapomenu, jak ta maminka plakala. Pořád vidím ty její slzy. Neměli jsme na stromě kolekci. Ne že dárky. Ani kolekci. Nebylo na to. My jsme tehdy říkali: ,Mami, to vůbec nevadí.‘ Prostě je to matka. A na to nikdy nezapomenete. Že musela zažívat takovou bolest.“

Za patnáct let JZD hospodářství zdevastovalo

Otec v roce 1968 žádal o revizi rozsudku a ten byl v celém rozsahu zrušen. Hubert Lánský s manželkou se tak mohli vrátit na svůj statek. Ten byl ale po 15 letech hospodaření JZD v katastrofálním stavu. Manželé Lánští se mohli nastěhovat jen do výměnku a byl jim vrácen pouze kus zahrady bez polností. „Oni tady bydleli na tom výměnku. To byl jeden pokoj, kuchyň a záchod a zbytek využívalo JZD.“

V té době už paní Dáša bydlela s manželem Svatoplukem Bičovským v Karviné. I když měla neustálé problémy v zaměstnáních pro svůj původ, neodradilo ji to držet se svého přesvědčení a v roce 1969 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa dávala velmi důrazně najevo, co si o celé záležitosti myslí. V té době pracovala jako mistrová v Optimitu Odry. „Potom, když přišel rok 1969, tak jsem přišla do práce v černým. A můj vedoucí na mě čekal a říkal, že čeká na Lánskou. A jestli přijdu v černým, tak mě vyrazí. Ale nevyrazil mě. Když potom bylo přehodnocování mistrů a vedoucích, tak se mě ptali: ,Soudružko Lánská! Jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk?‘ Já jsem říkala: ,Je to pro mě okupace!‘ A můj šéf, komunista, to by mu nevadilo, že jsem dcera kulaka, tak ten mně říkal, že ze sebe dělám politického hrdinu. No škoda mluvit. Tak já jsem říkala: ,Soudruhu, když jste chtěl, abych politicky rostla, tak jste mě měli politicky tohle... Já jsem říkala tomu předsedovi KSČ: ,Soudruhu, já jsem nelítala s letákem Nenecháme střílet do našich dětí, jak jste to dělal vy.‘ Já jsem je prostě dokázala trochu jako... prostě už jsem se vůbec nebála.“

Do Petrůvky se Dáša Bičovská vrátila až v roce 1995, aby se postarala o nemocnou maminku. Ta zemřela v roce 2001. Paní Dáša na statku už zůstala a žije tam i dnes. Zdevastované hospodářství s manželem postupně spravují, protože nikdy nezapomněla, co rodiče museli vytrpět, aby ho zachránili. „Myslím, že by naši měli radost, že jsem to tady opravila.“

Paní Dáša o svých rodičích mluví s velkou láskou. Proto se i dnes stále snaží alespoň o morální odsouzení viníků kolektivizace v obci. Osobně už podala několik trestních oznámení. Bohužel zatím bez úspěchu. „Já jsem měla velice silný vztah k rodičům. Oni byli strašně moc hodní. Vychovávali nás k vlastenectví, k lásce k půdě a rodné zemi. Takové charakterové vlastnosti, co nám dali, to jsem si uvědomila až později. Mám pocit, že je nemůžu nikdy zklamat. Když si na ně vzpomenu, tak se snažím, abych se chovala tak, aby na mě byli pyšní, aby věděli, že nežili nadarmo, že mně dali nějaké zásady. To je takové moje krédo.“