Dáša Bičovská

„(Když tatínka odsoudili), tak tady na výměně jsme zůstali bydlet u babičky. Maminka, já a bratr v bytě jedna plus jedna. A když jsem chodila do školy, tak tady, jak byl státní statek, tak ten povolal takovýho chlapa, napůl Maďar, napůl cigán, jmenoval se Dalloš. Já jsem šla kolem a koně mě poznali. Protože než tatínka odsoudili, tak jsme společně s tatínkovým kamarádem dělali celé žně sami. Takže jsem jezdila na koni a všechno. Já jsem na ně zavolala a ten Dalloš vzal bič a mlátil je do krve. Jsou věci, na které nikdy nezapomenu. Já jsem potom chodila a dělala jsem, že ty koně nevidím. Stroje – všechno nechal venku. Všechno bylo venku zdevastovaný, zničený. Já jsem se chodila učit do zahrady. A taky mě honil bičem. Že nebudu krást jeho ovoce. My jsme vyprovodili tatínka do Chornic. Šel do kriminálu. Nastupoval v Brně na Cejl, protože jsme spadali pod Brno. My jsme tady Malá Haná. Tady mluvíme hanácky. A za tři dny nato mě takový chlap, který řval: ,My jsme dělnická třída, my vám ukážem!‘ Tak mně, holce, které se blížilo šestnáct let, v šestnácti letech mají děvčata většinou jiné starosti. Já jsem tyhle starosti neměla. Já jsem ani do tanečních nechodila. Protože jsem byla stará mladá. Nic mě nebavilo. Ani to, co baví mladé lidi. Mě prostě nebavilo nic. Prostě na to nemůžu zapomenout.“

„Tak jsem to potom všechno vyřizovala já. Ale opravdu si z nás na tom zemědělském úřadu dělali srandu, protože řekli, že o to máme zažádáno, ale že to neřeší katastrální úřad. My jsme nemuseli platit výpis z katastru nemovitostí. A když jsem tam potom zašla, tak jsem zjistila, že oni to vůbec nepodali. Tak jsem tam zašla a říkám jim, že chci mluvit se soudruhem Novákem. No a ten říkal, že když odjedu zpátky do Karviné, takže to za týden bude vyřízené. Manželovi říkal… Já už jsem odcházela ven, protože jsem myslela, že se na ně snad vrhnu, jak jsem byla rozčílená. Tak nakonec to teda vyřídili. Ale zdůrazňovali mi stále, že se jedná jen o zmírnění nějakých majetkových křivd. Barák úplně zničený, zdevastovaný. Takže jsme nevěděli, kde s těmi opravami začít. Ve stodole volně sypali hnojiva, takže doteďka – dvakrát jsem dělala omítky, dvakrát jsem si brala úvěr – jsou tam takové mapy a to nejde ničím spravit. A dodneška místní soudruzi, co bydlí v té dědině – nikoho to nezajímá. Každý si hraje na svém vlastním písečku. Ten komunismus, ta devastace je opravdu obrovská. Hlavně mravní devastace. Protože baráky a majetek stejně jednou každý opustí, ale ta mravní devastace v duších lidí tu zůstává trvale.“

„My jsme se angažovali tím, že jsme chodili s ostatními mistry a absolventy té školy ve Zlíně. Psali jsme ‚Směr Moskva‘ a různě jsme tam měnili ty ukazatele. Prostě v rámci možností. Dělali jsme alespoň to, co šlo v rámci možností. Byli jsme kategoricky proti tomu. No a v tom Optimitu, tak když jsem tam dělala mistrovou, tak bylo samozřejmě přehodnocování mistrů a vedoucích. Tak si mě taky zavolali. A říkali mně: ‚Soudružko, jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk?‘ Já říkám: ‚Vstup spojeneckých vojsk je pro mě okupací.‘ Tak oni říkali: ‚Soudružko, když vám to napíšeme do posudku, tak se nikam v životě jako technik nedostanete.‘ Já jsem odpověděla: ‚Já jsem vděčná svému muži. Já si beru horníka a možná, že nebudu muset vůbec jít do práce, tak mi tam napište, co chcete.‘ Tak nevím, jestli mi to tam napsali. Sháněla jsem kádrový materiál a i ten se v Optimitu v Odrách ztratil. Jsem chtěla vědět, co mi tam tehdy napsali a co tam bylo.“

„Když jsme tam přišli, tak naši neměli ani korunu. Neměli vůbec nic. Prostě tatínek byl v kriminále a maminka byla tady sama. A babička měla 150 Kč důchod. Já jsem chodila do školy a bratr byl malý. Oni neměli ušetřenou ani korunu. To už se táhlo dlouho, od roku 1948. Tatínek našetřil nějaké peníze. Vázaný vklad. To všechno zrušili, jak Zápotocký udělal tu reformu. Všechno bylo prostě pryč. A když jsme tam přišli, tak ty první Vánoce v roce 1957, jak dneska. na to nezapomenu... Prostě nejenom že jsme neměli dárky. Dneska, když se dívám, že ti lidi si půjčujou na zahraniční dovolený a dělaj všechno možný. My jsme neměli ani na kolekci. Já prostě do konce života nezapomenu, jak ta maminka plakala. Pořád vidím ty její slzy. Neměli jsme na stromě kolekci. Ne že dárky. Ani kolekci. Nebylo na to. My jsme tehdy říkali: ,Mami, to vůbec nevadí.‘ Prostě je to matka. A na to nikdy nezapomenete. Že musela zažívat takovou bolest.“

„Potom, když přišel rok 1969, tak jsem přišla do práce v černým. A můj vedoucí na mě čekal a říkal, že čeká na Lánskou. A jestli přijdu v černým, tak mě vyrazí. Ale nevyrazil mě. Když potom bylo přehodnocování mistrů a vedoucích, tak se mě ptali: ,Soudružko Lánská! Jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk?‘ Já jsem říkala: ,Je to pro mě okupace!‘ A můj šéf, komunista, to by mu nevadilo, že jsem dcera kulaka, tak ten mně říkal, že ze sebe dělám politického hrdinu. No škoda mluvit. Tak já jsem říkala: ,Soudruhu, když jste chtěl, abych politicky rostla, tak jste mě měli politicky tohle... ´ Já jsem říkala tomu předsedovi KSČ: ,Soudruhu, já jsem nelítala s letákem Nenecháme střílet do našich dětí, jak jste to dělal vy.‘ Já jsem je prostě dokázala trochu jako... prostě už jsem se vůbec nebála.“

„Potom, když po roce 1948 nastoupili komunisté, tak tatínek odváděl vagon obilí. Když potom založili JZD, tak celý to JZD dávalo vagon obilí. Přitom tam bylo několik obcí. Já si pamatuju, že našim prasnicím, sviním, které se měly, jak se říká, prasit, tak jsme jim dávali jen lucerku a vodu. Nic jiného se jim nedávalo. Nebylo prostě co dát, všechno musel odevzdávat. Nebo si vzpomínám, že nám nařídili, že nahoře musíme pěstovat len. Tady v tomhle se len vůbec nepěstuje. Pamatuju si, že to nešlo ani trhat. Oni dělali úplný nesmysly. Začalo to tak, že za tatínkem šli, a jak máme sklep, tak tam tatínek měl brambory a řepu. Samozřejmě každý hospodář, to i já, která nemám takový zkušenosti, tak první, když vybere brambor, tak si odložím na sadbu. Tatínek tam měl odloženo na sadbu a měl na tom hozené věci. Tak oni z něho udělali nepřítele. Holič, který v životě nic neviděl a vstoupil ke komunistům. Tak řekl, že chtěl okrást dělnickou třídu a že to tam měl schovaný. Nesmysly. Úplně hrozné, co dělali. Tatínek na tom poli dělal sám. Když já to vidím, ten lán pole, jak na něm stál, ty gatě na něm jenom vlály. Vidím tatínka, jak to všechno na něm jenom viselo. Teď jsem viděla, jak daleko to má jít. Nemohlo to jinak skončit, když na to byl sám, že zkolaboval. Dostal zápal plic, pohrudnice. Můj bratr nezapomněl nikdy na to, jak viděl na poli otce. Bylo mu tak špatně, že se opřel o strom. Desetiletý bratr říkal, že čůral krev a že ho doprovodil domů. Tady ho v Třebové v nemocnici trochu poléčili a pak ho hned zavřeli do kriminálu. Prostě to jsou takové věci, že bych nechtěla, aby se někdy mohly opakovat. A chtěla bych, aby se to vědělo, že se takové věci děly.“

„Vzpomínám si, když jsme za ním jednou jeli do Brna, bratr, maminka a já. To byl stůl dlouhý asi deset metrů. Prostě mi tenkrát připadal strašně dlouhý. Tatínek seděl na jednom jeho konci v čele. Na každé straně seděl estébák s flintou. My jsme byli daleko. A bratra tam vůbec nepustili. Ten musel stát v tom předpokoji. Strašně tam řval. Jim to nevadilo. Byla to stejně krátká návštěva. Oni stáli a všechno poslouchali. Naši se o ničem nesměli bavit. Ani jsem ho nemohla pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic.“