Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kiril Berovski (* 1952)

• narozen 19. října 1952 v Sofii

• v letech 1958-1973 hrál aktivně fotbal, poté se věnoval trenérství

• v roce 1970 úspěšně zakončil středoškolská studia maturitou a úspěšně složil přijímací zkoušky na vysokou školu – fakultu tělesné výchovy a sportu v Sofii

• v letech 1970-1972 absolvoval povinnou vojenskou službu, během vojny se oženil

• v roce 1972 zahájil studium v Československu na FTVS UK kurzem češtiny v Holešově (Univerzita 17.listopadu)

• v roce 1978 ukončil vysokoškolská studia v Praze a s manželkou a synem se vrátil do Bulharska, kde se ve stejném roce narodila dcera

• v letech 1978-1998 žil s rodinou v Sofii, pracoval jako trenér a později i souběžně jako kriminalista

• v roce 1998 založil s bývalým spolužákem z vysoké školy v Praze firmu na dovoz vína

• v roce 2002 při povodních přišel o všechen majetek firmy

• v roce 2013 se stal předsedou Asociace bulharských spolků v ČR

• je v důchodu, žije s manželkou v Praze

Sport pro mě znamenal životní základ

Kiril Berovski se narodil 19. října 1952 v Sofii. První tři až čtyři roky života si moc nepamatuje, ale podle vyprávění si rodina nežila nijak nad poměry. Maminka byla prodavačka a tatínek soustružník. Taková normální bulharská rodina. Rodný dům na okraji tehdejší Sofie, který postavil ještě dědeček, obklopovala velká zahrada se spoustou jabloní a třešní, na dvoře prarodiče chovali pár kusů domácího zvířectva, a tak se pamětníkovo rané dětství podobalo spíše venkovskému než velkoměstskému. Byl jedináček, ale kamarádi mu nechyběli, od šesti let pravidelně sportoval. Učaroval mu fotbal a jako aktivní hráč mu zůstal věrný následujících patnáct let.

„Absolvoval jsem základní školu, která tehdy končila v osmém ročníku závěrečnými zkouškami podobnými maturitě, a hned poté následovaly přijímací zkoušky na střední školu. Vybral jsem si technický obor, čtyřleté studium s maturitou. Středoškolská léta jsem prožíval mezi zápasy, tréninky, které jsme měli dvakrát denně, a školou. Dostali jsme se do 2. ligy, často jsem hrál a na běžné zábavy a diskotéky vrstevníků jsem už neměl ani čas, ani energii. Později, když jsem kvůli zranění musel s aktivní hrou přestat, postoupilo moje bývalé mužstvo do 1. ligy a já se začal věnovat trenérství. (...) Když se ohlédnu, uvědomuji si, že sport byl pro mě životní základ. Dal mi hodně. Cílevědomost, schopnost potlačit bolest, naučil mě zaměřit se na cíl.“

Ještě na střední škole se Kiril seznámil se svojí budoucí manželkou a jsou spolu dodnes. „Zasloužili bychom za to nějakou medaili,“ dodává s úsměvem.

Místo školních škamen služba vlasti

V roce 1970 úspěšně zakončil střední školu a stejně uspěl i u příjímacích zkoušek na vysokou. Rodiče měli se synem sice jiné úmysly, ale on, celou duší sportovec, si prosadil fakultu tělesné výchovy a sportu se studiem zaměřeným na trenérství. „U nás v Bulharsku platil tehdy takový zákon, že nejdřív student musel na dva roky na vojnu a teprve potom mohl zahájit studium. Věděl jsem tedy, že jsem byl přijat, a nastoupil jsem na dva roky na vojnu.“

Hned v prvním roce služby v armádě se oženil se svou studentskou láskou. Novomanželka zatím zahájila studium na vysoké škole ekonomické v Sofii a v druhém ročníku byla v rámci mezistátních dohod vybrána na stejnou školu do Československa. „Když jsem se vrátil z vojny, moje žena byla už v Praze a já, pokud jsem chtěl zachovat manželství, musel jsem se také podrobit konkurzu. Shodou okolností jsem vyhrál dvě místa - Leningrad a Prahu. Volba byla jasná, šel jsem za manželkou.“

Šest set padesát děvčat a já

V roce 1972 přivítala Praha řádného studenta Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy na tehdejším nádraží Střed. „Vzpomínám si na příjezd do Prahy. Byl jsem ještě z vojny ostříhaný dohola, neznal jsem Prahu a nikoho v ní, neuměl jsem ani slovo česky. Před tím jsem se sice dostal do Prahy na přátelské zápasy na Julisce, znal jsem pár hráčů, ale to nic nebylo, jen krátké pobyty a cesta z hotelu na stadion a zpět. Někde uprostřed toho zatím neznámého města byla moje žena na vysokoškolských kolejích a já bez střechy nad hlavou. Naše ambasáda mi zařídila kurz českého jazyka na Univerzitě 17. listopadu v Holešově, ale musel jsem čtrnáct dní čekat, až se tam uvolní místo. Nezbylo než bydlet načerno u manželky na kolejích. Umíte si to představit? Na Chmelnici tehdy bydlelo asi šest set padesát děvčat a mezi nimi já, jediný mužský, Bulhar, který neumí ani slovo česky a který má za sebou dva roky pobytu mezi samými muži? Kolejní režim byl přísný a tak, když jsem se dostal dovnitř, už jsem nesměl ven, aby mě nikdo neviděl. Lezl jsem ven sklepními okny jenom večer, abych se dostal alespoň na chvíli na vzduch. Poblíž měli sídlo policajti, ale když mě viděli, jak v teplákách běhám a cvičím, nebudil jsem pozornost. Jinak by mě určitě zabásli.“ 

Do Holešova Kirila doprovázela jeho mladá žena. Jeli spolu nočním vlakem přes Kroměříž a Hulín, na ubytovnu dorazili nad ránem. „Manželka měla zkouškové období a hned se vracela do Prahy. Já se ubytoval a seznamoval se s okolím. Kromě mě tam byli ještě tři další Bulhaři, celkem asi padesát lidí. Většinou to byli technici z ČVUT, z FTVS jsem byl jenom já. Jinak to byla mezinárodní třída, lidi ze všech koutů světa – z Maroka, z Vietnamu…“

Prošel za dvě a stejně nerozuměl

Čeština byla pro všechny těžká, studiu věnovali veškerý čas. Na dveřích pokoje měl Kiril vyvěšenou tabulku s gramatickými jevy. Nejvíc ho trápilo české skloňování. Anatomii znal v latině, teď se ji ještě musel učit v češtině. Nechápal proč. Překládal si tedy z češtiny do latiny a z latiny do bulharštiny. Nakonec všichni prošli. Z českého jazyka byl klasifikován známkou „dvě“.

„Jednou jsme šli slavit nějakou zkoušku. Já jsem se nikdy nenaučil pít pivo, a tak jsem objednal pro všechny panáka tehdy módního Slunečního břehu. Číšník přinesl takové ty malé štamprlíky, mysleli jsme, že to je nějaká ochutnávka a nedorozumění bylo na světě. ‚Přineste celou láhev,‘ objednal jsem a celá kavárna na nás zírala. Nikdo si tady nikdy neobjednal celou láhev. Nebylo to zvykem. Jiný kraj, jiný mrav! (...) V Holešově se k nám lidi chovali velice slušně. Moraváci jsou trochu jiní než Češi, jsou temperamentnější, ale ne zase tolik jako my. Nesetkával jsem se s žádnými problémy. Když jsem o cokoliv požádal, vždy mi bylo vyhověno. Jediná věc mi vadila a to, že jsem byl daleko od manželky, v té době navíc již těhotné manželky. (...) V Holešově jsem byl celkem asi osm měsíců. Když jsem odcházel, moc jsem česky neuměl. Pražákům jsem zpočátku nerozuměl vůbec.“

Když jsou lidé mladí, zvládají vše

Po návratu z Holešova do Prahy manželé hned odjeli do Bulharska na prázdniny a do pražských škol se vrátili až v září školního roku 1973/74. „Nastoupil jsem do prvního ročníku a spolužáky z té doby mám jako kamarády dodnes. Vypadáme už sice trochu jinak, ale důležité je, že přátelství trvá. Moje paní také pokračovala ve studiu na ekonomické, bydlela dál na kolejích na Jarově a já jsem bydlel na Strahově. Když jsou lidé mladí, zvládají vše - i odloučení.“

Když se v podolské porodnici narodil zdravý klučina, jejich první dítě, sekretářka na studijním oddělení mladým manželům poradila, ať si podají žádost o manželské koleje. Poslechli a žádost sepsali. Bez jakýchkoliv intervencí do měsíce dostali kolejní byt na Vyšehradě a později v sousedství, jen o pár domů dál, i dekretovaný byt.

„Nikdo nám nechtěl věřit, že jsme měli takové štěstí. A my jsme ho opravdu měli. Nějakou souhrou náhod jsme to bydlení dostali. Byli jsme velice šťastní. Paní si vzala individuální studijní plán, já byl pořád někde na nějakém soustředění, ale zvládali jsme to dobře, rok, dva, tři. Bohužel náš syn od malička nesnášel místní klima, které bylo vlhčí než dnes. Syn byl často nemocný, míval kašel a angíny. Dětský lékař nám radil, abychom co nejdříve odsud odjeli zpátky do Bulharska. Mé paní v roce 1978 končilo studium, vzala synka a odjeli do Sofie. Mně ještě zbývalo pár měsíců do ukončení studia, a tak jsem v Praze zůstal nějaký čas sám.“

„V tehdejším Československu jsme prožili ta nejkrásnější studentská léta. Nevadila nám železná opona, mohli jsme i cestovat. S bulharským pasem jsme ani nepotřebovali víza, když jsme chtěli zajet do Vídně nebo do tehdejší Jugoslávie. V Praze jsme byli šťastni, a kdyby syn neměl zdravotní potíže, zůstali bychom. Manželka tady měla už nabídku na postgraduál.“

Doma v Sofii

Odchodem z Prahy skončil čas studentských improvizací a dočasnosti a v Sofii začal rodinný život se všemi povinnostmi a zodpovědnostmi a také s novými radostmi. K synovi přibyla v roce 1978 ještě dcera. Zázemí měli v rodném domě, jezdili v létě k moři, v zimě na hory, budovali si kariéru ve svých oborech, děti rostly a prospívaly. Zase taková normální bulharská rodina.

„Manželka si našla práci ve státní statistice a později, po změně režimu v devadesátých letech, začala podnikat jako mezinárodní konzultant v oceňování objektů. Já jsem pokračoval v trénování, strávil mnoho času cestováním a později jsem částečně změnil profesní zaměření. Přešel jsem na ministerstvo vnitra, kde jsem se staral o sportovní činnost a vedle toho jsem pracoval v kriminalistice. Tehdy mělo každé ministerstvo svůj sportovní manšaft. Pracoval jsem tam necelých třináct let. Když po změně režimu postupně sportovní činnost na ministerstvu skončila, už mě to tak nebavilo a na vlastní žádost jsem pak odešel do předčasného důchodu. Děti mezitím vyrostly, syn už pracoval v mezinárodní švédské firmě, dcera studovala. Vše bylo v pořádku.“

Hledal jsem něco jiného

Všechno bylo v pořádku, ale přesto jako by něco chybělo. Ještě nenastal čas odpočinku a nečinnosti. Kiril zatoužil po změně a začal hledat něco jiného, nového. V Praze měl letitého kamaráda ze studentských dob a s ním se dohodl, že něco společně podniknou. V roce 1998 založili v Praze firmu na dovoz vína. Byl v České republice stále do určité míry jako doma, ale tenkrát o trvalém přestěhování ještě neuvažoval. Společníci si činnost rozdělili místně tak, aby se dala provozovat jak z Bulharska, tak z České republiky. Osud ale „zaúřadoval“ jinak. Po uplynutí několika měsíců od rozjezdu firmy společník náhle zemřel.

„To byla nečekaná rána, rázem jsem byl v těžké situaci. Firma byla rozjetá, a tak jsme se s manželkou dohodli, že na čas odjedu do Prahy, abych našel někoho, kdo by mi dělal jednatele, a už jsem zůstal. Od té doby jsem tady. Firma byla úspěšná, získávala si postupně dobré jméno, obchody šly dobře. Jezdil jsem za vinaři na Moravu, byl jsem v kontaktu se sommeliery, lidmi od vína, jako byl na příklad profesor Kraus, ve vinařských soutěžích jsme dostávali různá ocenění a medaile.“

Vše se zdálo být na dobré cestě ke stabilnímu obchodování, psal se rok 2002.

Neštěstí přišlo s velkou vodou

V srpnu přišly povodně a vzaly jim úplně všechno. Auta, ještě nezaplacené zboží, ztráty dosáhly do výše dvanácti milionů korun, k tomu úvěry. Zůstaly jim jen bulharské pasy.

„V srpnu jsme vždy mívali všichni ve firmě dovolenou, i zákazníci věděli, že v srpnu nefungujeme. Odjeli jsme do Bulharska k rodičům. 13. srpna 2002 mi volali z Prahy: ‚Kirčo, jsi pod vodou!‘ Nebylo mi sice nejlíp, ale řekl jsem si: ‚Přece se nezabiju!‛ Dal jsem si pár panáků, sedli jsme si s manželkou a přemýšleli, co budeme dělat. Nejdříve to musíme vidět a pak rozhodneme, jak dál. Dostali jsme se tam až za měsíc. Hned to nebylo možné, protože celé oblasti byly zavřené. My jsme měli sklady v Holešovicích, kde bylo všechno pod vodou. Otevřeli jsme garáž a tam dvě úplně nová auta zničená. Dodávka a Mondeo, všechno na odpis. Ve skladu jsme měli třicet sedm tisíc lahví vína. V červenci jsem je přivezl třemi kamiony a uskladnil. S dodavateli jsem měl dohodu, že to budu platit postupně. Už jsem nezaplatil. Hlavní hygienik přikázal, že všechno se musí vyhodit. Museli jsme si dokonce zaplatit i ty kontejnery. Přiznávám, že dvě palety jsme schovali a s našimi partnery jsme se strašně opili. Co nám zbývalo? Pak jsme si s paní sedli a lámali si hlavu, co dál. Řekli jsme si, že zkusíme pokračovat. Firma byla rozjetá, měla své jméno, já jsem byl všude známý, byl jsem dokonce několikrát v televizi diskutovat o víně, dařilo se nám. Proti víc jak stoleté vodě jsme ale pojištění nebyli. Začali jsme postupně splácet. Za pět nebo šest let jsme část z těch dluhů smazali, ale po čase jsme zjistili, že to neutáhneme. Poctivou prací to nešlo. Splatili jsme zboží výrobcům, začali jsme splácet úvěry bance a dostali jsme se do insolvence. Prostě hrůza! Nemám ve zvyku se točit k problémům zády, snažím se hledat řešení. S firmou jsme ale skončili. Tehdy jsem začal hledat různé brigády, dělal jsem na nádraží, to myslím není žádná ostuda. Paní si taky našla práci, nějak to šlo dál.“

Ve chvílích prvního šoku přišla nabídka na knihu o bulharském víně od nakladatelství GRADA. I to znamenalo svým způsobem podporu v těžké situaci. Knihu napsali spolu s manželkou a vydali pod názvem „Bulharské víno“. Vyšla v roce 2003.

Doma v Praze

Není úplně jednoduché začínat v padesáti zase od nuly, ale v Praze se alespoň cítili být jako doma. Postupně se sem přestěhovala celá rodina. „Nejdříve mě následovala manželka, a když mi po povodních zemřel táta, přestěhoval jsem si sem i maminku. Dcera také hledala něco jiného, chtěla podnikat a už tady také zůstala, vdala se a založila rodinu. Jenom syn tady nezakotvil, žije ve Švédsku a pracovně cestuje po celém světě.“

„V Bulharsku už nikoho nemáme, až na pár bratranců, se kterými jsem nadále v kontaktu, dům jsme prodali. Jezdím tam za kamarády, denně jsem s nimi ve styku prostřednictvím Skypu. Vazby jsem nepřerušil. Když potřebuji, jsem autem v Sofii za 16 hodin. Domů už se ale vracím sem, do Prahy.“

„Občanství jsme si s manželkou ponechali bulharské, české zatím nemáme. Je to jenom papír, stejně jsme napůl Češi. Mladí mají dvojí občanství – dcera s manželem bulharské a české a syn s manželkou bulharské a švédské. Vnoučata v Čechách mi opravují češtinu a vnoučata ve Švédsku zase angličtinu. Po mamince jsem částečně řeckého původu. Jsme teď taková evropsky pomíchaná rodina.“

O současnosti a budoucnosti menšinových spolků  

Na otázku, jak vnímá mladá generace své kořeny a jaký to má vliv na spolkovou činnost a její budoucnost, Kiril Berovski odpovídá: „Obecně záleží na tom, kde ten člověk žije. Vnímám rozdíly prostřednictvím vnoučat. Ta ve Švédsku jsou větší cestovatelé a mají k tomu podmínky, ale zároveň jsou víc uzavření. Vnoučata tady v Čechách jsou živější, bezprostřednější, ale zase méně cestují. Oboje přebírají vliv prostředí, ve kterém žijí. V rámci rodiny si uvědomuji, jak se mění zvyky a zvyklosti, jak postupně mizí tradice. Pamatuji si z dětství, že jsme se celá rodina i s širším příbuzenstvem scházeli pravidelně každou neděli u nás na zahradě. Dnes už to tak nechodí. Teď se vidíme občas, jsme v kontaktu, ale málokdy se sejdeme všichni. Vnoučata sice umí bulharsky, ale ne moc dobře. Teď nedávno vnučka něco vyprávěla a použila při tom obratu ‚My, Češi…!‘ Vím, že o svém původu vědí, že se ke svým kořenům budou vracet, ale ne tolik, jako jsme byli zvyklí my. Prostě se dívají na svět jinak, mají jiné potřeby. Ve spolkové činnosti se angažují mladí tak ve věku od třiceti let. Mladší se nechtějí nijak zapojovat, chtějí cestovat, společensky žijí spíš ve studentských komunitách.“

O Asociaci a schopnosti domluvy

„Bulharská menšina je v Česku dobře integrovaná. Stát a města nám pomáhají a naši spolkovou činnost podporují dotacemi. Sídlo naší Asociace bulharských spolků na Vinohradech užíváme od roku 1972. Jako student jsem sem chodil na brigády, když to tady začínalo. Stal jsem se předsedou před třemi lety. Je to kulturní, klubová, zájmová organizace. Chceme pomoci zachovat náš jazyk, je tady knihovna, škola, můžete se u nás podívat na bulharský film. Já zajišťuji kontakt s místními institucemi, není to žádná politika. Snažím se sjednotit všech šestnáct spolků v ČR, ale zatím se střídavým úspěchem. Spolková činnost jako ta naše probíhá i v Sofii v rámci československé menšiny v Bulharsku. Je to zvláštní, ale funguje opravdu jako československá a funguje bezvadně. Budovu v centru Sofie si odkoupili od státu, je teď v jejich majetku, o který se dobře starají. Provozují, kromě jiného, vyhlášenou restauraci s českým jídlem a pivem. Musíte mít rezervaci, když tam chcete jít na oběd. Ať je to v Praze nebo v Sofii, všude by se lidé měli umět vzít za ruce a pomoci těm, kteří nemají ani tu ruku. Úplně zbytečné jsou jakékoliv rozbroje, nedomluva, nedobrá vůle. Příroda nám dala ústa a uši, abychom se dokázali domluvit. Umět se domluvit je to nejdůležitější. Nejen v menšinovém spolku.“

Rušný život důchodce

Na otázku „Jak teď žijete?“ odpovídá s nadsázkou: „Předsedu dělám, abych se mohl občas alespoň trochu s někým pohádat, jinak jsme s manželkou v důchodu, žijeme v Praze, chodím na ryby, pravidelně sportuji. Každý čtvrtek si chodím zahrát fotbal. Máme české mužstvo, kde jsem jediný Bulhar. Hrajeme veteránskou ligu. Občas vezmu nějakou brigádu.“

Na konec pamětník projevil pochybnosti, zda byl správně vybrán: „Nejsem ten, který ví všechno. Místo mě by tady mohlo být klidně pět šest úplně jiných osob, které by to uměly říct lépe než já, které mají více zkušeností, než mám já, ale situace si to vyžádala, tak jsem to odvyprávěl za ně.“