Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Beránek (* 1951)

• narozen 13. září 1951 v Praze

• v šesti letech se s rodiči přestěhoval do Starého Smokovce, malé obce na úpatí Vysokých Tater

• po základní škole studoval střední všeobecnou vzdělávací školu, po vojně dálkově hotelovou školu

• invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Popradu, kde se aktivně připojil k všeobecnému odporu proti okupaci

• získal zaměstnání nosiče ve Vysokých Tatrách

• od roku 1977 působil jako chatař na Chatě pod Rysmi

• zde zažíval každoroční socialistické Mezinárodní výstupy mládeže na Rysy na počest V. I. Lenina

• stal se svědkem protirežimních akcí horalů, horolezců i turistů

• začátkem 80. let na krátko ilegálně emigroval přes Slovinsko na Západ

• stal se svědkem útěků občanů NDR přes ambasádu NSR v Praze začátkem roku 1989

• listopad ´89 jej zastihl ve Francii na dovolené s přítelkyní, krátce na to se vrátili

• v roce 2022 působil jako chatař na Chatě pod Rysmi

„To byli dva bohové. Normální Bůh na Vysoké, a červený bůh na Rysech. Na Vysoké (2 547 m n. m.) byl kříž. Na Rysech (2 501 m n. m.) byla pamětní deska Lenina. Tisíckrát ten kříž komanči chtěli dát dolů, jenom oni tam nebyli schopni vylézt. Tak posílali horskou službu, a horskou službu vždycky chytila nějaká vichřice nebo bouřka nebo něco. A tu desku Lenina zase stále někdo shodil, zničil, okadil… Kříž a deska stály naproti sobě. A v sedle mezi nimi je chata,“ přibližuje Viktor Beránek umístění Chaty pod Rysmi, kde je už od roku 1977 chatařem.

Pražák pod Tatrami

Viktor Beránek se narodil 13. září 1951 v Praze. V šesti letech se s rodiči přestěhoval nejdříve do Tatranské Lomnice a posléze do Starého Smokovce – malé obce na úpatí Vysokých Tater. Po dokončení osmileté základní školní docházky navštěvoval střední všeobecnou vzdělávací školu, kterou však po třech letech opustil. Traduje se, že jej ze školy vyhodili, když se odmítl učit ruštinu a na sešit si jako název předmětu napsal „Okupantčina“. Na vysokou školu by jej možná ani nepustili – Viktor Beránek měl pověst protikomunistického živlu.

Banda dlouhovlasých chuligánů

V srpnu ´68 bylo Viktorovi šestnáct let, Popradem se valily tanky severní trasou do Prahy. „Lidé propíchli doprovodným vozidlům gumy, takže tanky kolem nich nemohly projet. Házeli do nich, co se dalo. Běželi jsme za posledním tankem a propíchli mu nádrže s naftou. Někdo to potom zapálil,“ popisuje Viktor Beránek invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jak ji zažil v Popradě.  

Na první výročí okupace se totalitní režim připravil. Přibližně týden před dvacátým prvním srpnem začala vlna zatýkání, a to právě těch, od nichž se daly očekávat projevy nesouhlasu a odporu. „Ještě v ´69 byly chvíle odporu, například když jsme vyhráli hokej nad Rusákama (21. 3. 1969). V noci táhli lidé Smokovcem, před Horskou službou někdo řečnil. Do roka ho vyhodili i z té Horské služby,“ vzpomíná Viktor Beránek na počínající normalizaci. „Dnes to vidím tak, že měli stanoveny počty lidí, které vyhodí, aby ostatním nahnali strach,“ hodnotí tehdejší dobu.

Viktor a jeho „banda dlouhovlasých chuligánů“ se na první výročí okupace také připravovali. Přibližně týden před 21. srpnem 1969 popsal Viktor lázeňské městečko Starý Smokovec různými protiokupačními hesly. „‚Stačí udělat krok dopředu, aby Vám byl přítel v zádech,‘ to řekl Dubček,“ cituje, „Rusi, Rusi, to slovo sa mi hnusí.“ Podezření bezpečnostních složek, jež padlo na mladého autora hesel téměř okamžitě, bylo stvrzeno udáním jeho blízké osoby. Ostatně – do davu Viktor Beránek zrovna nezapadal. Na tričku nosil nápis „R“ jako „rebel“ a na kalhotách měl napsáno Jan Palach. „Považuji ho za hrdinu,“ nechal se v roce 1969 slyšet u výslechu.

Tou dobou pracoval Viktor Beránek ve Smokovci v kotelně. „Přišla VB, abych na deset minut šel k nim. Najednou začal výslech. Protahovalo se to – hodina – dvě – tři.“ Avšak zatímco příslušníci VB telefonovali pro eskortu, která by jej na týden odklidila do Košic, proběhl kolem strážníka, skočil po zamřížovaných, leč odemčených dveří, a utekl. Protože mu nebylo ještě osmnáct let, odnesl si od soudu podmíněný trest. Krom toho dostal také vyhazov z práce za nepovolené opuštění pracoviště. Dodejme, že Státní bezpečnost (StB) na Viktora Beránka založila v 70. letech tzv. signální svazek s krycím jménem Baran.

Pod masou horniny

Sedmnáctiletý Viktor si s koncem kariéry topiče hlavu moc nelámal. Jiný pohled na věc však měl § 188a zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění od 1. ledna 1957, lidově známý jako „příživnictví“. Nejenže si musel v řádu dnů najít nové zaměstnání, ale hlavně šlo o to najít někoho, kdo ho zaměstná – v té době často nesnadný úkol. „Šel jsem se projít na delší túru, skončil jsem na Zbojnické chatě. Říkám si, kurňik, já jsem toho nosiče nikdy dělat nechtěl, ale teď bych bral i toto. Zavolali chatára – starého pana Kele. Přijal mě. Byl jsem zaměstnaný i zachráněný,“ vzpomíná , jak se dostal do hor, do světa, kde se život odehrává převážně 2 000 m nad mořem, do světa chatařů, nosičů, horalů a horolezců. Lidí, pro něž byla hodnotou – stejně jako pro něj – svoboda. Několik dalších měsíců působil (a dost často se trápil) jako nosič. Dokud nemusel nastoupit na povinnou vojenskou službu.

Další dva roky (1970 –1972) strávil pamětník na vojně pod nejdelší sypanou hrází světa. Do výšky 47,5 m se nad jeho hlavou tyčil 3 280 m dlouhý a 9 m široký pruh rozdrcené zeminy, písku, stěrku a kamenů, který zadržoval 287,56 milionů m³ vody. „Kdyby se to protrhlo, tak by to ty kasárny, i nás všechny, vzalo s sebou,“ vzpomíná na povinnou vojenskou službu pod Nechranickou přehradou, kvůli které bylo v letech 1961– 1968 vysídleno a zatopeno šest vesnic.

„Uvědomil jsem si tam rozdíl těch dvou světů. Světa hor, světa svobody, a toho za ostnatým drátem, v kasárnách pod přehradou. Té nesvobody a buzerace,“ vzpomíná Viktor Beránek. Stejně jako mnohokrát předtím se rozhodl k situaci přistupovat se směsí provokace a humoru. „Byla to doba normalizace, měli jsme všelijaká politická školení. Tajně jsme poslouchali Svobodnou Evropu a něco jsme na ně vždycky vytáhli. Nevěděli, co nám na to odpovědět,“ směje se. „Dnes si lidé ani neuvědomují, co by mohli ztratit.“

Chrám na vrcholu hor

Kam povedou jeho kroky po vojně bylo tedy jasné: na tatranské chaty. Vrátil se k práci nosiče, postupně vynášel na všechny chaty Vysokých Tater. Obvyklý náklad nosiče tvoří 50– 70 kg, obvyklá trasa měří kolem 7 km s průměrným převýšením kolem 700 výškových metrů, a to za každého počasí. Někteří tatranští nosiči se na Slovensku stali legendami kvůli násobně vyšším nákladům. Držitelem rekordu vynášky na Chatu pod Rysmi je právě Viktor Beránek se 122 kg. Vysokohorské nosičství bylo roku 2018 zapsáno na reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví Slovenska.

Mezi nejdůležitější předměty, jež kdy byly vyneseny do Vysokých Tater, patří kříž. Ten upevnili na vrcholu Vysoké (2 547 m n. m.) v roce 1955 chatař Oldřich Bublík, jeho žena (v šedesátých letech dramaturgyně Slovenského národného divadla) Margita Mayerová-Bublíková a chatař Miroslav Jílek. Umístěním kříže na vrcholu Vysoké chtěli uctít památku svého přítele, horolezce Václava Raifa, jež se údajně netajil svými protirežimními postoji. „Na tu dobu to byla neskutečná odvaha,“ zdůrazňuje Viktor Beránek.

Kříž na vrcholu Vysoké nebyl jediný, který si své místo obhájil i přes odpor režimu. „My jsme na chatě vždycky měli křížek,“ vypráví pamětník, „když lidi koukli do kuchyně, tak byl na zdi, jim přímo naproti. Bolševici kvůli tomu dělali scény. Když se konaly Mezinárodní výstupy mládeže na Rysy, museli jsme ho přeložit, aby na něj nebylo vidět. Ale jak jsme jej z té zdi sundali, a jak se na chatě topilo v kamnech, takže to čmoudilo, zůstal na zdi bílý obrys,“ směje se pamětník. Když masová akce výstupu na Rysy za účasti vládní delegace skončila, kříž opět vrátili na své místo. 

Lenin stoupající, Lenin letící

Naopak asi nejméně užitečný předmět, který lidé do vrcholů Vysokých Tater vynášeli, byly pamětní desky V. I. Lenina. Ty bývaly upevňovány na jednom z vrcholů Rysů, naproti kříži na Vysoké.

Vladimír Iljič, od roku 1907 v exilu, v létě roku 1913 pobýval v polské vesnici Biały Dunajec. Prý toho roku vystoupal i na jeden z vrchol Rysů, a to z polské strany. O padesát sedm let později, tedy v roce 1970, mu zde soudruhové poprvé namontovali pamětní desku. „Lidé občas vyrvali toho Lenina ze skály a hodili ho dolů,“ konstatuje Viktor Beránek. Na vrchol Rysů tedy připevnili další, lepší a odolnější desku. Časem i ta letěla. Na vrchol Rysů tedy vynesli opět další, opět lepší a snad ještě odolnější desku…

„Nakonec to Poláci vyrobili z kovu, chválili se, jaké to je bytelné. Takový pěticípý květ, uprostřed byla hlava Lenina a nápis ‚Komunismus, mládí lidstva‘.“ Šest dílů po 30 kg. Nastal však stejný problém jako vždy: kdo to tam všechno vynese? To už byla osmdesátá léta. „Platili dobře, ale my jsme to vynést nechtěli,“ vzpomíná Viktor Beránek.

Tuto zřejmě poslední desku namontovali jen chvíli před tradičním agitačním výstupem mládeže na Rysy. Tato tradice byla založena roku 1957 na počest světového festivalu mládeže v Moskvě. Původně se mělo jednat o výstup deseti lidí na nejvyšší vrchol Československa – Gerlachovský štít, tehdy zvaný Stalinův štít – v dobách Slovenského státu (1939–1945) zvaný Slovenský štít, za první republiky (1918 –1938) Štít Legionářů a v dobách Rakousko-Uherska (do r. 1918) Štít Františka Jozefa. Nakonec, zřejmě v zájmu větší světovosti, mnoho-národnosti a přístupnosti i z polské strany se každým rokem vydávalo několik set mladých mužů a žen právě na Rysy, a to ze slovenské strany. Roku 1961 se na vrchol dobývalo 12 000 lidí, včetně vysokých představitelů režimu.

Páslo dívča, páslo koně

Roku 1977 se Viktor Beránek stal chatařem na Chatě pod Rysmi. Doplnil tak osazenstvo trvalých obyvatel Vysokých Tater, kde kromě dalších chatařů, nosičů či horolezců působila také pohraniční stráž. Krom toho, že Československo chránila před jiným satelitním státem Sovětského svazu – Polskem, měla za úkol chránit desku Lenina a odhalovat pašeráky. „Neměli jsme je rádi, byli divní a dost pili. Například mi řekli: ‚Není problém tě dostat do basy. Můj kolega tady mi dosvědčí, žes mě napadnul.‘ Byli nedotknutelní,“ vzpomíná Viktor Beránek. „Dennodenně chodili ze Štrbského plesa na Rysy to kontrolovat. Když se něco stalo, museli to řešit.“ 

Děly se různé věci. Pamětní deska Lenina, krom toho že se občas prolétla vysokohorskou krajinou, byla různými způsoby poškozována. Nejčastěji na ní někdo zanechal „hnědou minu“. Viktor Beránek vzpomíná: „Strážníci to museli druhý den čistit. Nosili si Sidol, ten tu desku rozežíral, takže v osmdesátých letech byl Lenin dvoubarevný. Dělali jsme jim i jinak zle. Tehdy se říkalo, že se z Polska pašují koně. Tak jsme rozházeli před chatu koňský trus, a oni si mysleli, že pašujeme koně. Hledali koně kolem chaty.“ Ve skalnatém terénu ve 2 250 metrech nad mořem.  

Jepičí emigrace

Začátkem osmdesátých let, v době určitého uvolňování režimu, získal Viktor Beránek povolení vyjet do Jugoslávie. Městem Gorizia, které je od roku 1947 rozděleno na slovinskou a italskou část, vedla tou dobou hranice mezi Východním a Západním blokem. „Šel jsem takovou cestičkou a najednou jsem narazil na hraniční patníky. Z nedalekého kostela odbíjelo poledne, strážník byl asi na obědě. Byla tam jen židlička. V dálce vyli psi,“ popisuje svůj útěk na Západ Viktor. Kus po hřebeni po hraniční čáře, přes les z kopce k zahradám domů, přes plot, přes humna, brankou ven.

Stopem se snažil dostat do rakouského města Traiskirchen, ležícího kousek od Vídně, kde se tehdy nacházel tábor pro uprchlíky z Východního bloku. Moc toho prý nenastopoval. „Vždycky jsem tak večer ležel ve spacáku a přemýšlel jsem: ‚Udělal jsem dobře? Neudělal jsem dobře?‘ Měl jsem tu i nějaké lásky samozřejmě. Teď ta chata… Už jsem tam byl čtyři či pět let. Po třech dnech mi to nedalo – řekl jsem si, že se vrátím,“ vzpomíná na svoji emigraci pamětník. „Za peníze, které jsem měl, jsem si ještě blbec koupil lyže. Na pravé poledne jsem opět vlezl do zahrady toho domu, prošel to dozadu, po hranici vyšel k židličce, zase byla prázdná, zase bily zvony, zase vyli psi. A zase mě nechytli.“

Na svou jepičí emigraci vzpomíná rád. Největší dojem na něj udělal způsob života na druhé straně železné opony. Tyto tři dny považuje za zlomový okamžik svého života – kdoví, jak by se jeho život byl odvíjel, kdyby se nevrátil. Doma ho však čekaly lásky. A chata.

Hle, komunismus se vypařuje

„Na Chatě pod Rysmi, ve výšce 2 250 m n. m. jsme říkali, že projde daleko víc než tam dole,“ říká Viktor. Na chatu chodily horolezecké oddíly, s sebou si nosily kytary. Všichni si tykali (i nadále tykají). „Byly tam neskutečné zábavy, celá chata zpívala, jelo čtyři pět kytar. Hrály se Krylovy skladby: Nevidomá dívka – to uměli všichni. Bratříčku zavírej vrátka – to jelo každý večer. A určitě mezi těmi lidmi byli i nějací donašeči, ale nikdy z toho nebyl problém, nikdo nic neřekl.“ Malý protest vysoko v horách.  

„O Chartě 77 jsme věděli, všechno jsme to sledovali a fandili jim. Na podzim, když je inverze, je nahoře krásně modro a pod námi jsou mraky. Mlhy pomalu stoupaly a my jsme říkali, že se dole vypařuje komunismus,“ vzpomíná Viktor. 

Komunismus se skutečně vypařoval. V únoru a březnu 1989 se na velvyslanectví Německé spolkové republiky (NSR) v Praze začali uchylovat Němci ze socialistické Německé demokratické republiky (NDR). Jejich cílem bylo západní Německo. Nejdříve byli ubytováni v sídle ambasády v Lobkovickém paláci, po vyčerpání kapacit uvnitř, včetně chodeb, vzniklo na zahradě stanové městečko. Koncem září zde bylo již 5 000 lidí a během října přišli další.

Viktor Beránek se tou dobou zrovna nacházel v Praze, ba co víc, přímo na Petříně. Stál před bránou i toho večera, kdy přijely autobusy, aby odvezly emigranty na pražské Hlavní nádraží a odtamtud vlakem přes Drážďany do Západního Německa. „Nacpali Němce do těch autobusů a jak vyjeli, Pražáci začali tleskat,“ vzpomíná. Během října 1989 takto emigrovalo přibližně 15 000 lidí, v ulicích Malé strany zanechali přibližně 1 600 Trabantů a Wartburgů. 9. listopadu oznámilo vedení NDR, že svým občanům umožní přímé vycestování do Západního Německa. Téhož večera padla Berlínská zeď. Sametová revoluce na sebe nenechala dlouho čekat.

Svobodné království Rysů

V listopadu 1989, když byla chata na zimu už zavřena, se Viktor Beránek se svojí tehdejší partnerkou vydal na výlet do Francie. „Tehdy se už dalo tak nějak i vycestovat. Poslouchali jsme rádio a zaslechli jsme, že několik desítek tisíc demonstrantů vykřikuje protisocialistická hesla na Václavském náměstí. Otočili jsme auto a jeli jsme nazpět,“ vzpomíná. Další den už tam bylo prý sto tisíc lidí. Dojel do Prahy a vystoupil z metra na Václavském náměstí – pod koněm. „Byl jsem hlavou pořád v komunistickém režimu: nesmí se, nesmí se, nesmí se nic. A vidím, že kůň je olepený hesly. Jedno z nich si doteď pamatuju: ‚Čtyřicet let temna stačilo.‘“ Po pár dnech jel do Popradu, kde tehdy bydlel. „Vylepil jsem tam nějakých pár hesel, ale lidi to hned strhli a ještě mi nadávali. Řekněme si pravdu: tady by se to nikdy neprobudilo, kdyby nebylo Prahy a potom Bratislavy,“ vzpomíná Viktor Beránek na pád bývalého režimu.

Po sametové revoluci zůstal i nadále chatařem pod Rysy. Zimní měsíce, kdy je chata pro veřejnost uzavřena, využíval nejčastěji k cestování. Navštívil Alpy, Himaláje i Patagonii. Zalíbení našel v severských krajinách, kde se hory proplétají s mořem. 

Svým horám však zůstal věrný. Jednou z hlavních sportovních událostí v Tatrách je dnes Sherpa Rallye, neboli závod tatranských nosičů, který pamětník založil již v roce 1985. Říká se, že si na soutěži – při níž muži z horských chat Vysokých Tater závodí na čas se 60 kg a ženy s 20 kg  – „vylámali zuby“ i hokejisté národní reprezentace. Legendy na hory patří stejně jako fakta. Faktem je, že před Chatou pod Rysmi stojí jízdní kolo (a vedle něj nápis: Půjčovna kol) či autobusová zastávka (i s jízdním řádem). Dokud bude Viktor Beránek chatařem, nesmí ani ve výšce 2 250 m n. m. chybět nadsázka a recese.