Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Beránek (* 1943)

• narozen 19. září 1943 ve Zlíně

• během studia na průmyslové škole se věnoval závodně plavání a tanci

• roku 1968 promoval na brněnské VŠ jako Ing. pozemních staveb

• 1969 absolvoval jednoletou základní vojenskou službu v Popradě a Kežmaroku

• od roku 1968 byl zaměstnán v Centroprojektu

• svépomocí stavěl a vedl stavbu bytového komplexu Obeciny XVIII

• 1970 se oženil a narodily se mu postupně dvě dcery

• i po dosažení důchodového věku pokračoval ještě 10 let v inženýrské činnosti, od roku 1993 jako autorizovaný inženýr

• vrátil se k tanci a věnuje se vysokohorské turistice a chalupě na Rusavě

Rodina Beránkových patřila tradičně k boskovickému Sokolu. S ním se za druhé světové války často spojovala i odbojová činnost. Janův otec, nositel stejného jména, byl kvůli své účasti ve skupině 500, kterou organizovala manželka pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody, na sklonku roku 1941 zatčen gestapem. Půl roku strávil ve vězeních, na což navázaly nucené práce v německém Stuttgartu. Z radosti, že se ve zdraví vrátil domů, pak přišel na svět mladý Jan.

Jan Beránek (nar. 1943) vyrůstal ve zlínské výstavní čtvrti U Lomu v domě pro tzv. výše postaveného zaměstnance Baťova podniku. Otec v roce 1939 a po válce roku 1945 převzal vedení Baťových škol, a jak Jan vzpomíná, byl vždy velmi vytížený. Mladého Jana ale vedl odmala ke sportu, kde mu byl vzorem Emil Zátopek, se kterým Jan sdílel datum narození.

Dětství prožil Jan v okolí jejich ulice U Lomu, zvané Pod Tomášovem. „Nedaleko nás, na místě zimního stadionu, stála vysoká věž, pod kterou podtékal Kudlovský potok. Tehdy se tam v úrovni Velkého kina nacházel vchod do protileteckého krytu. Sahal až k lomu Barabáš. Byla tam větrací šachta. Jako kluci jsme tam lezli po stupačkách až dolů, ale dál už to bylo zasypané.“

Velkým zážitkem se pro něj stalo i setkání s Jiřím Hanzelkou, který byl pro něj obdivovanou cestovatelskou autoritou: „Když jsem jednou šel kolem obchodního domu od internátů, tak tam měli garáž Hanzelka a Zikmund. A mně se podařilo sedět v té jejich tatrovce, protože mě požádal [o pomoc] – opravoval zrovna brzdy, to znamená, že někdo musel šlapat na pedál a on tam dole cosi odvzdušňoval. Takže jsem byl jeden z mála, co seděli v tatře, která objela svět.“

Vousy jako projev svobody

Od doby studií na průmyslové škole v 60. letech si Jan nechával růst vousy. Povolené je měl zkraje jen o prázdninách. Věc, kterou už dnes nelze považovat za nic výstředního, budila tehdy nežádoucí pozornost, podobně jako například dlouhé vlasy. „Vousy v Gottwaldově nosili tři lidé a policajti nás, kdekoliv jsme byli, vždycky zastavovali a dělali nám s tím strašné problémy. Protože to muselo být tehdy v občanském průkazu, a když to nebylo, tak byla pokuta atp.“ Fotografii s vousy se Janovi podařilo umístit jak na školní index, tak i ve vojenské knížce. A během vojenské služby si je uhájil i před generálem: „Když přišel, že mě připraví o vousy, tak jsem řekl: ‚Vy máte bradku a nevadí vám to.‘ A navíc by jednal i proti předpisu... Roku 1969 mi pak ještě jeden politruk řekl, že jsem kontrarevolucionář. Tak jsem se ho před vojáky zeptal: ‚Marx, [Engels], Lenin a Stalin, to jsou kontrarevolucionáři?‘“ glosuje známou „evoluci péče o plnovous“ pamětník.

Dnes nepochopitelné zásahy do toho, jak se smí nebo nesmí lidé oblékat, jakou délku mají mít jejich vlasy a vousy nebo zda smí například provozovat tramping, byly do určité míry důkazem střetu generací, ale vzdor proti omezením ukazoval také na měnící se společenskou situaci, která vyústila až v pražské jaro. Obrodný demokratizační proces, jenž od druhé poloviny 60. let propukl naplno a odrazil se v módě, hudbě nebo literatuře, ale netrval dlouho.

 „Když v osmašedesátém přijeli Rusové, tak jsme z toho byli tak rozčarovaní, že jsme dokonce sedli na americký džíp a jeli jsme jim v ústrety s vlajkami. Ale když si to teď domyslím, co se mohlo stát, kdyby se do nás pustili...“ vzpomíná Jan na bezprostřední události 21. srpna 1968. Nápad vzešel od Jana Batíka, jenž vlastnil zmiňovaný džíp, který se stal téměř až módní záležitostí. Jan díky němu také jeden vlastnil – pískově bílý model, který ale byl velmi poruchový: „Střílel mi výfuk, a když jsem například projížděl přes Dobrotice, kde nedaleko v lese byli ruští vojáci, tak jsem měl strach.“

K zmiňovaným Rusům, kteří se usadili v Přílepech, má Jan ještě jednu poznámku. Týká se vojáků holešovských kasáren, kde se velitelé elitní výsadkářské jednotky rozhodli jako nejspíš jediní ruským vojákům nepodvolit. Na vojně v Popradu se totiž Jan setkal s veliteli čet, které po zrušení pluku nové vedení armády rozeselo po celé republice. „Byl tam u nás například Chmelík, který stál sám v Holešově proti tanku a nepustil je do kasáren. Později jsem se s ním setkal ještě v Centroprojektu. Poznal mne a dal mi pak pozvánku na jejich setkání výsadkářů.“

Ještě v srpnu 1968 vyšli lidé do ulic, aby čelili ruské okupaci. Postupně však společnost rezignovala, až do míry, kdy se zdálo, že je situace stabilizovaná. Jedním z nejradikálnějších vyjádření nesouhlasu se poté, co většina hlasitých protestujících ztichla, stali na počátku roku 1969 dva Janové: Palach a Zajíc. Jejich činy měly zburcovat společnost k vyjádření jasného postoje a důslednému nepodvolení se režimu. Nic takového se ovšem nestalo. Lidé se naopak obrátili dovnitř. Únikem před znormalizováním se stalo trávení volného času a spojování lidí v různých spolcích. Jan tak například jezdíval s přáteli z kudlovských filmových ateliérů nebo přáteli ze sportovních kruhů na čundry a na přehrady ve Vranově a Seči. Společnost se rozdělila na rodinné a pracovní jednotky, nad kterými rozprostřel svá křídla totalitní stát a hranice hlídal elektrický plot.

Kariérní postup měl zásadní podmínku

V lednu roku 1970 se Jan vrátil z vojny. Coby promovaný inženýr stavebnictví nastoupil do podniku, který dříve projektově zajišťoval rozmach výstavby Baťova závodu i obytných budov.

V Centroprojektu se setkal s řadou straníků, kteří ale podle jeho slov byli spíše proreformní. „Byl jsem tam braný jako bezpartijní, což se projevovalo tím, že jsem nemohl postoupit do žádné vyšší funkce. Což jsem v jednom momentu byl docela rád, protože jsem chtěl být spíš u prkna nebo statiky. A měl jsem dělat zástupce ředitele, kde ale už byla podmínka stát se členem komunistické strany. Tím jsem nikdy nebyl.“

Svůj produktivní život naplnil prací v zaměstnání a také třemi tisíci hodin na stavbě družstevního bytového domu. Jako jeden z mála mužů v socialistickém Československu také nastoupil na mateřskou dovolenou, aby zastoupil svou ženu, která musela zůstat v péči lékařů. Až do 41 let hrál vodní pólo a na přelomu milénia se vrátil i k tanci. S Klubem společenského tance Fortuna, kde navázal na kroužek Annemarie Mědílkové, sklízel se svou taneční partnerkou ocenění na seniorských soutěžích. Roku 2001 si splnil dva své sny: navštívil Floridu v USA a s přáteli vystoupil na Mont Blanc.