Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Víra je dar, který může mít každý
narozena 5. dubna 1951 ve Skleném na Slovensku
dětství a dospívání prožila v Jenkovcích na východním Slovensku
zažila zde kolektivizaci zemědělství
vyrůstala v metodistické církvi
s matkou se podílela na pašování Biblí v ruštině pro věřící Ukrajince
v letech 1966-1969 vystudovala SVVŠ
vysokoškolské studium jí neumožnili rodiče
provdala se za Andreje Beňu, svářeče a laického kazatele Církve bratrské
roku 1973 manželé Beňovi přesídlili do Horních Počernic
působili v místním bratrském sboru
pracovala v knihovně v Horních Počernicích a v technické knihovně Státního výzkumného ústavu pro stavbu strojů v Běchovicích
s Andrejem Beňou mají čtyři děti
Božeňa Beňová prožila dětství a dospívání na východním Slovensku, jen pár kilometrů od tehdejších hranic Sovětského svazu.
Její otec Josef Kratka se narodil na Podkarpatské Rusi, v chudé obci Huta za Užhorodem. Maminka Mária, za svobodna Kenderešová, pocházela z nedalekých Bežovců na slovenské straně hranic; protože jejímu otci zkrátil život těžký alkoholismus, část dětství strávila u bezdětné tety na statku v obci Jenkovce.
Manželé Kratkovi se usadili v manželově rodné Hutě, která po skončení druhé světové války jako součást území Ukrajiny připadla Sovětskému svazu. Stejně jako mnoho Slováků žijících v tomto regionu využili možnosti vystěhovat se do Československa. „Byli naloženi do dobytčích vagónů a vyvezli je na střední Slovensko, do obce Sklené u Handlové. Tam je usadili do domů po odsunutých karpatských Němcích,“ vysvětluje Božena Beňová. Vesnice byla těžce poznamenána masakrem, k němuž došlo 21. září 1944. Obec už tehdy obsadila jednotka Rudé armády. Partyzáni na ústní rozkaz jejího velitele shromáždili 187 místních německých mužů od šestnácti do šedesáti let a vyvedli je z vesnice pod záminkou, že půjdou kopat zákopy. Ve skutečnosti si museli vykopat hromadný hrob a vzápětí je partyzáni postříleli. Masakr přežil místní farář Josef Posse, který hned na začátku střelby upadl a podařilo se mu zůstat naživu mezi mrtvými těly ostatních. „Já i moji rodiče známe tuto událost jen z vyprávění. Bylo to trauma, tabuizovaná událost, o které se téměř vůbec nemluvilo. Ve vesnici však nadále žily vdovy po některých z těchto zavražděných mužů,“ vysvětluje Božena Beňová. Mezi nově příchozími a přeživšími starousedlíky nicméně podle jejích slov nevládlo nepřátelství, naopak, spíše si navzájem pomáhali. Dnes podle ní do Skleného jezdí mnoho pozůstalých Němců, kteří zde pečují o památník svých zavražděných předků, a jejich vztahy s místními lidmi jsou na dobré úrovni.
V době, kdy se manželé Kratkovi přistěhovali do Skleného, už čekali syna, Boženina staršího bratra. Dcera Božena se jim narodila o čtyři roky později, 5. dubna 1951. Brzy poté se rodiče přestěhovali zpátky do regionu svého mládí, do obce Jenkovce, kde se ujali hospodářství po matčině zemřelé tetě.
V Jenkovcích zažila Božena Beňová jako dítě ještě éru soukromého zemědělského hospodaření. Vzpomíná zejména na to, jak do statku chodily kontroly povinných zemědělských dodávek: „Kontroloři mě třeba zahlédli, že ohryzávám vepřové žebírko. Babička řekla: ,To je husí křídlo,’ a zakryla mě zástěrou, aby se nepoznalo, že zabíjeli načerno.“
Tlak na kolektivizaci se ale stupňoval, v obci vzniklo jednotné rolnické družstvo. „Všichni hospodáři museli odevzdat svoje polnosti, stroje a zvířata. Pamatuji si, že mnozí brečeli, když jim odváděli zvířectvo. Jeden pán, když k němu přijeli tatraplánem, nabral trochu hlíny do kýble a s výkřikem: ,Chcete zem? Tak si ji vemte!’ jim nasypal zeminu do auta,“ vzpomíná Božena Beňová. Ve vedení družstva podle ní zpočátku byli dobří hospodáři z vesnice, ale protože nesouzněli s komunistickou ideologií, brzy se do čela dostali lidé z řad místních komunistů a začalo rozkrádání a nepoctivé čachry. „Měli jsme doma ještě vlastní soukromou krávu. Museli jsme její mléko odevzdávat do družstva, aby se naoko zvýšila dojivost jézeďáckých krav. Takhle to fungovalo,“ dodává.
Oba její rodiče pracovali v živočišné výrobě, otec měl na starost výkrm býčků, matka pracovala u šrotovníku. K tomu měla rodina vyměřené povinné okopávání cukrové řepy nebo kukuřice, za které se platilo v naturáliích. „Já jsem se narodila s motykou v ruce,“ říká. „Člověk si stoupl na začátek řádku a na konec nedohlédl. Nikdo se nestaral, jestli jsem už naučená do školy, ta práce byla nutnost. Maminka vždycky chtěla, abych u toho zpívala - lidovky nebo duchovní písně.“ (Pamětnice na požádání zazpívala jednu z těchto písní, „Pod ochranou Nejvyššího rozvesel se, duše má.“)
Přestože žili v nedostatku, její rodiče tajně pomáhali rodině bývalého majitele koloniálu, který skončil ve vězení. „Ta paní zůstala sama se čtyřmi malými dětmi. Oba moji rodiče měli pod kůží rozdělit se a pomoci, když je potřeba,“ říká Božena Beňová.
Její rodiče byli členy Evangelické církve metodistické. Do Jenkovců často přijížděli kazatelé z Čech, takže Božena byla odmalička zvyklá slýchat kázání a číst náboženskou literaturu v češtině. Ovlivnily ji také knihy evangelických myslitelek, sester Royových. „Domácí pobožnosti jsme měli nepravidelně, ale často jsme chodili na setkání sboru, biblické hodiny a nedělní bohoslužby, které se řídily podle toho, kdy se vyháněly krávy na pastvu,“ usmívá se Božena Beňová. Náboženský život v jejich obci byl podle ní velmi živý, jediný nedostatek vidí v tom, že příliš nefungovala ekumenická spolupráce s jinými církvemi. „Nás [metodisty] vychovávali v tom, že naše pravda je lepší. To, co pro ostatní bylo dostupné, byl pro nás hřích,“ říká. To se týkalo například výtvarných projevů: náboženské obrázky a sošky jsou podle metodistů modloslužebnictvím. Ještě větší důsledky pro každodenní život měl ale fakt, že metodisté odmítají pití alkoholu: „Na Zemplíně se strašně chlastalo, z kostela se šlo vždy rovnou do hospody a kdo nepil jako ostatní, neměl šanci. Členství v naší církvi bylo určité řešení, jak se tomu tlaku vyhnout.“
Život v Jenkovcích v době Boženina dětství byl poznamenán i tím, že obec se nachází jen pár kilometrů od hranic tehdejšího Sovětského svazu. Od lidí, kteří tam žili, se dozvídali nejen o materiálním strádání, ale také o pronásledování tamějších věřících, zejména protestantů. „Byli pod drobnohledem a snažili se je kriminalizovat za každý sebemenší přečin. My jsme se proti nim měli ještě královsky,“ poznamenává.
Lidem na Ukrajině se proto snažili všemožně pomáhat: „Když kombajnisté z druhé strany pomáhali u nás při žních, něco se jim nakoupilo a buben kombajnu se tím nacpal, aby to převezli na druhou stranu. Všechno oblečení, ze kterého jsem vyrostla, se posílalo na Ukrajinu.“
Společně se svou matkou se také podílela na pašování Biblí v ruštině pro ukrajinské věřící: „Vždy 9. května se otevřel hraniční přechod a na hranicích se konalo setkání pracujících východního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Tam se daly Bible krásně předávat,“ říká.
Božena Beňová vychodila základní školu v Jenkovcích a poté Střední všeobecně vzdělávací školu v Sobrancích. O prázdninách před maturitním ročníkem na gymnáziu prožila srpnovou okupaci Československa. „My jsme nebyli na hlavním silničním tahu, takže tanky jsme neviděli. Ale nad hlavami nám létala letadla, viděla jsem je, když jsem vyháněla husy na pastvu. Lidé se shromáždili před obchodem, věšeli se na jeho dveře, vykupovali zápalky a svíčky, protože čekali válku.“
Po maturitě byla přijata ke studiu psychologie na filozofické fakultě v Košicích, ale její maminka, vychovaná v tradičních venkovských hodnotách, jí nakonec studium nedovolila. „Tenkrát jsem jí to měla za zlé, ale nebyla možnost se vzepřít,“ říká Božena Beňová.
Brzy potom se provdala za Andreje Beňu, člena Církve bratrské, který kvůli své víře musel odejít ze studia Vysoké školy zemědělské. Osm let pracoval v Ostravě a později ve Východoslovenských železárnách, kde se vzdělával v oboru svařování. Zároveň v evangelickém sboru pracoval s mládeží.
Brzy po svatbě dostal Andrej Beňa nabídku, aby se věnoval duchovní činnosti jako laický kazatel, a tato práce v Církvi bratrské vedla nakonec k tomu, že v roce 1973 manželé přesídlili do Horních Počernic. V té době už měli dvě malé dcery.
Z východního Slovenska se tak Beňovi ocitli v obci v bezprostřední blízkosti Prahy. Božena Beňová tuto změnu vnímala velmi pozitivně, zřejmě i proto, že se mohla vymanit z vlivu rodičů: „Najednou jsem začala žít úplně jinak, volně se mi dýchalo. Sama jsem si byla hospodyní, učila jsem se dělat vše podle svého.“ Její muž pracoval jako svářeč v ČKD a vedle toho se věnoval činnosti ve sboru. „Církevní tajemník na něj moc nemohl, protože manžel všechny výtky odrážel argumentem: ,Jsem dělník, vyrábím lokomotivy pro Sovětský svaz,’“ usmívá se Božena Beňová.
Brzy po přistěhování do Horních Počernic začal místní sbor stavět novou modlitebnu. Božena Beňová toto období popisuje jako „dobu solidarity a mimořádné Boží pomoci“. Na stavbě se podíleli členové sboru i další sbory z celé republiky, které sem přijížděly na brigádu, což pomohlo navázat mnoho pevných přátelských vztahů. Členové sboru jezdili na společné dovolené do rekreačního střediska v Rybništi u Rumburka, pořádaly se dětské letní pobyty na chatě jednoho z nich v Křižánkách u Žďáru nad Sázavou.
Na druhou stranu věřící vnímali tlak normalizačního režimu: „Museli jsme si dávat pozor na pusu, na církevní tajemníky, donašeče a udavače,“ říká Božena Beňová. Několik členů sboru podle ní skončilo ve vězení. Vzpomíná také na policejní zátah při bohoslužbě, když do Horních Počernic přijeli na návštěvu členové náchodského sboru. „Když policajti viděli náchodskou SPZ, mysleli si, že to má něco společného s polským hnutím Solidarita,“ vysvětluje pamětnice.
Ona sama v Horních Počernicích nastoupila do zaměstnání do místní knihovny, ale když se jí narodilo třetí dítě, po mateřské dovolené ji už zpátky do práce nevzali. Oficiálním důvodem bylo, že by prý nedokázala práci skloubit s péčí o rodinu. Nové uplatnění našla v technické knihovně Státního výzkumného ústavu pro stavbu strojů v Běchovicích. Místní předseda stranické buňky Hanuš Eisler zde zaměstnával více „politicky nespolehlivých“ lidí, například doktora Čulíka, jehož syn Jan byl už v té době aktivní v emigraci v Londýně.
„Nebylo to jednoduché, ale mělo to více plusů než mínusů,“ popisuje Božena Beňová, jak zvládala péči o početnou rodinu, práci a aktivity v církvi. „Člověk se utužoval, ve sboru jsme měli krásné vztahy a hodně jsme si vypomáhali s hlídáním dětí. Byla v tom radostná víra, že nejsme sami. Vnímali jsme mimořádnou Boží pomoc v každé oblasti.“
Po pádu komunistického režimu nastala v životě jejich rodiny výrazná změna: Andrej Beňa mohl opustit civilní zaměstnání a začít pracovat jako kazatel na plný úvazek. Prvních sedm let vedl sbor v České Skalici a Božena Beňová za ním pouze dojížděla. Po sedmi letech nastoupil jako kazatel v Praze na Žižkově a zároveň se angažoval při budování církevního rehabilitačního střediska v Chvalech u Prahy. Později, už coby důchodce, tam navštěvoval pacienty a vedl biblické hodiny.
„Po revoluci jsme bohužel zjistili, že i někteří kazatelé byli spolupracovníci Státní bezpečnosti,“ říká Božena Beňová. „Tyto věci se probíraly při církevních konferencích a v mnoha případech tam zazněla prosba za odpuštění. Bez odpuštění nejde žít. Každý potřebujeme odpuštění a každý potřebujeme odpustit, aby se nám žilo lépe. Ať je to v manželství, ať je to mezi rodiči a dětmi. Bez toho to nejde. Když mám pocit, že mám svou pravdu v kapse, to je neštěstí,“ dodává.
Víra je podle Boženy Beňové „dar, který může mít každý. Není to věc zásluh, můžeme ji přijmout, pokud jsme sami k sobě poctiví a víme, že potřebujeme toho, který nás převyšuje, je naším pomocníkem i zachráncem. Myslím, že touha po Bohu je dána každému člověku.“
Instituce církve je podle ní ve společnosti důležitá proto, že je místem, kde se utvářejí vztahy. A právě v této roli v současnosti často selhává: „Znám hodně lidí, kteří mají víru, ale mají kritický postoj k instituci církve. Za to si můžeme my, církve, trochu samy. Stává se, že hledající nenajdou v církvi to, po čem touží jejich duše. To je pak na nás, abychom každý za sebe i ve společenství byli autentičtí. Když nebudeme autentičtí, nebudeme věrohodní. A kdo nám uvěří, když budeme mít jenom nějaké zbožné řeči a naučené fráze?“
Na závěr pamětnice namísto svého motta recituje báseň Balvan, která je jí osobně blízká:
„Je lidské já jak balvan
a člověk uvězněný v něm
sám sobě bývá
nejtěžším balvanem.
Sám sobě neúprosný,
v sobectví strnulém,
živ pouze tělu,
v srdci má smrt i peklo své.
A proto přišel Ježíš,
v němž Bůh se poznat dal,
by člověk cestou kříže
ten balvan překonal.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)