Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Žít v komunistické zemi znamenalo žít ve lži
narozen v roce 1948 v Portsmouthu
od mlada politicky založen, lobboval za Labour Party
vystudoval ruštinu, naučil se i česky
vstoupil do zahraniční služby a v roce 1973 byl umístěn do Prahy
náplní jeho práce bylo číst tisk, scházet se s novináři a sledovat politický a kulturní vývoj
z Prahy odjel v roce 1976 do Helsinek
podílel se na neúspěšných rozhovorech mezi NATO a SSSR
naposledy sloužil jako velvyslanec v Bělorusku
Brian M. Bennett se narodil v Portsmouthu v roce 1948. Vyrostl v Southamptonu, kde na gymnáziu dostal poměrně ojedinělou možnost naučit se rusky. Sovětský svaz byl totiž v té době považován za další budoucí velký trh a předpokládalo se, že ruština je dobrou volbou pro budoucnost. Po gymnáziu pokračoval ve studiu ruského jazyka na univerzitě ve Sheffieldu. Podmínkou pro získání titulu však bylo ještě studium dalšího jazyka, naučil se proto také trochu česky. Briana Bennetta vždy zajímala politika, zamlada dokonce lobboval pro britskou Labour Party. Protože chtěl využít svých jazykových znalostí a cestovat, vstoupil do britské Zahraniční služby. A v roce 1973 bylo rozhodnuto o jeho umístění do Prahy: „Když jsem jel do Prahy, byl jsem dost naivní. Myslel jsem si, že komunismus je přijatelná forma politiky. Bylo velmi zajímavé vidět komunismus na vlastní oči a uvědomit si realitu toho systému.“
Celkovou atmosféru popisuje jako tichou, zpomalenou, lidi jako smutné a rezignující. Jeho prací na ambasádě bylo především pročítání novin a referování o jejich obsahu, stejně jako setkávání se s novináři a sledování politického a kulturního vývoje. S lidmi z disentu v kontaktu nebyl, ale domnívá se, že „většina lidí byli tiší disidenti“. Popisuje chování lidí v kině, které navštívil. Ti hlasitě komentovali a interpretovali dění na plátně tak, že bylo zřejmé, že jim nevyhovuje útlak: „Ve společnosti byla cítit jakási vzpoura. Ale pouze ve tmě.“
S československou policií se do žádného otevřeného konfliktu nikdy nedostal, byl si však vědom toho, že mu odposlouchávali telefon. Jednou nebo dvakrát se totiž člověk zodpovědný za sledování jeho hovorů opil a vpadl do konverzace...
Život v komunistické zemi vnímal Brian Bennett jako „život ve lži“, zároveň prý ale cítil, že česká společnost patří do skupiny západních národů a že si toho je i vědoma. Vnímal i problémy českého hospodářství: československá koruna byla velmi slabá, takže když najímal na recepce či večeře další zaměstnance, platil je cigaretami a whisky, neboť koruny nebyly k ničemu.
Prahu Brian Bennett opustil v roce 1976 a jeho dalším cílem byly Helsinky: „Viděl jsem sovětský blok z druhé strany – z jeho vnitřku jsem se přesunul do Finska, právě na okraj. A mezi Finy jsem cítil takový dojem, že se dívali na Východ s jistými obavami.“ Poté pracoval na Barbadosu a následně ve Vídni, kde se účastnil neúspěšných rozhovorů o odzbrojení mezi NATO a Varšavským paktem: „Odjížděl jsem přesvědčen, že Evropa bude rozdělená navždy. A jen o rok později se východní blok začal rozpadat.“ Přestože část změn se udála doslova přes noc, domnívá se, že bude ještě generaci či dvě trvat, než ve společnosti proběhnou skutečné změny.
V 90. letech Brian M. Bennett pracoval v Londýně, kde analyzoval důsledky ekonomické transformace zemí střední a východní Evropy. Naposledy sloužil čtyři roky jako velvyslanec v Bělorusku, které považuje za „mikrokosmos Sovětského svazu“.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Michal Šmíd)