Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Benešová (* 1940)

• narodila se 1. října 1940 v Praze v židovské rodině

• rodiče odmítli nastoupit do transportu do ghetta Terezín

• ukrývali se v Praze, později utekli z Protektorátu

• 1943-1945: ukrývání v Maďarsku a na Slovensku

• leden 1945: osvobozeni na Slovensku

• podzim 1945: návrat do Prahy

• 1946: základní škola, poté škola v Londýnské ulici

• studium na střední pedagogické škole v Praze

• od roku 1957 práce v pedagogických profesích

• později práce v administrativě

• 1979: narození dcery Hany

• od 80. let členkou Židovské obce v Praze

• založila organizaci Ukrývané dítě - Hidden child

• 2013: po smrti matky předsedkyně Sdružení židovských vojáků a odbojářů

Před válkou

Otec pamětnice Evy Benešové, Pavel Weisz, se narodil v roce 1912 v Maďarsku do židovské rodiny. Poté, co se přidal k levicovému hnutí, musel z Maďarska odejít. Dostal se do Prahy, kde studoval Matematicko-fyzikální fakultu Českého vysokého učení technického. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Pavlou, narozenou v roce 1913 v židovské rodině. V roce 1939 se vzali, svatba proběhla na Židovské obci v Praze.

O rok později se rodičům Weiszovým narodilo první dítě, dcera Eva, která dostala do vínku židovský rodný list. V roce 1942 přišel na svět syn Petr. Rodiče byli bez práce a rodina prožívala těžkou finanční situaci. V té době ještě patřila Evinu dědečkovi firma, která byla výhradním dovozcem čokolády a vyráběla ozdobná balení. V rodinné firmě našli rodiče zaměstnání. Zároveň jim jako Židům hrozila deportace do Terezína. Rozhodli se proto pro útěk z protektorátu.

Za války na Slovensku

Weiszovi se zapojili do odboje proti Němcům, cítili se jako vlastenci. Matka byla členkou ilegální komunistické strany. Po útěku z protektorátu se nějakou dobu skrývali v Maďarsku, později ilegálně přešli na Slovensko. Tam přečkali delší dobu a na Slovensku se dočkali i osvobození. Na složité období pamětnice vzpomíná: „Potkávali jsme lidi, kteří nás chtěli udat, jiní dělali, že nevědí, že jsme Židé. Někdo si nechal i zaplatit za chvilku mlčení.“

Otec trpěl srdeční vadou a nejistá rodinná situace jeho zdravotní stav zhoršovala. Matka, ač Židovka, se během války upnula k Panně Marii, často se k ní modlívala a víra jí v těžkých chvílích pomáhala. Také se snažila své děti nechat pokřtít, protože se domnívala, že je to může zachránit.

Na Slovensku se Evini rodiče zúčastnili příprav Slovenského národního povstání. I když rodina prožívala těžké chvíle, často se stávalo, že sama pomáhala jiným potřebným lidem. S každým stěhováním se jejich majetek ztenčoval, až nakonec přijímali půjčky od příbuzných či známých. Otec často od rodiny odcházel a účastnil se odbojových akcí. Kvůli partyzánské činnosti byl často v ohrožení, ale pokaždé se mu podařilo utéct a vrátit se zpět k rodině.

Osvobození

V lednu 1945 se na Slovensko blížila fronta. Situace se neustále měnila, nastaly zmatky. Rusové přišli, ale opět ustoupili, vystřídali je Němci, ale opět ustupovali. Eva Benešová vzpomíná: „Matka stála u silnice, kudy procházeli staří Němci v posledních vlnách mobilizace. Matka uměla dobře německy a přemlouvala je, aby už toho nechali.“

Ve vsi, kde žili Weiszovi, se zabydleli ruští vojáci, Evina potřetí těhotná matka se dvěma dětmi a další rodinou utekla do sousední vesnice, kterou už fronta přešla. Cestu popisuje pamětnice takto: „Ves byla vzdálená patnáct kilometrů a venku bylo minus patnáct. Z jedné strany stříleli Rusové, z druhé Němci. Když to hvízdalo, tak jsme si lehli a čekali, než to přešlo.“ Šťastně se dostali do bezpečného, osvobozeného území, kde se o ně postarali vesničané. Dne 15. ledna 1945 přišlo konečně osvobození.

Rodina nějakou dobu zůstala na Slovensku v Kostelné Baště, kde zažila oslavy osvobození. Tam se narodila i mladší Evina sestra Nataša. Špatné životní podmínky je ovšem přiměly vrátit se již na podzim roku 1945 do Prahy.

Po válce

V roce 1946 se rodina rozhodla pro změnu příjmení, Weiszovi se nechali přejmenovat na Kováčovy. Eva začala chodit na základní školu, dokončila ji v Londýnské ulici, mezi její spolužáky patřil například Václav Klaus. Pokračovala ve studiu na Pedagogické škole pro vzdělávání profesorů národních škol na Smíchově.

Po maturitě dostala Eva umístěnku do školy v Uhříněvsi, kde pracovala dva roky jako vychovatelka. V této práci pokračovala i na svých dalších působištích v Praze, Hoře Svaté Kateřiny, ve škole pro mentálně postižené a slabozraké děti, kde si doplnila vzdělání. Po mnoha letech odešla ze školství a pracovala v administrativě jako referentka a sekretářka. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu odešla do invalidního důchodu.  

O rodičích

Otec se po válce stal přesvědčeným komunistou. Dceři vysvětloval svůj postoj a své argumenty: „Ty nevíš, jak bohatí venkovští šlechtici zacházeli se sedláky, zapřahovali je do vozů, mlátili bičem.“ Na komunismu viděl především sociální spravedlnost. Měl nabídku přednášet na matematicko-fyzikální fakultě, ale odmítl a vyučoval na gymnáziu. V roce 1968 zemřel.

Matka, ačkoli byla za války členkou ilegální komunistické strany, o dění v ní po válce přestala mít zájem. Teprve při prověrkách v roce 1970, když projevila nesouhlas se vstupem vojska na naše území, byla ze strany vyškrtnuta. To mělo za následek potíže v zaměstnání ‒ aby se uživila, jeden čas měla i tři práce. Po roce 1989 založila organizaci Sdružení židovských vojáků a odbojářů. Pavla Kováčová zemřela necelý měsíc po svých stých narozeninách v září 2013.

O sobě

Eva Benešová byla třikrát vdaná. Po dvou kratších vztazích se provdala za Václava Beneše, odstěhovala se na venkov a v 39 letech porodila dceru Haničku. Byl to její pátý pokus stát se matkou, měla již syna, ten ale druhý den po porodu zemřel. Manželství trvalo 20 let, poté se Eva s dcerou Hanou odstěhovala zpět do Prahy. Vysvětluje: „Chtěla jsem všechno vydržet, aby dcera měla tatínka.“ Nešťastná manželství dává za vinu svým rodičům, v nichž neměla vzor, protože ani oni neměli harmonický vztah, i svému židovskému původu.

Židovská víra je pro Evu Benešovou důležitá: „Jsem hrdá na to, že jsem Židovka.“ O židovství se Eva začala zajímat až v sedmdesátých letech, ačkoli ji přitahovalo už dřív. V osmdesátých letech se stala členkou židovské obce, kde založila organizaci Ukrývané dítě – Hidden child. Sestavila databáze sociálně potřebných i dobrovolníků, které pak předala sociálnímu oddělení židovské obce. Po své matce převzala funkci předsedkyně Sdružení židovských vojáků a odbojářů. Jako nejdůležitější pamětnice Eva Benešová hodnotí svůj vztah k dceři a matce: „Mým životním úspěchem je to, že mám dceru, která je věřící Židovka a má jasné hranice mezi dobrem a zlem. A mám obrovské štěstí, že se mnou žila moje maminka, o kterou jsem se mohla starat a se kterou jsme se měly rády. To, že můžu pomáhat druhým, mi dává velikou sílu.“