Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Benešová (* 1929)

• narozena 27. září 1929 v Klatovech

• 1948 - přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou

• 1953 - státnice

• 1953–1954 - čestný rok v ateliéru profesora Strnadela, ilustrátorská práce

• 1959 - provdala se za výtvarníka Karla Beneše

• 1960 - narození syna Pavla a po třech letech dcery Petry

• 60. léta - začíná se věnovat malbě

• 1989 - po revoluci zahraniční spolupráce a výstavy

Daniela Benešová, rozená Hahnová, se narodila 27. září 1929 v Klatovech. Dětství trávila v Miřenicích, malé vsi, kde byl tatínek Zdeněk Hahn učitelem a maminka Marie, rozená Sandtnerová, pracovala v domácnosti. Bydleli ve škole, měli psa a zahradu. 

Když jí bylo šest let, rodina se přestěhovala za otcovou prací do Janovic nad Úhlavou, kde Daniela nastoupila do školy. Po dobu prvního stupně ji učil otec. „Byl na mě docela přísný, protože všechno, co si potřeboval vyzkoušet, si vždycky vyzkoušel na mně.“ Na své dětství vzpomíná moc ráda. Otec jim vyřezával loutky, zajímal se o lidovou slovesnost, sbíral příběhy i předměty, které věnoval místnímu muzeu. Vedle toho pracoval jako jednatel tamního Sokola. Pro Danielu byl inspirací v kreslení a její vlastní kresby pro ni schovával už od tří let. „On sám také hodně kreslil a psal kroniku kraje, kterou ilustroval.“

Válka

Před začátkem druhé světové války bylo Daniele devět let a v rodině již panovalo napětí. Maminčina sestra Stanislava se provdala za Ludvíka Kantůrka, Žida a filmového producenta. Ten se kvůli ohrožení a tlaku rozhodl pro emigraci do USA a rodina ho následovala. Sestřenice, se kterými si Daniela v dětství hrála, jí dlouho chyběly. Babička Pavla Sandtnerová zůstala v Československu. Bylo jí sedmdesát dva let. Po čase si pro ni přijelo gestapo a byla uvězněna ve Svatobořicích. Emílie, druhá Danielina teta, se pokusila o záchranu některých rodinných pamětihodností, které po nocích odvážela z vily pryč. 

Danielin otec se angažoval v místním odboji. Gestapo ho jednou vyslýchalo, ale naštěstí neprozradil nic ani on, ani ostatní zatčení. Janovice, kde Hahnovi bydleli, byly na samém kraji protektorátu, za nedalekou závorou už začínala Německá, od roku 1943 Velkoněmecká říše. „Válka na nás působila hlavně tím, co se dělo v rodině. Měli jsme strach, že bude německá armáda postupovat do Janovic, tak jsme se stěhovali do Prahy. Tatínek zůstal v Janovicích a dál učil. Jenomže pak se zjistilo, že je to tam ještě horší, tak jsme se zase vraceli zpátky. Byla to taková bezradnost, protože jsme nevěděli, odkud hrozí větší nebezpečí.“ Daniela si vybavuje, jak městečkem procházela německá armáda a vedla zajatce, kterým Hahnovi házeli z oken jídlo.

Ve škole se po začátku války mnohé změnilo. Obraz prezidenta Beneše vystřídal Hitlerův portrét, zeměpis se vztahoval pouze k Německé říši, na úkor českých dějin se učili německou hymnu a poezii. Gymnázium bylo za války zavřené, tak začala Daniela po měšťance navštěvovat rodinnou školu v Klatovech, kde ji to moc nebavilo. „Všechno bylo strašně smutný. Zatemnění, když jsem se vracela ze školy. Všude byla noc. Vlaky a všechno bylo neosvětlené. Pamatuji se, jak bylo krásné, když vlak jel a kolem lítaly jiskry, to bylo takové zvláštní světýlko v té hrozné tmě.“ Danielinu sestru jednou po cestě do mateřské školy v Klenové, kde učila, přepadl německý voják. Ubránila se, ale od té doby ji z práce i do práce doprovázel otec.

Když se blížila sovětská osvobozenecká armáda od Klatov, občané městečka připravili slavobránu a květiny, nakonec však přišlo osvobození z druhého směru. Američané přijeli unavení, ale euforie Janovických, štěstí a květiny, kterými je zasypali, byly strhujícím přivítáním. Dva osvoboditelé se s rodinou sblížili a jejich přátelství trvalo mnoho let poté.

Po válce

Daniela již v dětství propadla hře na klavír. Během dvou let rodinné školy chodila do „lidušky“ pravidelně hrát a cvičit, po konci války se přihlásila na konzervatoř. Zájemců o studium nastřádaných za celý čas války bylo však mnoho, přednost dostali jiní. Alternativou se pro ni stalo studium na pražské škole, kde se zaměřovali na užitou malbu a fotografii.

Kantůrkovi se po válce vrátili do Československa, Daniela bydlela u nich. „Byli tam (v USA) s Hugo Haasem, Werichem, Pelcem, Hoffmeisterem... Hlavní přátelský vztah byl s Hugo Haasem. S Werichem se strýc vracel a pak se s ním stýkal a hrávali spolu karty.“ Danielin strýc přišel v koncentračních táborech o maminku, otce i sestru. Všichni skončili v plynových komorách. Dovršením smutného osudu rodiny byla smrt babičky, která brzy po návratu ze Svatobořic zemřela kvůli vězněním podlomenému zdraví.

Studium v totalitě

V roce 1948 se Daniela přihlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam ji přijali do ateliéru profesora Emila Filly. Splnil se jí velký sen. „Já jsem celý život pořád kreslila. Když mi nevyšel klavír, vrátila jsem se k tomu, co jsem měla vždycky ráda a najednou jsem měla pocit, že nic jiného dělat nemůžu. Ono to s tou hudbou šlo hodně dohromady… Klavír je pro mě dodnes rovnocenný malování, i když nehraju já, ale jen poslouchám.“ Osmačtyřicátý rok nesla rodina velmi těžce a následné sevření tvůrčího ducha umělecké školy socialistickým realismem pociťovala dost silně i Daniela. Úvodní lekce kreslení hlavy a figury brzy vystřídala předepsaná budovatelská témata. Měla strach ze strany stranických spolužáků, kteří měli uši všude. Do svazu mládeže ani do strany nikdy nevstoupila. O to víc se Daniela snažila pracovat poctivě, aby ji nikdo nemohl za nic postihnout a zároveň si vybírala okrajová témata pro svou studijní tvorbu. „Bylo to pro mě dost tristní, protože jsem očekávala větší svobodu v projevu.“

Těžký byl pro Hahnovy rok 1950. Na tatínka, který se stal ředitelem školy, byl neustále vyvíjen nátlak, aby vstoupil do komunistické strany. Hrozili mu vyhozením dcery ze školy i vystěhováním. Ubránil se, ale neustálý tlak se podepsal na jeho zdraví, a když bylo Daniele osmnáct, zemřel na srdeční slabost. 

Danieliny vzpomínky na profesora Fillu jsou velmi hezké. „Když jsem byla ve třetím ročníku, byl nucen omezit počet žáků, protože už nebyl na škole moc vítaný. Vybral si z pětačtyřiceti asi patnáct a naštěstí jsem byla mezi nimi. Vždycky si nás v pátek večer sezval, seděli jsme v ateliéru a začal nám vyprávět.“ Vysokoškolský diplom jí ale už podepsal Karel Svolinský, protože profesor Filla v závěru Danielina studia zemřel. Čekal ji ještě čestný rok, ve kterém se dostala do ateliéru Antonína Strnadela. Po Fillově škole monumentální malby se učila malé kresbě a ilustraci. Jejím prvním ilustrátorským počinem byly Pohádky Boženy Němcové vydané Albatrosem, následovaly další zakázky, například Hanýžka a Martínek, Cestička k domovu, Heidi a mnoho dalších, většinou šlo o dětskou literaturu. 

Byli jsme nadšení tím, co děláme

K vlastní malbě se Daniela dostala až v době, kdy už měla děti. Ještě na škole se spřátelila se skupinou malířů a sochařů, s nimiž se s manželem Karlem vídají dodnes. Patřili mezi ně Alena Antonová, Ivan Minařík, Milan Knobloch, Adolf Born, Pavel Sukdolák a Petr Šturma, v jehož ateliéru se scházeli. Normalizace jejich vazby ještě utužila. Daniela si v tvorbě postupně nacházela témata, která ji oslovovala. „Vždycky jsem tíhla spíš ke krajině, ke sdělení krajiny, která není realistická. Ráda jsem malovala imaginární portréty dívek a žen. V době, kdy dospívala dcera a já jsem měla třeba trochu starost, co prožívá, nějak jsem to hledala v těch portrétech. Dělala jsem i figurální kompozice, ale vždycky jsem se uvolnila v poetičtějších námětech, krajinných, hudebních. Dodnes si spojuji hudbu s barvou.“

Jako symbol zmaru dopadla v roce 1982 na rodinu série tří ran: došlo k demolici staré usedlosti Demartinka, v níž Benešovi dvacet let bydleli, rodného domu manžela Karla ve Vlčnově a rodného domu Danielina otce v Klatovech.[1]

Tvůrčí inspirace

Doba ani politické zřízení na Danielinu tvorbu podle jejích slov zásadní vliv až na výjimky neměly. „Já jsem si vždycky šla za tím, co mě těšilo, co jsem chtěla dělat. Jedině třeba v době Rumunska a u nás v devětaosmdesátým jsem dělala kresby pod dojmem toho, co se odehrávalo. To byly kresby, které byly intimnější, spíš jsem je dělala pro sebe.“ Daniela Benešová si ale uvědomuje, že jsou její obrazy po roce 1989 barevně veselejší. 

Po roce 1989 přišly nové příležitosti. Svobodná možnost vycestovat, navštívit příbuzné, navázat zahraniční spolupráci při pořádání výstav. Benešovi cestovali s historikem umění Františkem Dvořákem na zájezdy po evropských galeriích, Daniela má své obrazy v soukromých sbírkách v Evropě i USA, u nás mimo jiné v Galerii hlavního města Prahy. Je členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Sdružení pražských malířů a Asociace volné grafiky.[2] Společně s manželem Karlem Benešem nadále vystavují, žijí v Praze.

[1] http://smichov.blog.cz/0712/demartinka

http://www.prateleceskehistorie.estranky.cz/clanky/historie---clanky/klatovsti-fotografove.html

[2] http://www.citarny.cz/index.php/component/content/article?id=854:beneova-hahnova-daniela