Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Beneš (* 1932  †︎ 2021)

• narozen 1. května 1932 ve Vlčnově

• 1947 – přestoupil z gymnázia na uměleckou školu v Jablonci nad Nisou

• 1950–1955 – studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové

• během studií litograficky zpracovával témata ze života Vlčnova

• v 80. letech se věnoval knižním ilustracím, volné a užité grafice

• stal se světově uznávaným ex libristou

• 1996 – získal ocenění Zlatá stuha

• člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar

• žil v Praze s manželkou Danielou, která je také malířkou a grafičkou

• zemřel 28. září roku 2021

Karel Beneš se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí 1. května 1932 ve Vlčnově na jižní Moravě, místě proslulém každoroční Jízdou králů, ale i dalšími zvyky, kroji a tradicemi. Maminka Anna chodila denně do kostela a o tatínkovi, který byl řemeslník, říkala, že se nejvíce naučil od Italů při práci na fasádách v Německu. Protože Vlčnov tehdy moc zednické a fasádní práce nenabízel, přivydělával si pamětníkův otec Jan, kde se dalo. Tak se setkal s maminkou v rakouské muničce, kde oba pracovali do roku 1918. Rodina poté žila v půlce rodinného domku ve Vlčnově. Před narozením Karla Beneše přijal otec nabídku přes místního faráře, aby vyrobil dlažbu do pražského kláštera při kostele sv. Jiljí. Po dobu jednoho roku denně vyráběl sto dlaždic. Dlažbu položili, ale vlčnovský farář odmítl zaplatit a chtěl zpět i lis, na který panu Benešovi půjčil. Smlouvu neměli, dovolal se pomoci místních sedláků, ale ani jim slib daný nekřesťansky konající farář nesplnil. Na církev proto otec zanevřel. Později pracoval s umělým kamenem a mramorem a vzal do učení jednoho ze synů.

Čas války

Ve vlčnovské škole se počátkem války ubytovala rota německých vojáků, kteří chodili cvičit za vesnici. Karel Beneš za nimi s ostatními kluky běhal, jinak o nich v obci nevěděli. Obávané gestapo sídlilo ve Zlíně, jeho pobočka v Uherském Brodě, nedaleko Vlčnova, kam chodil pamětník a další děti denně pěšky na gymnázium. „Ke konci války jsme se vždycky těšili, že v deset hodin bude houkat siréna. To jsme museli ze školy všichni utéct, protože v Uherském Brodě byla zbrojovka. Tak jsme utekli na kopec, tam jsme si lehli do příkopu a čekali jsme na nálet. To bylo vidět, oni lítali bombardovat severní Německo.“ Vzpomíná i na vrak spojeneckého letadla, které si s kamarády prohlíželi poté, co ho Němci sestřelili. Ke konci války se ještě váže vzpomínka na slušného Němce kdesi od Hamburku, kterého u Benešových ubytovali asi na týden před odchodem na frontu do Bílých Karpat. Nechal jim deku se slovy, že on už ji potřebovat nebude.

Válka pro Vlčnov skončila 27. dubna 1945. Noci přečkávali ve sklepě místního sedláka. Němci odsud odešli, za sebou vyhodili do vzduchu dva mosty u Uherského Hradiště, a vystřídali je osvoboditelé. „Jako první přišli Rumuni. Byl na ně žalostný pohled. Šli všichni pěšky, někteří neměli boty, jejich generál jel na selském voze. Odjeli z Vlčnova pryč, ale přesto jich tam v okolí padlo třicet a mají tam památník. Teprve potom přišla koncem dubna Malinovského armáda, Rusové přišli od Vídně. Byli to většinou trestanci, ale našli se mezi nimi i velice vzdělaní lidé a ti, kteří režimu nevyhovovali.“ Vesnice se tak na čtvrt roku rozrostla o třetinu svého původního obyvatelstva. Sověti sídlili také v Kounického zámečku, k jehož devastaci před nimi přispěli partyzáni: nosili si ven portréty, do kterých stříleli. Pak jednoho dne odjeli.

50. léta a počátek výtvarných studií

Na radu bratra se Karel Beneš přihlásil na uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. V roce 1947 ho přijali na obor sklo, vydržel u něj rok, víc ho bavilo kreslení. Díky zájmu a podpoře zdejších profesorů se dostal na nástavbu, kde se mohl kreslení věnovat a pomohli mu připravit se na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Díky učiteli Janu Černému odjel do Prahy, aby představil své práce profesorovi Antonínu Strnadelovi. Valašský rodák, malíř, grafik a ilustrátor Karlu Benešovi jeho práci pochválil a doporučil mu, aby zkusil přijímací zkoušky, byť měl výhrady k jeho nízkému věku. Když však o nadějného výtvarníka projevil zájem jeho kolega, profesor Strnadel zařadil pamětníka mezi své tři nové žáky, čtvrtého si podle pravidel vybral z dělnické přípravky. Od té chvíle se Karel Beneš téměř nepustil tužky. Doma na Vánoce obcházel vesnici a kreslil lidi při nejrůznějších činnostech, z čehož vznikla během druhého ročníku kniha tištěná světlotiskem. 

Vlčnov byl zemědělskou obcí, kde hospodařili malí sedláci, kteří měli zpravidla jednoho koně a na polní práce si spřahali koně navzájem. Když přišlo v roce 1950 znárodnění, přišel o svou živnost i zařízení také pamětníkův otec. Nespal, podléhal špatným náladám a nadával na komunisty. Když po čase dostal práci jako stavební dozor, odhalil, že místní funkcionáři po nocích rozkrádají materiál. Než to však stačil komukoli ohlásit, přišel o místo. Karel Beneš byl v té době v Jablonci a znárodnění a zakládání družstev vnímal velmi těžce. Po měnové reformě v roce 1953 byl rodičům vyměřen důchod 220 korun.

Ani umělecké kruhy však nebyly ušetřeny poválečného politického vývoje v zemi. Karel Beneš nerad vzpomíná na kauzu svého spolužáka z vysoké školy Šlajchrta. Odmítl se účastnit pochodu míru, ke kterému vyzývali školní funkcionáři. Zrovna vytvořil bankovku, kterou jako jediný posluchač stihl vyhotovit celou. Funkcionáři mu ji neuznali, prý byl jeho traktorista jasným důkazem, že je spolužák kulak zaměřený proti režimu. Když se snažil s kamarádem o prázdninách utéct za hranice, chytili je v ruské zóně ve Vídni. Dostal sedm let v Jáchymově.

Karel Beneš jel v rámci studií na brigádu do Ostravy stavět novou pec Klementa Gottwalda. V německých uniformách vozili v japonkách beton, nakládali a vykládali vagony, měsíc sloužili noční směny. Vzpomíná, jak mu starší spolužák Adolf Born říkal: „Podívej se, já kdybych věděl, že se ten režim složí, budu tu dřít jako blázen, ale protože vidím, že se to nezmění, tak nic.“ Načež převrhl vozík a všechno vysypal zpátky. Karel Beneš zde potkal i svoji budoucí ženu Danielu. Po návratu do Prahy vytvořil šest litografických listů znázorňujících vlčnovskou svatbu, známou svou obřadností a rituály. Ke státnicím si vybral téma vojny a vojáků, písně vybrané bratrem obdařil sedmibarevnými ilustracemi.

Tvorba a vliv

Antonín Strnadel byl pro Karla Beneše nejen velkým učitelem, ale zastal se ho i v důležitých životních chvílích, například když na něj byl vyvíjen tlak, aby vstoupil do strany. Tehdy ho podržel tím, že si ve své skupině studentů prosadil alespoň jednoho nestraníka. Jindy mu radil, aby některé své myšlenky sdílel pouze s ním, například poté, co se pamětník v typografické dílně rozpovídal o nespravedlnosti znárodnění a zavírání farářů. Jeho kantor šel žalovat právě Strnadelovi, který mu udělil následující radu: „Příště tam nebudeš vyprávět vůbec nic, a když budeš chtít něco říct, tak budeš chodit sem za mnou a řekneš to mně.“

Po státnicích Karlu Benešovi udělili dva čestné roky, které strávil v ateliéru profesora Strnadela. Člověkem, jenž měl na jeho tvorbu rovněž vliv, byl Karel Svolinský. První prací po ukončení studia byla kniha Martina Kukučína Z teplého hnízda. Po ní následoval To byl jeden rok od Jarmily Svaté a řada dalších, celkem ilustroval na šedesát knih. Věnoval se volné a užité grafice, ve světě si získal jméno svými autorskými ex libris, kterých vytvořil více než pět set. Pro odpor k budovatelským tématům se zaměřoval na veselá témata, klauny a masopust, folklor a národopis. Za svoji ilustrátorskou práci v knize Zlaté slunce, bílý den od Josefa Václava Sládka získal v roce 1996 ocenění Zlatá stuha. Je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. S manželkou Danielou Benešovou-Hahnovou i nadále tvoří a společně vystavují.