Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Beneš (* 1936  †︎ 2007)

Do ledna 1968 to bylo ve vězení dost tvrdý, ale pak už jsem si tam dělal, co jsem chtěl

  • narodil se 26. 3. 1936 v Praze v rodině architekta a legionáře

  • otec za války v odboji

  • studoval gymnázium a UMPRUM

  • na vojně poprvé vězněn za nedovolené ozbrojování

  • 1963 - poprvé publikoval

  • 1966-1968 - podruhé ve vězení za spolupráci se Svědectvím

  • 1969 - emigrace do Francie a USA

  • zprvu vykonával pomocné práce, učil se anglicky

  • poté pracoval na Harvardově univerzitě a vojenské jazykové škole v Monterey

  • 1989 - návrat do vlasti, nesmiřitelný postoj k totalitnímu režimu a jeho dědictví

  • zemřel 1. června 2007

Jan Beneš

 

Do ledna 1968 to bylo ve vězení dost tvrdý, ale pak už jsem si tam dělal, co jsem chtěl. “

 

 

Válečné dětství

 

Jan Beneš se narodil 26. března 1936 v Praze v rodině stavebního inženýra, architekta a bývalého legionáře Bohumila Beneše. Pracoval mj. na projektech prvorepublikového opevnění: „Můj otec jako legionář vystudoval na Masarykovo stipendium. Stavěl československé pevnosti a zcela ho mentálně zlomilo, když byly k ničemu. Do smrti se z toho nevzpamatoval. Prostředí bylo vlastenecké, československé. Od čtyř let jsem byl v Sokole, který nejdřív zrušili nacisti a pak komunisti.“ Jan Beneš vzpomíná na protektorát, na obyvatele domu: židovské sousedy například vystřídal pan Planck, pražský Němec, který za války „oblékl černou uniformu“. Dětské protiněmecké provokace malého Jana však naštěstí přecházel.

 

Otec se zapojil do odboje a po roce 1943 se schovával v okolí Starého Hrozenkova. „Podruhé se tam pro jistotu schovával v roce 1948. Pro mě to byla krásná klukovská dovolená, protože otec si půjčil od kamaráda bryčku a jezdili jsme po horách, spali a vařili si v lese apod.“

Jan Beneš vzpomíná na různé události z doby pražského povstání a období těsně po osvobození: s kamarády se 5. května 1945 stal cílem střelby německého kulometčíka, noc z 8. na 9. května pak prožil s matkou a sousedy schován v uzávěru vody a plynu na zahradě hanspaulského bydliště. Z Hanspaulky nemá zkušenost s jakýmikoliv excesy v chování sovětských vojáků. Pouze 15. nebo 16. května byl svědkem drastické události: jakýsi ruský voják na stráži obtěžoval sousedku máchající prádlo, důstojník, dobrý klavírista právě hrající Chopina, přerušil produkci, vyšel ven a vilného násilníka zastřelil. „Ten voják ještě žil, postavili k němu stráž a nechali ho tam chcípat.“

 

 

Školy a únorový převrat

 

Při volbách 1946 se Jan Beneš zapojil do plakátové kampaně, když strhával plakáty komunistů (např. ty s nápisem „Komunisté chrání živnostníky“). „Jako dítě jsem byl hlavně sokol a skaut, jezdili jsme na výlety a výpravy. Nedělní kostel šel stranou a náboženství to odneslo.“ Oblíbenou, avšak nebezpečnou chlapeckou zábavou byly pokusy s nalezenou municí, dva kluci z jeho okolí při ní přišli o život.

 

Politický postoj okolí Jana Beneše nebyl vyloženě protikomunistický, pamětník ho charakterizuje jako „všeslovanský“. „To, co je v Rusku, se zde stát nemůže,“ mínil Janův otec, který proti bolševikům bojoval již v legiích. Před rokem 1948 se podle něj od komunistů společnost stále více odkláněla, „proto taky musel přijít ,Vítězný únor‘“. Vzpomíná, jak krátce po únoru ke knihkupectví Kraus a syn přijela malá avia, vyskočili dva mladí kluci pod vedením Pavla Reimanna a vybírali mezi knížkami buržoazní brak: „Později jsem se od pana Ornesta dozvěděl, že ti dva kluci byli Milan Jungmann a Ivan Klíma.“

 

Benešovi byli z Hanspaulky vystěhováni do Bohnic a do Libně. Otec se stal pomocným dělníkem. Třídního učitele Jana Beneše okamžitě zavřeli, avšak ostatní učitelé vystupovali stále dosti slušně – s výjimkou prof. biologie Malého zvaného Pelčus, jenž se v únoru 1948 silně a agresivně angažoval na straně komunistů. V roce 1951 byl pověšen jako odhalený agent gestapa, který měl na svědomí řadu lidských životů... „Ještě do sokolského sletu si komunisté dávali pozor a atmosféra na škole byla vcelku snesitelná.“ Kádrový profil si na radu třídní učitelky Jan Beneš vylepšoval přijetím funkce sběrového referenta. Vysloužil si (v podstatě podvodem při hlášení sběru) dokonce pozvání do Artěku, jemuž unikl menším průšvihem, když se při brigádě sázení stromů s kamarády utekl koupat do blízkého rybníka.

V roce 1951 ukončil nově vzniklou jednotnou školu. Byl určen pro hornictví, ale zásluhou lékaře tomuto povolání unikl. Až do odchodu na vojnu navštěvoval UMPRUM, obor tvorba hraček. Mezi studenty rychle vznikaly různé skupinky podle vztahu k režimu – aktivní svazáci, oponenti i ti, kteří chtěli být zadobře s každým... „Rychle se zjistilo, před kým je potřeba dát si pozor na pusu. Dobře se také vědělo, kdo je za kopečkama, kdo sedí. Hojně byli diskutovaní hokejisti (vykonstruovaný proces s čs. hokejisty Modrý a spol z roku 1950, pozn. ed.).“

 

 

Vojna a první věznění

 

Na vojnu byl odveden k parašutistům – předtím byl ještě krátce studentem vojenské školy. Nastoupil tam s notnou dávkou naivity, ovšem po půl roce byl vyhozen pro neschopnost podřídit se vojenské disciplíně a vykazovat vojenské chování. „Jako naivní blbec jsem si nesl na vojnu nějaké knížky, básně. Bylo to v době maďarských událostí, takže jsme měli neustále pohotovost, spali jsme v botách.“ Při prohlídce osobních věcí se provalily Benešovy knihy a byl vyzván, aby zarecitoval nějaké verše. Vyskočil na židli a začal rusky recitovat Puškinovu báseň Lejtěnanty, lejtěnanty v úpravě dosti posměšné vůči důstojníkům. Přes průšvih nastoupil ke štábu, kde kreslil operační plány útoku na Západ.

 

Alespoň dvě hodiny z každého dne zabíralo politické školení, na němž se ovšem především pospávalo. „Výhoda byla, že na tom štábu jsem měl permanentní propustku. Jezdil jsem do bazénu, kam chodily taky holky.“ Chodil rovněž hlídat nadřízenému důstojníkovi děti, avšak zapletl se s kolegy do krádeže samopalu, za což byl odsouzen na 25 měsíců za nedovolené ozbrojování. „Seděl jsem až do amnestie v roce 1960, začal jsem v Košicích a skončil jsem v dole Koh-i-noor u Mostu. Tam byli lidi z Jáchymova, kteří tam chodili dokončit trest.“ (O této kapitole Benešova života pojednává kniha Druhý dech). Amnestie však přišla na samém konci trestu, dokonce kvůli stanovenému datu seděl o dva dny déle.

 

 

Spisovatel i vězeň 60. let

 

Beneš poprvé publikoval v roce 1963, kdy tři jeho povídky poslala dívka jménem Alenka do soutěže ministerstva obrany. V té době pracoval jako kulisák v Ústředním loutkovém divadle – v této práci se setkal s mnoha bývalými politickými vězni. Mezi kulisáky se vědělo, že je mezi ně nasazen agent StB jménem Procházka, nicméně určitá vzájemná nedůvěra byla přesto přítomna i mezi ostatními: také o Janu Benešovi si někteří kolegové mysleli, že by mohl být donašečem. Po vyhazovu odešel na volnou nohu, psal povídky, scénáře, televizní hry, „a krásně mě to uživilo. Jan Procházka mi platil i za scénáře, o kterých už podle námětu bylo jasné, že je zfilmovat nebude možné.“

 

Účastnil se setkávání literární skupiny kolem Theodora Wildena, dvakrát se setkal s Jiřím Muchou. Rovněž sem byli nasazeni nejméně dva donašeči. Beneš zaznamenal také určité pokusy StB získat jej pro spolupráci. Estébák Homola mu jednou dal telefonní číslo, „kdyby se dostal do malérů“. Dostal se do nich rychle, když byl na Národní třídě zatčen (neměl u sebe občanský průkaz). Po noci na vyšetřovně se pokusil využít Homolovy nabídky, ale vyšetřovatelé, kteří mu předtím vyhrožovali, že nechá zuby na psacím stole, vše popřeli a případ vyšuměl do ztracena. „Zřejmě v tom Homolovi něco bylo, protože když přišli Rusové, tak se zastřelil.“ Později jej lákali ke spolupráci výměnou za nižší trest při dalším věznění.

 

Od roku 1962 bylo patrné uvolňování politických poměrů. Objevila se kniha o Tobruku, mohl být připomenut gen. Klapálek, později vyšel i Jeden den Ivana Děnisoviče. V roce 1966 byl ale Beneš, spolupracovník časopisu Tvář, znovu odsouzen, tentokrát na pět let za podvracení republiky – jednalo se o spolupráci s Tigridovým časopisem Svědectví (podrobně o tom píše v knize Indolence; politický proces se „skupinou“ Beneš – Karel Zámečník – Pavel Tigrid byl pokusem Antonína Novotného exemplárně potrestat domácí pomahače pařížského vydavatele Svědectví; nakonec skončil ve vězení pouze Beneš; proces paradoxně přispěl spíše k pádu Novotného, poněvadž do případu byla zapletena i dcera Novotného rivala ve straně, mocného komunisty Jiřího Hendrycha – dle Beneše šlo však o výmysl StB). Omilostněn byl v březnu 1968. V kriminále i tentokrát zažil bití, jednou byl zmlácen v podstatě pro zábavu právě oslavujících bachařů.

 

Po propuštění v roce 1968 byla patrná obrovská změna prostředí, „to prakticky byl svobodnej tisk. Již v lednu 1968 najednou směly chodit na Bory Literární noviny. Občas jsme se směli koukat i na nějaký pořady, z nichž bylo patrný, že se něco děje.“ Změnilo se i chování personálu, pamětník speciálně vzpomíná na borského knihovníka, který mu hned po příjezdu uvařil kávu (vězni ji přitom nesměli pít) a ještě ho představil právě přišedšímu veliteli zařízení slovy: „Tohle je pan Beneš, dáte si taky kafíčko?“ Do ledna 1968 chodil Beneš často do korekce, tvrdě pracoval: „Od ledna už jsem si tam dělal, co jsem chtěl.“ Mezi bachaři narazil i na několik slušných lidí, jeden si dokonce nechal podepsat knihu.

 

 

Emigrace: přes Francii do USA

 

Příchod „spřátelených armád“ v roce 1968 Beneš absolutně neočekával. Za hranice odešel dvakrát: poprvé jej „vykopl“ brněnský estébák Skála, po Palachově upálení se vrátil. Podruhé se rozhodl odejít po varovném telefonátu náměstka ministra vnitra dr. Kubíka, který jej 9. 10. 1969 v 15 hodin pozval na schůzku ve vinárně. Tam mu sdělil, že má do půlnoci čas odejít: „Pak už neodjedete. Vlak už nejel, letadlo neletělo, měl jsem rozbitý auto, prasklou poloosu. On viděl, že se nikam nedostanu, ale měl jsem známýho chlapíka u pohraniční stráže a ten mi pomohl. Žena si za tři měsíce za patnáct tisíc koupila pas a přijela za mnou.“ Děti Benešových však stát 10 let zadržoval v Československu. Před okupací si Jan Beneš emigrovat nikterak nepřál, „v šedesátých letech se už tady dalo zlobit; my jsme měli takové heslo – každý den nasrat jednoho komunistu“. Za zlomový den hanby považuje 21. 8. 1969, „kdy naši lidi mlátili, ba i zabíjeli jiné naše lidi, demonstranty“.

 

Odjel do Paříže: „Jediný jazyk, který jsem si myslel, že ovládám, byla francouzština.“ V emigraci psal pro Tigrida, zájem o téma okupace 1968 na Západě ale rychle vyprchal. Ve Francii ani nezískal pracovní povolení, práci našel leda načerno: „Štěstí se na nás usmálo, že jsme mohli jet do Ameriky. Okamžitě jsem publikoval články, vyšla mi knížka Druhý dech, vypadalo to, že bych se psaním mohl uživit – ale ani americký spisovatel se neuživí svým psaním. Tak jsem sekal trávu, poněvadž jsem neuměl anglicky, potřeboval jsem ze začátku job, u kterýho není potřeba angličtina, pak jsem dělal u pásu, ve slévárně… Odtud jsem odešel na Harvard a z Harvardu k ministerstvu obrany. Americká armáda s československou se ovšem nedala srovnat. (…) Povědomí o Československu bylo maličký, já jsem tam byl, abych je to naučil.“

 

Význam Charty 77, na niž v USA vypracoval evaluaci, podle něj snižoval počet bývalých komunistů v řadách chartistů. „Jak bychom se asi dívali na to, kdyby v roce 1942 Henlein podepsal dokument kritizující Hitlera.“ Pozitivně hodnotí osobnost a období Ronalda Reagana, který ukončil defenzivní postoj USA vůči komunistické politice v Africe aj. „A najednou Reagan obsadil Grenadu.“ To považuje za zlom, který se málo připomíná.

 

 

Po roce 1989

 

První letenky po listopadových událostech 1989 sehnal Jan Beneš na 28. listopadu. „Neměli jsme už dovolenou, tak jsme si vzali neplacený volno.“ S mnoha přestupy doletěli do Frankfurtu, půjčili si auto a dojeli v noci na hranice, s potížemi dostali pasy, dvakrát se museli vracet do Německa (pro fotografie a pro marky na povinnou výměnu) a 29. 11. se dostali do Prahy.

 

Podle Jana Beneše americká společnost funguje mnohem lépe než česká: dává příklad zákaznických sdružení, která jsou schopna se bránit např. proti zdražování. Rovněž pojem cti a hanby ve zdejší politice podle Beneše chybí. Václavu Havlovi vytýká měkký postoj vůči komunistům.

 

Jan Beneš zemřel vlastní rukou 1. června 2007. Jeho literární dílo tvoří povídkové knihy a romány (mj. Do vrabců jako když střelí, 1963, Situace, 1963, Disproporce, 1969, Až se se mnou vyspíš... budeš plakat, 1973/v Praze 1991, Druhý dech, 1974/1991, Zelenou nahoru, 1977/ přepracováno jako ...a tak mě polib..., 1991, Americký pitaval, 1997, vzpomínková kniha Indolence, 1993) a polemicky vyhraněná publicistika.

 

 

Nahrávka: Martin Kroupa

Editor: Jaroslav Richter

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)