Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otčím zachránil svého židovského chlapce. Nahrál, že se utopil v řece
narozen 11. září 1934 v Praze
rodným jménem Ivo Bondy
maminka Emilie pocházela ze smíšené židovsko-křesťanské rodiny
otec Jiří měl židovské předky
po rozvodu rodičů se s matkou odstěhoval do Rosic nad Labem
v roce 1942 měl být transportován do koncentračního tábora
příbuzní předstírali jeho utonutí ve Vltavě
do dubna 1945 byl ukrýván v Řimicích u Loštic
otec prošel za války Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem
po válce žil v Březně u Chomutova
na gymnázium docházel do Chomutova a poté do Prahy
nemohl studovat a nastoupil do švýcarské firmy Wagons-Lits/Cook
v rámci akce 77 tisíc do výroby nastoupil do Avie Letňany, poté do podniku Stavby silnic a železnic a do firmy Konstruktiva
absolvoval vojnu u technických jednotek
poté se přihlásil na práci do Severočeského uhelného revíru
zaměstnán u Inženýrských a průmyslových staveb (IPS)
roku 1970 odsouzen na pět a půl roku za neoprávněné nakládání s podnikovým majetkem
v roce 1973 propuštěn na podmínku
pracoval v Sýrii a Jordánsku
po sametové revoluci podnikal
v roce 2021 žil v Praze
Životní dráhu Ivo Bondyho, později Beneše, silně ovlivnily zážitky z doby protektorátu. Kvůli svému židovskému původu dostal předvolání k transportu do koncentračního tábora. Nicméně jeho nezdolného árijského otčíma napadlo předstírat Ivovu smrt utopením ve Vltavě. Vzápětí ho odvezli k přátelům na Moravu, kde se skrýval až do konce války. Pak bydlel nějakou dobu s otcem, jenž v Osvětimi přišel o druhou manželku a syna. „Říkal, že zkrátka přestal žít, že je sám a má jenom mě,“ vzpomíná pamětník. Společný život vydržel jen do roku 1948, kdy režim otce připravil o majetek.
Ivo Bondy měl kvůli zameškaným letům ve škole co dohánět, přesto byl nakonec u maturity premiant. Na vysokou školu se nedostal, ať už kvůli stále převládajícímu antisemitismu, či své prostořekosti vůči komunistickému režimu. Pracoval zpočátku v dělnických profesích, nicméně v šedesátých letech se vypracoval až do vedoucích pozic v podniku Inženýrské a průmyslové stavby. Pak ale přišel strmý pád, Ivo Beneš byl zatčen a odsouzen na pět a půl roku kvůli neoprávněnému nakládání s prostředky socialistické organizace.
„Bylo jasné, že za čtyři roky mého působení na středisku na mě určitě něco najdou. Objevili rozbité ploty zahrádkářů, které zničil můj podřízený,“ vypravuje pamětník. Po podmínečném propuštění v roce 1973 se vrátil zpět do podniku a brzy se mu naskytla možnost stavět plynovod v Sýrii. Při jeho stavbě získal pro Československo též kontrakt na stavbu ropovodu pro Američany. Protože ve své práci více než obstál, začal připravovat další stavby v Jordánsku, avšak válka v Perském zálivu vše znemožnila. Po návratu začal podnikat, ale povodně a vážná nemoc jeho aktivity ukončily.
Ivo Beneš se narodil 11. září 1934 v Praze jako Ivo Bondy do židovsko-katolické rodiny. Vlastního bratra nebo sestru neměl, pouze nevlastní sourozence Zuzanu a Jana z maminčina druhého manželství a bratra Miroslava z otcova druhého manželství, kterého ale nikdy nepoznal. Jméno Beneš přijal jak pamětník, tak i jeho otec bezprostředně po druhé světové válce.
Maminka Emilie Frišmanová se narodila roku 1915 ve Vídni jako nemanželské dítě. Její otec, obchodník Emil Frišman, měl židovský původ, maminka pocházela z katolické rodiny. Jejich vztah měl poněkud dobrodružný začátek. Záhy po vzájemném vzplanutí musel děda odejít na frontu první světové války. Avšak babička zjistila, že čeká dítě a rozhodla se odejít za ním, bála se totiž reakce své velmi bigotní rodiny. Její cesta za partnerem byla zdlouhavá a namáhavá, zejména pro těhotnou ženu. Přidala se i k cirkusu Buffalo Billa, kde zpočátku vystupovala jako figurantka při házení nožů. Nakonec dědu našla náhodou na nádraží v maďarském městě Tatabánya přesně v okamžiku, kdy se už rozhodla odjet domů.
Emil Frišman po návratu z první světové války začal úspěšně podnikat v Rosicích nad Labem, později založil i továrny v Pardubicích a v moravských Lošticích a zaměstnával stovky lidí. O své zaměstnance se výborně staral. Každá zaměstnankyně dostala ke svatbě velkorysý dar, mohla si vybrat nábytek do kuchyně nebo do ložnice. V době hospodářské krize snížil své příjmy na minimum, aby mohl své dělníky dál vyplácet.
Osm měsíců před koncem druhé světové války musel nastoupit do Terezína, nicméně se bez úhony vrátil. Z jeho nemovitého majetku se nedochovalo nic. Z obav před německou konfiskací všechno přepsal na švagra. Jenže švagr, jenž si vzal německou manželku, se v roce 1945 dal k nacistům. Po válce jeho majetek, a tedy i majetek Emila Frišmana, kompletně propadl. Podobně to bylo s majetkem strýce Maxe, který se oženil s Němkou Annou Selmayerovou.
Emil Frišman nicméně po válce nerezignoval a začal opět čile obchodovat doma i se zahraničím, zejména s Anglií. Po komunistickém puči však spadla klec. Opětovně získaný majetek mu zabavili. Děda pak prodával ve svém bývalém obchodě s galanterií a střižním zbožím jako prodavač.
Otec Jiří Bondy vzešel z židovské rodiny lékařů a jako nejmladší ze sedmi dětí vystudoval medicínu. Osudy některých sourozenců a jejich dětí byly velmi zajímavé. Bratr Max sice pracoval jako celní úředník, ale pohyboval se v okruhu kolem Pátečníků a znal se s bohémskou společností literátů či umělců. Nejstarší bratr Rudolf pracoval v diplomatických službách a v době obsazení Československa právě pobýval v Anglii. Jeho rodina se za ním dostávala velmi složitě. Dcera Helena se stala jedním z takzvaných Wintonových dětí. Manželka, která byla též židovského původu, s již dospělým synem Ottou uprchla přes Maďarsko a Jugoslávii. V Anglii se všichni šťastně shledali. Otta pak působil v britské armádě v expedičním vojsku. Po válce v Praze začal studovat práva a získal titul JUC. V roce 1948 odešel za zbytkem rodiny do Ameriky, kde jeho otec Rudolf rozjel velmi úspěšné podnikání v oblasti drůbežářství.
Ivovi rodiče Jiří a Emílie Bondyovi se ještě před válkou rozvedli. Maminka si vzala inženýra a geodeta Josefa Preclíka, jenž měl árijský původ a také velké odhodlání chránit svou novou rodinu. „Byl odvážný a nikdy se ničemu nepodřizoval,“ s uznáním vypráví pamětník. Pokaždé, když jeho krásná židovská manželka dostala předvolání do transportu, měla zrovna horečku. Preclík totiž zaměstnal všechny svoje známé lékaře, kteří jí v případě hrozící revizní návštěvy podávali mléčné injekce. Veřejně se za svou manželku stavěl a v roce 1944 byl coby manžel židovské ženy deportován na nucené práce na letišti v Postoloprtech. Tam se dočkal konce války.
V roce 1940 nastaly potíže i Ivovi. „Bylo mi šest let, když jsem šel prvně do školy. Jenže místní děti, ale nejen ony, na mě pokřikovali Jude,“ vzpomíná trpce pamětník. A tak se učil doma. Později ho přestěhovali k dědovi do Rosic. Koncem roku 1942 dostal předvolání k transportu do Terezína. Za účelem „záchrany“ ho pokřtil rosický katolický farář Jan Kašpar, ale to nestačilo, takže Josef Preclík vymyslel plán pamětníkova utonutí. „Vymyslel fámu, že jsem se utopil ve Vltavě. Dokonce někde u řeky v Podbabě ležely moje šaty. On mě ale sebral a dovezl za bývalou švadlenkou mého dědy do Řimic na Hané,“ vzpomíná pamětník. Nebyla to ale ledajaká švadlenka, ale také milenka a pozdější manželka maminčina bratra Miroslava Frišmana. Její odvahu později ocenilo několik organizací, včetně izraelského památníku Jad Vašem.
Ivo Beneš tu strávil následující tři roky schovaný v sýpce v podstřeší. Vycházet mohl jen v noci. Četl si mayovky, nic jiného nebylo. Hodně špatně spal a trpce pociťoval, jak málo má pohybu. V půlce dubna 1945 se objevil ředitel místní obecné školy a řekl, že ví, že schovávají Žida, tak ať jde do školy. A tak se Ivo po letech začal zase učit ve škole. „Šel jsem tam s úplným zděšením, protože jsem žil do té doby jen s dospělými, poslední tři roky navíc přes den jen v té sýpce. Vůbec jsem nechápal, co se kolem mě děje,“ vysvětluje pamětník.
Nicméně zanedlouho se již mohl vrátit nazpět k matce a otčímovi do Prahy. Otec se po válce sice vrátil z koncentračního tábora, ale při výšce 182 centimetrů vážil pouhých 46 kilogramů, chodil o holi a sotva se hýbal. V průběhu válečných let se dostal kvůli svému židovskému původu nejprve do Terezína a následně byl transportován do Osvětimi, odkud byl díky relativně dobrému zdravotnímu stavu odvezen na práci do města Taucha u Lipska (zde byl poboční tábor koncentračního tábora Buchenwald), kde pracoval v železárnách.
„V továrně dostávali aspoň stravu, která mohla udržet dělníka při životě. Hrozné věci však zažíval, když je večer dovezli do lágru a nastalo takzvané akademické bláto. Vězni s vysokoškolským vzděláním museli z jedné strany shromaždiště na druhou převážet kolečka plná bláta, každý den to dělali hodinu či dvě,“ vypráví pamětník. Otec také prodělal pochod smrti. Nacisté je hnali z Lipska až k Drážďanům a pak už sami utekli. Místní obyvatelé dokonce těmto zuboženým lidem dávali jídlo, přestože ho sami měli nedostatek.
Když se otec po delší době uzdravil, chtěl si Iva vzít k sobě. „Řekl mi, že od té chvíle se o mě bude starat, protože už nikoho jiného nemá,“ vypráví pamětník. Jeho druhá žena Hana Kummermanová byla modistka a na pozdější Vinohradské třídě měla kloboučnický salon. V Terezíně porodila syna Miroslava, oba následně zemřeli v osvětimské plynové komoře.
Jiřímu Benešovi připadl Hanin majetek, statek ve Střezově poblíž Chomutova, kam si přivezl i synka. Ivo chodil do školy v sousedním Březně a poté ho otec zapsal na gymnázium v Chomutově. Tam se teprve projevil nedostatek průběžného vzdělávání. „Zkrátka jsem nic neuměl, ale tolerovali mě, protože všichni věděli o mém osudu. Někteří z pedagogů si jezdili k otci na statek pro mléko, máslo a maso, ale přesto se to ve známkách neprojevovalo a každé čtvrtletí se objevila nedostatečná,“ popisuje pamětník.
V dubnu 1948 otcův statek zkonfiskoval stát. Místní vesničané původně pana statkáře a zároveň lékaře ctili, ale někteří z nich pak ze dne na den obrátili. Přišli lidé z akčního výboru na zabírání majetku a prohledávali kufry, aby si Benešovi nevzali víc, než měli. Jiří Beneš už tehdy žil víceméně v Praze a užíval si bonvivánského života. Později se znovu oženil. Vztah mezi ním a pamětníkem se rozvolnil a stýkali se už jen výjimečně.
Ivo se velmi rád vrátil k mamince do Prahy. Přestoupil na místní gymnázium, ale zpočátku nepatřil ani zde mezi studijní elitu. Nicméně se skutečně snažil své zanedbané vzdělání dohnat a povedlo se, maturitu už zvládl jako premiant.
Změnu poměrů v roce 1948 vnímal Ivo Beneš s odporem. Zajímal se už o předchozí volby roku 1946, roznášel letáky a strhával komunistické plátky. „Prožíval jsem s hrůzou Fierlingerovu zradu, že vstoupil ke komunistům. Naše generace tím hodně trpěla, ale pořád jsme si říkali, že to je jen na krátkou chvíli, že to nemůže trvat dlouho. Ale Masarykova smrt, to se mnou zacvičilo, Jan byl ideál,“ přemýšlí pamětník. Ostatně jeho další život ovlivnila z dnešního pohledu triviální příhoda. Ivo musel jako předseda školní samosprávy vystoupit s proslovem k výročí narozenin Klementa Gottwalda. Jak vzpomíná se smíchem pamětník, po oslavném projevu zazněla věta: „Tak vidíte, co všechno se dá říct o tom gaunerovi.“ Tím ve své funkci skončil a uzavřela se mu cesta na vysokou školu. Marně se pokoušel dostat na medicínu, filozofii či práva. Ani na báňskou školu do Ostravy se nedostal.
Studovat tedy nemohl, ale jelikož uměl anglicky, nastoupil do firmy Wagons-Lits/Cook, která provozovala jídelní a lůžkové vozy na území Československa. Po čtyřech měsících však byla firma znárodněna a dostala nový název Družstvo cestující veřejnosti. Ivo Beneš se pak zúčastnil akce 77 tisíc do výroby a začal pracovat v podniku Avia Letňany. „Protože jsem potřeboval mít nějaký volný čas, tak jsem raději nastoupil do fabriky v rámci takzvaného organizovaného náboru,“ dodává Ivo Beneš. V novém zaměstnání se stal elévem na nýtování křídel, ale nelíbilo se mu směnování, a tak nastoupil do Staveb silnic a železnic a pracoval na Švermově mostě. Jenže zde se ukázalo, že Ivo není zrovna manuálně zručný a mohl dělat jen pomocné práce.
Josef Preclík se mezitím stal šéfem Katastrálního úřadu v Litoměřicích, a tak s manželkou prodali vilu na Hanspaulce a přestěhovali se do Litoměřic. Ivo si našel podnájem a zůstal v Praze. Jenže v roce 1954 otčíma sesadili z místa vedoucího úřadu, protože se snažil pomáhat drobným zemědělcům. A v té době Josef Preclík duševně onemocněl a musel nadále pobývat v léčebně v Horních Beřkovicích. Ivo odešel na vojnu, mladší bratr Jan do učení na spojaře a sestra Zuzana zůstala s matkou, která si musela najít zaměstnání jako účetní.
V Litoměřicích začal pamětník pracovat u firmy Konstruktiva, se kterou rekonstruoval i Terezín. V roce 1954 však musel jít na vojnu, na kterou pochopitelně nechtěl i kvůli tomu, že se jednalo o vojenskou službu pod ministrem obrany Alexejem Čepičkou. „Ctitelé mé maminky, mezi kterými byl i generál, plukovník, major nebo kapitán, se shodli na tom, že takového lempla jako já mohou dostat k technickým jednotkám. Původní černí baroni s námi dosluhovali jako mazáci.“
Ivo Beneš tak byl zařazen do skupiny, která nastoupila jako technická jednotka na ředitelství Konstruktivy v Chrudimi. Pamětník pracoval v technické kontrole staveb, měl na starosti zápisy a zároveň ho posílali na různá místa ve východních Čechách. Na svých cestách si ve Svitavách našel partnerku. Marie, rozená Žáčková, brzy otěhotněla, a tak se vzali. Brzy po svatbě se narodila dcera Helena.
Po vojně opustil Ivo Beneš Stavby silnic a železnic a dobrovolně se přihlásil do Severočeského uhelného revíru, kde působil ve stavební projekci. To ho však nebavilo, a tak přešel zpět ke Stavbám silnic a železnic a stavěl jez na řece Ploučnici nebo připravoval silnici v Horním Jiřetíně.
Poté však Ivo Beneš z podniku odešel a s rodinou se odstěhoval ze Svitav do Litoměřic. Zde stloukal bedýnky od zeleniny, skládal uhlí nebo pracoval ve Stavebním podniku jako dělník. Následně nastoupil do firmy Inženýrské a průmyslové stavby (IPS). To se již psal rok 1966. „A v šedesátých letech začalo uvolnění. Všechno začínalo kvést. I prezident Antonín Novotný se pomalu naučil vládnout. Lidé se měli nějak víc rádi,“ přemítá pamětník.
Díky uvolněným poměrům se stal Ivo Beneš šéfem střediska. V té době se odehrála marginální, leč klíčová událost. Jeho podřízený poškodil ploty a keře spolku zahrádkářů a Beneš škodu uhradil zřejmě z fondu podniku.
V roce 1970 přijeli „pánové s Volhou“ a vzali Iva Beneše k výslechu. Poté putoval přímo do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Měl štěstí, že jeho soused zde pracoval jako zástupce náčelníka a vyjednal mu práci ve skladu. Pobyt s dalšími šestnácti vězni v cele systemizované jen pro dvanáct lidí byl úmorný. „Kriminál nedělají dozorci, ale vězňové, co s vámi žijí. To je to vězení,“ vysvětluje pamětník. Pak ho převeleli na Bory do Plzně a na Pankrác, kde dostal příležitost k samostatné práci. Mohl vyprojektovat nástavbu věznice. A poté dostal další zakázky, jako byla stavba dětského hřiště, bazén či sportoviště Rudé Hvězdy.
Nicméně až po třech letech vazby ho odsoudili na pět a půl roku ztráty svobody pro neoprávněné nakládání s prostředky socialistické organizace a k tomu dostal zákaz činnosti ve vyšších hospodářských funkcích na pět let. V roce 1973 jej podmínečně propustili. Vrátil se k podniku IPS. Dalším jeho spolupracovníkem tu byl Čestmír Čejka, jenž seděl šest let ve vězení a pracoval též v uranových dolech. Po převratu v roce 1989 se stal politikem.
Před uvězněním Ivo Beneš stihl vystudovat tři semestry vysoké školy. Po propuštění se chtěl ke studiu vrátit, ale cesta k vyššímu vzdělání mu byla jako kriminálníkovi již zapovězena. Dále musel splácet velké dluhy, 24 tisíc měl zaplatit podniku jako úhradu škody vzniklé jeho zločinnou činností a 30 tisíc musel zaplatit státu za své „ubytování“ ve vazbě. Žádné úspory neměl, protože všechny své peníze dal před vazbou na výstavbu družstevního bytu v Praze. Několik let tedy žil velmi skromně a splácel, co mohl. První manželství skončilo v době jeho uvěznění, brzy se však seznámil s druhou ženou Helgou.
Po propuštění Ivo pracoval jako technolog výroby živic, následně jako vedoucí výroby živic a poté jako technický náměstek ředitele. „A pak jsem si řekl, že chci dělat nějakou velkou stavbu, ať už doma, nebo v zahraničí, a vybral jsem si plynovod v Sýrii,“ vysvětluje pamětník.
V roce 1983 se podnik zahraničního obchodu Technoexport obrátil na IPS s tím, aby se stal zásobovačem pro stavbu plynovodu v Sýrii o délce 506 kilometrů. „Tak jsem si sedl a připravil harmonogramy, spotřebu a vytvořil realizační tým. A vyhráli jsme to jako dodavatelé proti Plynostavu či Sigmě, se kterými jsme soutěžili,“ vysvětluje pamětník. Celkem do Sýrie odjelo 240 českých pracovníků a na místě bylo k dispozici dalších 1000 arabských spolupracovníků. Pracovali zde s firmou podnikatele Asada, příbuzného prezidenta Bašára Asada. Tento místní šíbr ovládal i syrskou petrolejářskou společnost, byl nájemcem bagrů, které připravovaly cestu pro plynovod, zajišťoval zkrátka veškeré práce ze syrské strany.
Manželka zprvu nikam nechtěla, ale nakonec se jí v Sýrii velmi líbilo. Stala se zaměstnankyní Technoexportu, vedla pokladnu a starala se o personální záležitosti. Židé či křesťané v té době prý nepociťovali žádnou animozitu a mohli bez problémů provozovat obchody či řemesla. Řada Syřanů věděla, že pamětník je židovského původu, a přesto ho respektovala.
Stala se mu zde nepříjemná nehoda, autem porazil beduínskou dívenku. Zlomila si nohu a odvezli ji do nemocnice. Zdejší nemocnice byly hrozné díry, kde se o nemocné děti nikdo nestaral. Ležely na postelích bez povlečení a ve špíně. Otci holčičky byl stav jeho dcery vcelku lhostejný, ale peníze, které dostal od pamětníka jako odškodnění, nikoli. Částka se pohybovala v řádu jednoměsíční diety, ale přesto si za ni mohli pořídit nový dům. Pamětník byl několik dní kvůli svému prohřešku v místním vězení, dokud neproběhl soud a odškodnění. Pobyt v tomto zařízení v něm zanechal silný dojem a vnímal také, že Syřané nejsou tak milí a hodní, jak se mu původně zdálo. „Chovali se k arabským vězňům hrozně, bili je do krve a oni tam pak leželi obsypaní mouchami. Rozmlátili jim chodidla, takže pak ani nemuseli zamykat cely. Ani svoje přebytečné jídlo jsem těm chudákům nemohl dát,“ vzpomíná pamětník.
V roce 1987 Američané chtěli v Sýrii postavit ropovod a vyhlásili soutěž, do které se Čechoslováci také přihlásili. „Já jsem si říkal, že je to zbytečné, protože tam byli Francouzi, Bulhaři, Italové a všichni měli nové mašiny caterpillary a my jsme měli staré stroje, ještě ruské předválečné výroby. Ale ředitel Stone řekl, že když jsme udělali 300 kilometrů s těmito starými křápy, tak jsme dobrá firma a dal nám to,“ vypráví pamětník.
Po návratu do Československa chtěl Ivo Beneš vyrábět potrubí s poloizolovaným polyethylenem, ale technický ředitel ho v roce 1989 poslal do Jordánska na výstavbu kanalizace ve městě Zarqa. Prostřednictvím kolegy se však poté dostal k zakázce pro výstavbu dálnice z Bagdádu do Ammánu. Díky protekci od korunního prince na univerzitě v Edinburghu za týden složil zkoušky potřebné k podobné stavbě. Nicméně vše ukončila válka v Perském zálivu a Ivo Beneš se vrátil domů.
Po roce 1989 měl pocit, že zde stejně vládnou komunisté, ale jenom v jiných partajích. To v pamětníkovi tak silně rezonovalo, že odmítl vstoupit do jakékoliv politické strany. V nové době se opět soustředil na práci. Nejprve připravoval ropovod Ingolstadt, ale zakázku nakonec získala německá firma. V roce 1996 šel na volnou nohu jako manažer. „To byl můj největší omyl. Neuměl jsem se chovat tržně, navíc moje firmička nemohla dělat velké stavby, to vysoutěžily velké podniky. A dělat rodinné domky, to mě nebavilo,“ zamýšlí se pamětník. Jeho podnikání silně poškodily povodně roku 2002, přesto se snažil firmu zachránit. Jenže v roce 2011, po mnohaletém duševním i fyzickém vypětí, přišla vážná nemoc a s ní konec podnikání.
Ivo Beneš žil v době natáčení (2021) v Praze se svou manželkou Helgou. Má jednu dceru, dvě vnučky, z toho druhá vnučka žije v Norsku, a dvě nevlastní vnučky od manželčiny dcery. Celý svůj životní příběh hodnotí následovně: „Jsem rád, že můžu tyto věci vypovědět, ale nejde o mě, jde o to, v čem se žilo,“ uzavírá pamětník.
V Archivu bezpečnostních složek se nalézají záznamy o dnes již neexistujících složkách týkající se pamětníka. Záznam č. 8683 v protokolu evidence svazků SEO Správy VB KS SNB Ústí nad Labem o evidenci zřejmě agenturního svazku. Agenturní spisy příslušníci vedli na osoby podezřelé z trestné činnosti, což odpovídalo pamětníkově odsouzení.
Záznam č. 2065 v registračním protokolu svazků SEO Správy VB KS SNB Ústí nad Labem o evidenci osobního svazku (TS tj. tajný spolupracovník) s krycím jménem Malinovský založeném 26. září 1957 oddělením VB Litoměřice. Svazek ukončili 20. ledna 1970 a zničili v roce 1982. Osobní svazky byly vedeny ke všem druhům spolupráce s kriminální službou VB. Pamětník tento fakt vysvětlil tak, že se v roce 1957 dohodl se svým bývalým vojenským útvarem v Bohosudově, že vojáci budou pracovat na dokončení silnice směr Horní Janov - Jiřetín. Tímto způsobem se tehdy nebylo možné domluvit, každý takový případ muselo povolit ministerstvo, navíc útvar přijal za práci peníze. Pamětník několikrát vypovídal u výslechu a tím to pro něj skončilo. Rozhodně odmítl jakoukoli formu tajné spolupráce.
Ivo Beneš byl ještě evidován v podsvazku č. 12360/180 I. S. ke spisu Rezidentura Sýrie. Dále byl evidován jako prověřovaná osoba určená ke styku se státním tajemstvím S StB Praha. Nicméně samotný údaj o prověřování neznamená, že byl spolupracovníkem StB. V tehdejší době z tohoto důvodu bylo prověřováno velké množství lidí, především pokud pracovali v zahraničí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Luděk Jirka, Martina Opršalová Dašková)