Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Ivan Beneš (* 1948)

• narodil se 21. června 1948 v Praze jako jediné dítě do rodiny lékaře Karla a Vlasty Benešových

• krátce před druhou světovou válkou byl jeho otec uvězněný ve sběrném táboře Vyhne u Zvolena

• po válce se rodiče přestěhovali do Košťan u Teplic

• pamětník vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy obor organická chemie

• nastoupil do Ústavu organické chemie a biochemie v Praze

• několik let působil v Ústavu biochemie rostlin ve Východoněmeckém Halle

• v roce 1983 nastoupil do okresní hygienické stanice jako vedoucí hygienických laboratoří

• od roku 1991 působil jako vědec v „Programu Teplice“ který zkoumal vývoj znečištění ovzduší a jeho vliv na zdraví

• podílel se na řadě výzkumů a měření znečištění ovzduší i životního prostředí

• Státní bezpečnost ho vedla jako prověřovanou osobu kvůli jeho stykům a výjezdům do zahraničí

• na postu vedoucího hygienických laboratoří pracoval do roku 2018, pak odešel na odpočinek

• v roce 2024 žil pamětník v Teplicích

Ivan Beneš se narodil 21. června 1948 v Praze, výraznou stopu za sebou ale zanechal na Teplicku, kde i jeho práce částečně přispěla k tomu, že se Československo vymanilo z područí komunistického režimu. Pamětník byl jedním z průkopníků v oblasti měření škodlivin v ovzduší v době, kdy se na tato data ještě nebral příliš velký ohled. V osmdesátých letech vymyslel systém semaforu a žlutých vlajek na trolejbusech, které oznamovaly veřejnosti smogovou situaci. Od chvíle, kdy měli lidé na očích důkaz, jak moc špatné to s kvalitou ovzduší na severu Čech vlastně je, se věci začaly dávat do pohybu a vyústily do ekologických demonstrací v Teplicích. Protesty proti špatným životním podmínkám trvaly několik dní. Nespokojenost většiny občanů se společenským režimem a ekonomickými podmínkami vedla k událostem 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. 

Tátu zavřeli do sběrného tábora, s maminkou se vzali na dálku

Otec Ivana Beneše byl lékařem, po skončení stáže na jedné z pražských klinik sehnal zaměstnání až na Slovensku, v Hliníku nad Hronom. Psal se rok 1939 a Slovensko po mnichovské dohodě ze září předešlého roku vyhlásilo autonomii. Vláda samostatného slovenského státu vydala nařízení, aby  úřady propustily z práce všechny nahraditelné Čechy. Ještě v tom roce muselo odejít ze země i s rodinami sedmnáct tisíc Čechů. „Otce zatkli a odvezli do sběrného tábora Vyhne, který se nacházel v prostoru bývalých lázní. V tu dobu už chodil s maminkou a našim se podařil husarský kousek. Měli se rádi a tak se vzali na dálku,“ vysvětluje pamětník.

Hned po svatbě se pamětníkova maminka vydala za svým manželem na Slovensko. „V Ostravě ji zatkli a převezli do toho samého tábora, ve kterém pobýval otec, který v táboře provozoval své řemeslo. Byl jediným lékařem široko daleko, a tak ošetřoval nejen uvězněné, ale i jejich věznitele. Mezi jeho klientelu patřili lidé i ze samotné obce,“ dodává pamětník s tím, že se rodiče o téhle životní kapitole příliš bavit nechtěli a tak ani sám neví, jak dlouho v táboře zůstali. „Byla to ale delší doba, táta mi říkal, že za celou dobu pobytu pomohl na svět řadě tamních dětí,“ odhaduje Ivan Beneš. Podle pamětníka bylo mezi rodiči nově narozených dětí i několik Židů, kteří pak emigrovali do Izraele. Z tábora jeho rodiče po nějaké době utekli. „Jednou šli někam se strážci a ti v rozhovoru naznačili, že je hodlají zabít. S matkou a dalšími lidmi z tábora utekli a nějakou dobu se schovávali u lidí z té obce v díře, která byla vykopaná v hliněné podlaze pod stolem.“

Ivan Beneš se od svého otce ještě dozvěděl, že po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu roku 1944 rodiče  se přidali k partyzánům a otec založil partyzánskou nemocnici v Lovinobani. „Skončila válka a naši se vrátili do Československa. Jedinou práci, kterou otec sehnal, byla v bývalých Sudetech a tak se usadili v Košťanech u Teplic,“ dodává pamětník.

Naši se starali o chlapečka, jehož rodiče skončili v Osvětimi

Nějakou dobu provozoval otec praxi v domě v Košťanech na náměstí, pak se musela rodina přesunout do Teplic. „Po válce se naši ujali chlapce, jehož rodiče byli z toho slovenského tábora odvezeni do Osvětimi. Zhruba rok se o něj starali a pak se o něj přihlásil jeho příbuzný, který sloužil v americké armádě,“ vysvětluje. „Klučinu si po skončení služby odvezl. Podařilo se mi ho najít a jsme v současné době ve styku. Navíc starost o dítě asi pohnula psychikou mojí maminky a já se mohl narodit,“ dodává s úsměvem.

Na dětství v Teplicích vzpomíná Ivan Beneš rád. „Pocházel jsem z rodiny intelektuála a to se v té době příliš nenosilo. Naši ale kvůli mně vstoupili do komunistické strany, kvůli jejich jedinému synovi, aby mi vylepšili kádrový posudek. A tak byl můj život celkem bezstarostný,“ vypráví pamětník. „Otec ale ze strany ze zdravotních důvodů v roce 1968 vystoupil a kupodivu mu to prošlo,“ směje se a dodává, že zhoršený zdravotní stav za otcovým rozhodnutím vrátit stranickou knížku úplně nestál. Rodiče byli zřejmě z dění ve straně a v celé republice rozhořčení. Doma se o tom před pamětníkem běžně bavili. „Věděl jsem ale, že co se říká doma, se v žádném případě ven nevynáší.“

Svého tátu jsem neviděl před šestou večer, doktorem jsem být nechtěl

Otec Ivana Beneše chtěl mít samozřejmě ze svého syna doktora, on se jím ale v žádném případě stát nechtěl. „Svého tátu jsem viděl každý den nejdřív večer. Byl obvodním lékařem, vynikajícím diagnostikem a chodil i po návštěvách. Bylo to velice náročné povolání a to mě nelákalo. Navíc mě to táhlo k přírodním vědám,“ vysvětluje pamětník. Jeho velkou láskou se stala chemie.

Po gymnáziu studoval pamětník přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. „Už na gymplu jsem si načetl v knihovně všechno, co jsem o chemii sehnal, a znalosti mi vystačily celé gymnázium a pak i na vysoké škole. Učení mi šlo, naši se vraceli z třídních schůzek spokojení. Učitelé si na mě jen stěžovali, že jsem neskutečně líný,“ směje se pamětník, který si na studiích přivydělával brigádami a doučováním matematiky, fyziky a chemie.

Ivan Beneš měl jako vysokoškolák absolvovat čtrnáctidenní vojenské soustředění. „Bylo to den po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a celý náš ročník se k výcviku dostavil. Takový jsme měli názor na okupaci, nikdo z nás soustředění nezazdil. Cvičení se ovšem nekonalo.“ Na vojnu už ale pamětník nenastoupil. „Řekl jsem si, že je to zbytečná ztráta času, a protože jsem byl z lékařské rodiny, věděl jsem, jak to chodí. Dostavil jsem se k doktorovi, ale byl jsem zdravý jak řípa a nic se nedařilo najít. Nakonec se podařilo, nebudu to ale rozvádět. Řeknu jen to, že je to podobné jako u dobrého vojáka Švejka, byl jsem superarbitrovaný pro blbost.“

Režimu se pamětník příliš nebál, dělal to, co uznal za vhodné. „Zúčastnil jsem se i pohřbu Jana Palacha, vzal jsem fotoaparát a fotil, co jsem mohl. Říkal jsem si, že tady se píšou dějiny, že je potřeba to zaznamenat. Ať se to někomu líbí, nebo ne.“

Jako první se mi v Německu představil příslušník Stasi

Po dokončení vysoké školy působil pamětník externě v Ústavu organické chemie, kde zaskakoval za mateřskou dovolenou. Protože uměl perfektně německy, v roce 1977 ho zaměstnavatel vyslal do spřáteleného ústavu ve Východním Německu. „Zatímco v Československu se tak trochu švejkovalo, Němci brali politiku smrtelně vážně. Hned jak jsem do německého ústavu dorazil, přišel ke mně člověk, představil se mi a oznámil, že zastupuje Ministerstvo státní bezpečnosti, organizaci známou pod zkratkou Stasi.“

V NDR strávil pamětník zhruba rok. „To, co jsem se tam naučil, jsem mohl uplatnit v Československu. Začal jsem se zabývat buněčnými kulturami rostlin. Uplynulo pár let a já jsem do Německa cestoval pracovně zas, bylo to v roce 1981,“ říká pamětník. V tu dobu už za sebou měl jedno uzavřené manželství, v NDR pak poznal svoji druhou ženu. „Pendloval jsem mezi Německem a Československem. Občas jsem pašoval pračku – užil jsem si s takzvaným celním  prohlášením velikou legraci,“ dodává se smíchem. Jeho manželka pak za ním do Československa zhruba po roce přijela.

Vyznačil jsem nechtěně topograficky státní hranici, dva dny mě vyslýchali

Ivan Beneš čelil neustálým svodům, aby se stal členem komunistické strany. Bylo mu všelijak naznačováno, že si tak ulehčí aspiranturu. „Několikrát mě lákali a já je vždycky odeslal do patřičných míst. Moji aspiranturu ale podmiňovali právě vstupem do komunistické strany, a tak jsem si řekl, že bych mohl stranu rozkládat zevnitř a nakonec na vstup kývnul. Svou diplomovou práci jsem tak jako první v Československu napsal na počítači. Pomáhal mi chemik a popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek. Nejdřív jsme ji napsali na dálnopisu na takovou pásku a odnesli vytisknout pod Václavské náměstí, kde bývalo výpočetní středisko,“ vzpomíná.

Členství v komunistické straně s sebou přinášelo i povinnosti. „Stal jsem se předsedou ROH a mohl jsem tak alespoň dělat něco pro lidi. Součástí funkce ale byla i povinnost dvakrát do roka takzvaně skládat účty před celým partajním výborem a tam se na lidi běžně řvalo. Moji předchůdkyni dovedli soudruzi pěkně zdeptat, já jsem měl tu výhodu, že jsem si takové chování nenechal líbit,“ vzpomíná.

Pamětník se nevyhnul ani setkání s příslušníky Státní bezpečnosti (StB), vedli na něj dokonce dva spisy, jako na prověřovanou osobu, pod dvěma různými krycími jmény. „Vzpomínám si na humornou příhodu, kdy jsme měli jet s manželkou do Novohradských hor na dovolenou, musel jsem tam dojet pro potvrzení od hotelu, že jsou připraveni ubytovat naši tehdy dvou a půl letou dceru. Rád jsem fotografoval a na cestu jsem si koupil do foťáku japonský film. Chtěl jsem udělat pár fotek pro manželku, aby věděla, kam to vlastně jedeme,“ usmívá se pamětník a pokračuje ve vyprávění příběhu o tom, jak se stal nejspíše podezřelým ze špionáže. „Od Třeboně dál jsem začal fotit vše, co se mi líbilo, třeba kopec s mrakem nebo lesy. Netušil jsem, že jsem nechtěně vyfotil nějaký radar a další utajené věci. Abych to zkrátil, pohraničníci mě odvezli do Horní Stropnice. Tam mě dva dny vyslýchali, podezírali mě ze špionáže nebo z toho, že chci nedovoleně opustit republiku,“ dodává s tím, že tenkrát neměl ani jednu myšlenku na to, že by třeba z Československa emigroval. Nemusel si tak dávat pozor na to, co během výslechu odpovídá.

„Jednou jsem ale příležitost měl, bylo to v roce 1969 a já byl v kanadském Vancouveru. Matka mi poslala zašifrovaný dopis, ve kterém psala, že ‚teta Vlasta je zlá‘. Přitom já jsem žádnou tetu Vlastu neměl, tak se jmenovala maminka. Já to ale nepochopil a do Československa jsem se vrátil,“ vypráví. 

Smogová auta jezdila po městě a vydávala zvuky jako z hororu

Z Ústavu organické chemie a biochemie vedla pamětníkova cesta na Krajskou hygienickou stanici v Teplicích, kde od roku 1983 působil jako vedoucí hygienických laboratoří. „Měl jsem zkušenosti s vědeckou prací a ředitel hygienické stanice byl výzkumu nakloněn, tak jsem v něm pokračoval dál. Prováděli jsme rozbory všech druhů vod, kosmetických výrobků a ovzduší. Spolu s kolegy jsme se věnovali vlivu znečištění ovzduší na zdraví obyvatel, já jsem pro to poskytoval zejména podklady. To sebou přinášelo i zavádění nových metodik, jako například stanovení obsahu vitaminu C v mateřském mléce, mutagenity vody a ovzduší nebo odběr vzorků.“

Rok 1988 se stal rokem životního prostředí. Na tohle téma založil okresní výbor partaje speciální komisi, do které byl delegován i pamětník. „Pro komisi jsem napsal místní prognózní a signální systém, který upozorňoval na smogovou situaci. Komunisté měli tou dobou data o tom, jak hodně špatné ovzduší na severu Čech bylo, ta ale končila někde v šuplíku. Když jsme začali smogovou situaci vyhlašovat veřejně, na lidi těžce dolehlo poznání, že je vzduch na severu Čech velice špatný,“ vysvětluje Ivan Beneš a dodává, že v zimě upozorňovala hygiena lidi na smog i třeba každý druhý den.

Po Teplicích začala jezdit auta, které podle pamětníka ampliónem před smogem varovala. „Varování doprovázela siréna, ze které běhal mráz po zádech. Z amplionu se navíc ozývalo doporučení, aby lidé neotevírali okna a raději se zdržovali doma. Bylo to nervy drásající a já byl zvědavý, jak dlouho to lidi vydrží. Vydrželi to přesně do začátku první inverze, která přišla 11. listopadu 1989.“ To byl den, kdy se severočeskými Teplicemi poprvé rozeznělo skandování nespokojených obyvatel. Požadovali čistý vzduch a během dalších dní se k nim přidali i obyvatelé Ústí nad Labem nebo Děčína. Právě tyto protesty donutily místní komunistické úřady souhlasit s veřejnou schůzí, kde by se katastrofální situace kolem životního prostředí projednávala. Šlo o první veřejné protesty, které nedokázal komunistický režim potlačit. Navíc ukázaly, že už se obyvatelé Československa režimu nebojí.

Život jsem zasvětil měření kvality vzduchu, ale i látek v mateřském mléce

Ivan Beneš zasvětil celý život výzkumu. „V roce 1991 jsme se s naší laboratoří zapojili do „Programu Teplice“. Jeho smyslem bylo zjistit, jaký má vliv znečištění životního prostředí, v první řadě ovzduší, na zdravotní stav lidí žijících v pánevních oblastech,“ vysvětluje pamětník.  K plnění programu se v České republice spojilo 20 pracovišť, zejména okresních a krajských hygienických stanic ze severních, středních a jižních Čech, výzkumných ústavů a univerzit. Na výzkumu se finančně podílela i Agentura pro ochranu životního prostředí Spojených států amerických. Projekt trval až do roku 1999 a pamětník, a další zainteresovaní vědci, se díky účasti v něm dostali několikrát na americké univerzity a tamní výzkumná pracoviště.

Na krajské hygienické stanici v Teplicích působil pamětník až do svých sedmdesáti let. I v důchodu zůstal aktivní a podílel se na projektech, které se zabývaly měřením kvality ovzduší a vody nebo obsahu těžkých kovů v půdě. Zabýval se také výzkumem, odkud se na česko-německé hranici bere nevábný zápach, který obtěžoval tamní obyvatele.

Ivan Beneš je vědec a pragramatik a tak zní jeho vzkaz budoucím generacím následovně: „Je nutné si uvědomit, že jakákoliv akce způsobí nějakou reakci,“ říká rázně. „Když někdo něco vehementně prosazuje, je nutné se ptát, kdo z toho má prospěch. Nic není bez následků.“