Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Beneš (* 1928)

• narozen 11. listopadu 1928 v Hruškách v rodině malorolníka

• za války se v Hruškách skrývali parašutisté z výsadku Clay

• vyučil se zámečníkem

• mezi lety 1948 a 1950 se angažoval v místním protikomunistickém odboji

• 17. září 1950 utekl do Rakouska za pomoci převaděče Františka Gajdy

• rok pobýval v uprchlických táborech a sloužil ve francouzské armádě

• v roce 1951 vycestoval do Kanady

• v roce 1970 se o útěk pokusil jeho bratra Vladimír za pomocí vlastnoručně sestaveného tanku

• v roce 1977 přicestovala za Vladimírem manželka Dagmar se čtyřmi dětmi

• v roce 1991 se František Beneš vrátil na Moravu

„Já jsem vždycky byl takový rebelantský,“ říká o sobě František Beneš. Tento důchodce žijící dnes v Hulíně nedaleko Kroměříže se narodil 11. listopadu 1928 v Hruškách na Břeclavsku. Jeho rodiče živilo menší hospodářství v Hruškách. On sám ovšem o zemědělství neměl zájem, a proto po absolvování základní školy v Hruškách a měšťanky v Moravské Nové Vsi zamířil do učení do Břeclavi, kde se z něj stal strojní zámečník.

Vzpomínky na válku

Když bylo Františkovi deset let, stal se okleštěný zbytek Česko-Slovenska[1] v polovině března 1939 cílovým prostorem pro okupační vojska Německa. Tehdy se poprvé setkal s později ještě mnohokrát projevenou odbojností obyvatel Hrušek. Kolona německých tanků a vozidel se blížila po silnici od Břeclavi, ale v její cestě stály protitankové zátarasy, které sem umístili mladíci z vesnice. Tato spíše symbolická překážka však byla velmi rychle odstraněna a průchod německých vojáků do Hrušek byl volný. To, co následovalo, pamětník popisuje takto: „My kluci, mně bylo deset roků, jsme tam kolem nich pobíhali a vylezli si na tanky. Němci nám nabízeli čokoládu, ale my jsme od Němců nic nechtěli. Neměli jsme Němce rádi, ale prostě nikoho neobtěžovali. Projeli a byl pokoj.“ Zajímavé je dále to, jak srovnává vnímání německých a ruských vojáků: „Němci byli jako naši nepřátelé, tak jsme je od dětství vnímali, a Rusi zase byli naši bratři a přátelé, ale když přišli, tak to byl teda strašný šok. Tak jsme si je teda nepředstavovali. (…) To osvobození. To byla úplná hrůza. To byly novodobé hordy Čingischána, co přišly na nás. (…) Co nebylo schované nebo zakopané, to zmizlo za dva dny z celých Hrušek. Já se divím, jak jsme přežili teda. Ještě štěstí, že to bylo na jaře a už bylo zasetý.“

V Hruškách byl také poměrně významný protinacistický odboj. Na malé vesnici je velmi obtížné cokoli utajit a každá nová zpráva se mezi místními rozšířila rychlostí požáru. I František Beneš jako chlapec věděl o tom, že se v Hruškách skrývali parašutisté z výsadkové skupiny CLAY-EVA.[2] Jejím velitelem byla Antonín Bartoš, rodák z nedalekého Lanžhota. Ten ještě sehraje poměrně významnou roli v příběhu našeho pamětníka. Řada lidí byla perzekvována gestapem a německými bezpečnostními složkami nejen za protinacistickou činnost, ale i za hospodářské delikty a pokusy o útěk za hranice. Několik hrušeských rodáků také působilo v zahraničním odboji.[3]

Po únoru to byla úplná hrůza

Období po únoru 1948 bylo pro „rebelantskou“ duši Františka Beneše velmi obtížné. Vše začalo již volbami vypsanými nedlouho po únorovém komunistickém převratu. „A to už byla jednotná kandidátka. To byli komunisti, a kdo nechtěl volit komunisty, no tak volil bílý lístek. Jenomže bílý lístek, to nebylo na nic, to nebylo nic, to byl akorát takový protest. No, a my kluci jsme tenkrát byli po dvaceti rokách, tak po většině jsme volili všichni bílé lístky. Tehdá ti kluci byli takoví bojovnější,“ vzpomíná po více než 60 letech.

Potom nastoupila kolektivizace, která se pro mnohé obyvatele vesnice stala pomyslnou poslední kapkou při rozhodování, jestli zůstat, nebo využít blízkosti hranic do Rakouska a zapojit se do protikomunistického odboje. František ani jeho rodina kolektivizaci kromě toho, že si po tři roky nemohli zabít vlastní prase, příliš nepociťovali. Proto právě on o útěku do zahraničí neuvažoval. Počet emigrantů se ale množil[4] a i František byl do celé situace bez svého přičinění zapleten. „V Hruškách začala taková fáma, že jsem pomohl někomu s tím útěkem, ale já jsem s tím neměl nic společného. Prostě lidí utíkali, tak utekli, no. Jenomže někdo někde mě prý měl vidět a toto se po Hruškách rozneslo. A už to tam tak kolovalo a už dávali na mě pozor a hlídali mě, a tak jsem si myslel, že toto už nevypadá moc dobře. Už jsem cítil, že se to nějako stahuje kolo mě, že už moc toho placu tam nemám. Tak se nedá nic dělat a musel jsem se sebrat a jít. No a potom už nato jsem měl rukovat už asi za týden a měl jsem rukovat do Orlové, tam u Ostravy a tam nebylo nic jinšího než dole, k těm pétépákům.[5] Tak jsem to dal dohromady. Tak já si myslím, že mně nezbývá nic jiného než zdrhnout,“ popisuje důvody, které jej vedly k rozhodnutí pro útěk.

Ve vesnici se všeobecně vědělo, že místní obyvatele za hranice převáděl František Gajda[6]z Lanžhota, a proto jeho služby využil i František Beneš. Později se také dozvěděl, že Gajda byl v kontaktu s Antonínem Bartošem, bývalým výsadkářem, který se za války ukrýval v Hruškách. Ten brzy po únorovém převratu emigroval do Francie, kde se angažoval při organizování a vysílání agentů do Československa. František Beneš se dohodnul se svými přáteli, že utečou společně. Útěk byl naplánován na noc ze 16. na 17. září. Nebyla náhoda, že se právě toho dne konaly v Lanžhotě hodové slavnosti. Ty měly posloužit jako krytí pro případ, že by byli při pohybu na lanžhotských polích nebo v okolních lužních lesích chyceni komunistickými bezpečnostními složkami. Samotná akce od začátku neprobíhala podle plánu. Už první z Františkových kamarádů řekl, že zatím utéci nechce, další váhal, ale „nakonec se rozhoupal, a že půjde. Došli jsme k třetímu a ten vůbec nebyl doma. Tak toto se mi teda už vůbec nezdálo,“ dodává k rozpačitému začátku celé akce pamětník. Na dohodnutém místě setkání se nacházeli náhradníci, kteří zastoupili dva kamarády, již se útěku neúčastnili. Pětičlenná skupina mladých mužů z Hrušek se vydala přes pole do nedalekých Tvrdonic. Tady se měli setkat s převaděčem Gajdou. Vyskytl se další problém. V naprosté tmě nedokázali najít dohodnuté místo setkání. Naštěstí v poli potkali dva šestnáctileté chlapce z Tvrdonic. Ti jim řekli, že také utíkají, a zavedli je na místo, kam kolem půlnoci dorazil i František Gajda s dalšími účastníky plánovaného přechodu hranic. Celkem deset lidí se vydalo na cestu za svobodou. V cestě jim stála silnice spojující Břeclav s Lanžhotem, po které jezdilo na tak pozdní hodinu podezřele velké množství automobilů. „Oni ti komunisti už museli mít nějaké manévry, lebo někdo říkal, že už nás hledali ten samý večer. A já jsem jednoho toho podezříval, co měl jít s náma a nebyl doma, že on pracoval pro ty komunisty. (…) No auta tam jezdily, motorky a náklaďáky jak blbé, sem, tam, pořád a my jsme měli problém tu silnici přejít z toho pole na druhou stranu,“ vybavuje si chvíle na útěku František Beneš. Silnici se jim po delším čekání a skrývání v bramborovém poli podařilo překročit a vydali se lesním porostem k řece Dyji. František vzpomíná: „Voda byla studená, tak jsme si to povysvlékali, sbalili a přešli jsme tu Dyji na druhou stranu. Tam by nás byli, na té Dyji by nás byli postříleli, kdyby nás viděli. No, lebo tam všady bylo tma, jenom ta Dyja se leskla. Ona byla dost široká ta řeka. Naštěstí jsme to prošli. No, a tam jsme si odpočívali na druhém břehu a já jsem si hrál, ten Gajda tam měl samopal, tak jsem si tak s tím pohrával a tak si vzpomínám, ten Gajda vytáhnul ten náboj z kapsy a povídá, že: ‚Tento je pro mě, ten náboj.‘ No, a skutečně potom asi za tři týdny tam na něho čekali a ostal tam. Jestli se zastřelil, nebo ho zastřelili, to nevím.“[7]

V emigraci

Na rakouské straně hranice byli emigranti zatčeni rakouskou policií. Měli ale štěstí. Policisté je odmítli vydat sovětským okupačním úřadům a namísto toho je odvezli do americké zóny ve Vídni.[8] Odsud se František s několika dalšími Čechoslováky dostal do americké zóny Rakouska, kde byla skupina vyslechnuta Američany.[9] „No tak jsme pokecali s těma Amerikánama. Oni se vyptávali. Ale co v Hruškách a v okolí? Tam nic není, co by jich zajímalo. Tak jich zajímalo všecko. Já jsem třeba dělal u nafťáků, a tak se ptali, jaké tam máme motory a kolik motorů a jak hluboko a kde jsou ty věže. A oni to stejně věděli. Měli takové podrobné mapy, že tam měli každé humna. To už měli stejně zaznačené. (…) Mě tam postavili na bok, no ale nakonec si to rozmysleli a po mně nechtěli nic. Ale mně to tak se zdálo, že chtěli něco se mnou to, ale já jsem stejně zájem neměl. Já povídám: ‚Já tam mám rodinu. Tam jsem skončil. Chodit tam už nebudu. (…) Kdyby byla válka lebo něco[10], tak se jde do války, ale neměl jsem chuť chodit a ještě víc lidí dostat do problémů,“ popisuje výslech pamětník.

František prošel uprchlické tábory v Linci a v Innsbrucku. Ten se nacházel ve francouzské okupační zóně. Po krátkém pobytu v táboře byl pamětník naverbován do francouzských strážních oddílů a zbytek svého asi ročního pobytu v Rakousku strávil jako strážný. Mezitím si požádal o možnost vystěhování do Kanady.[11] Tam vystřídal řadu zejména dělnických profesí, než se uchytil ve strojírenství, kterému se poté dlouhodobě věnoval. Během své emigrace udržoval František spojení s domovem prostřednictvím dopisů a balíků adresovaných své rodině v Hruškách. Kromě toho si tento mladý muž psal také s děvčaty. „Tak jsem měl takových kamarádek. Jako kluk blbý jsem neměl co dělat, tak že napíšu holkám a také blbosti. Jenomže ony potom s tím měly problémy. Ta jedna chuděra, já myslím, že byla z komunistické rodiny, ta Pavlíčková z toho Sebuzína, tak měla doma problémy a byla učitelka, tak myslím, že ji vyhodili. No, potom mě to strašně mrzelo. Já su přeci tak blbý. No a mě to ani nenapadlo,“ lituje dnes své mladické nerozvážnosti. Kontakty udržoval také s Antonínem Batrošem: „Hned ze začátku jsme se ptali, třeba toho ví víc než my, jsme si mysleli, jak to vlastně vypadá ta politika tady. A on povídá: ‚No, kluci, je to na hovno!‘ napsal, že je to na hovno a ‚Zařiďte si život v Kanadě.‘“ Tím padly poslední naděje na brzký návrat domů.

František nebyl jediný z rodiny, kdo se nemohl srovnat se situací v komunistickém Československu. Dvacet let po jeho útěku se pro život v zahraničí rozhodnul i jeho mladší bratr Vladimír. František specifický způsob pokusu o překonání státní hranice svým bratrem popisuje takto: „On si dokonce požádal, aby mohl vyjet. To šlo si nějak požádat, ale nikoho nepustili stejně. No ale mohl si požádat. Tam mu to zamítli a on si řekl, že se na ně vykašle a udělá si vozítko. Tak si udělal vozítko a dojel jenom do Břeclavi a tam mu to skapalo. No a co teď? Tak to trvalo den, než se rozhodl, že uteče sám, jenomže ženu a děcka musel nechat doma. No jemu se to podařilo, utekl tam někde okolo těch Valtic no a dostal se do Ameriky. (…) Pak byla nějaká dohoda s těma Helsinkama, tak oni byli mezi těma šťastnýma, že těch pár rodin pustili. Moc jich teda nepustili. (…) A v Americe to byl takový ohlas, že to tam bylo v novinách, že se pokoušel utéct a tak, ti lidé mu pomáhali, psali tam jejich papalášům, no tak ti se o to zajímali a tlačili na to. Za sedm roků se tam jeho manželka s děckama dostali.“ František sice nazývá dopravní prostředek, kterým se chtěl jeho bratr dostat za hranice, „vozítkem“, ale ve skutečnosti by se dalo bez přehánění označit za tank.[12] Vladimír Beneš si jej vytvořil navařením kovových plátů na podvozek automobilu. Dokonce vytvořil jakousi tankovou věž s pohyblivou atrapou kanonu.

Na Moravu se František Beneš vrátil až v roce 1991. V současnosti žije v Hulíně nedaleko Kroměříže. Jak bylo zmíněno v úvodu, František se vždycky považoval za „rebelanta“. „A pořád je,“ dodává s úsměvem jeho manželka.

[1] Název se tehdy psal s pomlčkou kvůli slovenské autonomii.

[2] Skupina byla nad protektorátem vysazena v noci z 12. na 13. dubna 1944. Její zpravodajská aktivita vyústila do odeslání celkem osmi set zpráv do Londýna. Po válce se dal Antonín Bartoš, velitel skupiny, na politickou dráhu v řadách národních socialistů. Kvůli této své angažovanosti musel brzy po únorovém komunistickém převratu uprchnout ze země. NAVARA, Luděk: Nové příběhy železné opony. Host. Brno 2007, s. 47–48.

[3] Hrušky. Občané své obci. Podivín 1998, s. 69–78. Na jména některých perzekuovaných, zatčených i vojáků bojujících v zahraničí si vzpomíná i František Beneš.

[4] Podle publikace Hrušky. Občané své obci. Podivín 1998, s. 82. emigrovalo v letech 1948–1989 celkem 49 občanů Hrušek.

[5] Pamětník má na mysli neblaze proslulé Pomocné technické prapory (PTP), což byly pracovní jednotky určené pro nepřátele komunistického režimu.

[6] Velmi známý převaděč a agent CIC, který za poměrně krátkou dobu převedl velké množství lidí do Rakouska. Vyznal se dokonale v prostředí lužních lesů v okolí soutoku Dyje a Moravy, kde ilegálně překračoval hranici zřejmě již v době války. Více informací viz TOMEK, Prokop: František Gajda (*30. 11. 1913–6. 10. 1950) dostupné na http://www.ustrcr.cz/cs/frantisek-gajda (květen 2014).

[7] František Gajda zahynul při přestřelce s pohraničníky, kteří na něj nastražili léčku nedaleko Lanžhota 6. října 1950. František Beneš byl jedním z posledních lidí, kteří se zásluhou tohoto převaděče dostali přes hranici do Rakouska. Více o smrti Františka Gajdy viz TOMEK, Prokop: František Gajda (*30. 11. 1913–6. 10. 1950) dostupné na http://www.ustrcr.cz/cs/frantisek-gajda (květen 2014). nebo Přísně tajné vraždy (20/42). Smrt převaděče. Česká televize 2010. dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267422798-prisne-tajne-vrazdy/410235100221020-smrt-prevadece/ (květen 2014).

[8] Až do roku 1955 bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno na čtyři okupační zóny, které si mezi sebou rozdělily vítězné mocnosti, konkrétně tedy Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie. Na čtyři zóny náležící pod správu bývalých protinacistických spojenců byla rozdělena i Vídeň.

[9] Pamětník neuvádí, jestli se jednalo o vojáky nebo agenty tajných služeb.

[10] Podle Luďka Navary byla touha bojovat proti komunismu hlavním důvodem odchodu Františka Beneše a dalších mladých mužů z Hrušek. Jistě lze souhlasit s jeho tvrzením, že jim imponovalo hrdinství lidí, kteří se zapojili do protinacistického odboje. Celá řada mužů z Hrušek a z okolních obcí (včetně Antonína Bartoše z Lanžhota) se v zahraničních vojscích za války vyznamenala. Emigrantům z roku 1950 již ale nebylo souzeno zopakovat hrdinské osudy svých přátel. Historie se neopakovala. K další válce nedošlo. NAVARA, Luděk: Nové příběhy železné opony. Host. Brno 2007, s. 47–58.

[11] Spojené státy zavedly imigrační kvóty, snadněji se dalo dostat pouze do Austrálie, Kanady a některých jihoamerických zemí.

[12] Vladimír Beneš jej v utajení stavěl celý rok. V časných ranních hodinách 19. května 1970 do něj posadil manželku a své děti. Kvůli poruše se za hranice nedostali. Manželka s dětmi se vrátila domů a Vladimír Beneš překročil hranice sám ještě téhož dne. Se svou rodinou se setkal až v roce 1977, kdy po mezinárodním nátlaku bylo povoleno jeho manželce a dětem vycestovat za ním do Spojených států amerických. NAVARA, Luděk: Příběhy železné opony 2. Host. Brno 2006, s. 20–26.