Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Cesta daleká, ta sokolíka neleká!
narozen 20. ledna 1932 v Křenovicích u Slavkova
v roce 1938 vstoupil do Sokola
v roce 1948 se zúčastnil 11. všesokolského sletu v Praze
celý život pracoval jako mědikovec
v roce 1978 podnikl spolu s manželkou cestu do Japonska
v roce 2018 o něm byl natočen dokumentární film Dobrý život sokola Bendy
Tělem i duší sokol – smělý, optimistický a činorodý Miroslav Benda se cítí být sokolem „od narození“. Sokolské hodnoty a étos ho formovaly v mládí a prolínaly se celým jeho životem. Ukazovaly mu jasnou cestu v mravně složité době socialismu. Nebojácnost a otevřenost dovedla Miroslava Bendu v roce 1978, uprostřed tuhé normalizace, až do Japonska.
Miroslav Benda se narodil 20. ledna 1932 v jihomoravských Křenovicích. Tatínek Antonín Benda byl zámečník a dojížděl každý den vlakem do nedalekého Brna, kde pracoval v zámečnické firmě Rudolf Oplustil na pozici dílovedoucího. Maminka Marie, za svobodna Küchlerová, pocházela ze sousední vesnice Hrušky. Za první republiky byla v domácnosti a po roce 1948 pracovala nějakou dobu v JZD. Kromě Miroslava měli manželé Bendovi ještě starší dceru Annu.
V Křenovicích existovala početná sokolská jednota a dá se říct, že každý Benda ve vsi byl jejím členem – oba pamětníkovi strýcové, otec i jeho sestra Anna. Sokoli se pravidelně scházeli, cvičili, hráli divadlo, pořádali šibřinky a především sdíleli stejné hodnoty – byli oddáni vlasti, demokracii a prezidentu Masarykovi. V neděli se často pořádala veřejná sokolská vystoupení a příprava na ně zabraňovala sokolům chodit dopoledne do kostela. Konzervativní část vesnice jim to poněkud zazlívala. Miroslav se stal sokolíkem již ve svých šesti letech. Netrvalo ale dlouho, začala válka a Československá obec sokolská byla rozpuštěna.
Rozvětvená a téměř vojensky organizovaná členská základna Sokola prodchnutá masarykovskými ideály humanismu a demokracie se stala ideálním podhoubím pro vznik odbojových skupin. Němci brzy pochopili, že hrdí sokoli představují pro nacistickou diktaturu problém. Obětí jejich pronásledování se stal také předseda křenovického Sokola a řídící učitel místní obecné školy Bořivoj Banďouch. Předtím než ho Němci odvezli do Kounicových kolejí v Brně, přišel se rozloučit za svými žáky, mezi kterými byl i Miroslav Benda. Dodnes si pamatuje, jak stál jeho učitel ve dveřích třídy a s rukama svázanýma za zády naposledy promlouval ke svým žákům. Bořivoj Banďouch zemřel následující rok v Osvětimi.
Za války běžel v Křenovicích život dál v obvyklých kolejích. Byla sice zavedena opatření, která regulovala produkci potravin, například z každého doma poraženého prasete se muselo odvádět státu 3 kg sádla, ale venkované si našli svoje cesty, jak přísná nařízení obejít nebo alespoň zmírnit. Národnostní třenice ve vsi nebyly, obyvatelstvo bylo téměř výhradně české. Kvalita školní výuky byla válkou negativně poznamenaná. Žáci měli velké mezery ve vzdělání, v dějepise se učili především historii Německa a v posledním válečném roce do školy nechodili už skoro vůbec.
Válka ve své ryzí podobě o sobě dala znát teprve 24. dubna 1945, kdy vesnici osvobodila Rudá armáda. Ustupující Němci ještě stačili vypálit na ves granát, zřejmě ve snaze poničit železniční trať. Ta zůstala netknutá, ale střela dopadla na skupinku civilistů, z nichž tři v poslední den války zemřeli. Sověti se ve vsi zdrželi asi dva týdny. Od jednoho z nich se Bendovi dozvěděli, že válka skončila. „Přišel tehdá ráno a volal: ‚Němec kaput! Kapitulace!‘“ vzpomíná Miroslav Benda. Tento voják se s rodinou Bendů nechal na památku vyfotografovat. Než byla fotografie vyvolaná, byl rudoarmějec odvelen pryč. Fotografie tak zůstala u Bendů a je přiložená k tomuto článku.
Ihned po válce obnovil Miroslav své členství v Sokole. V červnu roku 1948 se jako 16letý dorostenec zúčastnil památného 11. všesokolského sletu na strahovském stadionu v Praze. Cvičil sestavu na prostných, běžel Zborovský závod družstev a cvičil se stany. Během průvodu provolával spolu s ostatními slávu Edvardu Benešovi, který byl necelý měsíc předtím donucen abdikovat na úřad prezidenta a na jeho místě stanul Klement Gottwald. „Beneš patří do hradu – ne za žádnou ohradu!“ a „Ať žije ten, koho máme rádi!“ skandovali sokoli. Ještě během sletu bylo 200 z nich zatčeno a na podzim bylo dalších 11 000 členů vyloučeno. O pár let později byl Sokol zrušen úplně.
Poté, co pamětník dokončil v roce 1947 měšťanku ve Slavkově, šel se učit k Antonínu Palečkovi v Malých Hostěrádkách starobylému řemeslu mědikovectví. Tři týdny pracoval u mistra v dílně a týden chodil do školy v Brně. Po třech letech byl vyučen a stal se zaměstnancem podniku Destila. Zde pracoval 40 let až do svého odchodu do důchodu. Jezdil po montážích a vyráběl zařízení pro potravinářský průmysl, především lihovary a cukrovary. V Těšeticích na Hané například začátkem 50. let vyrobil pro pálenici Hanáckých pivovarů podle návrhu firmy Sigmund, v té době již fungující pod názvem Sigma, prototyp zařízení pro vakuové nasávání kvasu.
Montérů si v podnicích vážili a smysluplná práce přinášela pamětníkovi radost. Vypravuje, jak ho na nádraží vozili autem, aby nemusel dojíždět autobusem. „Chlapče, tady nic nevidím – žádný sklínky! Jak to, že nepiješ?“ vzpomíná Miroslav Benda s úsměvem na sládka pivovaru v Těšeticích, který osobně kontroloval, jestli mají montéři k dispozici dostatek piva. Z té doby si také vybavuje příhodu s manželkou těšetického hostinského. Žena si lidem v autobuse stěžovala na poměry a byla po sovětském vzoru exemplárně potrestaná vězením. Když se ptali manžela, kde má ženu, odpovídal: „Pustila si hubu na špacír a oni mně ju na měsíc zavřeli!“
Začátkem 50. let chtěli tatínka poslat do předčasného invalidního důchodu, což by rodinu postavilo do finančně neúnosné situace. Odměnou za vstup do KSČ mu ale nabídli zůstat v práci dalších deset let. „Tak si ho tam zavolal ten kádrovák a říká: ‚Toníku, když ty jim to tady podepíšeš, tak můžeš dělat do 60 roků. My tady máme pro tebe místo,‘“ vypravuje jeho syn. „Tak povídám: ‚Tati, a musel jsi to podepsat?‘ On říká: ‚Chlapče, když jsem si vzpomněl, že bych s maminkou tady byl jenom v invalidním důchodě, tak jsem to tam podepsal. Ale národní socialista a sokol jsu pořád!‘“ Samotného pamětníka už ke vstupu do KSČ nikdo netlačil.
Tatínek měl k novému režimu pokorný vztah. „No, chlapče, co můžeš dělat. Je taková doba. Hlavou zeď neprorazíš,“ vybavuje si Miroslav Benda jeho slova a dodává: „Ale já jsem byl takový zatvrzelý, tak já jsem na to dost doplácel. Já jsem to nemohl strávit.“ Zrušení Sokola v roce 1956 a postupné vyhasínání sokolského ducha ho bolelo: „Když šel ten starý sokol a pozdravil jsem ho ‚sokole, nazdar‘ a šel s ním někdo, tak mi řekl ‚dobrý den‘. Viděl jsem, že tam něco nehraje. Že se nehlásí k tomu pozdravu nazdar,“ líčí pamětník. „A já říkám: ‚Ale sokolský pozdrav je nazdar!‘ ‚No, to máš dneska jedno.‘ Tak to mě hodně mrzelo jako sokola.“ Za jeho vytrvalé lpění na sokolských ideálech dostal občas přes prsty. Když se rozhodl v roce 1960 pro přístavbu domu, dali mu sice stavební povolení, ale bez poukazu na odběr materiálu. Bez něj se tehdy stavět nedalo, protože koupit stavební materiál volně v obchodě nebylo možné. „Dali mně pocítit to sokolování,“ shrnuje Miroslav Benda.
Podle názoru pamětníka se zakládání jednotných zemědělských družstev bránili úspěšní zemědělci a naopak ochotně do něj vstupovali ti, kterým se nedařilo. „Byli tady lidi, kteří byli rádi, že se do toho JZD dostali, abych řekl pravdu. Takoví ti úpadkoví rolníci, co já jsem znal – koně [měli], že [sotva] stáli na nohách. Tak ti byli první,“ říká Miroslav Benda. Jeden z takových se stal prvním předsedou křenovického JZD. Nakonec vstoupila do družstva celá vesnice: „Všichni tam šli, aby měli klid,“ konstatuje lakonicky pamětník.
Zdaleka ne každý se ale s tímto vývojem smiřoval tak snadno. V obci operovala začátkem 50. let protistátní skupina SODAN, složená mimo jiné ze skautů, junáků a sokolů. Pod vedením křenovického občana Mojmíra Babušíka zapalovali stohy a stroje v JZD. Miroslav Benda mezi ně nepatřil. Nevěřil, že by taková akce mohla mít šanci na úspěch. Skupina byla skutečně brzy odhalena a dva z jejích organizátorů byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Mojmír Babušík strávil v lágrech deset let. Miroslav Benda se o události ještě dnes zdráhá mluvit. Domnívá se, že ve vesnici stále žijí lidé, kteří považují tyto dávné události za škraloup na dobré pověsti Křenovic: „Nechci o tom moc mluvit, protože z toho by dědina radost neměla.“
Režim přituhoval a prostořeký Miroslav si začal dávat pozor na pusu. Jak sám říká, za socialismu „sokoloval potichu“. Bývalí sokoli přesto drželi při sobě a tajně si pomáhali. Miroslav Benda vzpomíná, jak se náhodou o jedné kolegyni v práci dozvěděl, že patří k sokolům: „Odchází jeden pán a říká jí: ‚Tak, Růži, nazdar!‘ A odcházel. Já říkám: ‚Paní Ustohalová, já jsem tady slyšel sokolský pozdrav?‘ ‚Pane Benda, vy jste sokol?‘ Já říkám: ‚Od narození!‘ A ona říká: ‚Můj manžel býval starosta Sokola!‘“ vypravuje pamětník. Od té doby se z nich stali přátelé a spiklenci. Nikomu ale o svém bývalém členství v Sokole neřekli a přihlásili se k němu veřejně teprve po roce 1989.
Někdy to Miroslav Benda nevydržel a svoje sokolské názory vyřkl veřejně. V roce 1960 byl i s manželkou pozván do Prahy na spartakiádu. Existenci těchto vystoupení považoval za nedůstojnou, ba přímo urážlivou napodobeninu sokolských sletů, ale pozvání odmítnout nemohl. Na tribuně strahovského stadionu vedle nich seděla cizí žena, která hlasitě projevovala své nadšení: „Těch rudých zástav! Těch rudých zástav! To je nádhera! Jak se to vlní, to je nádhera!“ Miroslav Benda se neudržel: „Tak těch rudejch zástav už je tady poměrně dost a já vám něco řeknu. My Sokoli jsme si tady ten stadion vybudovali a my se sem jednou vrátíme. Kolo osudu se otáčí!“ Byla to prorocká slova. Na stadion se Miroslav Benda s velkým pocitem zadostiučinění znovu podíval v 90. letech u příležitosti prvního postkomunistického sokolského sletu.
V roce 1972 se na dovolené v Maďarsku seznámil s japonským profesorem sociologie Akihiro Ishikawou, členem Japonsko-české společnosti. Bodrý Miroslav Benda pozval česky hovořícího Japonce do Křenovic a ten skutečně přijel. Moravská vesnice ho okouzlila svým folklorem, písněmi a slivovicí. Na oplátku pozval Ishikawa Bendovy do Tokia, zorganizoval cestu a zařídil víza. Manželé Bendovi se v době nejtužší normalizace neohroženě vypravili bez znalosti jakéhokoliv jazyka z Křenovic přes půl zeměkoule – letecky s přesedáním v Amsterdamu cestovali do Moskvy, odsud do Chabarovsku, vlakem do přístavního města Nachodka na území dnešního Ruska a dále lodí do Japonska. Zde strávili jako hosté profesora Ishikawy tři týdny.
V Tokiu Miroslav Benda v češtině přednášel japonským studentům o historii Moravy a jejích zvycích. V domě profesora si získal respekt sousedů svou zručností, se kterou jim opravil jejich jízdní kola. Japonci ho na druhou stranu překvapili kázní, skromností a dochvilností. „Jim stačí dva hrnky, my máme celý soupravy,“ říká Miroslav Benda. „Mají jenom to, co potřebují, a víc nic.“ Na zpáteční cestě strávili manželé jeden den v centru Moskvy. Zde je šokovaly prázdné regály v obchodech s potravinami. Státní bezpečnost se o jejich cestu do kapitalistické ciziny překvapivě vůbec nezajímala a Bendovi nemuseli k výslechu ani před odjezdem, ani po svém návratu. Až do roku 1989 jim už ale nebylo dovoleno nikam do zahraničí vycestovat.
Akihiro Ishikawa navštívil jižní Moravu po roce 1989 ještě mnohokrát a Bendovi pro něj vždy připravili zajímavý program. Profesor zažil moravskou zabijačku, hody i Velikonoce. Často s ním přijížděli japonští studenti a turisté a všichni našli u Bendů pohostinnou náruč. „Chtěli poznat, jak vypadá venkov,“ říká Miroslav Benda. Ten pomáhal po odchodu do důchodu několik let u zetě v zámečnické dílně a ještě dvakrát se podíval do Japonska. Obnovil v Křenovicích sokolskou činnost, byl předsedou místní jednoty a cvičitelem dětí. Po sedmi letech soudních sporů se mu podařilo dosáhnout navrácení křenovického hřiště do majetku Sokola. Udržuje písemný kontakt se sokoly po celém světě, například s krajany v Paříži nebo v New Yorku, a dokonce je tam navštívil. V roce 2018 o něm režisér Pavel Jurda natočil dokumentární film Dobrý život sokola Bendy. Miroslav Benda má dvě děti a několik vnoučat, z nichž někteří pokračují v rodinné sokolské tradici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Peštová)