Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Benda (* 1927)

• narozen 14. srpna 1927 v Hronově Vesci

• pocházel ze zemědělské rodiny, hospodařili na 30 hektarech

• za války museli plnit dodávky, občas pomáhali partyzánům

• v roce 1952 převzal statek po svých rodičích

• po roce 1948 musel plnit komunistické dodávky, kterým prakticky nebylo možné vyhovět

• v roce 1956 byl obviněn ze sabotáže a maření hospodářského plánu

• v letech 1956-59 byl vězněn v Jáchymově a v Příbrami

• po návratu přešel statek do družstva, přestalo se na něm hospodařit

• pracoval ve státním plemenném statku

• po roce 1989 byl rehabilitován

• vychoval sedm dětí, jeden ze synů pokračuje v zemědělské tradici v Hronově Vesci

• v roce 2013 žil v Hronově Vesci

Počítalo se, že převezme rodinné hospodářství o třiceti hektarech a pár kusech dobytka. Pole v malé jihočeské vesničce nebyla dvakrát úrodná a v době, kdy ještě nebyla potřebná mechanizace, nebylo snadné si na chleba vydělat. Josef Benda se chopil dědictví a vrhl do práce. Grunt vždycky dokázal rodinu uživit. Ne však již neustále rostoucí nároky komunistického režimu a jeho požadavků na dodávky. Josef Benda se dlouho snažil statek udržet, ale pak už to nešlo dál. Obvinili jej ze sabotáže a maření hospodářského plánu socialistické republiky, odsoudili do Jáchymova a Příbrami ke třem rokům natvrdo. Paradoxně byl tak zahnán do kouta, že rozsudek a následné věznění přijal vlastně jako vysvobození.

Dodávky a zase ty dodávky

Josef Benda se narodil 14. srpna 1927 v Hronově Vesci. Rodiče měli statek, na kterém hospodařili. Starali se zhruba o dvacet kusů dobytka a 30 hektarů, které tvořily spíše pastviny a louky, protože krajina v okolí není příliš úrodná a tak se obilí pěstovalo hlavně pro vlastní potřebu. Za války proto museli samozřejmě plnit dodávky. Josef Benda k tomu poznamenává: „Komunisti to od Němců odkoukali a pak to dělali taky.“

Kromě toho, že museli odevzdávat dávky a že neustále chodili kontroloři, si z války vybavuje již jen útržky. „Občas se u nás zastavili partyzáni, potřebovali se najíst, nic moc neříkali a zase zmizeli do lesů. Byli vděční za teplé jídlo, protože jedli samé studené,“ vzpomíná Josef Benda. Vybavuje si také jarní dny z konce války: „Byl duben, sázeli jsme brambory a pořád to hučelo. Dole pod kopcem bylo hodně kouře, tak jsme se tam šli podívat a oni to byli Rusáci. Nekonečná kolona s koňma.“ A ještě jednu historku má: „Když Němci ke konci války utíkali, tak soused hrával na harmoniku a sousedi ho hubovali. Němci to brali, jakože si z nich děláme legraci, tak stříleli. Sousedé se na toho harmonikáře zlobili, že pořád hudlá.“

Čeledín od pana faráře

Pamětník chodil do základní školy do Nadějkova, později do měšťanky do Jistebnice. „Chodil jsem čtyři kilometry pěšky, každý den. V zimě se muselo po silnici, kterou už za Němců začali prohrnovat, ale zas to bylo o kilometr delší. Na lyžích jsem nejezdil, tady je rovina, musel bych se pořád odpichovat,“ vybavuje si pamětník detaily ze svého dětství. Pamatuje si také, že ve třídě bylo až ke čtyřiceti dětem. Jak bylo tehdy obvyklé, nepočítalo se, že by pamětník studoval vysokou školu. Jako nejstarší syn měl zůstat doma a převzít grunt.

Josef Benda si z dětství vybavuje ještě jejich zvláštního čeledína, který se jmenoval Nikolaj Bigár a pocházel z území dnešní Ukrajiny. Jak se k nim dostal ukrajinský čeledín? „Kdo potřeboval, objednal si čeledína u faráře od Červenýho kříže. Každý si mohl zažádat. Oni jich vždycky poslali vagón. To bylo ještě v době, když k nám patřila Zakarpatská Ukrajina, tatínek si tehdy o pomocníka takto zažádal jako mnoho jiných,“ vysvětluje pamětník. Bigár u nich strávil asi 30 let, prakticky celý život až do své smrti. „Prej byl z mnoha dětí, otec všechno propil a máma ho poslala do světa, měli málo peněz. Nikdy se tu neoženil, bydlel s námi na statku. Když se pak udělalo družstvo, nikdo po něm už žádnou práci nechtěl, pak začal dostávat důchod, ten mu stačil, aby ho propil, vždycky usnul v hospodě na chodbě, nikdo si ho pak už moc nevšímal, až ho jednou takhle našli mrtvýho,“ zakončuje vyprávění o dalším lidském osudu Josef Benda.

Na vojnu šel pamětník po konci války, neví přesně kdy, podle jeho slov brali tehdy tři ročníky najednou, aby se dohnalo válečné období. Josef Benda narukoval jen na tři měsíce, protože se na něj vztahovala výjimka jako na nezbytnou pracovní sílu v zemědělství, jinak byla vojna na dva roky. „Oni ty zemědělce moc na vojně nechtěli, zkracovali nám to, abychom hlavně pracovali na poli,“ říká k tomu. Matně si vzpomíná, že byl někde v pohraničí u Chebu.

Prodával selata místo výkrmu

V roce 1956 byl uvězněn na tři roky. Obvinění znělo: trestný čin sabotáže a narušování plnění hospodářského plánu. Pamětník si už nevybavuje, co se konkrétně stalo a co měl sabotovat. „Já už nevím, ale nic jsem určitě nesabotoval, oni si všechno uměli vždycky vymyslet.“ Z archivních materiálů pamětníka se dozvídáme více detailů a to konkrétně, že 24. května 1956 stanul před lidovým soudem v Milevsku jako spoluvlastník nemovitosti v Hronově Vesci s výměrou 33 hektarů. V dokumentu se píše, že Josef Benda převzal v roce 1952 hospodářství od svých rodičů a je obviněn, že v letech 1953–1955 záměrně neplnil dodávky, konkrétně např. prodával selata, místo aby je vykrmoval na dodávku. V dokumentech od soudu stojí: „Obviněný neplnění dodávek odůvodňoval tím, že neměl pro prasata krmení, zejména brambory. Zdá se však, že spíše jej k tomu vedla snaha bez značnější námahy vydělati poměrně značné peněžité částky.“ Pamětník to po letech komentuje takto: „Já se hájil tím, že jsem neměl dost hnojiva a pracovních sil obdělávat větší plochu než tři hektary, s touto obhajobou mi pomáhal starosta Koutný, což byl taky komunista, ale věděl, že ti nahoře jsou blázni, neznají to tu a přehánějí to a snažil se mi pomoct, ne uškodit.“

Pravda byla ale ještě trochu složitější, dodávkám nebylo prakticky možné vyhovět: „Oni si představovali, bůhví jaký jsme z toho prodeje neměli peníze. Ale my byli rádi, že si to vůbec někdo vzal, že jsme se těch selat zbavili! To bylo totiž tak: selata potřebovala na výkrm mléko, jenže to mléko chtěli komunisti v dodávkách. Takže buď vykrmovat prase nebo dodávky mléka. Tak jsme ty selata prodali, aby bylo mléko. A to se jim taky nelíbilo. Komunistům bylo zkrátka těžký vyhovět,“ konstatuje a dodává k tomu: „Oni nevěděli, jak to tady chodí, a že to je těžký. Tady to není kdovíjak úrodný. Pak to zjistili, až když už jsem byl pryč.“ Odsouzení a zavření do kriminálu tak mělo paradoxně a smutně pro udřeného sedláka příchuť snad až vysvobození. „Já byl rád, že jsem se jich zbavil, já byl vlastně rád, když mě dostali do toho kriminálu, pryč z tý dřiny. Všechno lepší, než ta nekonečná dřina. Já bych tam byl bejval do toho kriminálu jezdil na práci i poté, co mě pustili. Všechno lepší, než zůstat v zemědělství, já už tady byl nerad.“ Zavření do vězení dle jeho slov přilepšilo celé rodině. „Manželka na tom byla líp, když jsem byla zavřenej, dostávala přídavky na děti sedm tisíc. Když jsem se vrátil domů, to jsem ani nevydělal,“ říká pamětník.

Dlabali jsme to rukama

Jak to bylo s obviněním ze sabotáže? Zdůvodnění najdeme opět v archiváliích. Obviněný mařil a ztěžoval plnění hospodářského plánu v úseku zemědělské výroby. Jednalo se tedy o sabotáž. Při vyměřování trestu vzal soud zřetel na třídní příslušnost obviněného a na společenskou nebezpečnost činu, které je nutné hodnotiti značně vysoko. Za pamětníka se ale postavil starosta Koutný s tím, že „kraj je chudý a kamenitý, kde lze jen těžko užít mechanizace a že chtějí-li z této půdy něco vymáčknout, nadřou se dost.“ Při výměře trestu taktéž vzali v úvahu, že už v té době měl pamětník tři děti.

Pamětník byl odsouzen a poslán do Jáchymova, pak jej přesunuli do Příbrami a na Bytíz. Rodina zůstala na statku, opouštěl tehdy nejen manželku a staré rodiče, ale i tři děti. Čtvrté se narodilo během jeho věznění. Ve vězení měl za úkol společně s ostatními dobývat smolku. Někdo se toho bál, ale pamětník prý nemocný nebyl. Byla to těžká práce, pamětník na ni vzpomíná takto: „Dlabali jsme to rukama a kladívkama. To se muselo přebírat rukama ty kameny, byly jsme ve dvou, jeden to přebíral z hromady, a házel to tomu druhýmu, který to kladívkem otloukal, aby tam bylo málo kamene, aby tam bylo víc tý smolky, tý rudy.“ Jeho nejbližší spoluvězeň umřel za dva roky po propuštění. Neví, za co seděl, prý mezi sebou neměli rádi, když se někdo vyptával. Byly to podle něj blbosti. Ví, že spoluvězni byli političtí, ale detaily ne.

Dost jsem si tam zvykl

Vzpomíná také, že každé tři měsíce je stěhovali: „Sesbírali jsme si všechny věci, vyšli před barák a šli jsme bydlet jinam na cimru. Abychom se nesdružovali a nic nevymýšleli, oni se nás kriminálníků báli, bylo nás moc, asi 200. Zacházeli s námi dobře, báli se, abychom něco nedělali. Když se něco stalo, že se třeba chlapi poprali, tak to odnesl ten bachař, co měl službu.“ Později se zavedly tzv. jáchymovské soboty, tedy volné soboty. Vzpomíná na ně rád: „Vařili jsme si kafe a povídali, rád jsem některý poslouchal, to bylo jako když čte román. Byli tam i cizinci, tak povídali, jak to jinde chodí. To jsem poslouchal rád.“ Josef Benda znovu opakuje, že mu ve vězení vlastně nebylo zas tak zle: „Dost jsem si tam zvykl, a když jsem měl jít pryč, zpátky do té dřiny a šikany, ani se mi nechtělo.“

Když se Josef Benda vrátil z kriminálu, tak se jejich statek přidal k družstvu, jenže nikdo tam nechtěl hospodařit, tak jen odvedli dobytek a tím hospodaření skončilo. Pamětníkovi nastala nová etapa. Jezdil pracovat do Tábora do státního plemenářského statku. Časem se mu narodily další tři děti. Po roce 1989 byl Josef Benda rehabilitován.

Po revoluci se k zemědělství vrátil jeden syn, přibral další hektary a živí se tím. Druhý syn si v obci koupil chalupu, ostatní děti se odstěhovaly. Josef Benda se dnes již jen s láskou stará o kozy, které vodí na pastvu.