Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Běl (* 1929)

• narozen 25. února 1929 ve Skočicích u Přeštic

• ve svých deseti letech zažil okupaci německou armádou

• na jaře roku 1945 bydlela u nich v domě skupinka amerických vojáků

• v letech 1943 - 1947 studoval na průmyslovce v Plzni

• v letech 1951 - 1953 sloužil na vojně v Karlových Varech

• v souvislosti s protesty proti měnové reformě v roce 1953 absolvoval výslech StB politického pracovníka u vojenského útvaru, kde v tu dobu sloužil vojnu

• celý život pracoval v plzeňské Škodovce

• kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku nepřijat na vysokou školu, vystudoval ji večerně

• v letech 1966 - 1970 členem komunistické strany

• práci Škody Plzeň reprezentoval na četných mezinárodních výstavách, včetně expozice EXPO 1967

• roku 1970 vyloučen z komunistické strany a zbaven funkce vedoucího konstrukce

• v důchodu se věnoval zahrádkaření

Jaroslav Běl se narodil 25. února 1929 ve Skočicích u Přeštic. Jeho rodiče, maminka Josefa a tatínek Antonín, pracovali v zemědělství. „Patřili do té nejnižší kategorie, protože měli tři hektary polí.“ Taková činnost si vyžadovala mimo jiné i podnikatelského ducha, kterým oplývala hlavně maminka. Nešlo totiž jen o pole, ale také o chov domácích zvířat. „U nás se vykrmovaly husy, a to šiškami z ječného šrotu. A ty husy se potom vozily do Plzně na trh. Maminka říkala, že příjem z těch hus byl stejný jako příjem z polí,“ vzpomíná Jaroslav. Chovali také tzv. přeštická prasata[1].

 

Já na poli, jiní u vody

Kolem polí i domácích zvířat bylo práce více než dost, a tak se musely zapojit i děti, a to už od věku 5-6 let. „To přetrvávalo až do doby, kdy jsem chodil na průmyslovku a dokonce i na vysokou. Takže když jsem přišel ze školy, tak jsem měl na stole lístek, na které pole mám běžet pomáhat,“ vypráví Jaroslav. V té době byly na vesnici i dělnické rodiny. Byla tam asi třetina dělníků a dvě třetiny zemědělců. „A ty dělnické děti se klidně opalovaly u rybníka, kdežto já jsem musel pracovat na poli,“ vzpomíná. Příjemné mu to sice tehdy nebylo, tato práce se však pro něj stala zvykem a v pozdějších letech dokonce i koníčkem. Je rád, že poznal pocit dostavující se po každé dobře odvedené práci. „A vzpomínám si, že když jsem začal chodit do průmyslovky, tak jsem dostal třikrát pětku z fyziky, protože jsem se doma nemohl učit. Otec měl takový názor: ‚Učit se budeš ve škole a doma budeš pomáhat.‘ To samé bylo, když jsme chodili na taneční zábavy. Otec říkal: ‚Přijď si, kdy chceš, klíč je nade dveřmi. Ráno v šest budeš na place!‘“

I sám Jaroslavův tatínek pracoval vlastně v zemědělství z donucení, byl vyučený zedník a hospodářství zdědil. „Ne, že by tomu nerozuměl, ale nebyla to jeho láska. Takže když mi bylo čtrnáct let, pravil: ‚Nebudeš dělat zemědělství.‘ A dal mě na průmyslovku. A říkal: ‚Až já nebudu moct, tak dám pole do pachtu[2] a budu žít z toho pachtu.‘“

 

Ze čtyř kluků tři na frontě

Spolu s Jaroslavem, jeho sestrou a rodiči žila tehdy v domě i jeho babička, tatínkova matka. Dodnes na to soužití moc rád vzpomíná. Když se jí přitížilo, zařídili pro ni rodiče v klatovské nemocnici zvláštní pokoj. „A v tom zvláštním pokoji s tou babičkou ležela moje matka. Takže tam ležela snacha a tchyně. To by dnes prakticky nebylo možné,“ podotýká Jaroslav. „A ta moje babička měla pět dětí - čtyři kluky a jednu holku. A za první světové války z těch pěti dětí byli tři kluci na frontě, takže to pro tu matku nebylo nic snadného. A jeden z nich na srbské frontě padl. Pamatuji si, že babička měla zvětšenou fotografii toho svého syna, kterou si občas vyndala a poplakala si u ní,“ vzpomíná Jaroslav. A vzpomíná i na jiné babiččino vyprávění, jak se jeden z jejích synů v Poříčí učil pivovarnickému řemeslu, přičemž na každý týden, který v učení trávil, dostal na přilepšenou jednu korunu. „Ale byly prý situace, že v tom baráku ani ta jedna koruna nebyla. Tak si ji šla babička půjčit od sousedů.“

 

Jak u nás Němci skoupili čokoládu i vlnu na pletení

Když bylo Jaroslavovi deset let, zažil okupaci německou armádou. Celou vesnici tehdy udivila vysoká úroveň motorizovaných jednotek. Na autech měli vedle čísel písmena WH (Wehrmacht), mezi lidmi se však tehdy ujal volný překlad do češtiny – Wezeme Hovno. Brzy nato bylo nařízeno jezdit na silnici vpravo (do té doby se u nás jezdilo vlevo a volant u auta byl vpravo), což bylo vyhlášeno ze dne na den. Přizpůsobit se musely i koňské povozy, kdy musela být možnost ovládat brzdu (šlajf) z pravé strany a povoz musel být opatřen tabulkou se jménem majitele čitelnou zleva. Ovládání potahu zůstalo na levé straně.

Němci se utábořili u nich ve vsi a zůstali prý asi tři dny, než odjeli. Jaroslav popisuje jejich počínání: „Ten den, co přijeli, úplně vykoupili jeden obchod. V každé vsi byl tehdy obchod se smíšeným zbožím. U nás jej měl pan Tichota. A tak Němci skoupili veškeré zboží v tom krámu, které doma neměli. To znamená: čokoládu, cukrovinky… Tenkrát se hodně prodávala i vlna na pletení, takže skoupili i celé svazky vlny. A všechno nakoupené zboží posílali domů. To znamená, že v těch letech ještě u nich v Německu zdaleka neměli takovou životní úroveň, jakou jsme měli my v tom roce 1939.“ Brzy nato Němci z vesnice zmizeli. Tam, kde tehdy byli, se však prý chovali slušně až do doby Heydrichiády. „To obklíčili celou obec. Všichni museli ke kapličce, kde se dělala prezence. A to už nebylo takové to jemné zacházení, to už bylo hrubší. Dokonce u jednoho chlapíka našli neúplnou loveckou pušku, tak ho postavili ke zdi u kapličky. Pak ho nechali asi ještě týden doma, nato ho zavřeli do koncentračního tábora a vrátil se až koncem války,“ vzpomíná Jaroslav.

 

Tři neděle ve vězení za nadmíru mléka

Jaroslav vzpomíná mimo jiné na německou pečlivost a smysl pro pořádek, který jej zaujal především, co se tehdejší oblasti zemědělství týče. Každý sedlák si tak musel vést přes obecní úřad přesnou evidenci kusů dobytka, které vlastnil. „A chodily kontroly a nedej Pánbůh, aby tam měl o jedno prase navíc. Za to byly přísné tresty.“ To samé platilo pro dodávky mléka, kdy se určovalo, kdo má kolik mléka dát. „A v našem případě se stalo to, že ve čtyři hodiny ráno přelezl český kontrolor vrata, probudil rodiče a sám si podojil všechny krávy. Změřil mléko, a když zjistil, že je to víc, než se dodávalo na erár, na dodávky, tak byl táta odsouzen na tři neděle vězení v Přešticích,“ vzpomíná Jaroslav. Za války také doma poslouchali zahraniční rozhlas. „Jako kluk jsem i při tom zatemnění musel hlídat, zda není v blízkosti domu někdo cizí.“

 

Čekání na příjezd Američanů

„Když ta americká armáda postupovala k nám, tak v Sudetech ještě kladly odpor nějaké skupinky německých fanatiků, ale u nás už se na ty Američany čekalo.“ A Jaroslav vypráví: „V Přešticích byl velký sklad náhradních dílů pro armádu, kde bylo asi padesát vojáků, kteří to obsluhovali. A pak tam byl náhodně na nějakém pochodu oddíl esesáků.“ Tyhle dva oddíly se spolu s nově vzniklým národním výborem dohadovaly, jak Američany přijmout. „České podmínky byly, že ti Němci tam nebudou dělat nějaké vývraty a německé podmínky zase byly, že my jako Češi ty Němce nebudeme zajímat,“ říká Jaroslav. Nakonec to dopadlo tak, že Němci byli spolu s kolaboranty americkými vojáky zajati a odvezeni do velkého zajateckého tábora na Valše u Plzně. „Američané u nás zůstali asi dva nebo tři měsíce, možná čtyři. Obsadili tenkrát školu, hostince a kdo měl ve vsi větší barák, tak měl za povinnost ty vojáky ubytovat. A tak jsme museli uvolnit jednu místnost, do které si dali ty jejich patrové palandy. Přespávalo u nás asi osm Američanů. Jeden z nich měl slovenské předky, takže uměl lámaně takovou českoslovenštinu. A dodneška si pamatuji, že se jmenoval Tony Krametz. Tak s tím jsme si povídali,“ říká Jaroslav. A připomněl i to, že američtí vojáci byli docela jiní než němečtí nebo sovětští. Dětem prý rozdávali různé sladkosti a chodili velice hezky upravení. A tak se není čemu divit, že vedle nich neměli čeští chlapci na tanečních zábavách u dívek pražádnou šanci.

 

Místo pole hřiště

Jaroslav na Američany vzpomíná rád, i když to s nimi nebylo vždy jednoduché. Mysleli si prý totiž, že se na území, které si vlastně dobyli, mohou chovat jako na vlastním. Jaroslav pokračuje slovy: „My jsme měli směrem k silnici velké pole a táta tam měl zasetý jetel na krmení dobytka. Američané to tam rozjezdili jeepem a udělali si tam takové hřiště, na kterém házeli kruhy na takové tyčky. A prostě mu to pole zničili - ve vší pohodě. Potom měli nějakou slavnostní přehlídku v Plzni, a tak z toho pole odjeli. Tak táta vzal kravky - my jsme měli krávy, my jsme neměli koně – a to pole jim zoral, aby tam nemohli. Když přijeli z té oslavy, půjčili si u kováře brány, rozvláčeli to a usadili se tam znovu. Takže táta musel čekat, až definitivně odjedou, aby to pole mohl využívat.“ Takové neshody s Američany však probíhaly bez násilí a na mírové vlně. Kolikrát se naopak stalo, že když Jaroslavova rodina docházela na vzdálenou louku sušit seno, že je tam Američané svezli a zase odvezli jeepem. Ať už tak či onak, když pak Američané ves opustili, lidé na ně ještě dlouho s láskou vzpomínali.

 

Vojna s motorkou na poukaz a měnová reforma

Ještě za války v roce 1943 nastoupil Jaroslav do plzeňské průmyslovky. Vychodil ji už v době míru, roku 1947. Roku 1951 nastoupil na vojnu do Karlových Varů, kde setrval do roku 1953. A tak tam zažil i měnovou reformu. Výhodou bylo, že na poukaz tatínkova kamaráda-horníka získal ještě před vojnou a měnovou reformou motorku, takže mohl celkem často dojíždět z vojny domů. „Tenkrát byla u nás pouť, tak jsem byl doma. A v pondělí brzy ráno, asi ve čtyři hodiny, jsem se vracel do Karlových Varů. Vůbec jsem netušil, že v Plzni něco takového je. To byl ten den, pondělek, kdy byla v Plzni revolta vůči té měnové reformě. Tak jsem přijel a hned druhý den mě vyslýchal zástupce velitele pro věci politické. To byli úplní nemožní poskokové,“ povídá Jaroslav. Vyptávali se jej na všechno možné a chtěli zjistit, zda se revolty proti měnové reformě zúčastnil. Tento výslech měl svou dohru ještě v pozdějších letech. „A pamatuji si, že v Karlových Varech plavaly po řece Teplá stokoruny. Protože lidi tenkrát měli tolik peněz. Některým lidem se zkrátka nevyplatilo peníze v tom kurzu měnit, tak je vyhazovali.“

 

Přijetí na vysokou školu se nedoporučuje

Jaroslav přemýšlel o studiu na vysoké škole už po vojně a tento svůj úmysl konzultoval s tatínkem slovy: „Ta vysoká škola nezačíná už v září, ta začíná až v říjnu, končí v květnu. Tak táta říkal: ‚To by šlo. V září už na poli práce nejsou a v květnu, to ještě nezačnou.‘“ Jaroslav tak dostal ke studiu na vysoké škole svolení. A tak si podal přihlášku a následně úspěšně složil přijímací zkoušku. Studia však zarazil jeho kádrový posudek. „Přečetl jsem si, že z místa obce mě místní komunisti na tu školu nedoporučují.“[3]

 

Večerní vysoká škola

„Protože jsem po tom vzdělání toužil, tak jsem se pak na vysokou školu přihlásil z práce, a to na večerní studium. To už nebyl třeba posudek z obce, protože jsem byl ve fabrice,“ říká Jaroslav. Večerní studium vysoké školy bylo náročné. Jaroslav totiž musel vstávat ve čtyři hodiny ráno - od šesti do dvou hodin pracoval ve Škodovce, od půl třetí do šesti chodil do školy. „Vlakem jsem se dostal domů v osm hodin a dělalo se tenkrát navíc ještě v sobotu. Takže já jsem musel tajně studovat v práci. Ovšem jak je ta lidská závist, tak aby na mě nikdo nemohl, musel jsem mít ty sešity nadepsané škodováckými šiframi,“ vypráví Jaroslav. Po šesti letech měl úspěšně dostudováno. „Nás začínalo šedesát a skončilo nás dvanáct,“ dodává.

 

Z průmyslovky do Škodovky

Jaroslav nastoupil do Škodovky hned po absolvování průmyslovky. Začal tehdy pracovat v závodu obráběcích strojů. „Měl jsem to štěstí, že jsem zapadl do skupiny, která za nějakých těch patnáct, dvacet let vyvinula mašiny, které se prodávaly do celého světa. To bylo v té době ojedinělé,“ vypráví Jaroslav. Za prvopočátkem těchto úspěchů spatřuje vedoucího své skupiny, jenž prý uměl podřízené zaměstnat přesně podle jejich schopností. Skupina tohoto vedoucího získala v době socialismu vysoká státní vyznamenání, mimo jiné Řád republiky.

Tehdy se také Jaroslav z dlouhé chvíle a v zimě, kdy nebyla práce na poli, začal soukromě učit angličtinu. Získaná znalost tohoto jazyka mu pak velmi pomohla v kariéře. Bylo totiž zapotřebí někoho, kdo bude škodovácké stroje propagovat v zahraničí. „Dostal jsem se díky tomu prakticky do celého světa,“ říká Jaroslav. Reprezentoval Škodovku jako technik znalý svého oboru i anglického jazyka, čímž dopomohl k úspěšnému prodávání mašin ze Škodovky po celém světě. Účastnil se tak i četných výstav, mezi nimiž shodou okolností zhlédl i proslulou výstavu EXPO 1967 v Montréalu. V rámci svých zahraničních cest navštívil Indii, Austrálii, Japonsko, Kanadu, Španělsko či Rakousko.

 

Pojď k nám do strany!

„V šedesátých letech byla taková nálada, že v konstrukci byli takoví starší chlapi, s kterými jsem se léta znal, a říkali: ‚Hele, pojď k nám.‘ Tak v té euforii těch šedesátých let jsem tam vstoupil. Ovšem potom přišel rok šedesát osm a já jsem byl v tu ránu vyhozen ze strany a z funkce vedoucího konstrukce,“ vysvětluje Jaroslav. Vzhledem k tomu, že k němu však mladí nástupci a zároveň nadšení komunisté měli respekt, nechali jej ve Škodovce „dožít“ až do důchodu.

Pokud jde o osudový rok 1968, kdy bylo Československo napadeno vojsky Varšavské smlouvy, ten Jaroslav vnímá negativně, a to především pokud jde o neblahé dopady na ekonomiku. K událostem roku 1989 uvádí: „Byl jsem rád, že skončil komunistický režim. Protože to není normální, když je člověk na někom závislý v tom, jestli do té školy může, nebo ne.“ Podle něj však za změnou ve společnosti nestáli lidé cinkající klíči a studenti zbití obušky, ale „velká politika zvenčí“.

 

Rodinný život

Jaroslav prožil štěstím a láskou naplněné manželství. Se svou ženou se vzali roku 1957 a tvořili velice půvabný pár. „Já jsem měl pěkný rodinný život, ovšem pak mě postihlo to, že manželka dostala nervovou nemoc a spáchala sebevraždu. Tehdy mi bylo pětačtyřicet let. A od té doby jsem sám… A závidím starým lidem, kteří mají vedle sebe svého partnera, protože já jsem to štěstí neměl.“ Když Jaroslavova manželka zemřela, děti už byly velké. „Kluk byl v učení a holka už byla vdaná.“ Přesto to byl pro rodinu velký šok. Jaroslava od té doby držela nad vodou hlavně láska k k zahrádkaření, kterou mu krůček po krůčku vštěpoval už jeho otec.

 

Od škodováckých úspěchů k těm pěstitelským

Práce v zemědělství, která byla nedílnou součástí Jaroslavových mladých let, se v těch pokročilejších přetavila v opravdovou lásku a obohacující náplň života. Zamiloval si ten blažený pocit po odvedené práci a vychutnává si jej dodnes, byť už jen po doušcích. Donedávna se však na své velké zahradě vyjma sklizně zcela sám staral o všech dvě stě ovocných stromů, z nichž řadu vysázel roku 1947 ještě jeho otec. Jaroslav teď už vzhledem ke svému pokročilému věku opečovává jen svou záhumenku plnou zeleniny a jahod. „A jestli jsem se fyzicky a psychicky dožil tohohle věku, tak za to vděčím práci na zahradě. Protože ten tělocvik na štaflích a pohyb po zahradě byl lepší než jakékoliv gymnastické cvičení,“ říká Jaroslav.

Na úspěchy ve Škodovce tak plynule navázal úspěchy pěstitelskými, za které si vysloužil celou řadu vyznamenání od Českého svazu zahrádkářů včetně bronzové medaile za zásluhy o rozvoj zahrádkářství či diplomu za 1. místo v soutěži Jablko roku Bohemia.

 

[1] „Ještě dnes je v plzeňské zoologické zahradě prasnice toho přeštického chovu. To plemeno je černostrakaté. A na pravidelné trhy prasat v Přešticích, které byly každý čtvrtek, už tehdy dojížděli s malými dodávkami překupníci dokonce až z Moravy a kupovali tahle černostrakatá prasata. Z těch přeštických prasat byl také velký podíl zisku v zemědělství.“

[2] Tzn. do pronájmu. „V tehdejší době se z pronájmu těch polí dalo žít.“

[3] V kádrovém posudku se doslova píše: „Jeho poměr k lidově-demokratickému zřízení není vyjasněn. Rodiče jmenovaného nemají kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení. Přihlášku do JZD sice podali, ale ne z vlastního přesvědčení, ale při hromadném vstupu všech zemědělců. Jejich snahou je na všem vyzískati vždy co největší zisk. Jmenovaného nedoporučujeme k přijetí na vysokou školu, neboť po zkušenostech z 1. června 1953 není v něm záruka, že ani on při podobných událostech by nebyl v řadách demonstrujících.“