Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Beková (* 1926)

• narozena 28. 10. 1926 v Brušperku

• obchodní škola v Ostravě

• ke konci války telegrafistkou na ostravském nádraží

• bombardování nádraží

• svědek osvobození severní Moravy

• po válce studium angličtiny v Praze

• práce pro Baťu

• prosinec 1946 – odchod do Velké Británie

• práce v Indii, Rhodesii

• manžel voják čs. armády Jan Nehoslav Bek

Zdena BEKOVÁ

(roz. Hilmová)

Hned po válce jsem věděla, že odejdu do Anglie

Říká se, že nikdo neví, kam ho osud zanese. Paní Zdena Beková však již od dětství věděla, že se chce vydat do světa. Dnes, téměř 70 let po svém odchodu z Československa, žije na okraji Londýna. S manželem, veteránem ze západní armády Janem Nehoslavem Bekem, navíc procestovali jako Baťovi zaměstnanci Afriku a Indii.

Dětství a rodina

Paní Zdena Beková se narodila na státní svátek 28. října 1926 v severomoravském Brušperku. Byla nejmladší ze sedmi dětí. Rodina měla velký dům, koně a pole. Tatínek Vilém Hilm byl v mládí v Německu na handlu, za první světové války velel skupině vojáků v Itálii. Po válce pracoval v Příboře v továrně na pletené zboží a později si ve svém domě zřídil vlastní dílnu. „Pletli svetry, ponožky, punčochy a spousty věcí.“ Výrobky se pak prodávaly třeba na místním brušperském jarmarku. Tatínek také, protože uměl dobře německy, pracoval na radnici. Maminka Božena, rozená Kučerová, pocházela z Vysočiny. „Maminka byla hodně pracovitá.“ Pracovala doma, v zahradě, na poli. „Zamilovala se do zahrady a začala pěstovat chryzantémy.“ Ty poté prodávala na Dušičky.

Paní Zdena vychodila čtyřletou měšťanku v Brušperku a poté odešla na dvouletou obchodní školu do Ostravy. Tam se naučila dobře německy. „Jezdila jsem autobusem.“ Stejným autobusem jezdili dělníci z měst a vesnic okolo Ostravy do práce.

Válka

V létě 1939 se u Hilmů doma objevili Němci. „Němečtí vojáci byli u nás v zahradě koncem srpna 1939, než táhli do Polska. Bylo to na kopečku, oni si tam hned postavili rádio, bydleli v kuchyni. Vím, že tam byli dva dny a dvě noci a brzo ráno 1. září odtáhli na Těšín a do Polska.“

Tehdejší doba nenabízela mnoho možností ke společenskému vyžití. „To muselo být všechno v soukromí – u přátel, u známých. Musela být zastřená okna, aby nikdo nevěděl, že tam je nějaká party.“

Koncem druhé světové války začalo paní Zdeně hrozit totální nasazení v Německu. „Dva roky před koncem války začali hrozit, že všechny ročníky, které se mě týkaly, že ti lidé půjdou do Německa. Můj nejstarší bratr, který byl učitelem, měl hodně známých v Ostravě-Přívoze a tam mi našel práci na ostravském nádraží – na filiálce, která byla jenom pro vítkovické závody a potom odtamtud jezdil vlak do Frýdku-Místku. Tak já jsem se naučila posílat telegrafem zprávy o odjezdu vlaků a příjezdu vlaků. Dvanáct hodin práce, 24 hodin volna.“ Na dráze tehdy pracovalo hodně děvčat. „Tam bylo vždycky více děvčat než chlapců.“ Ke konci války začali Rusové dráhu bombardovat, nálety se konaly většinou v noci nebo brzy ráno. „Nám bylo řečeno, že se máme schovat pod vagony.“

Po osvobození se u Hilmů doma znovu objevili vojáci – tentokrát rudoarmějci. „Rusové přijeli vozy tahnutými koňmi. V Brušperku se k nám Rusové nastěhovali. Vařili v kuchyni na zemi, udělali si tam oheň a vařili.“ Dlouho však nezůstali a odjeli dále na západ. Někteří vojáci však začali vyhledávat mladá děvčata a přepadávat je. „Vidím ještě dneska, jak přijeli ti lidé z venkova na vozech a přivezli děvčata k doktorům. V Brušperku byli dva doktoři. Musely být lékařsky ošetřeny, protože Rusové byli velice brutální.“ Paní Zdena se sestrou se schovávaly před Rusy ve sklepě. „Oni nevěděli, že tam jsme, to byl dost velký dům.“ Paní Zdena vzpomíná také na to, že u trati do Frýdku-Místku bylo koncem války pověšeno šest partyzánů.

Odchod do světa

Paní Zdena vždycky chtěla ze severní Moravy odejít do světa. „Kdyby nás Německo nebylo okupovalo, tak bych možná šla do Německa, páč mně se zdálo, že to byli lidé, kteří žili dobře, a že tam nebyl velký rozdíl mezi bohatými a chudými, jako se říkalo o Anglii, ale moc jsem nevěděla o německé politice.“

Nakonec Brušperk opustila v srpnu 1945. „Hned po válce jsem šla do Prahy, bydlela jsem u sestřenice, byla jsem na jazykové škole angličtiny, která byla na Národní třídě.“ Sestřenice, která opustila po Mnichovu Sudety, žila na Smíchově. Přibližně po půl roce se paní Zdena přestěhovala k bezdětným manželům.

„Škola byla od půl deváté asi do půl jedné. Já jsem si povídala: ,Tak já musím dělat něco odpoledne.‘ Tak jsem si náhodou našla práci ve Vodičkově ulici. Nějaký advokát inzeroval, že hledá pomocnici jeho sekretářce, která se vrátila z německého koncentračního tábora.“

„Tak jsem tam byla a on (ředitel – pozn. aut.) za několik měsíců říkal: ,Já mám teď klienty, kteří potřebují někoho, kdo mluví anglicky.‘“ Jednalo se o Baťovu kancelář. V kanceláři pracovali další lidé, kteří doufali, že se přes Baťu dostanou do ciziny. I paní Zdena se rozhodla, že využije možnosti a odjede do Anglie. „Hodně Čechů, kteří byli u Baťů po světě, se vracelo zpátky navštívit rodiny. Trvalo jim to rok nebo tak. Přijel tam vedoucí anglické továrny, která byla v East Tilbury v Essexu. Já jsem si povídala: ,Já se musím snažit se tam dostat.‘ Tak jsem šla k němu a povídám: ,Podívejte se, pane Dušan, já se učím anglicky a kdybych mohla si zdokonalit tu angličtinu, mohla bych dostat nějaké místo u vás v Tilbury?‘“ Ředitel paní Zdenu odkázal na osobáře a ta za několik měsíců získala pracovní povolení jako „student employee“.

V prosinci 1946 odletěla s malým kufříkem do Anglie. Bydlela v hotelu v Tilbury a pracovala v kanceláři. Přestože měla v Anglii zůstat jenom jeden rok, do Československa se natrvalo již nikdy nevrátila.

Poválečná Anglie byla chudá, fungoval lístkový systém a většina jídla se do země dovážela. „Museli začínat znova.“ Paní Zdeně se však život a práce v Anglii líbily. „V Tilbury bylo hodně Čechů, kteří tam byli za války. Seznámila jsem se s rodinou, která neměla žádné děti. To byli Pražáci a ta paní se mě ujala. Tak jsem byla happy, pač jsem měla práci, měla jsem tam přátele.“ V roce 1948 se byla dokonce podívat na olympijské hry do Londýna, kde viděla běžet Emila Zátopka.

Práce v exotické cizině

V Anglii se paní Zdena provdala za Jana Nehoslava Beka. Manžel pocházel z chudé rodiny a již ve 14 letech odešel do učení k Baťovi, studoval gumařinu. V roce 1939 se dostal do Baťovy továrny v Jižní Rhodesii, kde vyráběl gumovou obuv. Zde po vypuknutí druhé světové války dobrovolně narukoval do britské armády, aby se tím jako protektorátní občan vyhnul internaci. Působil například jako ošetřovatel nemocných v Mombase u East Africa Force. V roce 1943 se dostal do československé jednotky na Blízkém východě, následně se na lodi Mauritania přesunul do Anglie, kde se stal členem osádky tanku, zúčastnil se obléhání Dunkerque. Po válce bylo Janu Nehoslavovi Bekovi nabízeno místo u české policie, ale vrátil se zpátky do Anglie.

„Tak jsme se seznámili a odjeli do tehdejší Rhodesie, teď je to Zimbabwe. On tam pracoval, tak jsme tam žili a přišla rodina. Po 11 letech nás pozvali zpátky do Anglie na Head Office, poněvadž chtěli poslat manžela do Indie, ale v Anglii jsme potom zůstali čtyři roky, koupili jsme si dům.“ Podle vzpomínek paní Zdeny žili Bekovi v Rhodesii spolu s dalšími Evropany daleko od města. Ve volném čase se Jan Nehoslav Bek občas vydal na lov, paní Zdena nepracovala, starala se o domácnost.

Po čtyřech letech života v Anglii odjeli do Indie, kde paní Zdena dokonce potkala Baťu. V Indii měl totiž Baťa ve městě Batanagar u Kalkaty továrnu pro 13 tisíc lidí, kterou pravidelně navštěvoval. „Tam jsme byli 20 roků.“ Existovaly zde školy pro děti baťovských zaměstnanců, kam děti mohly chodit až do věku 14 let. Děti manželů Bekových však studovaly v Anglii, do Indie přijížděly na návštěvu v zimě, paní Zdena jezdila za dětmi do Anglie na léto.

Indové se k Bekovým chovali dobře. „V Kalkatě jsme byli vždycky všude vítáni, protože nejsme Angličané.“ Indové měli ještě v živé paměti chování Britů v době, kdy jim Indie patřila.

Do Československa se s manželem podívali až v 60. letech. „Celou rodinu jsme tam měli až v osmdesátém roku, kdy on potom za šest měsíců zemřel. Jeli jsme tam autem, měli jsme nové volvo, Jan to tam chtěl ukázat.“^[1]

Paní Zdena Beková dosud hovoří výborně česky, v Anglii se setkává s krajiny a zajímá se o dění v rodném Brušperku.

Podle nahrávky Martina Reichla a knihy Václava Sádla Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách (1936–1945) pro Post Bellum zpracoval Vladimír Kadlec v roce 2013.

        

Václav Sádlo, Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách (1936–1945). Náchod: Okresní muzeum Náchod, 2000, s. 20–23.

---