Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Bekárková (* 1941)

• narodila se 28. června 1941 v Pardubicích jako Anna Košťálová

• její otec Arnošt (Erna) Košťál byl 2. července 1942 během heydrichiády popraven

• po válce se vrátili do hotelu Veselka, který jim byl po roce 1948 znárodněn

• v roce 1950 ji i s maminkou zadrželi při pokusu o překročení státní hranice

• po dobu maminčina věznění žila v dětském domově a u maminčiny sestry

• po návratu maminky žila v Rovni a do školy chodila v Holicích

• pracovala jako prodavačka v knihkupectví

• v roce 1964 se vdala za Vojtěcha Bekárka, narodili se jim tři synové

• v roce 1969 se přestěhovali kvůli zaměstnání do Olomouce

• pracovala jako mzdová účetní na rektorátu univerzity, později se stala tajemnicí na teologické fakultě

• v roce 1995 odešla do důchodu

• v roce 2024 žila v rodišti svého muže v Rybářích u Hranic

Nebyl jí ještě ani rok, když maminka Jarmila s ní v náručí a druhou dcerou po boku zůstala na dlažbě před hotelem Veselka. Jejich hotelem, o který ale přišli po zatčení tatínka. Maminka balila narychlo, protože se bála, aby gestapo neodvedlo také ji nebo jejich děti. Do konce války se strachovala, že je fingovaný rozvod, který její muž zařídil už zjara roku 1942, před nacistickým terorem neochrání.

Hoteliéra Arnošta Košťála, kterému se říkalo Erna, popravilo gestapo během heydrichiády 2. července 1942 na pardubickém Zámečku. Maminka prožila zbytek války na rodném statku v Rovni a po osvobození se vrátila do Veselky. „Mého bratra poslala na studia do Švýcarska, a když viděla, kam to tu po únorovém převratu spěje, poslala za hranice i moji sedmnáctiletou sestru,“ vypráví Anna Bekárková, nejmladší z dětí Jarmily a Erny Košťála.

Jejich hotel komunisté znárodnili už v roce 1948. Anna s maminkou v něm mohly zůstat pod podmínkou, že maminka bude pracovat v hotelové prádelně, ale když na jaře 1950 o tuto práci přišla, musely se vystěhovat. „Mamince se stýskalo po starších dětech, několikrát žádala o povolení, aby za nimi mohla legálně jet, ale nechtěli ji pustit, a tak se rozhodla pro emigraci. Cestu prý platil strýc z Brazílie, u kterého už byla moje sestra. První pokus o přechod hranice nám nevyšel a při druhém nás chytili. U výslechu pak mamince řekli, že slunce čtrnáct let neuvidí,“ vzpomíná Anna Bekárková. Maminku poslali do vězení a devítiletou dceru Annu do dětského domova.

Slavný hotel Veselka, který byl během druhé světové války centrem pardubického odboje, nechalo komunistické vedení města zchátrat a v roce 1972 zbourat. „Ani se neobtěžovali dát nám to vědět. Maminka si to přečetla v novinách. Trpěla těžkými depresemi, a tak zpráva o demolici hotelu, ve kterém prožila nejkrásnější léta života, jí jenom přitížila,“ vzpomíná její dcera.

Z Pardubic se odstěhovali, ale pravidelně se vraceli vždy 2. července, aby v místech popraviště na tatínka vzpomněli a položili k pomníku rudou růži. „Táta je prý měl rád, a tak, když už maminka odešla za ním, mu je na Zámeček nosím já,“ říká Anna Bekárková.

Hoteliéra Košťála v Pardubicích všichni znali

Anna se narodila 28. června 1941 jako třetí dítě do rodiny Košťálových. Měla už velké sourozence – dvanáctiletého Arnošta, kterému stejně jako tatínkovi říkali Erna, a desetiletou Majku. Rodiče vlastnili pardubický hotel Veselka, který stál na křižovatce hlavních tříd naproti židovské synagoze. Ve Veselce také celá rodina bydlela, obývala několikapokojový byt v prvním patře.

Hotel koupili prarodiče Košťálovi už v roce 1917 a svého syna poslali na studium hotelové školy do Drážďan a na zkušenou do Francie. Po návratu vypomáhal v rodinném podniku, mimo jiné také při organizaci hostiny na svatbě neteře politika Františka Udržala. Udržalovi pocházeli z nedaleké Rovně, kde vlastnili velký statek s mnoha polnostmi. Svatby na Veselce se tehdy zúčastnily i všechny tři jejich dcery –  Marie, Jarmila a Libuše. A mladý Erna Košťál se do jedné z nich zakoukal. „Babička vyprávěla, že dlouho nevěděli, za kterou z nich vlastně chodí. Nakonec si řekl o tu prostřední, Jarmilu,“ vypráví jejich dcera Anna Bekárková. Svatbu měli v 24. dubna 1928 v Praze, ale žili v Pardubicích a pomáhali v rodinném hotelu. Manželé Košťálovi byli oba sportovně založení, aktivní sokolové a také výborní jezdci na koních. V rodinném albu Anny Bekárkové je mnoho fotografií, které dokumentují jejich jezdecké umění i oblibu v dostizích.

Pardubice v roce 1931 pořádaly úspěšnou Výstavu tělesné výchovy a sportu, po které zůstalo ve městě několik stálých budov. Mezi nimi i Okresní dům architekta Josefa Gočára, jehož větší část tvořil hotel Grand, vzdálený od Veselky asi dvě stě metrů. Oba hotely stály na hlavní pardubické třídě, která začínala křižovatkou u synagogy a končila Zelenou branou. Mladí manželé Košťálovi si nový moderní Grand pronajali a vybudovali z něj prvotřídní pardubický podnik. „Myslím, že to bylo nejšťastnější období mých rodičů. Ale děda Košťál začal marodit a táta se po pěti letech musel vrátit na Veselku,“ vysvětluje Anna Bekárková. V prosinci 1936 koupil Erna Košťál hotel od otce, který dva měsíce poté zemřel.

Za války byla Veselka centrem odboje

Hotel v centru města s restaurací a vinárnou se za německé okupace stal vyhledávaným podnikem důstojníků wehrmachtu i příslušníků SS a gestapa. „Táta to nesl nelibě, ale co mohl dělat. Maminka vyprávěla, že když přišli, tak si táta vždy povzdechl: ‚Zas už jsou tady, zase se jdu klanět!‘“ vypráví Anna Bekárková.

Erna Košťál se díky možnosti získávat informace i díky přístupu k potravinám stal důležitou součástí pardubické odbojové sítě. Podporoval parašutisty výsadku Silver A, kteří k přežití v protektorátu potřebovali osobní doklady, pracovní knížky a možnosti ubytování. „Valčíka u nás i zaměstnal, dělal číšníka a mohl se na place dostat k zajímavým informacím. Ale pak se to provalilo a táta byl předvolán k výslechu právě kvůli Valčíkovi, kde snad něco nesedělo v jeho policejní přihlášce. Táta jim řekl, že je to syn známého hoteliéra z Ostravy, který je u něho na praxi. Gestapáci to vzali na vědomí a pustili ho domů. Táta pak nechal Valčíka rozbít sadu talířů a přímo na place před očima popíjejících gestapáků ho vyhodil,“ vysvětluje Anna Bekárková spěšný odchod Valčíka z Veselky. Tehdy se zdálo, že se situace uklidnila a nebezpečí je zažehnáno, bohužel to bylo jen ticho před velikou bouří.

Erna Košťál věděl, co riskuje

Nacistické běsnění po atentátu na Heydricha se nevyhnulo ani Pardubicím. Zatýkání, brutální výslechy a od 3. června 1942 také popravy na pardubickém Zámečku, kam gestapo přiváželo odsouzené během stanného práva z celých východních Čech. Při zatčení štábního kapitána Morávka (ze skupiny Tři králové) u něho Němci zajistili průkazovou fotografii Valčíka, na jejíž zadní straně bylo firemní razítko městského fotografa. Pardubické gestapo v něm rychle poznalo svého oblíbeného číšníka Mirka Šolce z Veselky (pod tímto jménem se Josef Valčík pohyboval v protektorátu). A přestože věděli, že ho už v hotelu nenajdou, jeli si přímo pro Ernu Košťála. V Státním okresním archivu Pardubice se dochovalo svědectví Jarmily Košťálové z roku 1974, které zapsal Karel Jičínský z historicko-dokumentační komise Československého svazu protifašistických bojovníků: „Poslední den 22. června dopoledne, než šel manžel do podniku, radil mně, co a jak zařídit a jak si představuje další vzdělání dětí apod. Mimo jiné řekl: ‚Naše bojiště je popraviště, nemáme jinou možnost.‘ Uvědomila jsem si, že je to rozloučení. Po poledni přišli gestapáci na oběd. Manžel přišel do kuchyně objednat jim jídlo a při té příležitosti mně řekl: ‚Dnes ani nevěřím, že mají vlastní nos mezi očima. Mámo, až se budou ptát, kde jsem, tak že jsem jel do Chrudimě objednat do Legumy zeleninu.‘ Brzo na to přišel za mnou vrchní s tím, že se gestapáci ptají po panu šéfovi.“

Erna Košťál pak několikrát volal do hotelu, aby zjistil, jak se situace vyvíjí. Nakonec vzal sluchátko do ruky gestapák, který seděl u portýra, a řekl mu, že jestli se okamžitě nevrátí, tak seberou celou rodinu. „Takže táta přijel a hned ho zatkli. Tátu sebrali a nás vyhodili,“ krčí rameny Anna Bekárková.

Gestapo Košťálovu rodinu opravdu ušetřilo, pravděpodobně proto, že manželé byli oficiálně v rozvodovém řízení. „Maminka s tím nesouhlasila, ale táta na tom trval, že může nastat velký průšvih. A asi měl pravdu. Ale k úplnému rozvodu nikdy nedošlo,“ vzpomíná Anna Bekárková. Erna Košťál se zřejmě snažil co nejvíce ochránit rodinu a manželku držel dál od veškeré své odbojové činnosti. „Myslím, že máma do toho opravdu zatažená nebyla, ale určitě toho hodně věděla babička Košťálová. Už podle toho, že jak tátu zatkli, tak se šla utopit. Babička musela být velmi rázná žena,“ nastiňuje pamětnice další tragické události.

Babička Košťálová raději skočila do Chrudimky

Ještě v šedesátých letech probíhalo vyšetřování válečných zločinů z období heydrichiády, v Archivu bezpečnostních složek se dochoval spis, ve kterém Jarmila Košťálová vzpomíná na příchod gestapa. Po zatčení Erny Košťála přišli na Veselku šéfové gestapa, Clages, Lehne, Praus a pravděpodobně Walter Kröger a požádali, aby je Jarmila Košťálová odvedla do jejich bytu v prvním patře. Tam jí řekli, že za patnáct minut musí být z bytu pryč. Mohla si vzít pouze osobní věci, ostatní majetek musela zanechat na místě. Jmenovaní gestapáci si pak do bytu nechali přinést jídlo a večeřeli tam. 

Jarmila Košťálová se svou tchyní Annou Košťálovou dostaly tedy velmi krátký čas na vystěhování z Veselky. S balením jim pomáhala Líba Melounová, Ernova sestřenice, která i se svou sestrou Míťou, Miluší Haasovou, u Košťálových před válkou žila. Podle záznamů se maminka s dcerami přesunula k přátelům Hofmanovým, kteří bydleli nedaleko. Babička Košťálová nechtěla jít se snachou a vnoučaty a hledala azyl u svých přátel, manželů Jánských. Když ovšem zjistila, že gestapo zatklo i pana Jánského, rozhodla se svůj život ukončit a na Olšinkách skočila do Chrudimky. Z řeky ji sice vytáhl náhodný kolemjdoucí, ale Anna Košťálová i přes tuto rychlou pomoc druhý den na následky tonutí zemřela. 

Po pár dnech se maminka s dcerami přesunula na statek do Rovně, kde na ně čekal syn Arnošt. Toho zaměstnanci hotelu upozornili na  probíhající razii, a proto osudného dne odjel na kole hned po škole k babičce Udržalové na roveňský statek. Do konce války zbývaly tři roky, ale Anna je prožila jako benjamínek mezi staršími sourozenci, sestřenicemi a bratranci, neboť za války žily v Rovni i obě maminčiny sestry s dětmi (synové tety Marie Žďárské Jirka a Vítek a dcery Libuše Morávkové Líba a Jana)

Po válce se nastěhovali znovu na Veselku

Po osvobození se i v Pardubicích vracel život do normálních kolejí. Rodina se nastěhovala do svého bytu ve Veselce a maminka začala hotel znovu provozovat. Erna studoval na pardubickém gymnázium a sestru Majku poslali do kláštera ve Štěkni, aby se naučila cizí jazyky. (Řádové sestry Ústavu Anglických panen v budově zámku provozovaly dívčí školu s internátem a kromě ručních prací a etikety vyučovaly francouzštinu, angličtinu, němčinu a italštinu.) Z Rovně se s nimi přistěhovala i rodina maminčiny mladší sestry: „Šli s námi Morávkovi, maminčina sestra Libča a strýc Břéťa s dcerami. Holky začaly chodit do školy a strýc mamince pomáhal s hotelem, až do té doby, kdy v čtyřiaosmdesátém emigrovali,“ vzpomíná pamětnice na poválečnou dobu.

V létě 1947 přijel na návštěvu do Rovně i strýc Jiří Udržal, který před válkou odešel jako zástupce firmy Baťa do Brazílie. „Pamatuji si, že byly žně a on na statku řídil práce. Bratranci mu říkali strejda plantážník, protože všechny pořád honil do práce. Možná chtěl v Československu zůstat, když ale ke konci roku viděl, k čemu to tu spěje, prohlásil, že to tu nemá budoucnost, a odjel zpátky do Brazílie,“ směje se Anna Bekárková.

Neveselá Veselka po roce 1948

Po únorovém převratu došlo k znárodnění hotelu, Veselka dostala nového ředitele a Jarmila Košťálová nabídku, že pokud chce v hotelu zůstat, pak jako hospodyně v hotelové prádelně. Politický vývoj v Československu nevěstil nic dobrého. V průběhu roku se u Košťálových objevil ještě jednou strýc z Brazílie. „Pamatuji si z toho jen to, že byla velká večeře nahoře u nás v bytě, což se normálně nedělo, a všichni mluvili o věcech, co mě nezajímaly, a pak mě poslali spát a ráno už tam strýc nebyl,“ vzpomíná. Její maminka se pravděpodobně strachovala o budoucnost svých dětí, a tak devatenáctiletého Ernu poslala v září 1948 na vyhlášenou hotelovou školu do švýcarského Lausanne a ještě neplnoletou dceru Majku posadila na parník a poslala za bratrem do Rio de Janeira. „Strýc ji musel adoptovat, proto asi během toho roku narychlo přijel a stejně rychle odjel. Nemůžu říct, že by tam Majka byla nějak zvlášť šťastná, protože hned jak se Erna z Evropy přestěhoval do Kanady, odjela za ním a žili pak víceméně pohromadě,“ vypráví Anna Bekárková.

Jarmila Košťálová s nejmladší dcerou Annou žily v bytě na Veselce až do jara roku 1950, kdy maminka přišla o místo v prádelně. Znovu se musely stěhovat na statek do Rovně, kde sehnala zaměstnání vyšívačky záclon. Aby babička Udržalová uchovala ve vlastnictví rodinnou vilu, pronajala ji ještě dalším dvěma spřáteleným rodinám. „Byly to hodné tety a mne strašně bavilo, jak se oslovovaly. Babičce říkaly milostivá paní a sobě navzájem paní radová a paní inženýrová,“ směje se ještě dnes Anna Bekárková.

Utíkaly jsme nadvakrát

Jarmila Košťálová doufala, že se jí podaří legálně vycestovat ze země. Příslušné úřady žádala několikrát, ale její žádosti se vracely zamítnuté. Velmi se jí stýskalo po starších dětech, o kterých měla už dva roky jen sporadické zprávy. A proto se v září roku 1950 rozhodla k ilegálnímu přechodu hranice. „Máma mě ráno vzbudila s tím, že se jede za Ernou a Majkou. Byla jsme z toho celá perplex, udělala jsem scénu, že nikam nejedu, a máma z toho byla velmi rozrušená. Nicméně jsme odjely vlakem do Znojma, kde jsme čekaly do noci v zapadlé hospodě,“ vypráví Anna Bekárková o prvním pokusu o překročení hranic. Ten se bohužel nezdařil, Anna s maminkou se skupině s převaděčem ztratily a vrátily se nad ránem do Znojma a odjely zpátky domů.

Cestu zaplatil s největší pravděpodobností strýc Jiří z Brazílie a maminka s devítiletou Annou to zkusily ještě jednou o měsíc později. „Zase jsme jely do Znojma, ten samý pán se k nám zase přidal a zase jsme čekali v té hospodě do tmy. Tentokrát jsme byli sami, už s námi nešla žádná jiná skupina. Jenomže tehdy koncem října na jižní Moravě napadlo hrozně sněhu, mrzlo a svítil měsíc. A my utíkali přes hranice v těchto podmínkách – viditelnost výborná, tak nás vytipovali. Šli jsme dlouho lesem a potom přes nějakou pláň a na ní nás křikem zastavili pohraničníci: ‚Stůjte, nebo budeme střílet!‘ a máma volala: ‚Nestřílejte, je tu dítě!‘ Nikdo nestřílel, nicméně nás zadrželi a odvedli do takových polokasáren,“ vzpomíná na nejtraumatičtější zážitek svého dětství Anna Bekárková.

Čtrnáct let neuvidíš slunce

Výslechy ve znojemské věznici absolvovala devítiletá Anna společně s maminkou. Slyšela, jak jí vyšetřovatel říká, že čtrnáct let neuvidí slunce. Po dvou dnech si pro Annu přišla cizí paní. „Maminka byla celá pryč, kam že mě odvádějí, proč nemůžu zůstat s ní. A ta paní ji uklidňovala, ať se nebojí, že se o mě dobře postarají. A opravdu postarali. Byla to paní Pospíchalová, správkyně dětského domova ve Znojmě, velmi vlídná paní a žena na svém místě. Domov vedli tak nějak po sokolsku, měli mě rádi a já měla ráda je.  A po měsíci si pro mě přijela teta Žďárská a odvezla si mne do Prahy,“ vzpomíná. U Žďárských žila po celou dobu maminčina věznění.

Soud s Jarmilou Košťálovou proběhl na konci zimy 1951, hrozilo jí sedmnáct měsíců vězení, ale nakonec jí trest zkrátili na devět. Anna s tetou netrpělivě čekaly, že se maminka vrátí na začátku letních prázdnin, ale maminka nepřišla. „Trest si odseděla, ale dál ji drželi ve vězení v Chrudimi. Máma se proto rozhodla držet hladovku. Byly jsme ji s tetou navštívit, a když jsem maminku objala, úplně chrastila kostmi. Nějak se z toho pak dostala, ale přidali jí půl roku nucených prací,“ vzpomíná Anna Bekárková. Po věznicích ve Znojmě, Brně, Pardubicích, cihelně v Tuněchodech a v Chrudimi se Jarmila Košťálová dostala do tábora v Dlažkovicích u Lovosic. „Tam už byla máma spokojená, byla tam lepší společnost, zatčené statkářky a obchodnice a politické vězeňkyně. S některými jsme se pak ještě dlouho stýkaly. Za maminkou jsme tam mohly jednou měsíčně jezdit,“ vzpomíná.

Rakev vynášeli z vily

Zatímco byla Jarmila Košťálová ve vězení, probíhaly další vlny znárodňování. Udržalovi přišli o statek i přilehlou vilu, ve které stále bydlela stará babička Udržalová, vdova po ministerském předsedovi prvorepublikové vlády Františku Udržalovi. „Babička se musela přestěhovat do chalupy, která byla na statku pro zaměstnance. Takže jsme celé léto 1951 s tetou Žďárskou zařizovaly ubytování pro babičku, protože řekli, že musí být do konce prázdnin vystěhovaná. Dělaly se různé úpravy, a když už tam byl přestěhovaný skoro všechen nábytek, tak babička usedla do svého oblíbeného křesla a umřela. Takže pohřeb měla ještě z vily,“ říká s jistým zadostiučiněním pamětnice.

Jarmila Košťálová byla tou dobou už v táboře nucených prací, ale na pohřeb maminky ji pustili. Pohřeb se stal tichou demonstrací lidí z širokého okolí proti tehdejšímu režimu a pravděpodobně se podepsal i na dalším osudu tamního faráře, který zakrátko poté skončil také ve vězení. Jarmila Košťálová recitovala nad rakví Heydukovu modlitbu, jak důležité je zůstat ve vlastní zemi.

Zase s maminkou

Maminka Jarmila Košťálová se na Vánoce 1951 vrátila z nucených prací, u sestry si vyzvedla dceru a odjely spolu do Rovně. Nastěhovaly se domku pro zaměstnance, maminka našla zaměstnání v kovovýrobě a Anna nastoupila do páté třídy v místní škole. „Maminka na tom ale nebyla psychicky vůbec dobře, jednak po tom, co zažila za války, později ve vězení, jak se jí stranili lidé v Rovni, a stále trpěla steskem po Ernovi a Majce,“ vypráví pamětnice. Nakonec stát znárodnil i chalupu, ve které žily, protože ji prohlásil za majetek emigranta a jako takový propadl státu. Mamince i Anně hrozilo vystěhování a ony už neměly kam jít. Nakonec jim domek pronajali a po deseti letech prodali. „Tak jsme si za patnáct tisíc koupily zpátky svoji vlastní chalupu,“ popisuje absurditu tehdejší doby Anna Bekárková.

Maminka Jarmila propadala těžkým depresím a musela se léčit na psychiatrii. Se svými dětmi se poprvé viděla v roce 1965, kdy za nimi mohla odjet do Kanady. Po půl roce se vrátila a během sedmdesátých let se s dcerou a jejími dětmi dvakrát setkala u své sestry ve Francii. Dcera Majka přicestovala do Československa až po čtyřiadvaceti letech. „Poprvé k nám Majka s dětmi přijela v roce 1972. To bylo moc hezké, protože její děti byly ještě malé. A potom až v roce 1986, pouhé dva týdny před maminčinou smrtí,“ říká Anna Bekárková.

Místo studií do knihkupectví

Anna Bekárková nedostala po jedenáctileté měšťanské škole v Holicích doporučení k dalšímu studiu, pracovala v pardubickém knihkupectví a ve volném čase se kromě sokolského cvičení věnovala šermu. Tam se poznala se svým budoucím mužem Vojtěchem Bekárkem, kterého si v roce 1964 vzala. O rok později se jim narodil syn Vojtěch a po dalších dvou letech syn Štěpán. V roce 1969 se celá rodina přestěhovala do Olomouce, kde manžel získal práci na univerzitě. Jako silně věřící katolík sice nesměl učit, ale mohl se věnovat vědecké práci. Manželům se v Olomouci narodil v roce 1970 třetí syn Jan. Anna pracovala v knihovně na přírodovědecké fakultě, později přešla na rektorát, kde získala místo účetní.

V roce 1970 si maminka Jarmila Košťálová zlomila nohu v krčku a zůstala ležet, po dvou letech ale dostala jednu z prvních endoprotéz a začala znovu chodit. Střídavě žila v Rovni a u dcery v Olomouci. Psychicky na tom ale byla stále špatně. Kolem roku 1985 se u ní dvakrát objevili pracovníci StB. „Říkala jsem jim, že to přece není možné, že je to stará paní, ať ji nechají na pokoji. Dodnes nevím, co po ní chtěli,“ krčí rameny Anna Bekárková.

Maminka Jarmila Košťálová, dcera politika Františka Udržala a vdova po odbojáři Ernovi Košťálovi, zemřela v roce 1986 a je pohřbená v rodinné hrobce Udržalů v Rovni.

Mohla jí vrátit starost a péči

U Bekárkových dožila i Annina pražská teta Marie Žďárská, která se o Annu starala, když byla maminka ve vězení. Tetě zemřel manžel i mladší syn a starší syn emigroval do Švýcarska. Zůstala sama a pravděpodobně prodělala mozkovou příhodu a potřebovala trvalou péči. Anna si ji vzala k sobě do Olomouce a poslední tři roky dožila u nich. „Když přišla sametová revoluce, teta úplně ožila, mrtvice nemrtvice, půl roku žila jen tím,“ směje se Anna Bekárková a dodává, že tak aspoň dostala příležitost splatit tetě Marii péči, kterou jí jako devítileté holčičce věnovala, když maminku zavřeli po nevydařeném přechodu hranic.

Manželé Bekárkovi se angažovali v Občanském fóru a spolu se studenty se radovali z pádu starého režimu. Manžel mohl obhájit docenturu, stal se vedoucím katedry a učil na univerzitě až do penze. Anna Bekárková přešla na teologickou fakultu, kde až do důchodu pracovala jako tajemnice.

Pardubáci si Ernu Košťála i Veselku pamatují

V roce 1991 zažádali manželé o rehabilitaci Jarmily Košťálové, poté se v restitucích domohli navrácení roveňského statku, ale o nejslavnější pardubický hotel už žádat nemohli. Komunistické vedení města nařídilo zbourání Veselky v roce 1972. „Vždycky, když přijedu do Pardubic, jdu se k naší bývalé Veselce podívat. Nestojí tam už půl století, ale lidé si na Veselku pořád ještě pamatují. A taky na mého tátu. Jsem ráda, že došel ocenění, protože za socialismu to bylo spíš mínusové. Je to zásluha i Jarmily Doležalové nebo pana doktora Kotyka, které obdivuji a jejichž práce si vážím. Přeji si, aby tento trend zůstal, aby se to nepokazilo,“ říká Anna Bekárková.

Ze tří dětí manželů Košťálových už žije jen ona, bratr Erna i sestra Majka zemřeli v Kanadě a jsou pochovaní v blízkosti Toronta. Nemohli prožít v dětství ani v dospělosti dost společného času, ale na těch pár chvil vzpomíná Anna Bekárková velmi ráda. „Kdož ví, jaký by to byl život, kdybychom mohli žít dohromady,“ říká závěrem.