Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Každé Vánoce vyhlížím tatínka, jestli se mi vrátí z komunistického vězení
narozena 6. května 1947 v Havlíčkově Brodě
její rodina žila v Chotěboři, kde vystudovala gymnázium
otec Bohuslav Kořínek 30. listopadu 1953 zatčen a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k pěti letům odnětí svobody za velezradu
rodina se ocitla v tíživé finanční situaci
v červnu 1956 otec podmínečně propuštěn
v letech 1967–1973 pamětnice pracovala v Československém rozhlase
v srpnu 1968 se stala svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
od roku 1973 pracovnice v podniku Ústředního výboru Svazarmu AQUACENTRUM
manžel kvůli vyhovění žádosti v adopci dcery vstoupil do komunistické strany
otec v roce 1990 soudně rehabilitován
roku 2024 v době natáčení žila v Chotěboři
Iva Bejčková, rozená Kořínková, se narodila 6. května 1947 v Havlíčkově Brodě. Dětství a gymnaziální léta ale prožívala v Chotěboři. Bydleli nedaleko náměstí v krásné prvorepublikové vile z roku 1930. Její otec Bohuslav Kořínek (1907) patřil ve dvacátých letech minulého století k hlavním činovníkům chotěbořského skautu, plně se mu věnoval až do chvíle než odešel studovat střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové. Po nabyté praxi v Jaroměři převzal malý rodinný podnik zaměstnávající převážně příbuzné i známé, vyučené dlaždiče nebo třeba i pomocné pracovníky. O jeho ochotě přiložit ruku k dílu napovídá i doplnění dlaždičských zkoušek, které v letech 1947 až 1949 absolvoval. Miloval svoji rodinu a o nedělích se svými dětmi Miloslavem a Ivou procházel přilehlé údolí Doubravky, chodívali k Rakušanům nebo na Vrbkovu chatu. Věnoval se místnímu ochotnickému divadelnímu spolku a jeho tvář byla nedílnou součástí mnoha divadelních inscenací všemožných žánrů. Řádně si vedl deník zachycující veškerou aktivitu spolku a zaznamenané jsou i premiéry doložené skupinovými fotografiemi z vystoupení. Kromě života kulturního žil i životem politickým a byl členem Čs. národně socialistické strany. Změny poměrů, které po komunistickém puči v roce 1948 nastaly, si vyžádaly tragické následky a trvale poznamenaly celou rodinu.
Těmito slovy se prý Bohuslav Kořínek rozloučil se svojí rodinou, když 30. listopadu 1953 kolem páté hodiny ranní přišli do jejich domu dva muži v dlouhých kožených pláštích ze Státní bezpečnosti. “Bylo mi šest a půl roku a bratrovi o tři roky více. Vyděsili jsme se, když k nám do domu vtrhli. Byli jsme přítomni celému zatýkacímu procesu, chovali se dost neurvale. Začali vyhazovat všechny naše věci, dívali se do postelí nebo nadzvedávali matrace. Dodnes slyším, jak maminka říkala: ‚Prosím vás, jenom tiše, ať to syn nevidí, mám tam pro něj schovanou hokejku k Vánocům.’ Mně se pak začali hrabat v kočárku, tak jsem začala křičet: ‚Nechte toho! To jsou moje panenky!‘
Matka si nemohla ani sama odskočit na toaletu. Poté mě a bratra vedli do školy. Chodila jsem do prvé třídy a dodnes si pamatuji na krásný a vzácný okamžik. Ve škole už probíhalo vyučování, zaklepali na dveře a přišel třídní učitel Rasocha, vzal mě do náručí a nosil mě po chodbě a utěšoval slovy: ‚Neboj, neboj, zase bude dobře,‘” vzpomíná dcera zatčeného Bohuslava Kořínka. Ten samý den po svém návratu ze školy našla doma mezi hromadami rozházených věcí plačící maminku. Podobný průběh domovních prohlídek se ještě několikrát opakoval. Protokol prozrazuje až na dvě stě sedmdesát zabavených předmětů z jejich domácnosti. Hledanou korespondenci nebo zbraně usvědčující Bohuslava Kořínka z ilegální činnosti však Státní bezpečnost nenašla.
Manželce Věře Kořínkové bylo doktorem Sommerem, duchovním správcem sloužícím v té době v Chotěboři v čs. církvi husitské, doporučeno, aby děti z církve odhlásila, jinak jí hrozí odebrání dětí a uložení do náhradní péče. Ač nerada, po poradě se svým švagrem nakonec na toto rozhodnutí přistoupila. A manželovi o tom nenapsala, jelikož se obávala o jeho zdraví a nechtěla mu v jeho trápení přitěžovat.
Blížící se vánoční svátky se tak poprvé uskutečnily bez otce a od té doby Iva nenáviděla Štědrý večer. Dlouhé hodiny prostála u okna v ložnici a vyhlížela vracejícího se tatínka. Zůstalo jí to po celý život a i dnes se k oknu alespoň na chvíli vrací a vzpomíná. Ještě v dívčím věku pak každoročně prosinec trávila v havlíčkobrodské nemocnici kvůli záchvatům zvracení stresového původu.
Soud s Bohuslavem Kořínkem proběhl ve dnech 18. a 19. března 1954, do té doby byl vězněn a vyslýchán v Pardubicích. Spolu s ním bylo zadrženo a odsouzeno několik dalších chotěbořských funkcionářů národněsocialistické strany. Ve vykonstruovaném procesu vynesl Krajský soud v Pardubicích celkem čtrnáct rozsudků - tresty odnětí svobody ve výši od dvou do deseti let. Bohuslavu Kořínkovi byl za velezradu uložen trest ve výsi pěti let, dále bylo rozhodnuto o propadnutí poloviny jmění a ztrátě čestných práv občana na tři roky. Dle rozsudku se údajně v roce 1949 účastnil dvou schůzek, na kterých se jednalo o založení protistátní skupiny. „Když se maminka vrátila od soudu, přijela úplně vyřízená a říkala: ‚To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo úplně cizí. Nejen že tak vypadal, ale vypovídal o věcech, které se v životě nestaly.‘ Prostě bylo vidět, že měl naučený text,” dodává Iva Bejčková. Do pardubické věznice mu osiřelá rodina zasílala aktuální fotografie pořízené dědečkem Adolfem Štěpánkem. “Stávalo se, že fotky mu nedoručili, nebo naopak mu je při výslechu zase vzali. Některé přetrhali a bylo vidět, že jsou slepované. Tatínek nám pak přiznal, že plno snímků dostal, až když ho propouštěli.”
Po vynesení rozsudku byl Bohuslav Kořínek umístěn do věznice v Ostrově na Karlovarsku. Rodina ani příbuzní se s usnesením nesmířili, byli přesvědčeni o otcově nevině a všemi možnými způsoby usilovali o zkrácení trestu. Děti i manželka sepsaly několik žádostí o milost adresovaných prezidentu Zápotockému. Sepsáno bylo i několik prohlášení těch zaměstnanců, kteří pod Bohuslavem Kořínkem pracovali jak před znárodněním jeho živnosti, tak poté ve Stavebním kombinátu Chotěboř, kde odsouzený pracoval jako technický úředník. K požadovanému zmírnění trestu nepomohly ani lékařské zprávy poukazující na vážné zdravotní potíže. Rodina se rázem ocitla bez finančních prostředků a až po roce vyřizování žádostí se manželce Věře podařilo získat přídavky na děti. Částečné ochrnutí pravé ruky jí navíc znemožňovalo ucházet se o zaměstnání. V mládí studovala rodinnou školu a v Praze pak dva roky vyučovala v mateřské škole. I tak ale disponovala zručností a peníze pro rodinu teď vydělala malováním ubrusů a šitím plastových tašek. Dělo se tak převážně po večerech a dlouhých nocích. Vybrala si kytičkový vzor, ten na igelit levou rukou obtáhla a barevně vykreslila. Ubrusy a tašky odkupovali známí, kteří rodině zůstali i v nepříznivé době věrni - Andrlovi, Teplých, Macháčkovi, Spilkovi a několik málo dalších rodin z Chotěboře, ručně malované prostírání a tašky poté přeprodávali.
V červnu 1956, takřka po dvou a půl letech, došlo po návrhu krajského prokurátora v Karlových Varech k podmíněnému propuštění Bohuslava Kořínka.
“Komise zjistila z posudku vězeňského ústavu, že odsouzený pracuje ve výkonu trestu jako dělník v hlubině a plní stanovenou normu v průměru nad 100%. Jeho práce je kvalitní a svědomitá. Uzavírá a plní pracovní závazky. Jeho chováni je rovněž bez závad a nebyl dosud kázeňsky trestán. Straní se odsouzených reakčně zaměřených. Vliv převýchovy se u něho projevil. Náčelník ústavu jeho podm. propuštění doporučuje.” (Celé znění viz Dodatečné materiály - Usnesení o podmínečném propuštění).
Rodinu, která jej neočekávala, tak alespoň narychlo informoval telegramem: “Přijedu dnes večer v 11 hodin. Líbá vás všechny váš táta.” Za tmy vešel do vily úplně cizí muž. Dokonce tak moc jiný, že ho ani vlastní dcera nepoznala. V dalších týdnech se ale jeho úsměv zintenzivnil a nabral na síle. O rok později pak při svém lázeňském pobytu sepsal Bohuslav Kořínek své dceři k desátým narozeninám báseň “Můj pavoučku” - chladné verše z vazebního prostředí. O tom, jaké scenérie se za zdmi lágrů odehrávaly, ale nikdy nemluvil. Na sklonku života jen dceři prozradil: “Tím nejhorším nebylo učit se řeč k procesu, ale když jsem byl na samotce ve vazbě, nechávali tam schválně kapat vodu. Den noc a den noc jen kapala voda, a to mě nervově ničilo.” Více se ale nesvěřoval, že prý to není nic pro její uši.
Po návratu z vězení těžko sháněl pracovní uplatnění, ale na rodinu naléhala povinnost splatit výlohy spojené se soudním procesem a vězněním. Nezbylo mu, než nastoupit na práci na povrch do uranových dolů v Chotěboři, kde se s těžbou teprve začínalo. Prací nepohrdal a za dosažené výsledky byl i několikrát vyznamenán. S těžbou se přesouval na Dolní Rožínku a do Nového Města na Moravu. Domů dojížděl většinou na víkend a rodině se snažil vynahradit veškeré chvíle, kdy jim nemohl být oporou.
Nešťastný sled událostí výrazně uspíšil dětství Ivina bratra Miloslava (1944). Stal se z něj vyspělý mladík, který se snažil zastat úlohu otce. Vypjaté situace si však vybíraly daň i na jeho zdraví. Při častém rozrušení omdléval, také prodělal zánět ledvin a stejně jako jeho sestra Iva strávil několik týdnů v havlíčkobrodské nemocnici. Ačkoliv byl premiantem třídy, z kádrových důvodů se nedostal na žádnou střední školu a na výběr měl jen stát se kominíkem či hodinářem. Díky své pozornosti a zájmu o chemii byl oblíbencem vyučující a ta Slávka doporučila na chemické učiliště v Semtíně, obor provozní lučebník. Sem přijímali až od patnácti let, takže Slávek si osmý ročník ještě jednou zopakoval. Poté, co se vyučil, byl umístěn namísto do laboratoře do chemického provozu. Náročnou práci vykonávali především staří a nemocní zaměstnanci, ti ale dopomohli k tomu, aby toxické prostředí perspektivní a kolektivem oblíbený mladík co nejdříve opustil a pracoval v bezpečnější laboratoři. Večerně si doplnil středoškolské vzdělání a nakonec se díky několika dobrým duším dostal na vysokou školu. Po dosaženém inženýrském titulu pracoval v národním podniku Synthesia Uhříněves, ale krátce nato, 3. března 1971, zemřel na leukémii. “V nemocnici, kde umíral, nám bylo řečeno, že příčinou onemocnění byla práce s barvami,” líčí Iva. Soustrast rodině vyjádřila i rodinná přítelkyně Jiřina Zábranová, se kterou udržovali přátelský vztah už před jejím zatčením v listopadu 1949. “Dopisovala si s maminkou a mám za to, že jeden dopis jí zaslala ještě z vězení. Moje maminka byla členkou národně socialistické strany a s paní Zábranovou se velice sblížila. Maminku vždy povzbuzovala a po jejím propuštění jsme ji v Praze často navštěvovali. Strašně jsem ji obdivovala, jak byla nad věcí a jak se necítila ublížená,” vypráví Iva Bejčková.
Otcův status politického vězně se podepsal i na ní, avšak podstatněji méně než na bratrovi. Ve druhé třídě zpupně oponovala učitelce Polívkové tím, že prvním prezidentem republiky byl T. G. Masaryk, a nikoliv - jak ona tvrdila - Klement Gottwald. Měla sice namále, ale ze školy vyloučena nebyla. Jako všechny matky, tak i její maminka si přála šťastně prožité dětství svých dětí. Ivy kamarádky vstupovaly do pionýrské organizace, skládaly sliby, přednášely a hrdě nosily červený šátek, a tak ani ona své dceři nebránila, aby do pionýru vstoupila. Polykala ale slzy, když její dcera přísahala: “Na svůj pionýrský šátek já hrdá, pyšná jsem.” Své působení v pionýru vnímala Iva stejně jako otcovu angažovanost ve skautingu. A tak se díky své aktivitě v osmém ročníku stala vedoucí oddílu, což jí zřejmě dopomohlo i ke studiu na místním gymnáziu. Po úspěšně složené maturitní zkoušce v roce 1965 odešla studovat ekonomickou nástavbu do Prahy.
Iva Bejčková si dodnes v paměti uchovává veselé vzpomínky na Prahu v letech 1967 až do osudných srpnových událostí z roku 1968, tehdy byla čerstvou absolventkou ekonomické střední školy. Žila v podnájmu u starší majitelky, se dvěma dalšími rodinami sdílela přepažený byt nedaleko Letné. Takzvaná umístěnka ji směrovala do Konstruktivy, ale kancelářská práce jí nepřinášela příliš radosti. I v Praze jí v těle kolovala kulturní krev a Iva zde působila v jednom uměleckém sboru. Nesměle a ráda s ním odjížděla přednášet na soutěžní představení. Při jedné z jejích recitací zaujala pracovnici Československého rozhlasu Julii Charvátovou, která po své kolegyni Zdeně Šrámkové nabídla Ivě práci v rozhlasu. Iva ji bez váhání přijala a po úspěšném pracovním pohovoru se uchytila v Zrcadle kultury a poté v průmyslové redakci.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 kolem čtvrté hodiny ranní zazvonil u Ivy doma telefon. Ve sluchátku se ozval hlas Jiřího Šrámka. Ivě sděloval zprávu o invazi sovětských vojsk do Československa a také jí od ostatních pracovníků rozhlasu vzkázal, ať za nimi do rádia raději nechodí, že je příliš mladá a mají o ni strach. “Nedalo mi to a v lehkém oblečení - svetříku, sukýnce, pantoflích a s proutěnou taškou - jsem se vydala do rozhlasu na Vinohrady. Když jsem přecházela Švermův most, stál naproti mně tank a pak jsem potkávala další a další. Před rozhlasem už hořely domy a hlavním vchodem nás už nepustili. Šla jsem k zadnímu vchodu, kam se dobývali dva moji kolegové Arnošt Marvan a František Hejný, dovnitř se ale také nedostali. Vydali jsme se proto Slezskou ulicí. Naproti mně běžela rodinná známá, teta Keprtová, že zaslechla, co se u rozhlasu děje, a měla o mě strach. Šla jsem tedy k ní domů, odkud jsem se spojila s vedoucí sekce a nabídla jim svoji pomoc. Řekla mi, abych byla v bezpečí a že mi zavolají, až mě budou potřebovat.”
Po několika dnech strávených u rodičů v Chotěboři se pak Iva navrátila do zaměstnání. Po útoku sovětských vojáků našla svoji kancelář ve zpustošeném stavu - byl tam převrácený nábytek i květiny, v šuplatech naházené odpadky, zbytky jídel nebo pokálená pracovní dokumentace.
Rokem 1969 začalo postupné propouštění kolegů z rozhlasu, ať už šlo o šéfredaktory, či vedoucí oddělení. Na jejich místa byli s nově posílenou garniturou dosazeni pracovníci, kteří s celospolečenským utužováním a prosovětským směřováním souhlasili. Kvalita a zkušenost zaměstnanců byla tak prioritně vystřídána stranickou příslušností. Rozhlas se stal jasným nástrojem komunistické vlády. Tato změna nastartovala úpadek a vyžádala si rozsáhlé úpravy či úplné zrušení některých dosavadních rozhlasových pořadů. Na vlnách se stále častěji vysílaly pořady, jež měly za úkol stranickou politiku upevňovat a posilovat. Navíc přicházely celostátní prověrky, jasně odkrývající, kdo se srpnovou invazí vojsk SSSR souhlasí, a kdo ne. I mladou a perspektivní Ivu chtěli kádrovat a snažili se ji posílat na ideologické přednášky. V roce 1972 se pro ni sílící tlak stal neúnosným, ale odejít nebylo tak jednoduché. Snažili se ji totiž za každou cenu udržet, a to i přesto, že odmítala vstoupit do komunistické strany.
S nelehkou situací obeznámila jednoho svého známého, právníka. Ten nabídl Ivě možnost pracovat v podniku ÚV Svazarm Aquacentrum vyrábějícím potápěčskou techniku. Zde se soustředili lidé vyhození z různých oblastí, především z politických důvodů. Jako právník jí chytře poradil, jak rozhlas opustit. Musela jen zahrát divadlo a podala výpověď dohodou z důvodu těhotenství. Chytrou kličkou bylo to, že když sekretariát neodpoví do čtrnácti dnů, Iva bude propuštěna. Místo písemného vyjádření sekretariátu přišlo smlouvání, sliby o navýšení platu nebo neplaceném volnu, a tak zapadlá žádost v šupleti pracovního stolu Ivu po dvou týdnech bez dalších následků vysvobodila z pracovního závazku a Iva nastoupila do výše zmiňovaného Aquacentra. Bylo to už v době, kdy její tatínek prožíval poslední dny svého života a nešťastně nesl, že jeho dcera nastoupila k armádnímu zřízení. Jak je všeobecně známo, pod svícnem je největší tma, a komunistická buňka se zde údajně zformovala až v roce 1977, kdy došlo k personálním změnám. I přes mnohá přesvědčování Iva do KSČ nevstoupila. Jako argument údajně uváděla osud svého vězněného otce. Ten byl za neoprávněné věznění plně rehabilitován v roce 1990.
V obrovské euforii se nesly revoluční dny roku 1989. Spolu s manželem Vlastimilem se účastnili několika demonstrací, ale vždy se vyhýbali přímé konfrontaci s bezpečnostními složkami. Vychovávali totiž třetím rokem adoptivní dceru a získat dítě do osvojené péče se zdálo nemožným úkolem. “Od osmdesátého roku jsme měli podanou žádost, narodila se v roce 1983 a až v roce 1986 nám byla přidělena. Člověk musel absolvovat těžké zkoušky: vyplňovaly se nemožné přihlášky nebo probíhal doslova křížový výslech, kdy se ptali muže a sledovali, zda odpovídá to samé, co já a naopak. Řekli nám, že svou šanci zvýšíme, když se manžel stane členem komunistické strany. A tak se i stalo a my jsme získali dceru do své péče.”
Po roce 2010 se manželé Bejčkovi trvale vrátili do Chotěboře, kde o dva roky později Ivin manžel zemřel. Iva dodnes brání a zdůrazňuje důležitost svobody, ale také nezapomíná na moudrá a důležitá slova, která jí od dětství připomínal dědeček Adolf Štěpánek: “Lidi posuzuj dle lidského charakteru, a nikoliv podle náboženského vyznání, vzdělání či politické příslušnosti.”
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)