Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Květa Běhalová (* 1923  †︎ 2024)

• narozena 11. května 1923 v Praze

• účastnila se bojů při Pražském povstání

• po válce vystudovala Filozofickou fakultu UK a vstoupila do KSČ

• v roce 1948 se provdala za Rostislava Běhala

• v 60. letech pracovala na prezidiu Československé akademie věd

• v roce 1968 v Akademii věd zažila srpnovou okupaci Československa

• po srpnu 1968 zajišťovala vydání tzv. Černé knihy dokumentující invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1969 musela Akademii věd opustit

• vyloučena z KSČ

• manžel Rostislav Běhal byl vyhozen z Československého rozhlasu

• v roce 1969 emigrovala její starší dcera do Austrálie

• během normalizace pracovala v tiskárně

• podílela se na přepisu dokumentů z okruhu Charty 77

• v prosinci 1989 se vrátila na prezidium Československé akademie věd

Za druhé světové války projevila statečnost, když pálila neárijské doklady, když pronikla do německého vlaku, aby z něj vytáhla pytle s obvazy, nebo když šla z barikád na operační sál darovat krev. Po válce se coby studentka filozofie na přednášce estetiky nechala přesvědčit k podepsání přihlášky do komunistické strany. Netušila ještě, že si tím připravila půdu pro svou budoucí kariéru, která skončila v roce 1968. Tehdy spolupracovala na vydání tzv. Černé knihy, jež dokumentovala invazi vojsk Varšavské smlouvy. Následoval vyhazov z Československé akademie věd. V sedmdesátých letech spolupracovala s lidmi z okruhu  Charty 77. Sama tento dokument svým podpisem nepodpořila jen proto, aby nepřitížila své dceři, která se po deseti letech rozhodla pro návrat z emigrace.

Nelehké dospívání

Květa Běhalová, rozená Šebková, se narodila 11. května 1923 v Praze. Její otec byl učitelem češtiny a dějepisu, matka modistka. Léta dětství a dospívání prožila ve Vršovicích, kde také v roce 1929 nastoupila do obecné školy v Heroldových sadech.

Jak říká, šťastná byla do svých osmi let, kdy se rodina začala rozpadat. Rozchod rodičů Květa nesla těžce zejména proto, že tím přišla o babičku, osobu, která jí byla nejbližší. Babička Marie Proučilová žila s rodinou v jedné domácnosti a nahrazovala Květě pracovně vytížené rodiče, věnovala jí veškerou lásku a péči. Po rozvodu ale tehdy desetiletou Květu vysoudil do péče otec a matka s babičkou jí zmizely na dlouhá léta ze života. K matce a babičce do Vojtěšské ulice se přestěhovala až po dosažení plnoletosti.

Přes nepříznivé rodinné zázemí, v němž vládl autoritativní otec, se pamětnice výborně učila a v roce 1933 nastoupila na reálné gymnázium v Kodaňské ulici. Vzpomíná na výborné kamarády i učitele, například na češtinářku Marii Plačkovou-Kotíkovou, manželku malíře Pravoslava Kotíka, nebo na spolužačku Jiřinu Švermovou, dceru komunistického politika, se kterou založila školní časopis.

„Nebyla jsem ale šťastná. Od patnácti let jsem se musela starat o domácnost a vařit pro všechny, tedy i pro otcovy rodiče, kteří žili s námi. Neměli jsme hezký vztah. Neměla jsem volný čas, prožívala jsem těžkou pubertu, zanedbávala jsem učení a najednou jsem málem propadala. Dobrá jsem byla jen v češtině a matematice.“

Tatínek byl prý národní socialista a volnomyšlenkář, ale po čase se pod vlivem svých rodičů vrátil k církvi a pamětnici k tomu nutil také. Vychovával ji přísně. „Nikdy mě neuhodil, nekřičel, ale přednášel mi, když se mu na mně něco nelíbilo, a to bylo docela často. Byly to dlouhé přednášky a to byl největší trest,“ vzpomíná Květa.

Kamarádky chodily v sobotu ven, ale ona musela doma uklízet. Byla prý ráda, když se s děvčaty dostala ven alespoň v neděli odpoledne. „Chodilo se všude pěšky, peníze na tramvaj jsme neměly. Chodily jsme z Vršovic na Václavák na promenádu, což bylo korzo od Vodičkovy ulice až na Můstek po té straně, co je Baťa. Tam se potkávaly holky s klukama. Pak zase pěšky zpátky. Když jsme měly padesátník na zákusek, stavily jsme se ve Francouzské ulici v cukrárně, kde pouštěli desky. Mohly jsme tam chvíli posedět a poslouchat,“ vzpomíná Květa.

V roce 1938, když mobilizovala československá armáda, narukoval také bratranec pamětnice. „Brzy se ale vrátil domů. Pamatuji si, jak přišel k nám a měl strašný vztek. Strhl si uniformu a praštil čepicí, protože nemohl bojovat. Mnichovskou dohodu jsme prožívali všichni špatně,“ vypráví Květa.

Neárijské doklady jsme pálili

Pamětnice maturovala 10. června 1942, v den vyhlazení Lidic nacisty, které otřáslo celým národem. Na velké oslavy nebylo ani pomyšlení. „Přesto jsme maturitu oslavili. Šli jsme všichni s paní profesorkou Kotíkovou na Petřín, kde jsme byli do noci, povídali jsme si a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek,“ vzpomíná Květa.

Vysoké školy byly zavřené, a protože pamětnice uvažovala o studiu na medicíně, chtěla získat praxi alespoň v lékárně. Tam se ale nedostala a musela vzít práci v nemocenské drážní pojišťovně v Rumunské ulici. Pak ji přeřadili na úsek, kde se kontroloval árijský původ zaměstnanců drah. „Za války museli všichni zaměstnanci dráhy z celé republiky odevzdávat doklady o svém árijském původu. Křestní listy a všechno možné. To se shromažďovalo v jedné místnosti v Rumunské ulici. Dělal to tam starý pán a na pomoc mu přiřadili mě. Viděla jsem tam neuvěřitelně nádherné doklady, staré originály. Někdy se stalo, že někdo poslal doklad své neárijské babičky. Měli jsme tam taková veliká kachlová kamna a v těch jsme ten neárijský doklad spálili a napsali dotyčnému, že mu chybí doklad. Když byl chytrý, tak už nic neposlal. Ale někdy se stalo, že sehnal ještě další doklad,“ vzpomíná Květa na své tříleté působení u dráhy.

Nebyla to zrovna bezpečná práce, a když starý pán odcházel do penze, pamětnici doporučil, aby raději změnila místo. Nechala se proto přeřadit do účtárny autodílny drah ve Vršovicích. Totální nasazení se jí vyhnulo, i když někteří spolužáci museli na práci do Říše a byli rádi za každý dopis, který jim Květa napsala.

Obvazy jsme vzali z německého vagonu

Válku rodina Šebkových přežila bez úhony. Pamětnice prokázala statečnost nejen při pálení dokladů o neárijském původu, ale několikrát také v květnu 1945 při osvobozování Prahy. Takto vzpomíná na úplný začátek Pražského povstání: „Matka měla ve svém modistickém salonu v Jungmannově 16 spousty trikolor, celé stuhy. Nastříhala je, přidala špendlíky a dala to do krabice. S tím jsme šly domů, do Vojtěšské. Za dvě minuty nám všechny trikolory lidi rozebrali. To ještě vypadalo, že to bude sláva, že tu budou snad Američané. Pak jsem šla na Václavské náměstí. V Jindřišské ulici jsem viděla ze sklepů nakládat zbraně do náklaďáku. Na Václavském náměstí už se tvořily skupinky hlavně mladých lidí. Já jsem se s jednou skupinkou vydala k rozhlasu. To jsme si ještě mysleli, že o nic nejde, ale už se tam střílelo.“ 

V jednu chvíli je zarazil muž, aby dál nechodili, protože nejsou ozbrojení a nebyli by u rozhlasu nic platní. Potřeboval však dostat z německého sanitárního vlaku, který stál na Wilsonově nádraží, obvazy pro raněné. „Prý jestli bychom si troufli nějak se tam dostat. Já jsem dobře znala cestu od Riegerových sadů po svahu dozadu na kolejiště, protože jsme tam už jako holky chodily zkratkou na nádraží, když jsme jezdily na výlety. Bylo to tam zarostlé a znala jsem cestičky. Věděla jsem, jak se dostat přímo k tomu vlaku, a navíc jsem uměla německy. Tak nás vzal – tři kluky a nás dvě holky. Prý tam není vidět žádný pohyb a máme zkusit se tam dostat. Slezli jsme tím prudkým svahem do kolejiště, vlezli jsme do vlaku, prolezli jsme dva vagony, tam nikde nikdo, ale ve třetím vagonu jsme našli dva úplně vyděšené vojáčky wehrmachtu, mladé kluky, vypadali na šestnáct a byli úplně vyděšení. Nevěděli, co se děje, nechali je tam. Já jsem jim řekla, co chceme, a hoši nás ochotně zavedli do skladu a vytáhli dva obrovské pytle. Nandali nám do nich všechno, co jsme si vybrali. Byly to těžké pytle, které jsme pak mohli jen táhnout po zemi,“ vypráví pamětnice. Pytle dovlekli směrem k rozhlasu, kde si je převzal muž, a dívky poslal pryč, aby se ukryly do bezpečí.

Krev jsem darovala přímo na operačním sále

Ještě v ten den ve večerních hodinách se Květa vydala pomáhat se stavbou barikády na Jiráskův most. Po půlnoci tam dorazili lidé s výzvou, že jsou potřeba dárci krve ve všeobecné nemocnici. Květa se přihlásila a šla z barikád rovnou do nemocnice. „Tam nás zapsali a vzali nám krev, aby věděli, jakou vůbec máme a jestli jsme jakžtakž v pořádku. Bylo nás tam asi pět, čekali jsme v čekárně a že nás budou postupně volat, až budou mít někoho na stole. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, protože jsem tam na chvíli usnula. Přišli pro mě k ránu, ještě bylo šero. Vzali mě na sál, kde byl raněný pán a nevěděl o sobě. Mě uložili vedle. Brali mi krev hadičkou z ruky rovnou k operatérovi. Doktoři už byli úplně vyčerpaní. Ten jeden mi držel hadičku a ležel skoro na mně, jak byl strašně unavený. Také se mu povedlo, že mi vyteklo dost krve, měla jsem pak ruku černou odshora až dolů. Po operaci mě pustili. Domů do Vojtěšské jsem se dostala pěšky až k ránu,“ vypráví pamětnice.

Ať si o tom kdokoli myslel cokoli, zlynčovanou Němku jsme ošetřili

Květa se následující den přihlásila jako dobrovolná sestra do Červeného kříže v Ostrovní ulici, kde zůstala do svých narozenin, tedy do 11. května, kdy byla pobočka uzavřena. „Zpočátku se nic moc nedělo, ale blížily se boje, bojovalo se na Staroměstském náměstí, blízko nás. Říkalo se, že snad přijedou Rusové, ale to už vlasovci Němce hodně zastavili. První Rusové přijeli, když už bylo po všem. Se svými obrněnými vozy stáli od Vladislavovy ulice do Spálené. Přiběhli pro nás, že potřebují vymývat oči. Měli je plné prachu, jak jeli dlouho bez zastavení,“ vzpomíná Květa. Další akce, které se zúčastnila, se odehrála 10. května. V Dejvicích byla spousta raněných. „Tam jsme se teprve potkali s Rusy, kteří zrovna přijížděli. To byl teprve ten hlavní proud. V Dejvicích nás pak vzali do sokolovny, kde nás čekal ošklivý pohled. Byla tam spousta mrtvých a zlynčovaných německých civilistů. Jedenáctého května už jsme nebyli potřeba a v Ostrovní jsme službu uzavírali. Ale ještě kolem nás prohnali německé zajatce. Byla tam Němka, která už nemohla ani chodit, byla celá zkrvavená. Tu jsme vzali do ordinace, a ať si každý říkal, co chtěl, aspoň téhle jsme nějak pomohli,“ vzpomíná Květa.

Ke vstupu do strany nás přesvědčili na semináři estetiky

Po válce pamětnice studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, účastnila se přednášek a seminářů, skládala zápočty, jak bylo třeba při studiu na doktorát. Pracovala ve fakultním spolku, kde měla na starosti kulturu. Vzpomíná na první poválečný zájezd na Slovensko v létě 1945, který sloužil k navázání kontaktů mezi fakultami. Stanislav Zvoníček dal tehdy dohromady skupinu asi dvaceti studentů, kteří vytvořili pásmo písní, scének a hudby. Zapojili se do souboru ATAK, který už v roce 1945 založili studenti na Vysoké škole obchodní a později ho rozšířili. Na programu měli písně vážné i nevážné, satirické scénky i recitace. Po únoru 1948 jejich činnost pozvolna ustala.

Květa se nikdy nezajímala o politiku, avšak v červnu 1946 ji kolega Aleš Poledne na semináři estetiky přesvědčil ke vstupu do komunistické strany. „Rozdal nám už vyplněné papíry a já jsem podepsala. Víc jsem se o to nestarala a úplně bych zapomněla, že jsem členkou KSČ,“ vypráví Květa.

Stranická škola v Komořanech

V roce 1947 měla již přítele Rostislava, který tehdy vedl soubor ATAK. Oba si přáli odejít z domova a osamostatnit se, avšak samostatné bydlení pro ně bylo nedostupné. Přihlásili se tedy do družstva Solidarita, které chystalo výstavbu sídliště v Praze 10, a protože podmínkou bylo, že musejí být sezdáni, vzali se. Svatba proběhla v dramatických dnech komunistického puče, 19. února 1948. Rostislav, coby člen KSČ, byl „vypůjčen“ z Tesly do městského výboru a zapojili ho do organizování pochodu milicí na Staroměstském náměstí.

Tehdy také Květě soudruzi připomněli, že je členkou KSČ, a nabídli jí spolupráci. Po únorovém puči až do narození první dcery pracovala ve Švermově stranické škole, kterou do té doby vedla Riva Kriegelová. „Přednášel tam Šik, Císař a další. Zaujalo mě to, protože to byla placená práce a já jsem tehdy peníze potřebovala. Dosud jsem neměla žádný svůj příjem, neměla jsem žádné peníze,“ vzpomíná Květa.

Brzy po svatbě otěhotněla a po narození dcery dostal manžel pracovní příležitost ředitele stranické školy se sídlem v zámku v Komořanech. Jeho ženu tam zaměstnali jako asistentku a novomanželé tam dostali služební byt. Brzy se však ukázalo, že jako ředitel není Rostislav na škole dostatečně pracovně vytížený, a proto ho zaměstnavatel převelel na městský výbor v Praze. „Přespával v Praze u rodičů a já jsem byla v Komořanech s dcerou sama. V podstatě jsem tu jeho funkci zastávala já,“ vzpomíná Květa na zvláštní poměry v roce 1949.

V témže roce se manželé rozhodli k radikální změně. Po Rostislavově návratu do Tesly se v létě přestěhovali do Lanškrouna, kde Rostislav dostal práci v místní Tesle a bydlení v novostavbě. O dva roky později se vrátili do Prahy, kde družstvo Solidarita mezitím dokončilo jejich byt. To už byla na světě druhá dcera.

Nakladatelství Svoboda

Pamětnice hledala práci, hlásila se do tiskárny, kde potkala známého z mládí. „Přece bych prý se svým vzděláním nešla do tiskárny, a poslal mě do redakce nakladatelství Svoboda (od roku 1953 Státní nakladatelství politické literatury, pozn. autora). Neměli tam pro mě ale nic lepšího než redakci projevů a školicích brožur. „Šéfredaktorem byl Jiří Zajonc, zvaný Jura, který tam přivedl úžasné lidi, jako byl Ludvík Vaculík, Jiří Pechar, Jiří Balabán, Hanka Zikmundová a další. Lepší redakci jsem v životě nezažila. Sice jsme dělali věci, které nás moc nebavily, ale lidé a autoři tam byli kvalitní. Juru Zajonce brzy vytáhli na ústřední výbor, do oddělení propagandy, a já jsem se místo něj stala šéfredaktorkou,“ vypráví Květa. Vzpomíná, jak v roce 1956 všechny nadchla novela sovětského autora Valentina V. Ovečkina Na jednom okrese, která kritizovala poměry v Sovětském svazu. „Bylo to něco nevídaného. Chtěli jsme něco podobného dělat taky. Vznikl plán, vytipovali jsme si asi pět podniků či teritorií a oslovili jsme autory, kteří měli napsat o tamních poměrech. Dokončili jsme ale jen jednu brožuru, a to z pera Ludvíka Vaculíka. Všimli si toho na ÚV KSČ a roce 1957 redakci zrušili. Každý si pak musel najít jiné místo.

Květa se díky Jiřímu Zajoncovi dostala do Nakladatelství Československé akademie věd, do redakce historie. Vzpomíná, že to bylo prostředí naprosto apolitické a bez dohledu stranických orgánů. „Jiřího Zajonce tam dosadili jako šéfredaktora. On měl stranickou školu, ale neměl vzdělání, tam ho redaktoři moc nerespektovali,“ vzpomíná Květa, která zde na pozici zástupce šéfredaktora působila v letech 1957–1961.

Akademie věd obsazená sovětskými okupanty

Po reorganizaci a vzniku edičního oddělení se pamětnice dostala na sekretariát prezidia Československé akademie věd, kde vedla ediční a kulturně-politické oddělení. Byla tajemnicí ediční rady, které předsedal historik Josef Macek. Dne 21. srpna 1968 Květa zažila obsazení prezidia Akademie věd sovětskou armádou. Události popisuje takto: „Během dopoledne se otevřely dveře, vešel Jarda Mach, vykulenej, a za ním Rus s napřaženým samopalem. Jarda říkal: ‚Musíš se s ním nějak domluvit, on něco chce.‘ Já jsem tehdy mluvila dobře rusky, a tak jsem s ním začala mluvit. On mi řekl, že zabírá Československou akademii věd a že je potřeba vyklidit celou budovu. Zřejmě si myslel, že ta budova prezidia je celá akademie. Já jsem mu vysvětlila, že samozřejmě, budeme o tom uvažovat, ale že musím mluvit s prezidentem akademie. A on s tím souhlasil. Zůstal tam stát s Jardou a s tím samopalem. Já jsem zapadla do Šormovy místnosti a volala jsem. Vysvětlila jsem mu, o co jde, a on mi řekl, že ho musíme ve všem poslechnout, nesmíme se bránit a ať Jarda to vystěhování zařídí.“ 

Budovu muselo podle jejích vzpomínek opustit do jedné hodiny na šedesát lidí sekretariátu a celý úřad, který čítal asi dvě stovky zaměstnanců. Vzít si mohli jen osobní věci a budovu následně převzala sovětská armáda. Sekretariát se poté denně scházel ve Filozofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici a členové sekretariátu pracovali jako spojky mezi jednotlivými ústavy. „Musely se předávat informace a nechtěli jsme všechno vyřizovat telefonicky. Ani jsme nevěděli, jestli vůbec telefony budou fungovat. Budova ústavu byla malá, ale byla propojena s dalšími budovami a měly jednu kotelnu. Do té kotelny přišel vědecký sekretář prezidia, pan profesor Pluhař, a také kádrovák. Přinesli kádrové materiály členů prezidia a v tom kotli je vlastnoručně spálili, aby to nepřišlo zbytečně do rukou někomu nepovolanému.“

Podle Květiných vzpomínek nepobyli Sověti v obsazené budově dlouho, a zaměstnanci AV se tak do ní mohli vrátit. „Ale bylo to všechno tak poničené, že jsme tam nemohli. Záchody zničené. Oni používali záchod tak, že si na mísu stoupli. Bylo to v hrozném stavu a muselo se to dát do pořádku. Nastěhovat zpět jsme se mohli asi čtyři týdny po obsazení. Nevím, proč nás obsadili. Byli jsme známá instituce a oni měli dojem, že ji musí ovládnout. Navíc ani zpočátku nevěděli, že neobsadili celou Akademii věd, ale jen prezidium, sekretariát a úřad. Ústavy neobsazovali,“ říká pamětnice.

Vyhazov nejen kvůli Černé knize

Na podzim 1968 vyšla kniha, která vzbudila velký zájem veřejnosti a negativní reakci ze strany sovětského vedení. Kniha dokumentovala invazi vojsk Varšavské smlouvy a jmenuje se „Sedm pražských dnů. 21.–27. srpen 1968“. Říkalo se jí také Černá kniha, protože měla černé desky. Má pět set stran a stovku ilustrací. Odpovědnost za ni nesl ředitel Historického ústavu akademie Josef Macek. Editoři Milan Otáhal a Vilém Prečan v ní shromáždili úřední dokumenty, novinové články, prohlášení i doklady spontánní reakce veřejnosti na okupaci. Oficiálně kniha vyšla jako studijní materiál pro vnitřní potřeby ústavu. U zrodu této knihy stála také pamětnice. „Texty připravoval Historický ústav Akademie věd a já jsem měla na starosti zajištění výroby. Po jejím vydání přišla do Prahy sovětská nóta, která se týkala vydání Černé knihy, s tím, že se musí kniha stáhnout a mají být potrestáni všichni, kteří s tím měli něco společného. Byla nás celá řada předvolaná do Ruzyně k výslechům. My jsme se samozřejmě všichni domluvili předem, co budeme říkat. To znamená, že ‚ano, byl to ústavní tisk, je to vědecká práce, tiskárna to dělala zadarmo, nikdo to neplatil‘, prostě že tohle budeme držet všichni,“ vypráví Květa.

Pamětnice byla i kvůli Černé knize v roce 1969 propuštěna, ale ještě se pro ni našlo místo v encyklopedickém ústavu. Dlouho se tam však neudržela. V roce 1970 neuspěla u politických prověrek, vyloučili ji z KSČ a následně také z práce.

Lépe na tom nebyl ani její manžel Rostislav Běhal, který působil jako náměstek generálního ředitele a programový ředitel v Československém rozhlasu. Pro své politické postoje musel svoji práci pro veřejnost v rozhlase ukončit, mohl pracovat jen v archivu, odkud ho ale po roce stejně vyhodili. Po neúspěšném hledání nakonec dostal na přímluvu práci ve skladu Mototechny. (V roce 2007 byl navržen na udělení státní medaile Za zásluhy.)

Po podobných nepříjemných peripetiích Květa nakonec dostala práci (také na přímluvu) v tiskárně v novinové korektorně na Václavském náměstí, kde zůstala do listopadu 1989.

Chartu 77 jsem nepodepsala, abych neohrozila dceru

Ke všem existenčním starostem jí přibyla ještě obava o starší dceru Danu, která v roce 1969 emigrovala do Austrálie. Ačkoli tam Dana dokončila přírodovědnou fakultu a měla možnost úspěšné kariéry jako botanička, o deset let později se s mužem a dítětem chystali vrátit do Československa.

Květa mezitím začala spolupracovat s lidmi z okruhu Charty 77.„Normalizace byla taková šedá zóna. Takový šedý, mrtvý čas, práci v korektorně jsem neměla ráda, ale co jsem mohla dělat... Pak byla aspoň Charta a to už bylo přece jen co dělat. Přepisovala jsem na stroji hodně věcí. Scházeli jsme se, já jsem chodila pravidelně ke Klementu Lukešovi, to byl slepý kamarád, bydlel v Celetné ulici a scházela se u něj spousta lidí. Tam když člověk přišel, předsíň byla plná bot a kabátů a uvnitř bylo plno lidí – chartisti, studenti, herci... Chodila jsem k němu každý druhý pátek dopoledne, když tam bylo méně lidí. Klement potřeboval, abych mu četla poštu, která mu přišla, nebo abych mu prohlížela knihy, které mu přicházely.“

Blížící se návrat dcery do Československa pamětnici odradil od podepsání Charty 77. Věděla, že by tím přitížila dceři, která byla po své emigraci odsouzena v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. „Od návratu do toho marasmu jsem se ji snažila odradit, ale přesvědčili je rodiče jejího muže, který už se nasytil cestování a chtěl domů. Dana se mu přizpůsobila a uvěřila slibům manželových rodičů, že se tady budou mít dobře. Byli to lidi z vesnice. Po návratu byla Dana strašně zklamaná a rozčarovaná. Tam pracovala jako botanička, zatímco v Čechách mohla leda v zahradnictví plést věnce,“ vypráví pamětnice. Dcera s rodinou žila pod dohledem StB, Květa sama, jak říká, ale pozornosti StB zřejmě unikala, nikdy problém kvůli práci pro Chartu 77 neměla.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 se vrátila do sekretariátu prezidia Akademie věd. Už byla dávno v důchodovém věku, avšak ještě několik let přesluhovala. Její dcera se v devadesátých letech opět vrátila do Austrálie a žije tam dodnes.