Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Václav Bedřich (* 1932)

• narozen 13. září 1932 v Praze

• roku 1946 vstoupil do skautského oddílu

• před nástupem na medicínu musel pracovat jako horník na Kladně

• stal se očním lékařem

• působil v Českých Budějovicích a Českém Krumlově

• v roce 1990 byl na půl roku kooptován jako poslanec do České národní rady

Václavské náměstí bylo úplně ve tmě

Václav Bedřich se narodil 13. září 1932 v Praze a vyrůstal v Krči. „Vzpomínám si hlavně na dobu války, kdy bylo v Praze naprosté zatemnění a překvapivé pro mě bylo Václavské náměstí v úplné tmě.“ V roce 1941 nastoupil Václav na gymnázium v Křemencově ulici[1], kam chodilo před ním mnoho osobností jako byl například Jan Masaryk, Prokop Drtina, Vladislav Vančura nebo Jan Werich. Václav seděl v lavici s budoucím ombudsmanem Otakarem Motejlem, se kterým se pak potkali i ve skautu.

Na konci války dům, kde Bedřichovi bydleli, rozstříleli němečtí vojáci a Václavův otec byl odveden pryč. Václav vzpomíná, jak se sestrou plakali, ale vojáci je uklidňovali, že otce zase vrátí zpět. Praha byla osvobozena Rudou armádou a Václav vzpomíná na setkání se sovětskými vojáky, kteří se chovali neurvale a jejich sousedce rozbili sklo, ve kterém jim naservírovala občerstvení.

V roce 1945 byl v Československu obnoven Junák a o rok později i Václav vstoupil do skautského oddílu. Stal se členem 7. skautského střediska Blaník. V oddíle se seznámil s charismatickým knězem a spisovatelem Jiřím Reinsbergem, který měl přezdívku Amundsen. Ten později Václava oddával a křtil všechny jeho děti. Po roce 1948 bylo skautské hnutí opět zakázáno a Václav se tak ke skautování vrátil až v 60. letech.V Českých Budějovicích se podílel na založení střediska, které následně jako činovník vedl. „Oddíl už jsem s takhle velkou rodinou vést nemohl.“

Budete pracovat s mikroskopem? Na rok do dolů!

V roce 1948 převzala v Československu moc komunistická strana a gymnázium v Křemencově ulici bylo zrušeno. Studenti začali docházet na střední školy podle místa bydliště a Václav Bedřich nastoupil ke studiu do Michle. V rámci střední školy absolvoval Václav a jeho spolužáci mnoho různých brigád. „V noci ze soboty na neděli jsme jezdili na noční šichty do Kladna, kde jsme byli přiděleni jako pomocníci havířům.“

Na gymnáziu v Michli Václav odmaturoval a chtěl nastoupit na medicínu. „Po maturitě jsme museli jít před komisi. Ptali se mě: ,Tak vy chcete do zdravotnictví a budete tam, soudruhu, taky pracovat s mikroskopem?‘ – ,No, asi ano.‘ – ,A kdo vyrábí mikroskopy?‘ – ,No, Meopta Košíře.‘ – ,Výborně! A co je důležité pro Meoptu Košíře?‘ – ,No, přesné strojírenství.‘ – ,Ano a co je důležité pro strojírenství?‘ – ,No, hutě.‘ – ,Ano! A co je důležité pro hutě?‘ – ,No, doly.‘ – ,Ano, výborně, tak půjdete na rok do dolů.‘“

I mou zásluhou se rozsvítila rudá hvězda nad Kladnem

Václav byl velmi překvapený, že s dobrými studijními výsledky a napracovanými brigádami musí odejít na rok do dolů. Pokusil se odvolat, ale i přesto nastoupil na práci do dolu Nosek na Kladně. Fáral ve skupině se starým pánem a jeho dvěma syny, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi. „Ten pán mi připadal jako Michelangelo. Šel ke skále a rukama ji hladil a pak řekl: ‚Tady vrtat!‘“

Během práce v dolech se Václav stále snažil odvolat a nastoupit na medicínu. Nakonec se mu to povedlo, až když mu jeho vedoucí napsal pozitivní hodnocení. „Napsal mi, že jsem chodil na všechny směny, neopíjel jsem se a nakonec, že jsem byl přidělený k úderce. A končil větou, že tím pádem je i moje zásluha, že se rozsvítila rudá hvězda nad Kladnem,“ říká. Díky tomu byl Václav Bedřich práce na Kladně zproštěn. „Ke konci roku jsem se stal posledním posluchačem lékařské fakulty v tom roce.“

Nevešly se tam dvě postele

Na léta na lékařské fakultě vzpomíná Václav velmi rád. Studoval svůj vysněný obor, i když ani zde se mu nevyhnuly další socialistické brigády. „Jako medici jsme pak měli taky povinnost brigád, tak jsem na důl Nosek přivedl svoje kolegy mediky.“ Václav se specializoval na oční lékařství a v roce 1957 na medicíně odpromoval. „Na medicíně byla překrásná léta studia a poznal jsem tam medičku, která dělala zubní lékařku, a s tou nás po promoci páter Reinsberg oddal,“ vzpomíná.

Václav a jeho žena Eva očekávali, že dostanou oba práci v Praze. Evě však přišla umístěnka do Žatce a Václavovi do Českých Budějovic. „Teprve, když se nám narodil první syn, tak Eva přijela do Budějovic,“ vysvětluje dobové poměry. Ještě když žil Václav v Českých Budějovicích sám, tak mu byla k bydlení přidělena cela po řádové sestře. Větší byt nedostal, ani když se k němu přistěhovala manželka a narodil se jim syn. „Cela byla asi čtyřikrát dva metry a nevešly se nám tam dvě postele, takže jsme si museli koupit rozkládací gauč. Když se rozložil, tak se dotýkal dětské postýlky a víc místa tam nebylo.“

Poprvé v životě jsme měli koupelnu a kuchyň

Bedřichovi si podali žádost o větší byt, ale čekali marně. Situace se vyřešila až jedné noci, kdy oční kliniku navštívil arogantní pacient, který se domáhal vyšetření. Václav doběhl do práce, aby zjistil, že se nejedná o nic akutního, a pacient na oddělení laškuje se sestřičkami. Vyčetl mu, že mohl přijít klidně ve dne, ale pacient se ohrazoval, že jako lékař určitě vydělává velké peníze a bydlí ve vile. Václav ho pozval k nim do cely na kávu, aby viděl v jakých podmínkách jako lékař žije. „Aby se dostal ke stolku s kafem, tak se musel vyhýbat mokrým plenám, co visely ze stropu na provazech. Moc nemluvil, vypil kafe a šel,“ líčí pamětník.

Václav se domnívá, že tento muž působil někde v okruhu stranických špiček v Praze, protože se později dozvěděl, že v Praze vytýkali soudruhům z okresního výboru z Českých Budějovic v jakých podmínkách u nich žijí lékaři. Václav díky tomu dostal v roce 1960 práci v Českém Krumlově. „V Krumlově se nám líbilo, protože nás dali do středověkého rekonstruovaného bytu v Kostelní ulici, a my jsme tam poprvé v životě měli koupelnu, záchod, kuchyň a pokoj. Takže jsme byli šťastní, protože se nám v Budějovicích narodil druhý syn Tomáš,“ vzpomíná.

Těm dětem ztrpčíte život

V Českém Krumlově se Václavovi a Evě narodil třetí syn Jan. Po jeho narození potkal Václav na ulici muže, který pro ně zařizoval bydlení, a ten se ptal, jak se jim žije. Václav si bydlení chválil a zmínil, že už jich v bytě žije pět. Muž se vyděsil, že žijí na tak malém prostoru, a okamžitě Václavovi ukázal volnou vilu, kam se mohou přestěhovat. Tam pak rodina v Českém Krumlově žila. „Nijak jsme se nezařizovali, nepodpláceli ani netoužili. Tak jako přišel ten hulvát, tak přišel tenhle pán a doslova nám to nabídl,“ říká.

Bedřichovi jsou věřící lidé a do kostela chodili i za komunistického režimu, což do jisté míry ovlivňovalo jejich syny, kteří v kostele ministrovali. „Paní učitelka jim řekla, že všechny děti, které mají jedničky, můžou do gymnázia, a řekla: ,Jen pro tebe, Honzíku, pro tebe to neplatí. Ty si musíš udělat zkoušky.“ Syn Tomáš chtěl studovat humanitní obor, ale to mu nepovolili a musel nastoupit na strojírenskou školu. „Všichni byli nějakým způsobem poznamenaní a i straníci, naši známí, nám říkali, že neděláme dobře, když chodíme do kostela – že dětem ztrpčíme život,“ vypráví.

Není doba vhodná k bádání

V Českém Krumlově měl Václav mnoho práce, protože byl úplně prvním očním lékařem ve městě a s očními problémy za ním chodil celý Krumlov. Václav se také podílel na velkém projektu zaměřeném na zrakové vady dětí. Navázal spolupráci s jinými očními lékaři a projekt se zdárně vyvíjel až do roku 1968. V srpnu 1968 Československo obsadily armády Varšavské smlouvy a Václavovi jen přišla od docenta, který výzkum zaštiťoval, zpráva s textem: „Milý Václave, není doba vhodná k bádání.“[2] Tím všechny plány na výzkum skončily. Václavova žena Eva působila v Českém Krumlově jako velmi oblíbená dětská zubní lékařka. „Jezdila autobusem po vsích a v něm měla zubařské křeslo,“ vzpomíná.

V roce 1989 v Československu skončil komunistický režim a začal se budovat nový demokratický stát. Václav vstoupil do Občanského fóra a bylo mu nabídnuto místo starosty. To odmítl, ale byl kooptován jako poslanec do České národní rady. Nastoupil v únoru 1990 a vzpomíná na to jako na velmi stresující záležitost. Musel v Českém Krumlově zavřít ordinaci a jet do Prahy rozhodovat o věcech, kterým příliš nerozuměl. Po pár měsících se tedy raději vrátil ke své práci, kde si připadal více užitečný.

Mohli bychom pořád děkovat

Kromě práce má Václav Bedřich i mnoho koníčků. Zajímá se o historii a filozofii a v Českém Krumlově se s manželkou věnoval ochotnickému divadlu. Jeho největším zájmem je však celý život malba a sochařství. „Rád jsem se zavřel do místnosti a otevřel si lahev vína a maloval jsem. Zvenku byl slyšet hluk aut a lidí a postupně utichal a já se dostal do takového stavu, že jsem měl pocit, že mi to pěkně maluje,“ říká. Malování se věnuje od dětství a časem se naučil i vytvářet ze dřeva sochy, které často zobrazují světce a věnuje se i opravě starých uměleckých děl. „Je to velice hezký koníček, protože můžete všechno, máte naprostou svobodu,“ říká.

Manželé Bedřichovi žijí dnes v Praze. Jsou již v důchodu a tak má Václav Bedřich hodně času se věnovat malbě a sochařství. „S manželkou si říkáme, že bychom mohli vlastně pořád děkovat,“ uzavírá.

 

 

[1] Masarykovo I. státní československé reálné gymnasium

 

[2] https://budejovice.rozhlas.cz/ocni-lekar-vaclav-bedrich-se-venuje-i-filozofii-a-malirstvi-7059524