Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Bednarská (* 1946)

• narozena 18. února 1946 v obci Hraničky (německy Gränzdorf)

• je německé národnosti

• zaniklá obec Hraničky (německy Gränzdorf)

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• během let 1948 a 1949 se na příkaz národního výboru musela rodina třikrát stěhovat

• poslední obyvatelé Hraniček

• bourání Hraniček v letech 1959 a 1960

• rodinný výměnek je poslední stavbou v obci Hraničky

• žije v Žulové

Scenerie, jež se vám vryje do srdce, zvláště když ji zalijí sluneční paprsky. Rozlehlé horské louky, v jejichž remízkách jsou rozesety zbytky zdiva bývalých stavení. Jako zjevení působí jediný stojící dům na konci jedné z luk u lesa. Řeč je o zaniklé osadě Hraničky (německy Gränzdorf) a výměnku rodiny Schlegelovy, který je jediným hmotným pozůstatkem osady, v níž před válkou ve čtyřiceti domech žilo bezmála dvě stě obyvatel. Rodina Franze Schlegela zůstala a více než dvacet let v Hraničkách žila zcela osamoceně. Jednou z jeho dcer je právě Erika Bednarská, která spolu se sestrou Elvírou může jako poslední vyprávět o životě v této horské osadě.

Osada se vylidnila

Eriku Schlegelovou (později Bednarskou) přivedla ne svět 18. února 1946 porodní bába ze čtyři kilometry vzdálených Nových Vilémovic. „Tatínek vždycky vzpomínal, že se pro porodní bábu musel několik kilometrů brodit hlubokým sněhem,“ dodává pamětnice, která se narodila jako nejmladší z pěti dětí rodičům Franzovi a Angele Schlegelovým. Její historka jen dokládá odlehlost Hraniček, jež se svou průměrnou nadmořskou výškou, jen o čtyři metry nižší než šest set metrů, řadily k nejvýše položeným sídlištím v regionu. Stály tehdy v Rychlebských horách hned u hranic s tehdejším Německem (od roku 1945 Polskem) a vedla do nich jen nezpevněná cesta a k nejbližší vesnici to místní měli čtyři kilometry přes les.

Osada vznikla v druhé polovině 18. století v místech staré kupecké cesty a před druhou světovou válkou v ní stála kaple sv. Jiří, jednotřídní škola, stanice finanční stráže, dva hostince (u Ruprechtů a u Veitů). Mimo členy finanční (pohraniční) stráže byli všichni místní obyvatelé německé národnosti. Kvůli drsným klimatickým podmínkám a nepříliš úrodné půdě se většina místních hospodářů živila prací v lese.

V době narození pamětnice ale již probíhal odsun Němců, a tak se Hraničky zcela vylidnily. Zůstalo jen pět místních rodin (Schlegelovi, Schultzovi, Nitsche, Weidlichovi a Cöhovi), které si na práce v lese vyžádal lesmistr z Petrovic Štulin. O dva roky později ale mimo Schlegelů museli v rámci rozptýlení zbylých neodsunutých Němců všechny rodiny do vnitrozemí. Schlegelovy tam neposlali jen proto, že měli malé děti nevhodné na těžkou práci v zemědělství. V obci tak zůstali sami. Tyto čtyři rodiny si později zažádaly o dodatečný odchod do Německa, jež jim povolili.

Noví osadníci do odlehlých Hraniček nepřicházeli a na podzim roku 1948 i Schlegelovi museli vesnici opustit. Úřady ji totiž určily k osídlení řeckými emigranty prchajícími ze své vlasti před občanskou válkou. Rodinu odstěhovali do přiděleného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích, který si nejprve celý opravili. „Já si jen pamatuji, že ten dům pro mě byl taková velká černá díra,“ vzpomíná pamětnice, které byly tehdy tři roky. První a již opravený dům ve Vojtovicích musela rodina opustit opět kvůli chystanému příchodu Řeků. Netrvalo dlouho a v květnu 1949 pro rodinu nastalo již třetí stěhování. Řeků nakonec přišlo méně, než se čekalo, a tak neosídlili ani Vojtovice, ani Hraničky. Na podzim roku 1949 se tak rodina vrátila zpět na své hospodářství. Otec ho předtím chodil pravidelně kontrolovat, a tak na rozdíl od ostatních budov nebylo kompletně vydrancované.

Neměla si s kým hrát

Devítičlenná rodina i s prarodiči pak v osadě žila v izolaci. Rodiče a později i starší sourozenci pracovali jako lesní dělníci. I dům stál deset metrů od lesa, který se tak stal důležitou součástí Eričina dětství. „Vždycky navečer jsem se podívala z okna a pásli se tam jeleni a srnky. Ožírali nám brambory a obilí a museli jsme pole oplotit, aby nám tam něco zůstalo,“ vzpomíná pamětnice. Právě hospodářství se stalo klíčovým pro obživu rodiny. Hned po válce jim ale sebrali skoro všechen dobytek. Z národního výboru v Uhelné si přišli i pro poslední krávu. „Máma vzala vidle, stoupla si do dveří a řekla, že jen přes její mrtvolu. Tak odešli a krávu nám nechali. Kde bysme tam nahoře vzali mléko? A tolik dětí nás bylo,“ dodává Erika Bednarská.

Sourozenci Eriky byli o několik let starší, a tak v osadě neměla žádného partnera k dětským hrám. „Šmejdila jsem po domech a vždycky, když jsem našla nějaký porcelánový střípek, tak jsem si ho schovala. V lese pod domem jsem měla ve škvíře mezi dvěma velkými kameny svůj poklad.“

Domy v osadě postupně zpustly, protože je lidé z okolí rozebírali na stavební materiál. Na druhé straně Hraniček prý prošlo několik domů rozsáhlou rekonstrukcí, a dokonce do nich z Nových Vilémovic přivedli elektřinu. Měli prý sloužit pro vysloužilé horníky. Horníci ale nakonec nepřišli a i tyto domy potkal stejný osud jako zbytek osady. Erice Bednarské také zůstaly vzpomínky na kapli sv. Jiří. „Když byly nějaké katolické svátky, tak maminka do kostelíčka vždycky vzala kýbl s vodou a šla ho umývat. Já jsem jako holka na lukách sbírala kytky. Udělala jsem z nich kytici a dala do sklenice na oltář. Tak jsme to vždycky vyzdobily. Ale potom tam státní statek z Nových Vilémovic pásl ovce a ty tam na noc zavíral. Tak jsme tam potom přestali chodit.“

Schlegelovi neměli v Hraničkách jednoduchý život. Dům bez elektřiny a vodu museli ručně čerpat ze studny. Koupali se tak vždy jen jednou týdně. „Voda se ohřála v kuchyni a pak se nosila do plechové vany. První jsem se vykoupala já, jako nejmladší, pak ostatní sourozenci a nakonec rodiče.“

Kvůli velké vzdálenosti do nejbližšího obchodu se i zásobování potravinami a dalšími věcmi stávalo obtížným úkolem, a to zvláště v zimních měsících. Matka ale byla vášnivou lyžařkou a ani v pokročilém věku jí prý nedělalo problém zajet do obchodu. „Vzala na záda ruksak s vajíčky a vezla je prodat do Nových Vilémovic.“ V létě se zase potraviny rychle kazily, a tak maso po zabíjačce nebo z řeznictví zavařovali nebo na krátký čas uložili nad vodu do zastřešené studánky za domem. Erika Bednarská vzpomíná, že vším museli šetřit. „Ráda jsem četla. Vždycky jsem bývala s baterkou pod peřinou, protože táta jak zjistil, že dlouho svítím petrolejkou, tak nadával, že plýtvám petrolejem. Taky se musel donášet. Byl to tam zajímavý život.“

V úplné izolaci ale nežili. Občas k nim na návštěvu přišly německé rodiny z okolních obcí, které také nezařadili do odsunu. Většinou kvůli značné vzdálenosti pak návštěva zůstávala až do rána. Návštěv ale ubývalo, protože značná část těchto rodin se dodatečně odstěhovala do Německa. O odchodu uvažovali i Schlegelovi, ale cestu by museli zaplatit a na to jim chyběly peníze. „Tátu to celý život mrzelo,“ dodává pamětnice.

Zkáza Hraniček

V roce 1952 začala Erika docházet do obecné školy ve Vojtovicích. Problémem byla nejen značná vzdálenost, matka jí v zimních měsících musela občas na lyžích prošlapávat cestu, ale také řeč. Doma se totiž mluvilo jen německy. „Pan učitel Dvořák mě posadil do první lavice a já na něj civěla a ničemu jsem nerozuměla. Postupně jsem se ale naučila,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že rodiče se až do konce života česky nenaučili, což jim občas přinášelo potíže nejen na úřadech, ale také při nakupování. „Pro nás děti to byla výhoda. Když jsme si chtěly říct něco, co naši neměli vědět, tak jsme mluvily česky. Naši vždycky brblali, protože nevěděli, o co jde.“

Léta 1959 a 1960 znamenaly definitivní konec osady Hraničky. Zplundrované domy tehdy zbořili vojáci československé armády. „Jak odstřelovali kostel, tak kameny létaly až dolů do lesa. U nás, to je kus, řinčely okna. To byly pecky. Přijeli a za jeden den to zlikvidovali. Ale naproti dveřím kostela na takovém břehu stál zchátralý dřevěný kříž. Kameny létaly všude, i do lesa, a tomu kříži to vůbec nic neudělalo, ten zůstal stát,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že tehdy nezbořili několik stavení za jejich domem. Lidé je ale rozebírali na stavební materiál a později se samy zřítily.

Nakonec osadu opustila i rodina Schlegelova. V roce 1951 zemřel dědeček Franz Schlegel a o dva roky později babička Berta Schlegelová. V roce 1963 se odstěhovala sestra Elvíra s manželem do Vojtovic a následně odešli i všichni bratři pamětnice. Zůstala jen Erika s rodiči. Dne 21. listopadu 1969 se ale Erika provdala za Güntra Bednarského, který pocházel z národnostně smíšeného česko-německého manželství. Svatební hostinu měli na Hraničkách. Následující rok se Erice narodil syn Reiner a v září roku 1970 se s manželem a synem přestěhovali do Žulové, kde získali byt od rudných dolů. O měsíc později se rodiče kvůli pokročilému věku a zdravotnímu stavu přestěhovali do Vojtovic za dcerou Elvírou. Hlavní budovu hospodářství v Hraničkách nakonec rodina zbořila. Potřebovali totiž materiál na opravu poškozené střechy domu ve Vojtovicích. Dnes už tak v Hraničkách stojí jen výměnek bývalého hospodářství, který zůstal posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.

Ráda se tam vrací

Erice Bednarské se později v Žulové narodil ještě syn Martin. Pamětnice pak znovu pracovala pro rudné doly v nedaleké Hraničné. Shodou okolností se důl nacházel v místech další zaniklé osady s podobným názvem i historií jako rodiště pamětnice. Erika Bednarská tam nejprve pracovala jako spojovatelka, pak prodavačka v kantýně a nakonec zapisovatelka v kanceláři. V roce 1968 těžbu v Hraničné ukončili a pamětnice přešla do závodu ve Vápenné, který opět spadal pod Rudné doly n. p. Jeseník. Jako dělnice při výrobě teracových dlaždic tam zůstala až do penze.

Dnes stále žije v Žulové a několikrát ročně se chodí podívat do své rodné osady Hraničky, která se od jejího dětství tolik změnila. „Vždycky si s sebou vezmu kanystr a v naší studánce ho naplním vodou. Doma si pak z něj udělám kávu. A to je káva!“ dodává na závěr Erika Bednarská.