Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sebrali nám obchod jen pár dní po komunistickém převratu
narozena 24. srpna 1943 v Praze
dědeček vlastnil největší obchodní dům v Kladně
v únoru 1948 jim znárodnili téměř celý majetek
potíže s přijetím na gymnázium
v roce 1958 zažila přepadovku StB
odmítnutí na ČVUT
práce v okresním kovopodniku v Kladně
kancelářská síla v chmelařství v Žatci
první ženská rozhodčí ledního hokeje v Československu
v roce 1968 promoce na strojní fakultě v Plzni
vědecká pracovnice v Poldi Kladno
tajně opisovali Chartu 77
v roce 1990 zvolena starostkou Kladna
v roce 2022 žila v Kladně
Marie Bednářová se narodila 24. srpna 1943 jako Marie Franková. Rodové jméno znal snad každý v Kladně a přilehlém okolí, jmenoval se tak totiž největší obchodní dům ve městě, stojící v tehdejší Rašínově, dnes ulici Ivana Olbrachta, kousek od náměstí starosty Pavla. Založil ho dědeček Marie Bednářové Alois Frank a vybudoval ho doslova z ničeho. Narodil se do hornické rodiny a od útlého mládí jezdil se svou matkou po trzích, kde prodávali doma vyráběné tkaničky do bot a ponožky. Když se oženil, otevřel si s manželkou Anežkou malý obchod, který postupně rozšiřoval. Měli celkem čtyři děti, nejmladším z nich byl syn Miroslav, otec Marie Bednářové. Rodině se obchodně dařilo a na konci 30. let se z jejich živnosti stal obchodní dům. V roce 1940 obchod nedopatřením vyhořel, Alois Frank ale této zdánlivé katastrofy využil, přikoupil sousední pozemek a vybudoval moderní obchodní dům. Architektem stavby byl Jan Gillar, projektant nejmodernějšího pražského obchodního domu Bílá labuť.
Marie vyrůstala s rodiči Helenou a Miroslavem a mladším bratrem Aloisem. Jako děti nikdy neměli pocit, že by byli něčím výjimeční, že by patřili ke kladenské honoraci nebo že by snad měli nějaké výhody. „Maminka vždycky zaparkovala kočárek s bratrem dole v pasáži a šli jsme si prohlížet hračky, ale rozhodně jsme neměli přístup ke zboží. To bylo na prodej a nebylo to volně dostupné nikomu, ani nám.“
Poklidné fungování rodiny a vzkvétající živnost tvrdě zasáhl komunistický puč v únoru 1948. Šest dnů po klíčovém 25. únoru rozhodl Okresní národní výbor v Kladně o uvalení národní správy na firmu Alois Frank & spol. Rozhodnutí bylo zdůvodněno obavou, že dosavadní majitelé by mohli další svou činností v podniku způsobit národohospodářské škody, zejména vybíráním volných vkladů. Okresní akční výbor následně zakázal vstup do obchodního domu celé Frankově rodině, kromě nejmladšího syna Miroslava, který pracoval jako nákupčí a staral se o účetnictví. Pro plynulý chod obchodu byl nepostradatelný a pracovat zde ještě následující tři roky. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že rodina Frankova byla lidem v Kladně trnem v oku. Několik místních občanů upozornilo okresní akční výbor, že 14. dubna 1948 se Alois Frank pohyboval v prostoru obchodu, dokonce i za prodejním pultem. Národní správa tedy Aloise Franka o den později písemně důrazně varovala a vyzvala k dodržování zákazu. Anežka Franková byla pokárána i za to, že chtěla v závodě zalít květiny.
Znárodnění se ale netýkalo jen obchodního domu. Rodina přišla například i o nový vůz Tatra 87, stejný typ, ve kterém tehdy Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund cestovali po Africe a Jižní Americe. Zabaveny byly také všechny finanční vklady. „Já, můj bratr i bratranci jsme dostali od dědečka při narození 50 tisíc korun uložených na knížce, se splatností v našich 18ti. Nic z toho nezůstalo, všechno nám zabavili,“ vzpomíná Marie Bednářová.
Zabavením rodinného majetku ale příkoří neskončila. Zpětně byly rodině Frankových za roky 1948 a 1949 vyměřeny daně a mimořádné dávky i za období, kdy už byla firma znárodněná. Ještě o sedm let později, v roce 1955 činil tento dluh 289 524 korun. Marie Bednářová zdůrazňuje, že celý akt znárodnění se v dubnu 1948 stal protiprávně. Tehdy platné znárodňovací zákony se totiž týkaly jen podniků nad 50 zaměstnanců a tolik jich firma Frank & spol. nikdy neměla. „Už jako šestiletá jsem to tehdy vnímala a už tehdy mi z toho zůstával rozum stát.“
Do první třídy šla Marie Bednářová s vědomím, že to, co se říká doma, nesmí říkat ve škole. Rodiče ji na to nemuseli nijak upozorňovat, pochopila sama, že by to bylo životu nebezpečné celé rodině. I přes tíživou dobu ale existovali lidé, kterým mohla důvěřovat. „Měla jsem velice příjemnou paní učitelku Haškovou, která když potkala mojí maminku, tak jí říkala ‚Helenko, mě stačí se té malé jen podívat do očí a vidím, že říká: Ty víš...‘“
Další obtíže se týkaly bydlení. Prarodiče Marie Bednářové dostali na počátku 50. let na vybranou. Mohli si nechat buď stávající byt nebo samostatnou zahradu. Vybrali si to druhé a přestěhovali se do zahradního domku bez vody, kterou museli nosit ze studny asi 70 metrů daleko. Chybělo i WC, úředníci později nechali přistavět suchý záchod.
Pro Marii Bednářovou byla nejhorším zážitkem přepadovka StB v roce 1958. Tříčlenné komando prohledalo celý jejich byt a evidovalo veškeré vybavení i osobní věci. Ze dvou obrazů pak rodina musela doplatit daň. „Tuhle akci udělali u 28 obchodnických rodin na Kladensku současně.“
Dědečka odvedli a drželi 48 hodin na policii. Neustále se ho ptali ‚kam jste zakopal ty látky, když jsme vás před 10 lety znárodňovali?‘ Pak s detektorem hledali na pozemku, kde bydlel, zakopané zlato. Samozřejmě nic nenašli, protože nikam nic neschovával. Dědečkovi to uškodilo natolik, že do roka zemřel.“
Ve škole byla Marie Bednářová vždycky jedničkářka. Uvědomovala si, že kvůli svému původu nemůže mít přehnané ambice a nemá právo na stejné nároky, jako ostatní, přesto chtěla studovat. První problém nastal při dokončení osmé třídy základní školy. Soudružky z uličního výboru se ohradily, když se z vývěsky dozvěděly o přijetí Marie Bednářové na gymnázium, respektive tehdejší jedenáctiletku. Ředitel školy Jan Hlinka si však své rozhodnutí uhájil a Marie Bednářová, tehdy Franková mohla na gymnázium nastoupit. Její bratr Alois o dva roky později už na střední školu nemohl. Prý by veřejnost příliš pobuřovalo, kdyby se na vývěsce objevilo, že Frank byl přijat na průmyslovou školu. Musel proto denně dojíždět do Slaného. Psal se rok 1959.
Jako dítě z rodiny označované za kapitalistickou si byla Marie Bednářová vědomá, že pokud jde o vysokou školu, nemůže pomýšlet na humanitní obory, rozhodla se tedy pro strojařinu na ČVUT. Napoprvé přijata nebyla pro velký počet uchazečů. V 17ti letech šla proto pracovat do kovopodniku, kde pletla drátěnky na ploty. Za rok se ke zkouškám přihlásila znovu. Z Okresního výboru KSČ ale přišel pokyn do zaměstnání, že jí nesmí dát doporučení, protože je Franková. Chtěla vědět proč a podařilo se jí vyjednat osobní schůzku s tajemníkem OV KSČ a tajemnicí pro školství. Hlavní slovo ovšem měla Tajemnice pro propagaci a agitaci Anna Rohlová. Ta se hned od počátku ujala argumentace: „To víš, soudružko, tvůj dědeček byl největší obchodník v Kladně a nejen že s vlky vyl, ale stavěl se do jejich čela.“ Cituje Marie Bednářová tehdejší vysvětlení. Když při schůzce vyvrátila jakékoliv politické aktivity svých příbuzných a prokázala, že už rok pracuje jako dělnice, dostalo se jí konečné odpovědi: „‘Patříš do kapitalistické generace a my nemůžeme připustit, aby se podílela na řízení a spravování státu. To víš soudružko, my vás jako mladou kapitalistickou generaci postřílet nemůžeme.‘ Řekla mi na závěr paní Rohlová a v tu chvíli jsem pochopila, že tudy cesta nevede.“ Popisuje mrazivý zážitek ze srpna 1961 Marie Bednářová, kterou to ale nezlomilo a rozhodla se z Kladna alespoň na čas odejít. Zamířila do chmelařství v Žatci.
Cílevědomost a houževnatost získala Marie Bednářová zřejmě i díky sportu, kterému se od malička věnovala. Její otec byl v kladenském reprezentačním týmu ledního hokeje a oba rodiče hráli tenis. I malá Marie byla na kurtech brzy jako doma. Když ve třetí třídě dostala klasické dívčí brusle se zoubky, párkrát se na nich projela a pak suverénně prohlásila: „Tyhle brusle nechci, já chci kanady.“ A od té doby se začala věnovat lednímu hokeji. Další sportovní aktivitou Marie Bednářové bylo jezdectví, kterému se věnovala od 12ti let. Vzpomíná také na první Spartakiádu, které se v roce 1955 zúčastnila. Vzpomínky na sestavu s obručemi a vystoupení před plnými tribunami kladenského letiště ale zastiňuje tragédie, která se Spartakiádou souvisela. „Cvičila s námi i Jana Majerová z Pleteného Újezdu, kam jezdila z nácviků na kole přes les. Jednoho dne se z nácviku nevrátila a našli ji pak zavražděnou nedaleko Kožové hory. Pachatelem byl prý tehdy velmi známý vrah žen Mrázek, ale ke smrti Jany se nikdy nepřiznal,“ popisuje Marie Bednářová. Policejní protokoly z vyšetřování ale jako hlavního podezřelého uvádějí jistého Josefa K., kterému ovšem nebyl zločin prokázán.
Lední hokej zůstal hlavní volnočasovou aktivitou Marie Bednářové až do dospělosti. Trénovala třikrát týdně a dojížděla i ze Žatce, kam odešla za prací. Inspirována otcem a bratrem, kteří byli sudími (otec II. ligy), se zúčastnila rozhodcovských zkoušek, které úspěšně absolvovala. V roce 1961 se tak stala první ženou v pozici rozhodčího ledního hokeje v Československu. Později kvůli odchodu na studia do Plzně vyměnila lední hokej za běžecké lyžování a za svůj největší úspěch považuje 360. místo na Jizerské padesátce.
Po třech letech od maturity se Marii Bednářové podařilo dosáhnout přijetí na Vysokou školu, začala studovat strojařinu v Plzni. V roce 1968 byla v posledním ročníku a změny, které přineslo Pražské jaro dávaly naději, že by mohly být napraveny alespoň některé křivdy, které se její rodině staly. Konkrétně šlo o dvoupatrový dům patřící původně babičce z matčiny strany, Barboře Hofmanové. V roce 1960 byl rodině vyvlastněn i tento dům, protože v přízemí byly komerční prostory – nejprve dědečkovo hodinářství, později holičství. „Vyvlastnění se mělo týkat nemovitostí, kde bylo víc než 50% komerčního prostoru. V babiččině domě zabíral obchod 8,4%, přesto byla celá nemovitost vyvlastněna.“ Podotýká Marie Bednářová s tím, že ani tuto křivdu se v roce 1968 nepodařilo napravit. Na ONV totiž stále seděli stejní lidé, kteří vyvlastnění v roce 1960 iniciovali a žádost o nápravu se zdržela až do nástupu normalizace.
Vstup okupačních vojsk 21. srpna 1968 zastihl Marii Bednářovou uprostřed přípravy diplomové práce. Ve dvě hodiny v noci rodině tuto informaci zavolala známá z Kralup nad Vltavou. Poprvé okupační vojska viděla při cestě do Žatce. „Když jsem u Sádku u Žatce viděla plný les tanků a vojáků, pociťovala jsem odpor.“ Vstup vojsk znamenal pro Marii Bednářovou okamžitý konec nadějí vkládaných v Pražské jaro. „Když má člověk samopal za zády, tak asi nebude smět svobodně projevovat a říkat, co si myslí.“ Uvědomovala si už na podzim 1968.
Námluvy ke vstupu do KSČ zažila Marie Bednářová ještě v 60. letech na vysoké škole a jak sama podotýká, byla tehdy hodně prozíravá. Odmítla s tím, že při jejím původu by byla první, koho by ze strany vylučovali při sebemenších potížích. Svou nestranností se tak vyhnula i prověrkám na počátku normalizace. Vdala se za Zdeňka Bednáře a krátce po sobě se jim narodily dvě dcery, Jitka a Eva. Marie Bednářová začala pracovat v podniku SONP Kladno, ve výzkumném a zkušebním ústavu jako specialistka na materiály. Za 22 let práce dokončila sedm výzkumných úkolů. Za velmi zajímavou činnost považuje například dodávky materiálů pro firmu Siemens pro schránky na vyhořelé jaderné palivo, které se vyráběly z kladenské oceli s příměsí boru. Tento projekt však realizovala až v 90. letech.
Období 70. a 80. let označuje Marie Bednářová za obyčejný rodinný život. S manželem si svépomocí postavili domek na bývalé haldě dolu Bresson. Nebylo to ale tak jednoduché jako dnes. Kromě byrokratických překážek museli Bednářovi zajistit i přívod vody, která na pozemku nebyla a například tvárnice vyráběl manžel celé léto na zahradě. Cihly pak získávali z demolic starých domů. „Po práci jsme vždycky nastoupili na bouračku a každou ze sedmi tisíc cihel jsem měla v ruce sedmkrát. Shodit do matrací na bouračce, očistit, naložit na auto, převést, zvrhnout na naší stavbě, dočistit, seštosovat, pak naložit na kolečko a dovést manželovi k ruce, když zdil.“ Popisuje tři roky trvající stavbu rodinného domu pamětnice.
Solidaritu v Polsku a nástup perestrojky v polovině 80. let v SSSR vnímala Marie Bednářová jako signály naděje, že alespoň částečná svoboda by mohla doputovat až do Československa. Sametová revoluce v listopadu 1989 ji zaskočila svým rychlým vývojem. Ve volbách do zastupitelstev obcí se na podzim 1990 ocitla na kandidátce Občanského fóra vlastně náhodou. Myslela si, že pomůže kolegům na prvních příčkách. Získala ale tolik preferenčních hlasů, že se dostala do zastupitelstva, které ji 10. prosince 1990 zvolilo starostkou Kladna. Byla první ženou v této politické funkci. Tento zlomový okamžik svého života vnímala snad až překvapivě pragmaticky a prakticky: „Myslela jsem hlavně na to, že musím mluvit zřetelně a pomaleji než obvykle, aby mi bylo při velkém shromáždění lidí dobře rozumět.“ Vybavuje si s úsměvem Marie Bednářová.
Ve vedení města musela řešit především ekologické problémy – čistírnu odpadních vod za hranicí životnosti, kompletní výměnu sítí v centru města a naplněnou kapacitu skládky odpadu. Na úrovni celostátní politiky se Marie Bednářová snažila zajistit pomoc pro kolabující ocelárny a to jak při jednáních s ministrem průmyslu a obchodu Vladimírem Dlouhým, tak u prezidenta Václava Havla při jeho návštěvě v Kladně. Byla i u startu privatizace společnosti Poldi ocel. Ze čtyř přihlášených firem splnila podmínky soutěže pouze jediná. „Zbyl pan Stehlík. Zaplatil prvních 100 milionů a dalších slíbených 750 milionů o půl roku později už nedal. Takže podle mého měl fond národního majetku říct: konec. Jenže tehdejší šéf Komerční banky Richard Salzmann mu dal další půjčku. Dluhy se prohlubovaly, až to došlo ke konci.“ V roce 1996 byl Vladimír Stehlík vzat do vazby a byl souzen za vytunelování společnosti. Po 22 letech uzavřel v dubnu 2018 jeho kauzu Vrchní soud v Praze. Rozhodl, že porušil povinnost při správě cizího majetku při privatizaci firmy se škodou ve výši téměř 600 tisíc korun.
Potomkům Aloise Franka byly zabavené nemovitosti vráceny v restituci. Finanční prostředky z bankovních kont, neoprávněně vybraných daní a mimořádných dávek se nevracely. Přesto to Marie Bednářová pociťovala jako nápravu té největší křivdy. Když dnes prochází kolem bývalého obchodního domu Frank, je jí přesto smutno. „V roce 1980 ho přestavěli a zničili Gillarovu fasádu, takže z unikátu udělali obyčejný okachličkovaný dům. Obchod už tam taky není, protože všechny menší prodejny stáhlo obchodní centrum Central.“ V přízemí jsou dnes dvě ordinace praktických lékařů a někdejší slávu obchodního domu Frank si Marie Bednářová připomíná už jen díky jediné malé fotografii, která jí zůstala.
Když byla Marie Bednářová starostkou Kladna, přišla jí jednoho dne oficiální pozvánka na tryznu při výročí lidické tragédie. Za lidické ženy byla na pozvánce podepsaná Anna Rohlová. Právě ona kdysi Marii Bednářové řekla do očí větu, která se jí zaryla hluboko do paměti: „To víš, postřílet vás nemůžeme.“ Při pietním aktu v Lidicích se osobně nesetkaly. S odstupem několika let se Marie Bednářová dozvěděla, co bylo pravděpodobnou příčinou osobní zášti této ženy vůči rodině Frankových: „Matka této Anny Rohlové si kdysi v našem obchodním domě koupila na splátky výbavu pro své dvě dcery. Když k nim přicházel inkasista pro splátku, vždy se schovala i s dcerami na půdě a dělaly, že nejsou doma. A z této malichernosti nejspíš pramenila nenávist paní Rohlové vůči všemu co neslo jméno Frank.“
Před odchodem do důchodu byla Marie Bednářová ředitelkou nadace FPMS, která se zabývala vzděláváním. Pro komunální politiky a úředníky pořádala mnoho kurzů, ve kterých se dozvídali, jak mají obecní samosprávy správně fungovat. V posledních letech si Marie Bednářová užívá zejména svých sedm vnoučat a dál aktivně sportuje. Stále hraje pravidelně tenis, lyžuje a s kamarádkami z dětství pořádají zábavná setkání spolku HEJHIM, ve kterém organizují různé soutěže, kvízy a bojové hry.
„Nikdy mě nenapadlo oplácet křivdy, které mi někdo způsobil. Nemám to v povaze.“ Uzavírá jednoduchým konstatováním svůj životní příběh Marie Bednářová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Eliška Poloprudská)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Herget)