Marie Bednaříková (* 1921)

Marie Bednaříková

 

Celá rodina pro vlast mnoho obětovala

 

 

 

Marie Bednaříková se narodila v roce 1921 ve Velkém Újezdu v okrese Olomouc. Její bratr Bohumil Bednařík v lednu 1940 společně s dvěma přáteli z Velkého Újezdu Jaroslavem Švarcem a Aloisem Fröhlichem přešli hranice a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Bejrút se dostali do Francie a nakonec do Anglie. Tam se Bohumil Bednařík přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů a jako velitel byl zařazen do skupiny CHALK, která měla za úkol na území protektorátu navádět spojenecké bombardéry na cíl a udržovat spojení s Londýnem. Společně s dalšími vojáky byli vysazeni u Větrova poblíž Kamýku nad Vltavou. Účastníci operace byli nakonec chyceni gestapem, ale kromě Vladimíra Hauptvogela válku přežili. Protože Bohumil Bednařík utekl do zahraničí, byli po atentátu na Heydricha jeho rodiče a sestra Marie internováni v táboře ve Svatobořicích, kde strávili bezmála rok, než byli propuštěni.

 

Bednaříkovi nebyli příliš majetnou rodinou. Otec Josef pracoval jako kolář a lesní dělník. Matka Antonie byla v domácnosti. Rodina vlastnila také hospodářství s 13 ha polností. Marie Bednaříková vzpomíná, že na polích musely děti pravidelně pomáhat, ale našel se čas i na zábavu. Marie, její sestra Františka i bratr Bohumil byli zapálenými sokoly. Otec a oba bratři pamětnice Josef a Bohumil byli členy místní kapely a s většinou mladých lidí ve Velkém Újezdu se velmi dobře znali.

 

V blízkosti Velkého Újezdu se nacházelo několik německých obcí. Marie Bednaříková vzpomíná, že místní Češi s nimi neměli nejlepší vztahy, obyvatelé blízkého Kozlova pravidelně přicházeli do obce na mši a často přitom docházelo k potyčkám, kterých se účastnila hlavně mládež. „My jsme měli Kozlov dva kilometry. Tam žili Němci a dva kilometry byl Ranošov. Kyjanice. Tam byl Loser. To byl Němec. My jsme měli kostel a ti Němci chodili k nám do kostela a vždycky byla jedna mše německá a druhá česká. A podruhé zase byla ráno německá a druhá česká. A když se potom šlo z kostela, tak kluci kamením doprovázeli Němce. Vždycky po nich házeli a vyhazovali je z dědiny.“

 

 

Bratr Bohumil a jeho účast v operaci CHALK

 

Bohumil Bednařík nebyl jen zapáleným sokolem, ale především vlastencem. Od roku 1933 do prosince 1938 byl vojákem československé armády, než ho jako poručíka pěchoty přeložili do zálohy. Marie Bednaříková na něj vzpomíná jako na člověka společensky a sportovně založeného, který bytostně nesnášel nudu. „My jsme měli pole a on, když šel sekat, tak vzal pokos a dva pokosy a bylo posečeno. On když dělal, tak dělal, a jak byl hotový, už byl v hospodě. Kulečník hrávali, to byla jeho zábava.“

 

Po obsazení republiky nacistickým Německem chodila místní omladina tajně do hostince U Zlatého jelena k panu Kozelkovi poslouchat zahraniční rozhlas z Moskvy a Londýna, kde se dozvídali zprávy ze světa. V červnu 1939 se dva mladíci z Velkého Újezdu Alois Fröhlich a Jaroslav Švarc, kteří byli také vojáky čs. armády, pokusili o útěk z okupované vlasti. Ten první se jim nevydařil a byli zadrženi u Krakova a vyhoštěni zpět do protektorátu. Své odhodlání neztratili a byli rozhodnuti zkusit štěstí znovu. Se svým plánem se svěřili Bohumilu Bednaříkovi. Podle vzpomínek paní Marie právě Švarc a Fröhlich již od dětství často chodívali k Bednaříkům. „My jak jsme byli větší, tak když byl Josef doma (bratr pamětnice), tak kluci Švarc a Fröhlich k nám chodívali. Byli to kamarádi a hrávali jsme doma slepou bábu a maminka nás nechala lítat po postelích. Loutkový divadlo jsme hráli. Kluci měli loutky a my jsme měli velkou světnici a malou a mezi tím byly dveře a tam měli jeviště.“

 

V září 1939 vypukla válka a jediná cesta z protektorátu vedla na Slovensko a potom na Balkán. Pro cestu na Slovensko potřebovali propustku, kterou jim měl udělat bankovní úředník z jižní Moravy. Na její vytvoření čekali ve Strážnici a později v Březolupech. Marie Bednaříková vzpomíná, že na Silvestra 1939 se bratr společně s Aloisem Fröhlichem ještě na okamžik vrátil domů. „To byla taková hrozná zima a my jsme slyšeli, jak kdosi jde, a to křupalo po tom dvoře a otevřely se dveře a brácha. Tenkrát byl týden doma, než jim vyřídili doklady.“

 

Sedm dní oba strávili v malé světnici u Fröhlichů a 7. ledna vyrazili zpět do Strážnice pro falešné propustky. Tam už s nimi byl opět Jaroslav Švarc, který strávil poslední týden před odchodem do zahraničí v Přerově. Propustky byly sice hotové, ale protože gestapo zrovna vydalo nová razítka, byly nepoužitelné. Hranice tak museli přejít tajně, což se jim zdařilo. Přes Maďarsko, Jugoslávii a Turecko se dostali s pomocí mnoha lidí až do Bejrútu, který je dnes hlavním městem Libanonu. Z Bejrútu pak odpluli do Francie, kde byli v Agde zařazeni do čs. zahraniční armády a zúčastnili se bojů s nacistickým Německem. Po kapitulaci Francie byli všichni tři evakuováni do Anglie, kde byl Bohumil Bednařík zařazen k 2. pěšímu praporu a v říjnu 1941 povýšen na nadporučíka. Poté byl vybrán na absolvování kurzu pro plnění zvláštních úkolů a zařazen jako velitel do formující se skupiny CHALK. Tato skupina byla ve složení npor. Bohumil Bednařík, rtn. Vladimír Hauptvogel, radista rtn. František Nedělka a četař Josef Künzl a měla pomocí radiomajáku Eureka navádět spojenecké bombardéry na cíl. Měla také posílat zpravodajské informace do Londýna a přijímat další výsadky v prostoru jižních Čech.

 

V noci z 8. na 9. dubna byli muži ze skupiny vysazeni poblíž obce Větrov u Kamýku nad Vltavou. Několik týdnů se pak ukrývali v lesním krmelci, který jim doporučil místní hajný Fišer. V noci z 12. na 13. května byl nešťastnou shodou okolností zatčen gestapem František Nedělka a zatčeným příslušníkem desantu SULPHUR Adolfem Horákem přesvědčen k prozrazení úkrytu. Adolf Horák pak při obklíčení desantu CHALK vyzval jeho členy ke kapitulaci. Ti se nakonec vzdali, ale při následném transportu se podařilo utéct Vladimíru Hauptvogelovi, byl však zraněn při přestřelce a zastřelil se. Mezitím se Bohumilu Bednaříkovi a Josefu Künzlovi podařilo poškodit maják Eureka. Gestapo pak zbylé muže výsadku chtělo použít ke zpravodajské hře s Londýnem nazývané Seni. Bohumila Bednaříka a Josefa Künzla dali do společné cely a ti se stačili domluvit a utajili gestapu, jak ve skutečnosti varují ve vysílání Londýn, že jsou v moci gestapa. Němci tuto lest neprohlédli a zpravodajská hra pokračovala až do 15. února 1945, kdy byla pro neúspěch ukončena. Bohumil Bednařík byl společně s ostatními až do konce války vězněn. Prošel Petschkovým palácem, pankráckou věznicí a Jenerálkou, ze které byl během Pražského povstání osvobozen.

 

I přátelé Bohumila Bednaříka z Velkého Újezdu Alois Fröhlich a Jaroslav Švarc se dobrovolně zapojili do bojů v Evropě. Jaroslav Švarc byl v Anglii zařazen do operace Tin a 28. dubna 1942 byl společně s Ludvíkem Cupákem vysazen u obce Věšín na Rožmitálsku. Nakonec se dostal až do Prahy, kde se po atentátu na Heydricha společně s dalšími muži skrýval v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Dne 18. června 1942 se během bojů z gestapem zastřelil, aby unikl zatčení. Ani Alois Fröhlich válku nepřežil. V Anglii se dokonce oženil s Andrey Beatic Champan, ale přesto se dobrovolně přihlásil do bojů na východní frontě. V létě 1944 byl transportován do Moskvy a potom se zúčastnil bojů o Dukelský průsmyk. Zemřel 6. října 1944, těsně před tím, než naše jednotky dosáhly vysněné československé půdy. Zasáhla ho německá bomba a na místě ho zabila.

 

 

Internace rodiny ve Svatobořicích

 

Po odchodu bratra Bohumila zpočátku nebyly u Bednaříků žádné razie gestapa. Nikdo v okolí ani nevěděl, kde vlastně je. Vše se změnilo po atentátu na Heydricha, který byl proveden 27. května 1942 v rámci operace Anthropoid Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Po smrti říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha proběhla v celém protektorátu Čechy a Morava vlna represí. Bylo vyhlášeno stanné právo a pozatýkáno a popraveno několik tisíc osob. Se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé vyvražděni nebo posláni do koncentračních táborů. Na rozkaz říšského ministra Karla Hermanna Franka byla také zahájena Akce E (Emigranten) a na celém území protektorátu bylo pozatýkáno několik stovek osob, které byly blízkými příbuznými mužů, již utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většina zatčených potom byla internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Dne 17. září 1942 si gestapo přišlo i pro členy rodiny Bohumila Bednaříka. Zatčen byl otec, matka i sestra Marie, které toho dne zbývalo deset dnů do jedenadvacátých narozenin. Všichni byli nejprve odvezeni do Lipníku nad Bečvou, kde strávili čtrnáct dní. „Každý den nás zavedli na dvůr a tam jsme chodili do kolečka a pak nás zavedli na celu. Tak to bylo každý den, celých čtrnáct dní,“ vzpomíná Marie Bednaříková

 

Otec Josef byl z Lipníku nad Bečvou odvezen do Kounicových kolejí v Brně, které za války sloužily jako věznice a popraviště. „Každý den tam popravovali a ti vězni se museli dívat.“ Strávil tam tři měsíce, než byl poslán do Svatobořic u Kyjova, kde už byla internována jeho manželka s dcerou Marií. „Když tam šel, měl devadesát kilo, a když přišel, měl jen sedmačtyřicet.“

 

V internačním táboře ve Svatobořicích byli v té době vězněni především příbuzní lidí české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí a bojovali ve spojeneckých armádách. Celkem bylo z v táboře podle odhadů internováno na 2600 osob. Takto dnes vzpomíná Marie Bednaříková na tábor ve Svatobořicích, kde strávila bezmála rok: „Tam nás bylo já nevím jestli dva tisíce ve třech barákách. Jednička, dvojka byli gestapáci a četníci. Trojka, čtyřka a pětka byli vězni. Já jsem byla na čtyřce a paní Hiemerová byla dole na pětce. To bylo ní, blíž k bráně. A tam nám Svatobořičtí chleba podstrkávali. Hlídali nás naši četníci, a když některýho chytli, tak byl taky zavřený. Měli jsme vedoucího. Byl to četník a říkali mu Punťa,  protože byl malý a byl při těle. A ten chodil po pokojích, jestli se spí nebo co se dělá. Nebo jsme některý den museli všechno vynést ven. Museli jsme vynést strožoky, všechno ven. To bylo jak na jarmarku. Tam byl velký dvůr, velká zahrada. Tak tam jsme museli všechno vynést.“ Zmíněný Punťa byl neslavně proslulý první velitel tábora četnický poručík Franz Kaiser, který byl nakonec pro rozkrádání majetku a financí v listopadu 1943 sám zatčen gestapem. Ještě před válkou se přitom Franz Kaiser jmenoval František Císař, ale po okupaci se přihlásil k Německu a změnil si jméno.

 

Jak se pamětnice zmiňuje, byli uvězněni v domě číslo 4. Vzpomíná, že spali v patrových postelích v každém patře po šesti. „Měli jsme tam plošky. Leželi jsme a to nám padalo do obličeje. Požraný jsme byli.“ V místnosti s ní byla i matka Antonie, a tak si mohly vzájemně vypomáhat. Maminka se s ní prý dělila i o to málo jídla, co dostávala. „Ona to jídlo nesnědla a pak mi ho dávala.“ Po nějakém čase se Marie přihlásila na práci v dolním táboře, kde se společně s dalšími ženami starala o prádlo pro muže. V dolním táboře bydleli muži a byl dřevěným mostem oddělen od ženského tábora.

 

Další vzpomínky, které paní Marii dodnes zůstaly v paměti, se týkají židovských obyvatel tábora, kteří v něm měli nesrovnatelně horší podmínky než ostatní. Bydleli v nedostavěném baráku 13 a později 14, který původně sloužil pro stáje a chlévy. Na zádech museli nosit velkou Davidovu hvězdu, spali bez jakýchkoli přikrývek, byli ponižováni, mučeni, trpěli hladem a zimou. Nakonec byli posláni dál do vyhlazovacích táborů, odkud se z nich skoro nikdo nevrátil. „Židi, těm sebrali všechno. A ti byli omotaní novinami, aby nezmrzli, aby jim nebyla zima. Pumpovali na ně vodu a vozili je na vozíku. Naložili na ně dřevo.“

 

Marie Bednaříková vzpomíná také na významného českého sochaře, řezbáře a medailéra Otakara Španiela. Ten byl také internován ve Svatobořicích, protože jeho bratr generál Oldřich Španiel působil v letech 1939–1944 jako vojenský přidělenec v USA. „Byl tam sochař Španiel a ten tam postavil takový krásný sochy. Hanačku a Hanáka ze sněhu.“

 

První byla z tábora propuštěna ze zdravotních důvodů matka Antonie. Marie Bednaříková tvrdí, že jí pomohl kyjovský okresní lékař Labonek, který denně asi na čtvrt hodiny dojížděl do tábora. Podle vzpomínek jiných pamětníků ale tento doktor, který měl dohled nad ostatními lékaři v táboře, nosil na klopě svého kabátu hákový kříž a často propouštěl jen vězně, kteří za to mohli zaplatit. Dva měsíce po propuštění matky 13. srpna 1943 byla propuštěna i Marie s otcem.

 

 

Za vlastenecký boj čekal bratra od komunistů trest

 

Po návratu do Velkého Újezdu gestapo již nechalo rodinu na pokoji. Bratr byl od května 1944 vězněn, a tudíž už od něho nic nacistickému Německu nehrozilo. Marie Bednaříková vzpomíná, že ho s otcem mohli navštívit na Pankráci. „My jsme za ním s tatínkem byli, jak byl na Pankráci. Dobře vypadal, akorát červenej byl.“

 

Konec války neproběhl ve Velkém Újezdu klidně. V okolí měl svou základnu partyzánský oddíl Juraj, který proti Němcům podnikl několik sabotážních akcí. Na jeho potlačení byl nasazen 574. kozácký prapor, který bojoval na straně Německa. „Tady když přišli, tak jsme museli mít doma zadělaný okna. Nesmělo se svítit a o šesti hodinách už nikdo nesměl ven.“ Vojáci z praporu provedli 18. dubna 1945 zátah na partyzány v blízké obci Zákřov. Ti už se ale v okolí Velkého Újezdu nenacházeli, protože se po příchodu kozáckého praporu přesunuli jinam. I přesto v obci bylo pozatýkáno několik mužů, kteří byli následující den mučeni na dvoře radnice ve Velkém Újezdu. 19 z nich pak bylo zavražděno střelou do týlu a spáleno na samotě Kyjanice.

 

Během Pražského povstání byl z pražské Jenerálky osvobozen Bohumil a 12. května 1945 se přihlásil na MNO. Tři dny poté byl zadržen orgány NKVD a odvezen do Nového Bydžova, kde prošel celonočním výslechem. Nakonec byl obviněn ze spáchání vojenské zrady, ale 12. února 1946 byl propuštěn a stíhání bylo zastaveno. Prvních osm týdnů však strávil ve vězení, aniž s ním byl sepsán protokol. „Brácha jak byl doma, tak komunisté na něm hůl rozbili, aby se přiznal k něčemu, co neudělal,“ vzpomíná Marie Bednaříková, která bohužel již tuto vzpomínku nedokáže přesně datovat. V lednu byl Bohumil Bednařík propuštěn mimo činnou službu bez udání důvodů. Marie Bednaříková nikdy ani na chvíli nezapochybovala o bratrově nevině. „Já jsem tomu nikdy nevěřila. To on by nikdy neudělal. Nikdy ne. (…) Byla to taková odplata. Za to, že bojoval pro vlast, tak komunisti, že nebyl u nich, tak se mu tak mstili.“

 

Po válce bratr nemohl sehnat práci, a tak byl od roku 1948 do roku 1955 dělníkem v Morávii v Mariánském Údolí a potom pracoval v n. p. Přerovské strojírny. Těsně po propuštění se oženil s Hedvikou Machatovou, ale manželství se nevydařilo, a tak se brzy rozvedli. V roce 1970 se oženil s Marií Šišmovou, ale již 28. února 1973 zemřel na embolii v olomoucké nemocnici. Marie Bednaříková vzpomíná, že měl na sklonku života zánět v koleni a trpěl velkými bolestmi, které měl prý způsobené výsadkem a dlouhým pobytem v chladu v krmelci u Větrova.

 

 

Život paní Marie po válce

 

Marie Bednaříková pracovala pro OP Prostějov a potom až do důchodu v Morávii v Mariánském Údolí. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. Jedním z důvodů mohlo být i zklamání z prvního vztahu, který se rozpadl kvůli její internaci ve Svatobořicích. „Chodila jsem s chlapcem před válkou. Až mě zavřeli, tak za mnou byl a já mu říkala: ,Podívej se, kdo ví, jestli se vrátím. Nečekej na mě.‘ No ale pak jsem se vrátila a on už si našel druhou. A pak se ke mně chtěl vrátit, ale já už jsem nechtěla.“

 

Svého bratra Bohumila vždy ctila a dodnes si myslí, že jeho rozhodnutí odejít bojovat bylo správné. „Já to hodnotím tak, že udělal dobře, že šel bojovat za vlast, ale jak to hodnotil on, to nevím.“

 

 

 

REICHL, M. Cesty osudu: Životní příběhy československých parašutistů vycvičených v letech 1941–45 ve Velké Británii. Cheb: Svět Křídel, 2004.

HAVEL, J. Poupata ožehlá nenávistí. Ústí nad Orlicí: OFTIS, 2006.

KUX, J. a kol. Internační tábor Svatobořice: Sborník příspěvků Mezinárodního kolokvia. Onufrius Brno.

ŽIBŘID. Kronika Velkého Újezda a okolí. Občasník. Velký Újezd. 3/30.05. 2007. ročník XVII. Reg.číslo MKE12513. Vydává obec Velký Újezd.

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam