Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Bednář (* 1933)

• narodil se 20. června 1933 v Nekoři v podhůří Orlických hor

• otec byl tesař a pracoval na stavbě pastvinské přehrady, matka švadlena

• během osvobozovacích bojů se v Nekoři střetla německá a sovětská vojska

• jeho nejhorší válečný zážitek je, když po něm střílel německý voják

• sovětská armáda přinesla do vsi osvobození, ale i smrt místního občana

• vyučil se automechanikem a pracoval jako opravář a řidič nejrůznějších vozidel v OEZ Letohrad

• s manželkou Zdeňkou vychovali dvě děti

• roku 2024 žil v Nekoři

Živé zážitky z konce druhé světové války má Miroslav Bednář dodnes. Přímo v obci se totiž 9. května střetla německá a sovětská vojska. Jako jedenáctiletý kluk sám tehdy unikl o vlásek smrti, když si ho vybral za cíl německý voják. 

Světlo světa spatřil 20. června 1933 v obci Nekoř u Žamberka v podhůří Orlických hor a strávil tam celý život. Maminka Václava (1902–1961) se živila jako dámská krejčová a řemeslu učila i několik děvčat. „Většinou u nás byly dvě nebo tři dívky. Na posteli v kuchyni jsme měli dřevěnou desku, na které stříhaly látku, a šily na dvou šicích strojích. Co pamatuju, tak se u nás vystřídalo asi patnáct děvčat,“ vzpomíná pamětník. Vedle syna Miroslava měli Bednářovi ještě dceru Jaroslavu (1938–2024).

Bydlel u nich stavitel pastvinské přehrady

Otec Mikuláš (1901–1988) pracoval jako tesař u různých stavitelů. Byl odborníkem na kostelní věže a zámecké střechy, speciálně na šalování, bednění různých tvarů, do kterého se lije beton. Dělal například střechu zámku v Doudlebách nebo na vodojemu v Praze-Hostivaři. V letech 1933–1938 pracoval jako tesař na stavbě údolní přehrady Pastviny v katastru obce Nekoř. „Stavbyvedoucí inženýr Pažout bydlel se svou manželkou u nás, kde měl i kancelář. Děti neměli, a tak my se sestrou jsme byli jako jejich. Na tu dobu jsme měli spoustu krásných hraček. Místo nájmu nám pak Pažoutovi nechali nahodit dům,“ vypráví pamětník.

V roce 1946 se ještě stavěla elektrárna na malé vyrovnávací nádrži. Tam chodil celé léto na brigády i Miroslav. „Těleso turbíny bylo z betonu, dávala se tam armatura. Byl jsem drobný, a tak jsem čistil části, kam se nikdo jiný nevešel. Otloukal jsem také celou stěnu budovy, ve které je generátor,“ dodává.

V roce 1939 nastoupil Miroslav do obecné školy v Nekoři. Z doby začátku války mnoho vzpomínek nemá, a tak jsme si vzali na pomoc školní kroniku. Řídící učitel Josef Resl v ní popisuje protektorátní poměry: „Z učebnic na škole užívaných nebyla žádná připuštěna k dalšímu používání, vyučuje se tedy ve všech třídách bez učebnic i čítanek. Od ledna 1941 je povinná němčina. Atmosféra je stísněná, větší a větší nedostatek potravin, látek, košilovin, obuvi.“

V roce 1942 v Nekoři natáčeli němečtí filmaři film „Láska, vášeň a žal“. Melodrama z německé produkce Prag-Filmu, který působil na pražském Barrandově, režíroval český režisér J. A. Holman, ale do české distribuce uveden nebyl. Filmové role obsadili jak němečtí, tak čeští herci, v komparzu hráli i místní obyvatelé, kteří představovali například sekáče trávy. „Pamatuju, že učili sekat kosou německé herce, ale nešlo jim to,“ vzpomíná Miroslav Bednář. Jedna ze scén představovala potopu. „Náš táta jim vyráběl jako rekvizitu kus mostu, který vzala voda. Měli dohodnuté na přehradě, že jim pustí velkou vodu a budou to filmovat. U nás na dvoře měli filmaři auto,“ doplňuje.

Koncem války nastal v obci ruch

Miroslav Bednář zažil nebezpečnou situaci, když byl se svými kamarády před Pejchovou cukrárnou. „Přijeli si tam autem Němci ze Žamberka pro cukroví a pečivo. Pan Pejcha jim to pekl. Německý důstojník se pohupoval mezi dveřmi – a najednou vyšel z baráku výstřel. Lekli jsme se a utekli. Pak jsme se dozvěděli, že ve stodole u domu byl schovaný nějaký německý zběh. Myslel si, že jdou pro něj, tak střelil po důstojníkovi. Ale netrefil ho. Prostřelil jen výlohu. Ta se vysypala, a protože sklo nebylo k sehnání, zůstala výloha dlouho zakrytá jen prkny. Pak se tady objevilo několik německých aut, obklíčili dům, zběha chytli a odvezli,“ vypráví pamětník. 

Miroslav Bednář nastoupil v září roku 1944 do měšťanské školy v tehdejším Kyšperku, dnes Letohradu, který se za války německy označoval za Geiersberg. Brzy ale místo do školy chodili na vyučování na faru na náměstí. Ve škole totiž německá armáda zřídila lazaret pro své raněné a nemocné. Válka se viditelně blížila ke konci, ale do posledního dne se mohlo stát cokoli. Bednářovi počítali s tím, že se budou muset schovat, a tak v lese vybudovali spolu s dalšími několika muži bunkr o rozměrech čtyři krát čtyři metry. Za domem měli ještě malý bunkr pro dva lidi. Miroslav si už jako malé dítě uvědomoval, že by tam stěží stačil doběhnout, kdyby se opravdu něco stalo.

Poloha Nekoře v blízkosti státní silnice a v těsném sousedství pohraničí byla důvodem, že ke konci války se v okolí zvyšoval pohyb a neklid. Podle obecní kroniky tudy v posledních měsících války ujížděly před blížící se sovětskou armádou německé rodiny z pohraničí. Několik jich zůstalo ubytovaných i u lidí v Nekoři, někteří se zdrželi až do květnového převratu.

V květnu 1945 se v Nekoři střetli Němci se Sověty

Situace se vyostřila 5. května 1945, kdy se od Jablonného po státní silnici pohybovaly německé transporty směrem na Kyšperk. „Lidé tehdy ulámali cedule u silnic, aby Němce dezorientovali,“ vypráví Miroslav Bednář. Osmého května večer státní silnice a okolní pole zaplavili prchající němečtí vojáci i civilisté. Jeden ze tří zátarasů, které postavili obyvatelé v blízkém okolí, provalilo havarované auto. Z ucpané silnice se každý snažil uprchnout, kudy se dalo. Němci utíkali na kolech, na koních, v autech.

Ruch na státní silnici vyvrcholil 9. května brzo ráno, kdy sem přijel první sovětský tank. Začala se ozývat střelba. Jeden sovětský tank zůstal stát v Nekoři „U Smrku“ a zaměřoval okolí. V okolních lesích se ukrývali němečtí vojáci, kteří si na kopci postavili těžký kulomet a vypálili po tanku. Sovětský tank zahájil palbu směrem do vesnice. První rána urazila štít jednoho domu na Výrově.

Miroslav právě tehdy prožil nejhorší zážitek z celé války. „Šel jsem zrovna s maminkou k řece, máchala tam prádlo. A najednou po nás vystřelil Němec. Pamatuju, jak kulka letěla do vody a za ní svištěl vzduch. Střílel přímo na nás. Utíkali jsme domů,“ popisuje. „Pak jsme se šli podívat na ten zasažený dům. Jednoho starého muže zranily střepiny do nohy. Střepina také urazila nohu u kuchyňského stolu, pod kterým měli kuřata, ale těm se nic nestalo,“ uvádí pamětník.

Po projetí prvních sovětských tanků 9. května se silnice uvolnila a proudily po ní kolony vojska směrem na Prahu. Místní občané sváděli z okolních lesů zajaté Němce, kterých bylo kolem pěti set, jak uvádí obecní kronika. A protože si s nimi nevěděli rady, odeslali je směrem na Králíky. „Na přehradě byla pak dlouho česká ozbrojená stráž, protože se obávali, aby v hrázi něco neprovedli banderovci,“ vzpomíná pamětník.

Osvobození mělo i svou odvrácenou tvář

S koncem války zmítaly lidmi nejrůznější emoce, příkopy byly plné munice, nebylo bezpečno. Na obecním úřadě soustřeďovali zbraně, které zabrali Němcům. To lákalo zvědavé kluky: „Visely tam na řemenech pušky na hřebíkách. Vašek Šafářů chodil a mačkal flintám kohoutky. Jedna byla natažená a kulka vylétla střechou. Tak nás hned vyhnali ven,“ vzpomíná Miroslav Bednář. 

Sovětskou armádu jako osvoboditelku v obci samozřejmě vítali. Podle obecní kroniky navštívil Nekoř 11. května generál Jeremenko, koncem května se na místní louce utábořila další jednotka sovětských vojáků. Po jejím odchodu však nezůstala jen radost z osvobození, ale i trpkost. „Chytali ryby tak, že házeli ruční granáty do řeky. Kradli slepice, sebrali mi jízdní kolo. Nikoho se neptali,“ svěřuje se Miroslav Bednář a své vyprávění doplňuje o tragický příběh místního Václava Netušila (1901–1945). „Pozval si 2. června 1945 Sověty, že je pohostí. Ukazoval jim také album, kde měl fotografii nějakého příbuzného v německé uniformě (dle svědectví Netušilových se jednalo o uniformu drážní, pozn. editora). Rus vzal pistoli, řekl mu, že je Germán, a zastřelil ho. Doma u stolu ho zastřelil,“ dodává. 

V OEZ Letohrad jezdil s agitátory, s řediteli i s lyžaři

To už byl ale Miroslav Bednář v autodílně Mitvalský v Žamberku, kde se učil pro Komunál automechanikem. V letech 1953–1955 absolvoval vojnu ve Slaném jako řidič u radioroty. Po návratu pracoval až do roku 1991 v Orlických elektrotechnických závodech (OEZ) Letohrad jako opravář aut a řidič různých vozidel – od autobusu, pásového bagru nebo nákladních aut až po ředitelský osobní vůz – postupně pro celkem pět ředitelů.

„Vozil jsem autobusem denně pracovníky do Výprachtic, kde se stavěla provozovna OEZ. Autobusem jsem také vozil letohradské lyžaře, jezdili až do Jáchymova, do Abertam. Lyžařský oddíl biatlonu vedla sportovkyně Božena Kubíčková. V Jáchymově měli už i střelby. Také jsem si vždycky bral lyže s sebou,“ vypráví pamětník.

Ke vstupu do komunistické strany ho nenutili. Na přelomu 50. a 60. let však musel jezdit s úředníky z fabriky agitovat za zemědělci. „Každý den jeli úředníci do nějaké vesnice agitovat. Chodili do baráků přesvědčovat lidi, aby vstoupili do JZD. Strana jim to nařídila. Každý měl určené, ke komu půjde. Otec mé manželky byl soukromý zemědělec v Nekoři. Také u něj byli,“ vypráví. Zpočátku jezdil s nákladním autem, na kterém seděli agitující úředníci na korbě na lavičkách. Později je vozil malým autobusem. „Měl jsem s tím průšvih, protože se bavili, na co chtějí kterého zemědělce nachytat. Já měl mezi hospodáři spoustu známých, a tak jsem jim vždycky zavolal předem a varoval je. Když to zjistil ředitel Duda, chtěl mě vyhodit,“ popisuje pamětník.

„Jezdil jsem také s milicionáři. Měli ve fabrice takovou místnost. Když se někomu nechtělo pracovat, tak šel tam a dělal v pracovní době milicionáře. Strana nad nimi držela ochrannou ruku, měli se dobře. Jednou jsem je vezl na cvičení do Králík. Šli pěšky až na Hedeč. Nahoře se najedli guláše – to jim vždycky navařila nějaká fabrika a vezli jsme to s sebou – a všichni po tom guláši dostali hrozný průjem,“ vypráví pamětník.

V roce 1956 se Miroslav Bednář oženil se Zdeňkou Mertelíkovou (1936–2022), která pocházela také z Nekoře. V letech 1958 a 1961 se jim narodili dva synové. Zdeňka pracovala jako tkadlena v Orbanu Nekoř a poslední léta před důchodem pracovali společně v OEZ Letohrad. Do důchodu šli zároveň, aby se mohli starat o nemocného tatínka.

Jak sovětský voják zjišťuje přítomnost elektřiny

V práci často vozil sovětské vojáky. OEZ měl totiž družbu se sovětskou posádkou z Klášterce nad Orlicí. Miroslav Bednář vozil sovětské vojáky mikrobusem na různé práce do fabriky a zpět. OEZ jim zase stavěl v kasárnách halu. Vojáci na posádce prý neměli ani zednickou lžíci, maltu rovnali na cihly holýma rukama. Ředitel Duda jednou domluvil v kasárnách úpravu terénu. „S bagrem jsem tam rovnal zeminu. A najednou z díry kouká silný kabel s dráty. Říkal jsem, ať zavolají důstojníka, aby zjistil, jestli v tom je proud. Přišel důstojník a poručil jednomu mladému vojákovi, ať na to dá prsty. Takhle zjišťovali, jestli v tom je proud! Takovou cenu pro ně měli lidi!“ vzpomíná s trpkostí.

Právě po invazi sovětských vojsk Miroslav Bednář na protest odmítl nastoupit do práce. Vedení ho chtělo vyhodit, ale zastal se ho kádrovák, který řediteli domluvil, že se nemůže zbavovat tak všestranného, pracovitého člověka. Vzpomíná také na radost sovětských vojáků, kterým umožnil vykoupat se v přehradě: „Po práci jsme jeli zpět do kasáren a kluci ruský se chtěli vykoupat. Měl jsem za ně zodpovědnost, když jsem je vozil, tak jsem z toho měl trochu obavy, aby neutekli. Řekl jsem jim, že za půl hodiny musí být zpátky. A opravdu, za půl hodiny kluci přišli. Byli nesmírně šťastní, že se mohli vykoupat.“

Láska k vozidlům provází Miroslava Bednáře celý život. Na každé veteránské přehlídce je váženým a vítaným účastníkem. S obdivuhodným chlapským umem se také několik let staral o svoji nemocnou manželku. Když se jejím denním společníkem stal invalidní vozík, sestrojil pro ni na chodbě speciální nájezd s kolejnicemi a navijákem ji vždy vytáhl, kam bylo třeba – nejčastěji ven na zahrádku.