Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ve vězení je to už dobré
narodil se 26. března 1931 v rodině obchodníka
za heydrichiády byl jeho otec na dva dny zatčen
díky znalosti němčiny byl na konci války zařazen do německé branné skupiny
byl svědkem příchodu sovětské armády do Jihlavy
v roce 1948 byl z politických důvodů vyloučen ze střední školy
téhož roku emigroval do Německa, z internačního tábora odešel do cizinecké legie do Francie, ale zklamán se vrátil zpět do Německa
neúspěšně se pokusil získat vízum do Argentiny
nakonec se rozhodl zůstat v Čechách, přihlásil se na StB a byl zatčen a vězněn; propuštěn byl na amnestii
vojenskou službu vykonával u PTP
celý život pracoval v pivovaru v Jihlavě
v roce 1990 odešel do invalidního důchodu
Karel Bečvář se narodil 26. března 1931 v Jihlavě v dobře situované rodině obchodníka, maminka byla v domácnosti a starala se o Karla a jeho o sedm let starší sestru. Když začal chodit do školy, začal si více uvědomovat sociální rozdíly mezi spolužáky. Některé děti chodily do školy bosé a každý týden si Bečvářovi vzali několikrát domů na oběd některé z chudších dětí. Začal také vnímat to, že někteří spolužáci byli Židé – ti pak během války někam zmizeli.
Již jako školák začal vnímat, že se schyluje k válce, pamatuje si na různá branná cvičení ve škole nebo na mobilizaci vojska v roce 1938. Z vyhlášení protektorátu v březnu 1939 na něj zejména zapůsobilo, jak byli němečtí sousedé v Jihlavě připraveni, volali: „Prapory ven, Hitler přichází!“ a opravdu okamžitě začali vyvěšovat vlajky s hákovým křížem. Také si ovšem pamatuje na rozčarování německých vojáků, kteří očekávali, že budou Československo dobývat a přicházeli „zachránit místní trpící německé obyvatele“.
Od roku 1938 chodili němečtí žáci do německého gymnázia, kde byl zjevný německý dril. Čeští kluci se s nimi často prali a chodili pozorovat cvičení Hitlerjugend. Vyučování za války postupně ubývalo, hlavně podle toho, jak armáda postupně zabírala školy, protože v nemocnicích nebylo dostatek místa pro raněné. V bývalé Leninově škole (dnešní Seifertova) byla zřízena opravna armádních vozidel. S kamarády tam občas odmontovali nějakou součástku z vozů německé armády, spíš proto, že se jim líbily zajímavé součástky, a ne ze snahy poškodit německou armádu. Během heydrichiády byl v Praze na hlavním nádraží zatčen tatínek pana Bečváře. Vracel se jako každý týden z burzy a rodina se domnívá, že otce někdo udal. Vzhledem k panujícím poměrům se všichni báli, že otce už neuvidí. Otec byl ale propuštěn za dva dny, nejspíš i díky tomu, že při čekání na výslech usnul, čímž nejspíš vzbudil dojem čistého svědomí, a také možná na přímluvu vlivného známého – pana Bardase. Pan Bardas byl Němec, cvičil v Sokole, měl českou ženu a k češství vedli i syna. Pracoval na vrchním inspektorátu, ale byl loajální vůči Čechům a věděl o několika Češích, kteří udávali. Na konci války byl zavražděn a jeho vrahové byli zatčeni až díky mezinárodnímu tlaku, který vyvolala jeho manželka. Bohužel však byli krátce nato propuštěni na amnestii.
Díky dobré znalosti němčiny byl vybrán do skupiny dětí, které se učily branným cvičením s německými dětmi a armádou. Získali tím také nějaká privilegia, např. přednost vstupu do krytů. „Ovšem mělo to svůj půvab, jel jsem na motorce, měl jsem helmu a do školy jsem chodil s plynovou maskou v kovovým obalu. Jsem byl strašně důležitej.“ Protiletecké kryty byly v Jihlavě v katakombách, kde se při jednom ze cvičení nakazil žloutenkou. Otec ho šel omluvit, když byl nemocný, a lidé z vedení organizace na něj křičeli, že „oni rozhodují o tom, co s ním bude, a on do toho vůbec nemá co mluvit“. Na konci války byla jeho sestra během náletů v Brně a rodičům přišel telegram: „Stal se zázrak, žiju.“ Dům vedle dostal přímý zásah.
Ke konci války byl pro Karla Bečváře silný zážitek pozorovat zbídačené Němce, kteří odcházeli ze svých domovů, nebo prostě utíkali před Rusy. Před příchodem ruských vojsk už byli v Jihlavě všichni nervózní, fronta byla na doslech a na nebi byly k vidění obrovské šiky letadel.
Poslední noc před příchodem vojsk se s kamarádem rozhodli, že půjdou osvoboditelům naproti. Všude bylo plno motorek a aut, slyšeli střelbu a ve strachu si vzali na hlavy německé helmy a šli naproti Rusům. Cestou byli svědky rozkrádání čerstvě opuštěných domů Čechy a sami si vzali každý jednu pušku. Zpět do Jihlavy jeli s ruským autem, které se cestou porouchalo. Cestou míjeli Němce, člena domobrany, který malému Karlovi pomohl upravit popruh pušky, což Karel vnímal jako strašlivou potupu.
U Jihlavy se po válce na čas usadila jak vojska ruská, tak západní, což způsobovalo různá nedorozumění a lidé se často podivovali nad některými zvyky ruských vojáků, z nichž někteří neuměli používat toaletu a byli z tehdejšího pohledu lehce zaostalí. Karlova sestra se mezi západními vojáky seznámila a později vdala za důstojníka. Západní vojáci se rádi předváděli, měli hezké vybavení a uniformy a rádi jezdili jeepy nebezpečně rychle.
V únoru 1948 byl s partou lyžovat na Čeřínku. „My jsme si mysleli, že je to jen nějaké blbnutí v Praze a nás se nic netýká.“ Za měsíc ale musel švagr utéct, protože dostal echo, že jej přijdou zatknout. Karel Bečvář byl pak vyhozen ze střední školy, byl tehdy předsedou studentské rady a nechtěl vstupovat do Svazu české mládeže, „protože to zavání Východem“. Všichni tehdy očekávali, že začne válka mezi Východem a Západem. S kamarádem se proto rozhodli odejít a utekli přes Aš do Bavorska. Šli celou noc, bloudili, protože cestu znali jen přibližně a noc byla tmavá a pršelo. V Bavorsku byli hned v Selbu prošacováni a posláni do Regensburgu do tzv. Goetheschule. To byla budova, kde kromě imigrantů byly ubytovány také děti amerických vojáků. Poměry tam byly dost špatné, spalo se na zemi a velitelem jejich světnice byl herec Jára Kohout. Jídlo dostávali špatné, peníze neměli a nebylo co dělat, i Němci byli po válce bez práce. Po čase dostali nabídku vstoupit do cizinecké legie, a protože si mysleli, že to bude stejné jako ve 2. sv. válce a v případě války budou v národní jednotce, tak tam vstoupili.
Při registraci Karel Bečvář uvedl, že mu je 21, ačkoliv mu v té době bylo pouhých 17 let. Po příjezdu do výcvikového tábora ve Francii, kousek za německými hranicemi, nastal tvrdý dril v přijímači. Nakonec zjistil, že by tam pouze pracovali a dělali podřadné práce, tak z cizinecké legie utekl a vrátil se pěšky a vlakem načerno do Německa. Dostal se do hlavního průchodního internačního tábora Wipperfürth u Dűsseldorfu, kde byly otřesné podmínky a odkud se několikrát pokusil odejít za lepší prací nebo do jiného tábora, ale ani jeden pokus nevyšel. Nakonec v lágru potkal člověka z Prahy, který mu nabídl, že pokud se Karel dostane zpět do Čech, že pro ně umí zajistit pasy a víza na argentinském velvyslanectví. Odjel tedy ještě s jedním klukem do Čech a za jasné zimní noci se jim jako zázrakem podařilo přejít státní hranici a odjet vlakem z Aše do Prahy. Plán ale nevyšel, do Prahy se dostali akorát na Štědrý den a konzula nezastihli. Karel se tedy rozhodl odjet do Jihlavy za rodiči, kde se dozvěděl, že sestra také emigrovala a otec byl nemocný. Rozhodl se tedy zůstat v Čechách a druhý den se šel přihlásit na StB. Byl vyslýchán tři týdny a pak byl ještě týden vyslýchán „kontráši“ od vojska. Nakonec mu řekli, že bude propuštěn, ale když vyšli na dvůr věznice, odvezli jej do vězení. „Ve věznici je to už dobré, výslechy máte za sebou a ten dril se dá vydržet.“
Po čase byl propuštěn na milost a nastoupil jako „ten poslední“ do pivovaru, prošel si celým výrobním procesem a pak začal vařit pivo. Jeho předchůdce byl odsouzen a „musel jít sedět“, a tak jej nahradil. „Život v pivovaře bylo málo peněz, ale hodně legrace. (…) Bylo tam ještě něco hrabalovského.“
Na vojnu byl pan Bečvář odveden k Pomocným technickým praporům, PTP. Pracoval na těžkých stavbách nejprve v Komárně, poté na výkopech v Hágách v Tatrách, poté paradoxně ve zbrojovce, a nakonec na stavbě letiště u Pardubic. Služba mu skončila po 27 měsících tvrdé dřiny, ale často byli uznáváni jako výkonní pracovníci. „Radši jednoho pétépáka než 10 tépáků,“ říkal vedoucí stavby u Pardubic.
Během služby u PTP byli on i jeho rodiče vystěhováni z Jihlavy na vesnici, byla to složitá situace, na vystěhování měli jen několik dní. Důvodem vystěhování byl „nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“.
Po vojně se vrátil do jihlavského pivovaru, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Práce to byla tvrdá, časově náročná, málo placená, ale byl tam dobrý kolektiv a jezdili společně po exkurzích, třeba i do zahraničí.
V roce 1990 pan Bečvář onemocněl a po roce stráveném léčbou odešel do invalidního důchodu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Eva Burachovičová)