Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Beck (* 1921  †︎ 2013)

• narozen 8. 2. 1921 v Olomouci

• zapojil se do protifašistického odboje

• v letech 1941-1945 vězněn v KT Mauthausen

• v KT pracoval jako písař

• krátce po válce vstoupil do KSČ

• po únoru 1948 se s komunismem rozešel, pracoval jako brusič

Zatčení, KT Mauthausen

Pan Walter Beck se narodil 8. února 1921 v Olomouci. Navštěvoval tam školu, kde se vyučovalo prakticky jen německy. Po studiu se za války zapojil do odboje. V organizaci vládlo přísné utajení, ani on sám nevěděl, kolik má členů. Každý člen věděl jen to nejnutnější pro svoji činnost. Celou dobu práce pro ilegální odboj věděl, že zatčení může přijít každou chvílí. A nakonec také přišlo. „No, to riziko bylo. A maminka věděla taky, co se děje. A právě tím, že tam na mě ty fízlové čekali. No, kdybych seděl doma a ty fízlové ke mně přijdou, tak je to jiný. A to byli český fízli, ty dělali takovýhle poskokový služby. Ale maminka byla natolik pohotová, že když jsem přišel a zazvonil, tak ona byla první u dveří.“

Byl zatčen a jeho dráha politického vězně začala v Praze na Pankráci. Tam byly cely po dvou a zhruba po čtrnácti dnech a jednom výslechu čekal Waltra Becka transport z hlavního nádraží v Praze. To bylo na podzim 1941. Vlakem, dokonce osobním, dorazili do koncentračního tábora Mauthausen. Vězně čekalo přivítání: „Náš transport nebyl tak zle přivítán v Mauthausenu nahoře jako jiný. Ty to měly mnohem horší. Takže my jsme přišli na nádraží v Mauthausenu…Já jsem dřív nevěděl nic, ale ve vlaku už jo, když jsme hádali, jestli to bude Dachau nebo co. No a někdo říká – no, to vypadá, hoši, a tam jsem poprvé to slyšel, na Mauthausen. My jsme tam dojeli a vystoupili z vlaku, tam byli esesáci, co na nás čekali, včetně těch, co přijeli v tom vlaku. Ta cesta běžela vcelku klidně. Jestli tam v nějakém vagonu někomu nafackovali, tak je to možný, ale my jsme seděli v osobních vagonech. Žádný dobytčák, takže to bylo všechno jiný. A když jsme potřebovali na záchod, tak jsme šli na ten vagonový záchod a ten esesák akorát koukal, aby někdo nevyskočil. Ale oni stejně v každém vagonu, to byly civilní vagony, stáli na každé plošině, vepředu, vzadu. A ještě byli nějací, co furt procházeli. A když mysleli, že je nutno, tak řvali, aby se nemluvilo.“

Do lágru přijeli v odpoledních hodinách, okolo druhé či třetí hodiny, a nebylo to kupodivu tak zlé, jak mohlo být. Esesáci na vězně již čekali a přijetí se v podstatě obešlo bez konfliktu a jiných problémů, jen několik málo vězňů dostalo políček, protože se sami nenahlásili. „Tam byl ještě velká sranda. S tím, že my jsme si postoupili a tam stáli esesáci, kteří čekali. A říkali: ,Ty z vagonu!‘ A podobně. A teď tam byli nějací známí, kamarádi. Ty se jako uvítali a Bachmayer, to byl ten lagerfürer, ten chvilku čekal, a pak říká: ,Konec! A nebavit se!‘ Takový prostě kamarádi z vojny. A ani nepadaly žádný facky. Facky dostalo jen pár, a to z blbosti těch vězňů. Protože on chtěl Bachmayer něco říct a česky neuměl, tak někoho volal, kdo uměl německy, a tak mu to řekl. A jeden, nějaký advokát, který nebyl vyzván k mluvení, mu říká: ,On to špatně řekl.‘ A ponaučení bylo, že on ho zavolal a dal mu přes hubu. Tak ten, kdo v ilegalitě pracoval, tak věděl, jak se chovat, když ho zavřou. Nepřiznat se.“

Pak pokračovala cesta dále do útrob tábora. Vězni šli po svých středem vesnice, okolo pošty, přes náměstí a koukaly na ně rodiny s dětmi sedící v kavárnách. A pak pokračovali do kopce a úvozem k táboru. Tento kopec dokázal dobře prověřit fyzické síly vězňů. „Tam byl nějakej sochař. Byl tlustej, tak ten samozřejmě nemohl. Tak ho prostě čtyři chlapi více nosili nahoru, víte, jak je to tam v Mauthausenu…A za ním šel jeden z vězňů, který měl jejich kabáty a klobouky. Všechno na sebe nasazený. Takže u něho nebylo ,mit snap‘. Tak jsme prošli tou bránou a ti esesáci se tomu smáli. A celkem to nebyl špatnej první dojem. Jen když byl někdo idiot v tomhle smyslu. Pak jsme tedy prošli tou bránou a stálo se a přišly řeči, že jsme v Mauthausenu a to není žádná kavárna, nebo jak to řikali. Tady bude pořádek a blablabla…“

A začal život v lágru. Člověk si musel hned od začátku dávat pozor na pusu. Záhy po příchodu padlo pár facek a dále následovalo ponižující stříhání v koupelně do hola a zapisování nacionálií. Pak stáli vězni nazí na apelplacu a čekali na mundúry. Pan Beck po této proceduře zamířil na blok číslo čtrnáct a ještě stačil potkat člověka, který znal jeho rodinu, zejména sestru. I takovéto náhody se v Mauthausenu stávaly. První dny po příjezdu byla zhruba desetidenní karanténa, v jejím rámci čekalo vězně i zaškolení pro táborový život. Dozvěděl se, jak se má hlásit a podobně. A pak již přišlo pracovní zařazení. A to nebylo vůbec špatné – pracoval jako písař v kanceláři. Takovéto skvělé pracovní místo získal hlavně na základě perfektní znalosti němčiny. „Tam čekal z toho arbeiteinsatzu a to byli férový kluci. Tři tam byli tenkrát. Jeden bývalý kasař, no ale ten hlavní byl bývalý esesák, ale byl to taky férový člověk. Takže na tu pomoc… vyrukovali jsme s tou stovkou. Tam čekal na mě a šlo se do kanclu a říká: ,Hele, když my sem přijdeme, napřed tady uděláme pořádek. Budeš se nato dneska koukat a zejtra to budeš dělat s náma.‘ No tak jo… Měl jsem to hotový asi za půl hodiny, tak mi řekli, co mám dělat z té listiny, co náš zugang, pro každého napsat kartičku, jméno a takový nějaký údaje, co potřebovali. No tak já jsem to dělal a oni říkali: ,Nespěchej, času dost, ale aby chyby nebyly.‘ No a přišel jako šéf od toho esesáckéj a ptal se: ,Co tady s nim?!‘ Oni řikali ,achtung‘ a řikali, že jsem nový pomocný schreiber. A jestli to umím?! A oni říkali, že to umím. A tím to bylo odbytý.“

Na tomto postu strávil pan Beck skoro celou dobu pobytu v lágru. Na podobném oddělení pracovali čeští studenti, ti potřebovali také písaře, takže necelý měsíc dělal u nich. Češi měli vůbec v Mauthausenu štěstí na pracovní zařazení. Bylo to hlavně díky tomu, že to byli většinou schopní a chytří lidé. V táboře byla samozřejmě také zavedena silná cenzura a velké probírání balíků. Z nich bylo zabaveno skoro vše. Dopisy nemohly být konkrétní, a když byly, tak cenzura ihned zakročila.

V roce 1942 přišla vlna represí po atentátu na Heydricha a následně na podzim vězni ani nezaznamenali příjezd a popravu stovek pomahačů parašutistů. Tito na smrt určení lidé šli buď rovnou na smrt, nebo na tzv. trestný blok.

Když už ze života tábora moc nezbývalo, německé jednotky SS radši utekly a zbývající německé jednotky dále žily ve strachu. Po osvobození nastal chaos. Někteří vězni sami utekli, ale přitom zbytek transportů byl organizovaný. Pan Beck se zhruba deset dní po osvobození dostal do autobusu, který ho zavezl až do Prahy.

Po válce

Po válce nejdříve koketoval s komunistickou stranou, ale po roce 1948 byly jeho vztahy ke KSČ stále vlažnější a vlažnější. Nejdříve pracoval ve spediční firmě Metrans, ale v 50. letech musel kvůli svým názorům a následným represím ze strany režimu dělat brusiče ve Waltrovce. Nyní je pan Walter Beck i přes svůj věk stále vitální.