Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edna Beck (* 1926)

• narozena 16. června 1926 v Prostějově jako Hana Lampelová

• židovská, sionistická rodina, pamětnice členkou Tchelet lavan

• sestra se před válkou vystěhovala do Palestiny

• 8. července 1942 s rodiči deportována do ghetta Terezín

• 4. října 1944 s rodiči deportována do Osvětimi

• rodiče v Osvětimi zahynuli, pamětnice vybrána na práci

• říjen 1944 – práce v továrně na letecké součástky ve Freibergu

• na konci války převezena do Mauthausenu

• květen 1945 – osvobozena v Mauthausenu

• v roce 1946 díky fingovanému sňatku s britským vojákem mohla odcestovat do Palestiny

• v roce 1946 se vdala, po založení rodiny v domácnosti

• žije v Haifě v domově pro seniory

Rozhovor uvedla Edna Beck omluvou za svou nedokonalou češtinu. Tato prostějovská rodačka žije více než sedmdesát let v Izraeli, ale jazyk, který ani nebyl její mateřštinou, nezapomněla. Do jejího stručného vyprávění, které je přesto dalším cenným kamínkem do mozaiky československých židovských osudů, jí přirozeně vklouzávají hebrejská slovíčka.

Sionisté z Moravy

Narodila se v Prostějově roku 1926 jako Hana Lampelová. Vyrůstala jako mladší dcera v židovské rodině, kde se mluvilo spíše německy než česky. Její rodiče byli sympatizanti sionistického hnutí – oba navíc patřili mezi členy lóže Bnai Brit, maminka byla i v ženské sionistické organizaci WIZO. Pamětnice docházela do prostějovské skupiny Tchelet lavan, která se sice inspirovala skautským hnutím, ale sionistické myšlenky byly pro její členy velmi důležité. Edna Beck uvádí, že rodiče se před válkou snažili vystěhovat do Palestiny, ovšem kvůli omezení imigrace a nedostatku peněz se odjezd podařil pouze starší dceři Trudě. „V Palestině už tehdy žil náš strýc, a sestra tedy nejela do neznáma,“ doplňuje.

Terezín, Osvětim a Freiberg

V Prostějově navštěvovala gymnázium, z něhož ji však později vyloučili, stejně jako další židovské studenty. Spolu s rodiči v červenci 1942 dostala předvolání do ghetta v Terezíně. „Dva roky jsme žili v Terezíně, kde to nebylo tak strašné jako potom,“ vypravuje pamětnice. V ghettu bydlela spolu s maminkou a pracovala v zubní ordinaci, stejnou práci později dělala i v Izraeli. O jejím pobytu v ghettu Terezín informují i dopisnice zachované ve sbírce k dějinám šoa, spravované Židovským muzeem v Praze, jejich digitální kopie jsou dostupné na webových stránkách muzea.

Z ghetta odjel na podzim 1944 transportem nejdříve tatínek a začátkem října ho následovala pamětnice s maminkou. „Maminku poslali na smrt, mě ne. V Osvětimi jsem zůstala asi deset dní, ale to úplně stačilo,“ přiznává. Vybrali ji spolu s dalšími vězeňkyněmi na práci do tábora Freiberg, což byl pobočný tábor Flossenbürgu. Ženy zde pracovaly ve dvou továrnách na letecké díly, jak Edna Beck vzpomíná: „Ten, co na mě dohlížel a vysvětloval mi, co a jak, byl celkem dobrý. Byla to ale těžká práce, velice těžká.“

Snad ještě někdo žije?

S blížící se frontou byl tábor ve Freibergu evakuován a vězeňkyně převezeny do Mauthausenu. Pamětnice uvádí, že ačkoli se mezi vězeňkyněmi proslýchalo, že v Mauthausenu mají být na samém konci války zavražděny v plynové komoře, dočkaly se v táboře jejího konce. „Už jsme nic nemusely dělat, jen jsme čekaly na vysvobození,“ vzpomíná. Mauthausen byl osvobozen v květnu 1945 vojáky americké armády.

Edna Beck přiznává, že dnes už netuší, jak se dostala domů, do Československa a rodného Prostějova. „Bylo to těžké, to každopádně. Sedávali jsme u rádia a poslouchali, kdo ještě žije. Doufali jsme: ‚Snad ještě žije někdo z mé rodiny?‘ Bohužel, rodiče zemřeli, to jsem věděla, ale co další, stařečkové a babičky, strýcové? Všichni byli také pryč. Z kroměřížské větve mé rodiny se zachránila jedině babička. Nechtěla bych být na jejím místě. Zahynuli oba její synové i s vnoučaty,“ líčí pamětnice trpké chvíle po skončení války, které pro mnoho přeživších zároveň nevyhnutelně znamenaly začátek nové životní etapy.

Fingovaný sňatek

Novou etapu života zahájila i pamětnice – podařilo se jí navázat kontakt se sestrou a strýcem, kteří žili v Palestině, a strýc vzal osud své neteře do vlastních rukou. „Strýc mi našel v Palestině muže, britského vojáka, který souhlasil, že si mě vezme, abych mohla legálně odjet z Československa do Palestiny. Sice tam už ženatý byl, ale to nikdo nevěděl. Skutečně, přijel a v Plzni na úřadě jsme se vzali. Neznali jsme se, i tady v Československu všichni věděli, jak to je. Báječné ale bylo, že jsem v roce 1946 mohla legálně odjet do Palestiny,“ usmívá se dnes při vzpomínkách na fingovanou svatbu s ženatým cizím vojákem Edna Beck.

Po příjezdu do Palestiny si změnila jméno a po sňatku v roce 1949 i příjmení. Její manžel Fredy Beck přišel do Palestiny v roce 1938 z Německa spolu se sionistickou skupinou. Pamětnice před svatbou pracovala v zubní ordinaci a později v restauraci jako servírka. Chtěla se stát kadeřnicí, ale kvůli nemoci páteře, která se v důsledku útrap v lágrech zhoršuje, jí lékaři toto povolání zakázali. Začít nový život v Izraeli nebylo snadné – byla nouze o byty, ostatně Edna Beck přiznává, že vlastní byt si mohli s manželem dovolit až poté, co pamětnice dostala odškodnění z Německa za otrockou práci. Manželé Beckovi vychovali společně dva syny, pamětnice před více než deseti lety ovdověla a nyní žije v domově pro seniory v Haifě, kde ji navštěvují synové i vnoučata.